Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 54. část

Night Volterra


You don´t know - 54. částSpatřila jsem Esme a Carlislea, kteří dveře chránili svými těly. Také jsem spatřila Emmetta, Rose, pana Cesara a mého manžela. Ti všichni tvořili menší kroužek a já pochopila, že on je uprostřed.
„Můžete nás nechat chvíli o samotě?“ špitla jsem a všechny pohledy se stočily na mě. Kroužek se trochu rozestoupil a já ho tak mohla konečně spatřit.

Omlouvám se, že mi to tak dlouho trvalo, ale nebyla nálada a ani pořádně čas. Proto poděkujte Regi, protože ta mě pořádně nakopla... A taky proto jí chci tuto část věnovat.
Přeji příjemné počtení! Odehnalka
P.S.: Děkuji za komentáře.

54. část

Podruhé jsem poznala, kdy moje tělo a Elizabeth vyžaduje krev mého manžela. Opět jsem se cítila unaveně a slabě, měla jsem pocit, že se mi opět zlepšil sluch a taky čich. Hned, jak jsem pocítila tyto změny, byla jsem opět vyhozena z pokoje.

Já jsem to tentokrát chápala, ale můj manžel mě nechtěl pustit. Bylo mu jedno, že ho každou chvíli můžu kousnout, že mu zase můžu ublížit.

„Bude to lepší, lásko,“ mrkla jsem na něj, pohladila ho po tváři, popadla pár věcí, abych se nenudila a opustila pokoj.

„Bello,“ slyšela jsem, jak zaskučel, než jsem zavřela dveře. Povzdechla jsem si a koukla se na Alici, která na mě už čekala.

Poslední dobou jsem ji, Rose, Emmetta, Jaspera, Esme a ostatní dámy s Eleazarem nevídala moc doma. Esme neustále něco navrhovala, tu a tam ji radila i Alice, nebo Rose. Když jsem se zeptala, co vlastně dělají, Alice mi řekla, že Esme dostala velmi dobrou zakázku na dům, ale že musí být dodělán brzo, a tak pomáhá celá rodina.

„Můžeš být zase v našem pokoji,“ navrhla mi a vzala mi těch pár věcí a drobností, které jsem nesla v náruči.

„Alice, já klidně budu spát v obýváku na gauči,“ zavrtěla jsem hlavou a ignorovala vrčení, které se ozvalo z pokoje, „přece tebe a Jaspera nemůžu takhle otravovat. Ten pokoj máte pro své soukromí.“

Má švagrová se zasmála a jak ji znám, tak kdyby měla volné ruce, mávla by rukou. „To je v pořádku, Bello... A taky – tvůj manžel by mě zabil, kdybych radši zvolila své soukromí, než tvé pohodlí... A stejně – do tří jsem ve škole a pak pomáhám Esme, takže ten pokoj vlastně ani nepotřebujeme,“ pokrčila rameny.

Dveře do pokoje nám otevřel Jasper, který tam na nás čekal.

„Můžu vám taky nějak pomoci?“ zeptala jsem se, když jsem si sedla na postel. Nudila jsem se a měla jsem touhu něco dělat, nebo aspoň nějak pomáhat.

Pokoj Alice a Jaspera se mi zdál o něco menší, než ten náš, možná to bylo tím, že šatnu měli obrovskou. Chudák Jasper, s Alicí to asi nemá jednoduché. V pokoji měli velkou a pohodlnou postel, vedle dveří z obou stran měli police plné knih nebo různých věcí, které si přivezli z různých koutů světa. Dále tu měli menší sedačku a velkou televizi.

„Vlastně jo, můžeš,“ přikývla Alice po chvíli přemýšlení.

Zpozorněla jsem. „A jak?“

„Mohla bys vybrat, jakými barvami se jaký pokoj vymaluje a taky do jakých barev bude pokoj sladěn... Dům je pro mladé lidi, kteří v budoucnosti plánují rodinu. A já a Esme... prostě všichni tady sice vnímáme módu, ale je to stále takové starodávné a taky Esme připadá, že pořád dělá to samé. Určitě bude ráda, když jí s tímhle pomůžeš,“ usmála se na mě Alice.

Úsměv jsem ji oplatila a přikývla. „Ráda pomůžu, jakkoliv.“

„Chceš to přinést sem, nebo budeš chtít být jít dolů do obýváku?“ zeptala se mě Alice.

Od té doby, co mi bylo zakázáno odletět na pohřeb mého otce, jsem moc času v obývacím pokoji nestrávila. Většinou jsem byla u nás v pokoji a v tichosti jsem ležela vedle svého milovaného. Ten den jsem opět proplakala.

„Radši budu tady, pokud nevadí,“ vybrala jsem si, „pustím si televizi nebo nějaký film...“

„Dobře, Bello.“ Alice se na mě usmála. Řekla bych, že tušila, že chci být chvíli sama. „Hned ti to přinesu.“

A než jsem se nadála, tak moje švagrová a švagr zmizeli a já v pokoji zůstala sama. Pomalu a opatrně jsme se zvedla, abych mohla zapnout televizi. Chvíli jsem přepínala kanály, než jsem narazila na nějakou hudební stanici.

Vlasy jsem stáhla do culíku a pohodlně si sedla na sedačku. Přesně v tom momentě se otevřely dveře, ve kterých se objevila Alice, která nesla mnoho katalogů a vzorníků barev, dřeva a mnoho dalších věcí. Celou tu hromadu položila na skleněný stolek, který se před sedačkou nacházel. Myslela jsem si, že se to na ten malý kousek nábytku nemůže vydat, ale to jsem se pletla – Alice vše hezky poskládala.

„Kdybys něco potřebovala, tak řekni – uslyšíme tě,“ dodala přísně, pak na mě mrkla a já se opět ocitla sama.

Na jednu stranu mi vadilo, že nejsem s Edwardem, na druhou stranu jsem si potřebovala urovnat myšlenky, což se mi v Edově přítomnosti vůbec nedařilo.

Úplně nahoře jsem našla seznam pokojů, do kterých jsem měla vybrat barvy – kuchyň, jídelna, ložnice, dětský pokoj, pracovna, obývací pokoj... Prostě normální pokoje do normálního domu pro normální lidi.

Rozhodla jsem se, že se nejdříve vrhnu na obývací pokoj. Jak jsem se prodírala katalogy, různými časopisy a vzorníky, vzpomněla jsem si na nedávný rozhovor s mým bratrem Jacobem.

Jak nepřiletíš? Do prdele, Isabello! To si děláš prdel, ne? Je mi jedno, že čekáš haranta, ale byl to náš otec! Musíš přiletět, jasný? Oba víme, že ty jsi byla jeho oblíbenec, jeho miláček! Jestli nepřiletíš, tak uvidíš!

Skoro jsem svého bratra neslyšela, jak vedle mě můj manžel vrčel. Koutkem oka jsem viděla, jak má ruce zatnuté do pěstí, myslím, že se přemáhal, aby mi ten telefon nevyrval z ruky, ale zřejmě tušil, že bych ho jen tak nepustila, a tak se zřejmě bál, že by mi tak ublížil, tak jen seděl, vrčel a díval se před sebe.

Můj bratr nešetřil silnými slovy, nadával mi, křičel na mě. Čekala jsem, že se v den tátova pohřbu ozve, kde jsem a proč tam ještě nejsem, ale nic, ani jedna krátká SMS. Myslím, že stejně jako moje máma, i on mě vyškrtl ze své rodiny.

Edward mi neustále říkal a připomínal, že mám přeci jeho a jeho rodinu, ale... Mluvil takovým tónem, u kterého jsem měla pocit, že všichni mí příbuzní jsou mrtví... Ale oni nebyli!

Na vzorník dopadla jedna moje slza. Ta mě probudila z mých myšlenek a já si po chvíli uvědomila, že jen tupě koukám před sebe a že mi po tvářích začaly téct slzy. Položila jsem vzorník na kolena a slzy jsem utřela do rukávu u trika. Jenže byl to předem prohraný boj – slzy stékaly dál a dál.

Tušila jsem, že mě celý dům brzy uslyší, pokud se neuklidním, a taky jsem tušila, že pokud nezamknu, objeví se tu Edward, kterému je jedno, že mu zase v blízkosti ublížím, a bude mě chtít uklidňovat a bude mi šeptat slova útěchy. A to jsem nechtěla.

Proto jsem se rychle zvedla, vzorník se žuchnutím dopadl na měkký koberec a udělala těch pár kroků ke dveřím, které jsem jedním pohybem zamkla. Chvíli jsem se dívala na ten malý zlatý klíč v zámku, pak jsem se otočila a opřela se o dveře. Hned na to ze mě vyšel jeden vzlyk a hned za to další.

A stalo se to, co jsem očekávala – někdo chtěl dveře otevřít, ale nešlo mu to. Přes slzy jsem pozorovala, jak osoba na druhé straně lomcuje s klikou.

„Bello,“ ozvalo se za dveřmi a já znovu vzlykla.

„Běž pryč, Edwarde,“ zašeptala jsem a opatrně a pomalu jsem po dveřích sjela dolů na zem. „Chci být sama, běž pryč! Prosím,“ vzlykla jsem a tvář schovala do dlaní.

Edward mě neposlech hned, ještě nějakou dobu lomcoval klikou a mlátil do dveří, ale bylo to zbytečné.

„Edwarde, bude lepší, když svoji ženu poslechneš a necháš ji chvíli samotnou,“ uslyšela jsem hlas Edwarda staršího. Jeho syn prve zavrčel, pak byl chvíli klid, jako by mu pan Cesar ukázal něco v myšlenkách.

„Bello, lásko?“ promluvil po chvíli můj manžel. „Vážně jsi v pořádku?“

Pousmála jsem se. „Jsem,“ vydechla jsem a setřela si jednu slzu. „Jen potřebuji být chvíli sama, prosím.“

Slyšela jsem, jak Edward těžce a hluboce dýchá. Zřejmě byl stále slabý a taky se zřejmě snažil uklidnit. „Kdyby... kdyby jsi něco potřebovala...“

„Neboj se, Edwarde, ozvu se,“ uklidnila jsem ho a setřela slzy. „Běž si lehnout, odpočívej, ano?“ poprosila jsem ho tiše. Zavřela jsem oči a hlavu natočila tak, že jsem ucho přitiskla ke dveřím, abych lépe slyšela, co se za nimi děje.

Zaslechla jsem ještě několik hlubokých nádechů a výdechů, pak se můj manžel možná dotkl kliky a možná na chvíli svoji dlaň položil na dveře. Pak se ozval dlouhý povzdech a nakonec jsem uslyšela tlumené kroky, které se vzdalovaly.

V ten moment jsem měla pocit, že aspoň na chvíli budu sama. Vzlykla jsem, pomalu a opatrně jsem se zvedla a natáhla se do té velké a moderní posteli, která byla velmi pohodlná. Snažila jsem se stočit do klubíčka, ale moje bříško s mojí malou mi to moc nedovolovalo. Jen, co jsem zavřela oči, se ozvala. Pousmála jsem se, vyhrnula jsem si triko a lehkými doteky prstů jsem si začala bříško hladit.

Uvědomila jsem si, že ten náhlý pláč mě unavil a že by mi zřejmě hodinka spánku neuškodila.

Vnímala jsem jen pohyby své holčičky a snažila se soustředit na pravidelný dech. Po chvíli se mi podařilo usnout.

 

„Mě nezajímá, že jí není dobře! Já s ní musím mluvit, tak uhněte!“

„Ne, já vám to nedovolím! A stejně – vaše sestra se v pokoji zamkla a myslím, že spí. Mějte rozum, přeci nechcete, aby se jí přitížilo!“

Trhla jsem sebou a prudce otevřela oči. Chvíli jsem se tupě dívala před sebou. Nikdy jsem neslyšela Esme křičet, vždy byla klidná a na všechny milá.

„Tak se probudí! Uhněte!“

Znovu jsem sebou trhla a pomalu se posadila. Nevěřila jsem vlastním uším. To nemůže být on! Co tady dělá? Jak mě našel? Jak našel tenhle dům?

„Pane Swane! Přestaňte tu křičet na moji manželku,“ ozval se Carlisle, kterého jsem stejně jako jeho ženu, slyšela poprvé rozčíleného. „A uklidněte se, ano? Bella potřebuje klid!“

Slyšela jsem, jak se krátce a falešně zasmál. „Ta svině potřebovala leda pár výchovných! Okamžitě uhněte! Chci si promluvit se svojí sestrou!“

Potichu jsem se zvedla a stoupla si ke dveřím. Ani jsem nemusela pokládat ucho na dveře, za dveřmi všichni křičeli, že jsem vše zřetelně slyšela. Díky bohu, že mi ty menší změny, kterými jsem teď procházela, daly i lepší sluch. Takže jsem slyšela, jak někdo tlumeně vrčí – nemohla jsem s jistotou říct kdo, ale měla jsem pocit, že jich je víc.

Na malou chvíli jsem zavřela oči, hluboce se nadechla a vydechla a pak otočila zlatým klíčkem. Ozvalo se tiché cvaknutí. Pevně jsem stiskla kliku a pootevřela dveře.

Spatřila jsem Esme a Carlislea, kteří dveře chránili svými těly. Také jsem spatřila Emmetta, Rose, pana Cesara a mého manžela. Ti všichni tvořili menší kroužek a já pochopila, že on je uprostřed.

„Můžete nás nechat chvíli o samotě?“ špitla jsem a všechny pohledy se stočily na mě. Kroužek se trochu rozestoupil a já ho tak mohla konečně spatřit.

Bylo to už dva roky, kdy jsem ho naposledy viděla. Změnil se – už nenosil dlouhé vlasy, byl na krátko ostříhán, jen pár černých vlasů mu padalo do očí. Musel chodit do nějakého fit-centra – pod tím sakem byly viditelně vidět vypracované svaly. A možná vyrostl i do výšky...

Na jeho tváři se objevil úšklebek a pár kroky se prosmýkl kolem Esme a Carlislea a objevil se vedle mě v pokoji. Přímo před mým nosem zavřel jedním a prudkým pohybem ruky dveře tak silně, že ta rána musela být slyšet několik kilometrů od domu.

A než jsem se stačila vzpamatovat, tak mě jeho pravačka udeřila do tváře.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek You don´t know - 54. část:

 1 2   Další »
15. Regi
29.11.2011 [17:32]

RegiJéje... já jsem ti tu zapomněla nechat komentář... Moc se omlouvám... To víš, já si kapitolku vždycky tak rychle přečtu, aby nic neuteklo a pak jsem z toho vyvylená... No, znáš mě. Jsem trumbera.
Momentálně mám chuť vraždit, co si to ten gauner dovolil?! Takhle být Bellu, doufám, že mu Edward za to něco provede. Emoticon

PS: Miluju tě, Edwarde... Emoticon

26.11.2011 [22:39]

anissskaúžasný konec Emoticon Emoticon Emoticon

13. kati
23.11.2011 [10:08]

Cože? To si dělá srandu ne? Prosím pokračování. Emoticon Emoticon Emoticon

01.11.2011 [0:46]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11. Aneta
30.10.2011 [16:24]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10. Eternity
29.10.2011 [0:33]

Emoticon Emoticon Emoticon

9. Eternity
29.10.2011 [0:33]

Emoticon Emoticon Emoticon

28.10.2011 [16:48]

FaireTo je teda velkej parchant. Emoticon
Jen ať si to s ním Cullenovic hezky vyříkají. Emoticon

7. Eleonor
28.10.2011 [10:21]

To je magor. Vždyť je těhotná ! :D Snad se jí nic nestane a Cullenovi včas zasáhnou :D Emoticon

6. Janča
28.10.2011 [0:00]

To je idiot...vzdyt je tehotna!!!!

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!