Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 53. část

19.09.2011 (12:15) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 3249×

53. část

K Edwardovi a celkově do pokoje jsem mohla vstoupit až o dva dny později, kdy se můj manžel konečně pořádně probudil a kdy normálně komunikoval s ostatními. Stála jsem u dveří a poslouchal každé slovo, které uvnitř padlo. Velmi mě potěšilo, když se Ed neustále vyptával, kde jsem já.

Ještě než mě za ním pustili, musel vypít další sklenici krve, kterou mu Carlisle dal hned, co většina odjela do školy, kam začali s novým rokem chodit, někteří se společně s Esme vydali nakupovat nejen potraviny, ale i nějaký nový nábytek a dekorace, další pak radši opět odešli a jen malá hrstka (já, Carlisle, Martin a Edward starší) zůstali doma.

„Teď už můžu mluvit s Bellou?“ slyšela jsem Edwardův hlas. Podle hlasu zněl, že je naprosto v pořádku.

Žádná odpověď se neozvala, místo toho se otevřely dveře a z pokoje vyšel Carlisle a Martin, který měl úsměv od ucha k uchu a který kývl směrem do pokoje.

Měla jsem chuť si poskočit, tak moc šťastná jsem byla. Rychle jsem zaplula do pokoje. Můj manžel byl stále v posteli, neležel však, seděl, zády se opíral o čelo postele a díval se ke dveřím. Nebyl tak bledý, pod očima mu zmizely fialové kruhy, takže vypadal odpočatě. Když mě spatřil, široce se usmál. Nadšená, že ho zase vidím a že je v pořádku, jsem mu úsměv oplatila.

„Edwarde,“ vydechla jsem a zamířila k němu. Sedla jsem si vedle něj a pevně, ale zároveň opatrně, jsem ho objala kolem krku. „Promiň mi to, lásko, já...,“ škytla jsem. Opět jsem brečela.

„Bellinko, srdíčko, neplač,“ tišil mě tiše můj manžel a hladil mě po zádech. „Nemůžeš za to.“

„Ale... ale já tě k-kousla,“ vzlykla jsem.

„Carlisle mi vše vysvětlil, a jestli má krev pomáhá tobě a naší maličké, jsem ochoten to podstoupit.“

Jestli mě tímhle chtěl uklidnit, tak to šlápnul vedle. „To... to nemůžu d-dovolit,“ ještě víc jsem se rozbrečela.

„Bello,“ povzdechl si můj manžel. „Nemysli na mě, ale na naše dítě... No tak, lásko, oba si přeci přejeme, aby naše holčička byla silná a zdravá, že?“ šeptal a vzal si mou tvář do svých dlaní, aby se mi mohl podívat do očí. Popotáhla jsem a pak pomalu přikývla. Můj manžel se pousmál. „A tobě taky prospívá... Pamatuj, Bello, že jsem ti slíbil, že pro tebe udělám vše, abys byla v pořádku,“ připomněl mi.

Chvíli jsem se mu dívala do očí, které měly tři barvy – zelenou, zlatavou a červenou. Někdo by se těch očí možná bál, ale já už byla zvyklá, navíc jsem v nich viděla lásku a něhu.

„Ach, Edwarde,“ vydechla jsem znovu a opět ho objala. „Měla jsem o tebe hrozný strach.“

Během těch dvou dnů, které jsem trávila buď v obývacím pokoji nebo v ložnici (která normálně patřila Alici a Jasperovi, ale byli ochotni mi ji propůjčit), jsem pochopila, jak se asi můj manžel cítil během těch dnů, které jsem byla mimo.

„Jsem v pořádku,“ utěšil mě.

Odtrhla jsem se od něj a opět se mu podívala do tváře. Můj manžel nazvedl peřinu, čímž mi naznačil, že by byl moc rád, kdybych si sedla hned vedle něj. Neváhala jsem a učinila tak. Chvíli jsme v tichosti seděli vedle sebe – Edward mě jednou rukou objímal kolem ramen, druhou hladil po bříšku. Malá cítila, že tatínek je zase tady, a tak kopla. Oběma nám to na tvářích vyčarovalo úsměv.

Já se opírala hlavu o jeho paži a hluboce dýchala, nemohla jsem se nabažit jeho vůně.

„Tvůj otec si myslí, že kdybych jela na Charlieho pohřeb, chytila bych se do pasti,“ zašeptala jsem. Věděla jsem, že se o tom spolu bavili a věděla jsem, jaký na to má názor Edward starší, ale já chtěla znát názor i svého manžela.

„Bello,“ začal Ed opatrně, „myslím, že má pravdu. Může to být past, kterou na nás nachystali...“

„Ale byl to můj otec,“ kuňkla jsem a po tváři mi stekla jedna osamocená slza.

„Já vím, lásko, já vím... Pššš, srdíčko, neplakej,“ šeptal mi do ucha. Snažil se mě uklidnit, nechtěl, abych zase začala brečet, ale tentokrát se mu to moc nedařilo. Nevím, jak dlouho jsem brečela, ale po nějaké době jsem se celkem uklidnila. Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí.

„Miluji tě,“ špitla jsem, byla jsem už klidná, slzy přestaly téci, jen tu a tam jsem popotáhla.

„A já tebe,“ zamumlal mi do vlasů, do který mě pak i políbil.

Celý den jsem strávila s Edwardem v posteli. Naše role se vyměnily – já jsem mu předčítala klasické romantické romány z minulých století, já jsem mu vyprávěla pohádku. Seděla jsem opřená o čelo postele, jeho hlavu ve svém klíně, moje prsty si hrály s jeho krásnými bronzovými vlasy.

„A pokud neumřeli, tak tam žijí dodnes,“ pronesla jsem větu typickou pro pohádku. Celou pohádku jsem si vymýšlela, takže vám je určitě jasné, že to nedávalo hlavu ani patu. Ale Ed mě pozorně poslouchal, tu a tam se zasmál, když jsem řekla fakt nějakou blbost.

„To je konec?“ udivil se.

„Co bys ještě chtěl?“ vyprskla jsem smíchy. Tuhle blbost jsem mu vyprávěla nejméně hodinu! Ale já jsem ho varovala, že pohádky neumím vyprávět! Bylo mi hned jasné, kdo naší malé bude vyprávět pohádky na dobrou noc.

„Já nevím,“ zasmál se společně se mnou a pokrčil rameny. „Ale rád poslouchám tvůj hlas, řekni mi ještě něco,“ poprosil a udělal na mě smutný kukuč, který můžete vidět na roztomilých pejscích.

Povzdechla jsem si. „Co chceš, abych ti řekla?“ zeptala jsem se tiše a jedním prstem ho pohladila po tváři. „Ale říkám ti předem – další pohádka to fakt nebude!“

Opět se zasmál.

„Nesměj se! Je jasné, že ty budeš říkat naší dceři pohádky na dobrou noc... U těch mých by neusnula. A jestli ano, tak nudou.“ A nejen ten důvod – i když jsem se cítila skvěle, byla jsem silná a plná energie, stále ve mně byla kapička pochybnosti, jestli vůbec přežiji porod. Ale tohle jsem si nechala pro sebe, o tomhle nikdo vědět nemusel – a hlavně ne můj manžel.

Ten mě z chmurných myšlenek (které mě tak najednou přepadly), vytrhl.

„Ale no tak! Nebylo to zas tak strašné,“ mrkl na mě a já protočila oči.

„Oba víme, že bylo... A nehádej se se mnou, nebo uvidíš,“ pohrozila jsem mu  a naoko se zamračila. Malý moment jsme si vzájemně dívali do očí, pak jsme oba naráz vyprskli smíchy.

„Ty rád posloucháš můj hlas, já zas smích,“ zašeptala jsem, když jsme se oba uklidnili. Usmál se na mě a já prostě neodolala, sehnula se a spojila naše rty. Konečně... Sice jsme byli celý den spolu, ale nepolíbili jsme se, jen jsme se objímali a užívali si společnost toho druhého.

Oba jsme zavzdychali, když se naše rty setkaly a ochutnaly. Ach, bože, vážně takhle jeho rty vždy chutnaly? Neodolala jsem a jazykem prve objela spodní a pak i horní ret, abych si tu krásně sladkou chuť jeho rtů mohla pořádně vychutnat... A opět jsme zavzdychali.

I když se mi vůbec nechtělo, musela jsem naše rty rozdělit. Nevím, jak můj milovaný, ale já se potřebovala nadechnout. Manžel se však trochu nazvedl a jednu ruku mi dal za krk, takže si mě opět přitáhl do polibku.

Ach, Edwarde! Tohle mi snad děláš naschvál, ne? Stále jsem přeci jen byla těhotná žena, která je plná hormonů a která je schopná své nálady měnit tak často, že to snad ani nebylo normální. Takže kdyby mohlo být po mém, vrhla bych se na něj, to oblečení bych z něj strhala a...

„Můžu dovnitř?“

Sakra! Přes naše hluboké dýchání a vzdechy jsem přeslechla, že někdo zaklepal na dveře. Odtrhla jsem se od svého manžela, narovnala se a koukla se na dveře.

„J-jistě,“ vydechla jsem těžce.

Hned po mých slovech se otevřely dveře, ve kterých se objevila Esme. „Volá nějaký mladík, myslím, že se představil jako Jacob...“

Ztuhla jsem. Můj milovaný bratříček si vzpomněl na svoji sestřičku? Sám od sebe by mi nikdy nezavolal... Určitě se to muselo týkat pohřbu našeho otce, a neboť se mě moje matka zřekla a nebavila se se mnou, tak poprosila bratra, aby mi zavolal.

Natáhla jsem ruku směrem k Esme, čímž jsem ji naznačila, ať mi telefon dá. „To je můj bratr,“ vysvětlila jsem ji, když mi telefon pořád nedávala. Cítila jsem, jak se můj manžel napnul.

„Nemusíš s ním mluvit,“ zašeptal. Věděl, že s ním nevycházím dobře.

Zavrtěla jsem hlavou. „Musím... Určitě se to týká tátova pohřbu,“ zamumlala jsem a v mé ruce se konečně objevil telefon. Chvíli jsem ho jen tak držela a dívala se na něj, pak jsem konečně našla odvahu a přiložila ho k uchu.

„Jacobe?“

Tanya stála u dveří pokoje. Dál si neodvážila, měla strach, a to oprávněně – její plán nevyšel. Caius seděl ve svém oblíbeném křesle u krbu. V jedné ruce svíral sklenici, která byla naplněna stále ještě teplou lidskou krví. Jeho oči se nedívaly na ženu, ale sledovaly oheň, který plápolal v krbu.

„Tvůj plán nevyšel, drahoušku... Její otec měl včera pohřeb a ona se v New Yorku ani neukázala,“ promluvil konečně Caius, stále se však díval do krbu.

„Já... já... Já to nechápu, pane,“ vykoktala ze sebe Tanya vystrašeným hlasem. Bála se, co bude dál. „Nevím, proč se tam neukázala. Je... je možné, že třeba tušili, že je to past, tak ji nepustili... Vážně nevím a nechápu, proč se neobjevila, pane.“

Očekávala, že něco odpoví, on však mlčel, jen popíjel krev. Nakonec promluvil.

„Nechceš si dát taky, drahoušku?“ položil jí otázku, kterou ji překvapil. Čekala, že jí bude nadávat, že na ni bude křičet, že ji potrestá i po té fyzické stránce, ale že jí nabídne krev? To nečekala. A i když zde musela pít lidskou krev, stále se jí to hnusilo. Dlouhá léta žila jako vegetariánka a během jedné chvilky byla donucena na to všechno zapomenout.

Tanya jen přikývla hlavou. Tušila, že odmítnout není nejvhodnější doba. Nechtěla a ani se neodvážila mluvit, pokud to nebylo nutné.

Caius jí kývnul, aby šla k němu. Po malém zaváhání tak učinila, šla však pomalým krokem, velmi pomalým na upíra.

„Víš, Tanyo, od té doby, co ses tady objevila, je všechno divné,“ povzdechl si Caius a opět se zadíval do krbu. Tanya sebou trhla a na malý moment se zastavila.

„Jak to myslíte, pane?“

„Jak to myslím?“ opakoval po své společnici a krátce a hořce se zasmál. „Myslím hlavně to, že Demetri zmizel. Není po něm vidu ani slechu. Zmizel v momentě, kdy ty jsi nám oznamovala, co se ve Forks děje. Nevíš o tom něco?“

Tanya se opět zastavila, byla jen pár kroků od křesla, kde pán seděl. Nechápala, kam tím míří, nechápala, co se tu děje. Když si ji Caius zavolal k sobě, očekávala trest, ale on si tu s ní zatím jen povídal.

„Absolutně nic, pane,“ zavrtěla hlavou a konečně došla ke křeslu, kde seděl. Stoupla si vedle něj a čekala, co bude dál.

Caius si povzdechl a aniž by se na ni podíval, podal jí svoji sklenici s krví, kterou Tanya sevřela ve svých dlaní. I přes sklo cítila, že krev je teplá, takže není ani moc stará. Kdyby byla člověk, možná by se i hrůzou zachvěla.

Polkla a pak se napila.

„Ten tvůj nepodařený plán mě nutí přemýšlet, na čí straně vůbec jsi,“ promluvil opět Caius a zvedl k ní pohled.

„Na té vaší, pane,“ odpověděla hned. Zhluboka dýchala, aby se uklidnila. Ale vůně lidské krve jí k tomu moc nepomáhala, právě naopak, krev v ní budila to zvíře, které v sobě schovávala.

Caius mlasknul a jedním ladným pohybem se zvedl. „Zatím ti budu věřit,“ prohlásil a stoupl si těsně k ní. „Ale teď zpátky k té malé lidské děvce... Doufám, že máš jiný plán, jak ji sem dostat.“

„Zatím ne, pane,“ zavrtěla hlavou. Caius zavrčel a než se Tanya nadála, ležela na zemi. Sklenice s krví se rozbila na několik střepů, krev se pomalu vsakovala do drahého a velmi starého koberce.

Tanya se neodvážila zvednout pohled ke svému pánovi. Mlčela, hluboce dýchala a jednu ruku si položila na tvář, která ji bolela. Než se však stačila znovu vzpamatovat, stála na nohou a její pán ji držel u zdi, hned vedle krbu. Jednu ruku jí dal pod krk a donutil ji, aby se podívala na oheň.

„Být tebou, tak něco rychle vymyslím, nebo skončíš v tom ohni, drahoušku,“ zavrčel jí do ucha, druhá ruka našla její levou...

Tanya zakřičela, takovou bolest zažila naposledy při přeměně na upíra. Stisk pod krkem byla najednou pryč a ona se složila k zemi.

„Máš čtyřiadvacet hodin na to, aby si něco vymyslela,“ zasyčel na ni a ještě než odešel z pokoje, její levou ruku hodil do nejvzdálenějšího kouta pokoje.

Moc děkuji za komentáře.

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You don´t know - 53. část: