Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Za svitu luny - V. kapitola - SETKÁNÍ

10.03.2009 (08:30) • Luna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2870×

Kapitola V. - SETKÁNÍ

Na město konečně padl vytoužení soumrak. Luna stále netušila, jestli ovládne svou přeměnu i za svitu měsíce. Raději se na cestu k útesu vydala dříve. Seděla na okraji skály a pozorovala západ slunce. Znovu se ponořila do přemýšlení a nažila se vyvolat si další vizi, žádná však nepřicházela. Přesto, že se snažila, chyběla jí notná dávka koncentrace. „Sakra," sykla. Nemohla se dočkat jejich setkání. Opřela se za zády o ruce a zavřela oči.V hlavě měla po dlouhé době klid. Příjemné „prázdno". Z dálky se k ní donesl lehký závan jeho vůně. „Hmmm," vychutnvala si ho. V podbřišku cítila šimrání. „Motýli v břiše?" podivila se sama sobě. Blíží se...

Oblohu ovládl měsíc. Stalo se to co očekávala, přeměnila se. „No, obráceně to očividně nefunguje," pomyslela si. Protáhla si křídla a ucítila bodnutí hladu. Jeho vůně stále více sílela. Zajímavé, myslela si, že už bude více netečná, ale stále se ho nemohla dočkat. „Tak už pojď," pobízela ho v duchu když v lese zaslechla šustění listí. Vítr foukal od nej, ještě si jí nemohl všimnout.Pak ještě z větší dálky, spíš než ze vzduchu, intuitivně ucítila Caleba. Blbec. „Co tu chceš?" vyštěkla. „Jen na tebe dávám pozor, sestřičko." „Umím se o sebe postarat sama, díky za snahu Calebe, ale vypadni." „Luno, klid." „Calebe vypadni!" Hlas v její hlavě utichl, ale věděla, že zůstal poblíž. „Hajzle." Mlčel.

Soustředila se na les. Stál velice blízko, viděla mu do tváře, ale nedokázala z ní vyčíst, jestli už se o ní dozvěděl nebo ne. „Měla bych ho pozdravit," přemýšlela, „nebo počkat až si mě sám všimne." Rozhodla se vyčkávat. Na okraji lesa se objevil mohutný medvěd. Slyšela z dálky jeho silné srdce. V tu ránu ztratila svou sebekontrolu. Její hlad ji naprosto pohltil. Ve stejnou chvíli se vidina změnila. Padlo jiné rozhodnutí a nová vize jí projela tělem jako blesk. Pozdě si uvědomila jakou udělala chybu. Příliš dlouho hladověla, než aby dokázala odolat.

Najednou stáli proti sobě tváří v tvář, oba dva pohltily lovecké instinkty. Medvěd jim pro tentokrát unikl. Oba dva stáli napjatí jako struny, aby Luna dodala svému vzhledu ještě hrůznější vzhled napnula svá křídla. Stáli proti sobě jako sochy. Bez dechu, bez pohybu. Jeho hrdlo rozvibrovalo dlouhé nebezpečné zavrčení. Luna naoplátku syčela jako naježená kočka - velká a nebezpečná šelma. Vycenili na sebe nebezpečně ostré zuby. Carlisle si ji nevěřícně prohlížel. V jeho očí se mihl zmatek, nikdy v životě takovou bytost nespatřil. Jistě z legend o ní jistě slyšel, ale nevěděl, že něco takového opravdu existuje. Nejspíš by se tomu neměl divit on sám patřil do legendy, přesto ho ohromila. Trochu se uvolnil. Luna se dlouze nadechla aby si vyčistila mozek. Omluvně k němu natáhla ruce. „Omlouvám se, koukám, že jsme si oba vybrali stejné místo pro lov." Zachovala se diplomaticky, bez toho, aby musela uznat svou chybu a přiznat tak, že o něm věděla a čekala na něj.

Jejich postoje už byly téměř uvolněné, kdy se za upírem objevil mohutný vlk. „Calebe ne!" křičela mu v hlavě, ale on neposlouchal. „Klid bráško," věděla, že to nepomůže, ale přesto to se apoň pokusila ho uklidnit. Caleb viděl, co se na mítině stalo, strach o jeho sestru mu pomohl k přeměně, ale teď už nemohl nic dělat, byl příliš rozrušený na to aby se dokázal uklidnit a vrátit to zpět. Teď ho vedli jeho instinkty, zabít upíra. Varovně zavrčel a vycenil své dlouhé tesáky. I když strašně chtěl nemohl se ovládat, všechno v něm křičelo „zabij ho!". Odrazil se ke skoku. Carlisle zůstal na místě připravený se s ním vypořádat. Všechno se seběhlo během jedné vteřiny.

Luna vyskočila, dopadla na špičky přímo mezi Carlislea a Caleba . Upřímně hleděla upírovi do očí. Ochranitelsky před ním roztáhla křídla. Snažila se ho bránit. Carlisle na ní s údivem koukal. V jejích očích se nepochopitelně odrážela bolest. Po tváři jí stekla první kapka, když se zakousla do své vlastní ruky. Přesně v tu chvíli Caleb dopadl na její záda a zasekl do nich své dlouhé drápy. Bolelo to jako rány bičem, ale věděla že to nejhorší teprve přijde. Pak se ozvala ohlušující rána, něco prasklo. Svou mohutnou tlapou vlk zlomil její pravé křídlo. Zasekla se v půlce nádechu, oči se jí bolestí rozšířily a vytryskly z nich slzy. Z hrdla se jí dral tlumený výkřik, tak moc chtěla křičet, ale věděla, že nemůže...že nesmí...

Caleb stál za svou sestrou už jako přimražený. Plně mu otevřela svou mysl a dala mu pocítit jakou bolest jí způsobil. Srazilo ho to na kolena a změnilo v člověka. Luna mu v mdlobách padla do náručí. Jemně ji zachytil, bolest ho přešla. „Sestřičko promiň," hlas se mu zlomil. Zoufale se podíval na příčinu této nehody, i když ho znovu ovládl vztek, plně se kontroloval. „Prosím, pomoz mi, je to má sestra." Carlisle se ihned vzpamatoval. „Polož jí na zem, musím se podívat na to křídlo." Oba dva k sobě cítili odpor. Jejich pachy je vzájemně dráždily. Carlisle měl sice jako upír tu výhodu že nemusel dýchat, ale chtěl. Vůně té zraněné bytosti ho naplňovala klidem, chtěl si jí pořádně vštípit do paměti.

Carlisle si rychle sundal sako a rozložil ho na zem. Pak na něj Lunu opatrně položili. Carlisle prohmatal zlomené křídlo. „Musíme jí odsud dostat, máš nějaké auto abychom jí odvezli?" Caleb zmizel ve stínu stromů. Dívka se začala se probírat. „Kde je Caleb?" strachovala se o bratra. „Šel pro auto, neboj brzy tě dostaneme domů" Pohladila ho po tváři a ona opět ucítila ten podivný žár. „Díky," vydechla a propadla se do slastného bezbolestného nevědomí.

Caleb přijel s Navarou. Chytil sestru opatrně do náruče, Carlisle jí podpíral mohutná křídla. Naložili ji na náhladní korbu a přikryli dekou. Cal skočil za volant, zatím co doktor zůstal u ní. Auto zaparkovali v garáži a přenesli Lunu do jejího pokoje, kde jí položili na břicho do postele a rozložili její křídla. Carlisle na několik vteřin zmizel aby si „došel" pro svůj doktorský kufřík. Snažil se podat svému pacientovi morfium, ale nepovedlo se mu dostat přes její pevnou a přesto jemnou kůži. Na Caleba čekalo dlouhé vysvětlovaní... Přešli s doktorem do obývacího pokoje, kde už čekal Marcus. „Vážně mě to mrzí," začal, ale Carlisle mu skočil do řeči. „Marcusi?" „Carlisle, příteli," krátce s rychle se objali aby se poplácili po zádech. „Tohle je můj syn Caleb, a ta dívka Luna je má dcera." Violet vešla do obývák... „Má báječná žena Violet," představil je Marcus. Violet stála před upírem v celé své kráse. Bílá křídla která se třpitila jako čerstvě napadaný sníh měla složená na zádech, stejně zbarvené vlasy nosila stažené do culíku. Její bujně vyvinutý „hrudník" pokrývalo pouze bílé prachové peří. Svou štíhlou postavu oděla do světle modrých jeansů. „Těší mě," vydechl. Violet se zasmála svým zvonivým hlasem. „Mě také, nikdy jsem se s někým jako jste vy, doktore, nesetkala." „To samé bych řekl i já vám."

Carlisle se nadechl, aby si mohli povídat když ho do nosu praštila vůně krve, která se proháněla v jejich žilách. Jeho oči ztmavly a svaly naply jako struny. I Marcus se napjal, tenhle výraz si pamatoval. Žár v doktorově hrdle opět zesílel. „Omlouvám se přátelé, ale musím vás teď opustit. Setkání v Lunou mi bohužel překazilo lov, a nerad bych, aby mezi námi došlo k nepříjemnostem. Potřebuji si svlažit hrdlo." „V našem domě si kdykoliv vítán." „Děkuji. Rád jsem tě viděl, tebe i tvou rodinu," při slově rodina se mu v hlase objevil náznak bolesti.

Předchozí díl VZPOMÍNKY

Další díl LÉČBA

Autor: Luna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za svitu luny - V. kapitola - SETKÁNÍ: