Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zakletá Popelka 56. kapitola

23.11.2015 (21:00) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2082×

56. kapitola

„To je ode mě dnes vše, děkuji vám za pozornost a těším se zítra,“ řekla Zara po tom, co zodpověděla všechny dotazy a nikdo už neměl žádný problém. Rychle jsem si zvykla jí tykat a říkat jí jménem.

S Brianem jsme se zvedli a společně vyšli ze dveří. Povídali jsme si a pořád se smáli. Opravdu jsme spřízněné duše. Nechci říct, že bych si takhle s Edwardem nepopovídala, ale s ním to bylo jiné, jako s bratrem, kterého jsem nikdy neměla.

Zbýval malinký kousek ode dveří na parkoviště, když se na Briana najednou přilepila nějaká dívka, přimáčkla ho na zeď a políbila ho. Zůstala jsem na ně koukat a nadzvedla nechápavě jedno obočí. Bylo mi to jedno, nic to se mnou nedělalo, přece jen jsem vdaná.

„Lano, kolikrát jsem ti říkal, že je konec?! Nech mě na pokoji, jasný?!“ zakřičel na ni a odstrčil ji. Ona se ale nedala a stále se ho snažila objímat a líbat. To je hnus. Já bych se tak nikdy nechovala.

„Ale Briane, já tě miluju!“ zašeptala a znovu se domáhala jeho rtů. No, to je hnus, je mi z ní nanic. Protože mi vadilo, jak tady na něj přede mnou vlítla a překazila náš rozhovor, navíc se to Brianovi nelíbí, chytila jsem ji za rameno a trochu větší silou jsem ji dostala od Briana a stoupla si před něj v obranném gestu.

Pořádně jsem si ji prohlédla. Blondýna, podle všeho přírodní, hnědé oči, postava mírná a vyhublá, určitě drží nějaké diety, čerstvá manikúra a oblečení značkové… Ne, počkat! To jsou jen náhražky. To je až tak blbá, že nepozná rozdíl mezi pravým a padělkem?

Když jsem si prohlédla lépe její obličej, přišel mi známý. No jasně. Ona je ta, co na mě házela ten nenávistný pohled ve třídě přes celou třídu. Jak bylo to její jméno…? Mám to. Lana Asiztová.

„Myslím, že ti Brian řekl, abys ho nechala být,“ řekla jsem klidným hlasem a podívala se na ni. Kdybych nevěděla, že je člověk, řekla bych, že se brzy přehřeje, protože nenávistně funěla jako lokomotiva.

„A ty jsi kdo? Počkej! Neříkej mi to, stejně mě to nezajímá, ale Briana necháš na pokoji. Je můj, jasný? Jinak, přísahám Bohu, tě zničím!“ zakřičela na mě takovým tónem, kterým na mě řvala Victorie, ale já se už ničeho neleknu, zvláště ne člověka, který si vyskakuje na upíra.

Z toho jejího tónu jsem poznala, že je jako Victorie, královna, které se musí všichni podřídit, leze sportovcům do postele, aby měla podporu a respekt u ostatních, jasně jsem to cítila z její kůže. Zrovna s někým spala, dneska v noci.

„Já jsem Anna Haleová, ty blbá bloncko, a přestaň na mě řvát. Já se tě nebojím a Brian není věc, aby sis ho mohla přivlastňovat. A nenechám ho, protože je můj partner, se kterým budu muset pracovat, a navíc strašně ráda,“ řekla jsem jí trochu vyšším hlasem a s úsměvem se otočila na Briana, který mi úsměv oplatil.

„Já tě zničím, Alo Hanová,“ řekla hrozivým hlasem a dupla si nohou. Co jsem říkala? Královna, která chce všechno, co si usmyslí. Rozmazlený fracek, stejně jako Victorie. Ale i ona skloní hlavu, jako Victorie.

„Jmenuji se Anna Haleová, blbko. A ten, kdo skončí poražený, budeš ty. Znala jsem holku, jako jsi ty. Namyšlenou, rozmazlenou, lezoucí klukům z fotbalu do postele a myslící si, že jí všechno patří, ale ona se aspoň oblékala stylově do značkových věcí, ne do padělků od Vietnamců,“ řekla jsem a ze všech stran se ozval přidušený smích.

Rozhlédla jsem se a až teď jsem zjistila, že máme obecenstvo. Ať to klidně vidí, se mnou to nic nedělá. Cítila jsem, jak se za mnou Brian usmívá a jak Lana pění a zuří. Za ní jsem viděla kluka, který se na ni zbožně koukal, a já poznala, že to on s ní spal, podle vůně.

„Co to tady kecáš za voloviny? Já nespím s fotbalisty a tohle jsou značkové věci od předních návrhářů z celého světa!“ zakřičela na mě a já věděla, že už mám vyhráno. Už jen stačilo prásknout toho kluka a ponížit ji.

„Všechno, co máš na sobě, jsou jen padělky, a ty to víš, jen ze sebe děláš to, co nejsi. A vsadím se, že uhodnu, se kterým jsi spala. Otoč se.“ Učinila tak a zděsila se.

„S ním jsi spala dnes v noci a teď už mi dej pokoj. Nemám zájem si hned první den ve škole kazit,“ řekla jsem a šla ven. Všichni přede mnou uhýbali a Brian za mnou šel jako ocásek. Venku jsem se pořádně nadechla a už jsem byla klidná.

„Páni, Anno, byla jsi úžasná. Takhle Lanu shodit… To se ještě nikdy nikdo neodvážil. Ale měla jsi pravdu, ve všem. Je to tyranská fúrie, která chce vše, na co si ukáže. Má podporu fotbalového týmu, a tak se jí každý bojí, ale ty ne. Jsi jiná, ale skvělá,“ řekl a já se cítila polichocena.

„Díky, Briane, a nemáš zač. Nemíchala bych se do toho, kdyby ti nevadilo to její slizké lísání. Nemám ráda takové lidi a takové chování. Jestli něco zkusí, nenechám si srát na hlavu. Nebojím se jí, ať si udělá, co chce. Nechceš jít ke mně?“ zeptala jsem se ho v tom zápalu.

„Páni, máš úžasný byt,“ řekl Brian, když jsme vešli do mého bytu. Nakonec souhlasil, že půjde ke mně. Každý jsme jeli svým autem, já jela samozřejmě první, on by jinak ke mně netrefil.

Když jsem zaparkovala v garáži skoro nejvyšší budovy v New Yorku, Brian byl překvapený, ale mlčel celou tu dobu, než jsme vyjeli do patra, kde mám byt. Když jsem zmáčkla padesátku, vytřeštil oči, ale stále mlčel. Až když jsme vstoupili do mého bytu, spustil.

„Díky, byl to dárek,“ řekla jsem a potěšeně se usmála. Sundali jsme si boty a šli dál. Okouzleně se rozhlížel. Nechala jsem ho při tom a šla si odložit tašku do ložnice ke stolu. Když jsem odcházela, do očí mě praštila svatební fotka na nočním stolku.

Svou přirozenou rychlostí jsem ji uklidila do šuplíku nočního stolku a vrátila se k Brianovi do obýváku. Prohlížel si fotky na zdi. Já s Edwardem jsme tam spolu nebyli, tak jsem to taky chtěla. Byli tam všichni, jen Edwarda mám na té svatební.

„To je tvoje rodina?“ zeptal se mě a otočil se přes rameno na mě. Usmála jsem se a stoupla si vedle něj. Ano, už je to moje rodina. Speciálně na tuto chvíli jsem měla vymyšlenou věrohodnou historku.

„Ano, to jsou moji rodiče, Carlisle a Esmé,“ ukázala jsem na jejich fotku, to jsem lhát nemusela, „tohle je moje sestra Alisa a její přítel Jazz.“ To jsem si už musela vymýšlet, ale jen trochu. „A tohle je můj bratr Emmett a jeho manželka Rosalie.“ To jsem taky mluvila pravdu. U nich jsem si vymýšlet nemusela, protože je svět nezná.

„Máš velikou rodinu,“ řekl uznale a okouzleně, zvláštním způsobem okouzlení. Ale musela jsem souhlasit. Vždyť nás je osm, to není zrovna málo, ale jsem ráda, že je mám. Nevím, co bych dělala, kdybych je neměla.

„To ano, ale jsou ta nejlepší rodina na světě. Emmett je o dva roky starší, proto už má manželku, taky spolu chodili od střední, ale i Rose beru jako svoji sestru, je skvělá, i když vypadá jako zmalovaná barbie, je opravdu fajn. Alisa je o rok mladší, s Jazzem chodí pár měsíců, ale klape jim to, a myslím, že ji brzy požádá o ruku. Máma s tátou jsou spolu už dlouho, i když to tak nevypadá, protože vypadají mladě, Emmetta taky máma měla v šestnácti.“ To jsem už plácala blbosti, ale spolkl to.

„Taky bych chtěl sourozence, já jsem jedináček,“ povzdechl si trochu posmutněle. Objala jsem ho a snažila se ho utěšit. Asi to zabralo, protože se pak usmíval jako měsíček na hnoji. Sedli jsem si na pohovku a povídali si o všem možném.

Po půl hodině chtěl ukázat celý byt, to jsem nebyla proti. Začala jsem kuchyní, která byla nejblíže. Kdybych řekla, že koukal jako sůva z nudlí, tak nevím, jak bych nazvala jeho výrazy, které následovaly potom u ložnice, a hlavně u šatny.

„Alisa je blázen do módy a šatů a opravdu módě rozumí. Všechno o módě mě naučila, proto jsem poznala, že Lana má padělky. Já nejsem takový maniak jako ona, ale mám ráda nákupy a ty blbosti kolem, proto si vždycky v pátek vyrazíme a něco nakoupíme, občas jedeme i s Rose nebo s mámou, ale když jedem samy dvě, je to mnohem větší zábava,“ snažila jsme se to vysvětlit, a asi se mi to povedlo.

„Ty se asi nenudíš, co?“ zeptal se mě se smíchem a sedl si na tu až nechutně velkou postel. Mně to nijak nevadilo, vždyť je to jen postel. Sice postel pokřtěná mnou a Edwardem, ale pořád jen postel.

„To ne, no, s nimi to ani nejde, a myslím, že ani ve škole se nudit nebudu, když tam budeš ty. Pátky po škole budu trávit se sestrou v nákupním centru a víkendy s rodinou,“ řekla jsem a sedla si k němu na postel.

„Takže tady budeš jen ve všední dny?“ zeptal se mě smutně. Podívala jsem se na něj a viděla smutek. Asi jsem to neměla říkat. Nechtěla jsem, aby byl z toho smutný. Položila jsem mu ruku na rameno v uklidňujícím gestu.

„Nebuď z toho smutný. Vždycky jsem si přála jít na Manhattan a má rodina mi to splnila pod podmínkou, že se uvidíme každý týden o víkendu. Všichni se milujeme způsobem, který asi nikdo nepochopí. Já nikdy nebyla od rodiny a oni ode mě taky ne, proto jsme to takhle udělali. Já jsem s tím souhlasila, nebylo to proti mé vůli,“ řekla jsem mu a čekala. To jsem si vymýšlela jen zčásti.

Zvedl ke mně hlavu, ale ten smutek nezmizel. Nevěděla jsem, jak ho mám rozveselit. Jen jsme tak seděli a koukali si do očí. Nikdo nepromluvil. Měla jsem zvláštní pocit, jako by se mělo něco stát. A měla jsem pravdu.

Brian se ke mně začal přibližovat. Byla jsem jako paralyzovaná, nemohla jsem se hnout. Najednou jsem cítila tlak na svých rtech. Automaticky jsem jimi pohla. Brianovy ruce se dotkly mého pasu…

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zakletá Popelka 56. kapitola: