Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Z paprsků měsíčních - 1. kapitola

12.05.2019 (10:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1363×

1. kapitola

Už jste někdy slyšeli příběh o dívce, která se zrodila z kouzel?

Že ne?

Tak v tom případě se pohodlně usaďte a já vám jeden takový povím.

Bylo nebylo, jedno malé království. A v tom království, které by se na koni dalo procestovat během osmi dnů, vládl král, který měl velkou touhu rozšiřovat své území. Bohužel neměl žádné potomky, které by výhodně vydal a mírnou cestou tak k své zemi připojil i některou sousední.

A jak to tak bývá, když něco nejde po dobrém, tak to musí jít po zlém.

A začala válka. Mladí muži ve velkém opouštěli své rodiny a vyráželi do boje, aby mohli bojovat za svého krále a případně za něj položit i život. Království, které až do teď vzkvétalo a bylo naplněno smíchem a písničkami, se změnilo v krajinu pustou a prázdnou.

Trvalo to pět let a nespočet životů bylo promarněno, než jedna válka skončila a král se vrátil domů, aby zkontroloval, jak si jeho válečné výpravy vedly.

Truhlice se zlatem byla stále z poloviny plná a krále to potěšilo natolik, že začal plánovat novou výpravu. Uvědomoval si však, že nic nebude tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát. Aktuální prohra ho přesvědčila v tom, že potřebuje něco, díky čemu by měl vítězství a nové bohatství zaručené.

Proto si také na svůj hrad povolal alchymisty a rozkázal jim, aby vytvořili zbraň, kterou nikdo nedokáže porazit. Alchymisté se tomu dlouho bránili, ale výhružka vězením a hladomornou byla příliš reálná, než aby se svému vládci vzepřeli a zbraň odmítli vyrobit.

Mezi všemi těmi muži, kteří se zabývali vědou a okultními záležitostmi se však našel jeden, který se podřídit odmítl a vyžádal si audienci u krále.

„Opravdu je pro vás boj vším?“ zajímal se alchymista, zatímco klečel před králem a snažil se ho přesvědčit o nesmyslnosti jeho činů. Nenáviděl válku, protože moc dobře viděl, co udělala během těch pěti let, kdy probíhala a vůbec netoužil po tom, aby se znovu něco podobného opakovalo.

„Naše země je malá a je tedy potřeba, abychom všem ukázali, že si na nás nemohou dovolovat,“ trval na svém král a přecházel po trůnním sále.

„Dokud jste nezačal válčit, nikdo si na nás nedovoloval,“ dovolil si nesouhlasit alchymista.

„Co si to dovoluješ? Stráže!“ rozkřikl se král, a to už se mladý alchymista nacházel v obležení tří strážců. Dva ho drželi svorně za ramena a jeden postával za ním. Všichni čekali na královy rozkazy.

„Omlouvám se, můj pane, za tak neuváženě vyřčená slova, ale…. Dovolte mi, abych vám dokázal, že víc, než boj, může pro člověka znamenat láska,“ žádal alchymista a s prosebným výrazem hleděl na svého krále.

„Co je to za hloupost? Jak mi láska pomůže vyhrát válku?“ dožadoval se král odpovědi.

„Pomůže vám ji vyhrát tak, že žádná válka nezačne. Naše země byla tak krásná, ještě před pěti lety vzkvétala. Poté jste však odvedl všechny muže, kteří byli schopni boje do války a doma nezůstal nikdo, kdo by zemi obhospodařoval. Proto vám chci dokázat, že kromě boje můžete najít zalíbení i v něčem jiném. Prosím jenom o jednu šanci. Pokud se mi nepodaří vás přesvědčit, připojím se k ostatním kolegům a vytvoříme vám dokonalou zbraň.“

„Dobrá tedy. Dám ti tři dny. Pokud mě do té doby nepřesvědčíš, budeš o hlavu kratší, je to jasné?“ upravil král podmínky jejich dohody a alchymista pouze nešťastně přikývl. „Stráže – odveďte ho!“ rozkázal král a vojáci, kteří alchymistu doteď jistili před nějakým neuváženým činem, ho zvedli a odvedli do sklepení, které se mělo stát jeho novým domovem… Alespoň po dobu následujících tří dnů.

Dva dny utekly jako voda a byl tu poslední večer, který mohl alchymistovi zajistit dlouhý život. Měsíc se vyhoupl na oblohu a pomalu začal ukrajovat z noci. Následujícího dne měl alchymista dokázat, že láska je věc mocnější, než boj. Že dokáže vyvolat silnější emoce a že je pro krále i jeho lid velmi prospěšná.

V množství kádinek, křivulí a baněk bublaly nad plamenem různé substance, ale stále alchymistovi chybělo to nejpodstatnější, pro největší kouzlo jeho života. Bylo potřeba vyčkat příhodné noční doby, aby kouzlo mělo správný účinek.

Proto také alchymista vyhlížel z okna a sledoval měsíční pouť, dokud se bledý měsíční svit neprodral druhým oknem.

„Konečně,“ vydechl mladík a na místo, kde se měsíční paprsek dotkl podlahy, začal postupně a s jistotou vylévat obsah všech kouzelných lahviček, které měl na stole připravené. K tekutinám přidal několik bylinek a po celou dobu si neustále mumlal latinská slova, která měl načtené z těch nejstarších alchymistických knih. V duchu se nepřestával modlit, aby se skutečně povedlo to, čeho chtěl dosáhnout a…

Ve chvíli, kdy se podlahy dotkla i poslední tekutina, ozvala se velká rána a místnost zalilo množství bílého kouře. Alchymista se ho snažil rozehnat a mával tak usilovně rukama, dokud se před ním ta bílá stěna nerozestoupila.

V ten samý okamžik spatřil výsledek svého kouzla.

Stála před ním dívka, oděná pouze do měsíčního světla a dlouhých hnědých vlasů, které přes ramena spadaly až k bokům a částečně tak zakrývaly její dokonalé jemné křivky. Pohled měla ještě nepřítomný, ale barva jejich očí byla krásně oříšková.

„Nádhera,“ zamumlal mladík, když v tu chvíli do dveří vtrhla stráž následována králem.

„Co se to tady děje?!“ rozkřikl se panovník a hleděl na alchymistu. Ten mu však nevěnoval sebemenší pozornost, protože byl stále upoután pohledem na dívku, kterou se mu podařilo stvořit. „Kdo je to? Co tady dělá?“ dožadoval se odpovědi král, když si dívky všiml.

Králův rozhněvaný hlas nakonec alchymistu probudil z okouzlení a ten si rychle sejmul plášť, který měl kolem ramen a přehodil ho přes dívku, aby tak zakryl její nahotu.

„Tahle dívka je můj dar pro tebe, králi. Je však stále neuvěřitelně křehká,“ odvětil alchymista.

„Chceš mi darovat dívku?“ podivil se král a pohlédl na křehkou bytost, která postávala vedle alchymisty. V ten samý moment se ozvala kovová rána, jak meč, který král svíral v ruce, padl na kamennou podlahu. Bylo to snad poprvé, co královu rozhněvanou a přísnou tvář nahradila maska plná úžasu a ohromení.

„Co na ni říkáte, můj pane?“ zajímal se alchymista a král tedy k dívce přistoupil o několik kroků blíže, aby se přesvědčil, že je její krása skutečná a pouze nešálí jeho zrak.

„Dokonalá,“ zamumlal a alchymista se spokojeně usmál. Podařilo se mu to. Král jistě zapomněl na všechny boje, jen co jeho výtvor spatřil. „Jak se jmenuje?“ zajímal se.

„Ještě jsem jí jméno nedal. Můžete ji pojmenovat sám, pokud si to přejete,“ navrhl alchymista a král si zamyšleně promnul bradu, když uvažoval nad tím, jak tohle skvostné stvoření pojmenovat.

„Budeme ji říkat Sirael,“ rozhodl král a chtěl dívku pohladit po vlasech, aby si mohl důkladněji prohlédnout její krásný obličej. To mu však alchymista zakázal. Dívka si potřebovala odpočinout a nabrat sílu – vždyť to bylo zatím jenom pár okamžiků od chvíle, kdy se zrodila z měsíčního paprsku.

Krále myšlenky na válku skutečně přešly. Všechen svůj čas věnoval krásné Sirael, kterou postupně učil mluvit, číst, psát a zároveň doufal, že se jednoho dne naučí i milovat a že mu bude opětovat city, které k ní choval od chvíle jejího zrození.

V její společnosti se cítil tak šťasten, jako nikdy jindy v životě. Dívka ho okouzlovala svou jemností, tichostí a v neposlední řadě i svým vzhledem. Byla jako ona Luna sestoupivši na zem.

Sirael vnímala, že svého panovníka velmi okouzlila. Byl k ní milý a pohostinný, ale stále měla dojem, jako by u ní hledal něco, co ona mu nikdy nebude schopna dát. To něco nazýval jako láska. Sirael to slovo znala z jejich společných hodin, kdy jí dlouze předčítal poezii i dramata a všechny tyto knihy byly plné velkých citů, mezi něž láska patřila. Sirael se však domnívala, že nikdy podobného citu nebude schopna, ale králi se se svým podezřením nesvěřila. Obávala se jeho reakce, jelikož nejednou byla tichým svědkem toho, jak se dokázal rozčílit.

A tak král čekal a Sirael doufala, že jednou bude schopna svého krále učinit šťastným.

Po dvou letech marné snahy poznat na vlastní kůži onu lásku, si Sirael pouze povzdychla. Bloumala o nocích po hradních chodbách a přemýšlela nad tím, jak složité musí být do někoho se zamilovat. Ve všech těch knihách to znělo tak jednoduše. Dokonce, i když se podívala na mnohé služebné, které zářily štěstím, měla dojem, že s ní musí být něco špatně.

Lišila se od ostatních žen víc, než by se dalo očekávat. Její nadpřirozená krása vyvolávala v mužích touhu, které si ona byla vědoma. Ve společnosti se neustále pohybovala po boku svého krále, ale neušlo jí, jak po ní ostatní muži pokukují. Pouze během slunečných dní a hlubokých nocí měla klid.

Jasné sluneční světlo ji oslabovalo a Sirael při něm chřadla. Když se to stalo poprvé, král nechal poslat pro doktora, ale ten s dívkou nic nesvedl. Podle něj byla zdravá, ale dívka i přesto ležela v posteli a byly bílá jako vápno. Až se západem slunce, jehož paprsky dopadaly do jejího pokoje a přímo na ni samotnou, se jí začalo dělat lépe. Další den na tom ovšem byla opět špatně a král si pozval alchymistu, který stál za jejím vznikem.

„Řekni mi, co se se Sirael děje. Lékař tvrdí, že nemocná není,“ požádal ho sklíčeným hlasem.

Alchymista sledoval Sirael zkoumavým pohledem, a pak následoval její napůl skelný pohled k oknu, do kterého se opíralo polední slunce. Mladík se postavil a došel k němu, vzápětí zatáhl těžké brokátové závěsy a pokoj se ponořil do pološera. Během okamžiku vypadala Sirael o poznání lépe, ale stále byla velmi slabá a potřebovala odpočívat.

„Má drahá, odedneška se, prosím vás, vyhýbejte slunci. Byl bych nerad, kdyby se vám nějak přitížilo,“ požádal jí a Sirael jenom němě přikývla. Tehdy úplně neznala význam jeho slov, ale naléhavost, s jakou k ní promlouval, byla zřejmá. A od té doby měla Sirael během letních dnů klid od všech společenských povinností a mohla o samotě v šeru pokoje přemýšlet nad tím, co pro ni slovo láska znamená a zda někdy pozná to, co se dočetla v knihách anebo o čem si šeptají služebné, že se u toho tak spiklenecky smějí a přitom se nepřestávají červenat.

Přestože sám král zapomněl na válku, ta nezapomněla na něj. Soused, jehož území se snažil připojit ke svému království, se dozvěděl, jakou to krasavici to král na svém panství má a rozhodl se, že se na vlastní oči přesvědčí, jestli ty zvěsti nelhaly. Pod záštitou dobré vůle a přátelství se rozhodl našeho krále navštívit a s dívkou seznámit.

Jaké bylo jeho překvapení, když spatřil Sirael v celé její kráse.

V tu samou chvíli se mu v mysli zrodil nápad. Dívka se musí stát jeho děj se co děj. Zdejšímu králi stále dlužil jeho útok a pětiletou vojnu, rozhodl se tedy mu všechno vrátit i s úroky a krásnou Sirael si přivlastnit násilím.

Sirael ani král za jeho úsměvem neodhalili ani zrnko falše a tak ho nadále hostili a společně se bavili, zatímco sousední panovník nepřestával vymýšlet vhodnou strategii boje. 

Úvod k této povídce je za námi a já bych se chtěla zeptat, jestli bude o její pokračování zájem. Neplánuji přilíš mnoho kapitol - předem na to upozorňuji jelikož by se jednalo přibližně o 5-6 kapitol, samozřejmě podle toho, jak by se vyvíjel příběh.

Tak - co vy na to? Mám v psaní pokračovat?

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Z paprsků měsíčních - 1. kapitola: