Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 51. část

15.08.2011 (17:45) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 3152×

51. část

Krásná blondýnka se svalila vedle svého společníka a lapala po dechu, i když vzduch do svých plic vůbec nepotřebovala.

„Byl bych rád, Tanyo, kdyby jsi mi vysvětlila, co bude následovat,“ poprosil ji její společník, který se jedním ladným pohybem zvedl z postele, oblékl si župan a sedl si do velkého křesla před krbem, ve kterém plápolal oheň.

„Nechápu, jak to myslíte, pane,“ zamručela Tanya, které se nelíbilo, že se v posteli ocitla sama, a - stejně jako Caius - se zvedla z postele, ona se však nezabývala županem, a vydala se za ním. Nesedla si do druhého křesla, stoupla si za jeho křeslo a začala masírovat jeho ramena.

„Zabila jsi jejího otce... Což byl skvělý tah, ale co bude dál?“ vysvětlil jí, jak to vlastně myslel a více se narovnal, aby měla více místa na masáž.

„Podle všeho svého otce milovala... A tak přeci nemůže chybět na pohřbu, nemyslíte, pane? Tak se dostane z Forks do New Yorku, kde už nebude tak těžké ji zahnat do kouta a přivést ji sem. A oba přeci víme, co to znamená,“ zašeptala Tanya svému společníkovi do ucha, které i polaskala rty.

Caius zavrčel – nejen proto, že Tanya byla velmi dobrá milenka, ale také proto, že se mu líbila představa, jak tu lidskou holku zabije. Nikdy ji sice neviděl, ale častokrát si představoval, jak její mrtvé tělo leží v jejich hlavním sále. Pro něj to byl úchvatný pohled a doufal, že ho brzy doopravdy zažije.

„Asi jsem tě podceňoval, Tanyo,“ přiznal jí a sledoval, jak její ruce rozvazují uzel na županu.

„Jak jste mě mohl podceňovat, pane? Možná se urazím,“ řekla, zachichotala se a uzel konečně rozvázala. Obešla křeslo a klekla si před něj.

Caius se krátce zasmál, pak uchopil její bradu do jedné dlaně a donutil ji, aby se na něj podívala. Malou chvíli se díval do jejích očí, které pořád nebyly krvavé, jak si on přál. Sice už nebyly zlaté, ale hnědé, ale ani tato barva se mu nelíbila.

Usmál se a pohladil ji po tváři. „Zdá se, že jsi delší dobu neměla nic, čím by jsi se zasytila,“ podotkl a udělal něco, co Tanya nečekala – zvedl se, obešel ji a opět si zavázal župan.

Překvapeně se dívala, jak Caius jde pomalým a zároveň ladným krokem ke dveřím, u kterých se rychle – že by to lidské oko nezaznamenalo – otočil a ještě více se usmál. „Nemáš žízeň, drahoušku?“

Tanya zamrkala a pak si zase stoupla. „Není to zas tak strašné, pane,“ odpověděla a zavrtěla hlavou.

„Ale no tak, Tanyo, přeci se nebudeš trápit,“ mrkl na ni a pak kývl k jejímu županu. „Bude lepší, když se oblečeš.“

Blondýnka netušila, co její pán má v plánu, ale musela ho poslouchat, a tak se co nejrychleji oblékla do sametového županu červené barvy. Když zavázala pásek, vzhlédla opět ke svému společníkovi.

Caius ji celou dobu sledoval, dál se potěšeně usmíval, a když se na něj znovu podívala, uznal, že je ten správný čas. Otevřel dveře, za kterými čekal Felix, který pod krkem držel mladého kluka, který se chvílemi dusil, byl celý zpocený, zmatený, měl strach nejen z prostředí, ve kterém se nacházel, ale z lidí, které tu viděl.

„Pane,“ oslovil Felix svého pána, který se ještě více usmál a pak se jedním rychlým pohybem vyměnili – teď to byl Caius, který lidského kluka držel pod krkem. Caius se usmál, kývl na Felixe a mladíka zatáhl do pokoje a velmi prudce ho hodil na zem. Pak rychle zavřel dveře a díval se střídavě na tu lidskou špínu a na svou společnici, která překvapeně a hrůzou třeštila oči.

„No tak, Tanyo, na co čekáš... Večeře,“ pobídl ji, když se k něčemu neměla, stejně jako mladík na zemi, který stále ležel. Caius ho jedním pohybem zvedl a strčil směrem ke své nové milence.

„Pane,“ hlesla Tanya, stále vystrašená a překvapená. Tohle nečekala, nic takového dělat nechtěla.

Když si však všimla jeho pohledu, natáhla ruce a mladíka si přitáhla do náruče. Omluvně se na něj podívala, pak i usmála. Pak se sklonila k jeho krku. „Promiň,“ špitla tak tiše, že to mladík ani Caius nemohl slyšet a své bílé a ostré zuby zakousla do jeho měkké a voňavé kůže.

Upřímně – nevím, jak dlouho jsem byla mimo a v jakém stavu jsem vlastně byla, možná jsem spala, ale temnota, ve které jsem byla spánek nepřipomínalo.

Když jsem se probudila, cítila jsem se strašně. Bylo mi špatně od žaludku, v ústech strašné sucho a divnou pachuť, celé moje tělo bylo zesláblé a vyhublé, musela jsem nejméně tři kila shodit, i přes to, že jsem jen ležela. Na mém břiše se objevilo několik menších modrých modřin.

Nebyla jsem sama, hned vedle mě ležel můj muž, který na mě upíral své nádherné oči, pod kterými měl velké kruhy, díky kterým vypadal unaveně a ještě více ustaraně.

Když si všiml, že mé oči jsou otevřené, slyšitelně si oddechl a na malou chvíli se i pousmál.

„Charlie,“ špitla jsem velmi tiše, ale věděla jsem, že on mě slyší. Musel mi potvrdit, jestli se mi to zdálo, nebo je to skutečnost.

Edward nepatrně zavrtěl hlavou a mé tělo ovládly vzlyky. Schoulila jsem se do jeho náruče a poddala se bolesti, vzlykům, slzám. Cítila jsem a slyšela, jak se mě Ed snažil uklidnit, po chvíli však zjistil, že se mu to zřejmě nepodaří a že bude lepší, když se vypláču, a tak mě něžně hladil po zádech a vlasech, tu a tam mě lehounce políbil na čelo.

Musel mě slyšet celý dům, plakala jsem, řvala a pořád jsem se cítila mizerně, možná ještě hůř. Unavovalo a oslabovalo to moje tělo, ale bylo mi to jedno. Bolest z toho, že můj táta, můj rodič, kterého miluji celým svým srdcem, a kterému jsem vždy věřila, je pryč, že mě už nikdy neobejme, neusměje se, že mi už nikdo nebude říkat „holčičko“, byla strašná, slovy se popsat nedá.

Byla jsme tak ráda, že je tu Edward se mnou, moje slzy mu smáčely košili, jemu to však nevadilo, naopak, tiskl si mě k sobě ještě víc, dál mě hladil a byla jsem ráda, že nic neříká. Prsty jsem mu zapletla do košile a křečovitě se ho držela tak silně, že by mě od něj nikdo nedostal. Udivuje mě a překvapuje, kde jsem v ten moment vzala tolik síly.

Unavilo mě to natolik, že jsem usnula a řekla bych, že jsem plakala i ve spánku.

Když jsem se probudila podruhé, ležela jsem ve stejné pozici, v jaké jsem usnula, stále jsem byla v Edwardově náruči a stále jsem cítila bolest, v tichosti mi tekly po tvářích slzy.

Možná jsem spala pár hodin, možná půl dne, možná zase několik dní. Nevím, ztrácela jsem pojem o čase a dnech, a bylo mi to jedno.

Malou chvíli jsme se dívala na košili mého muže, pak jsem k němu zvedla zrak. Díval se na mě, kruhy pod očima ještě větší, než když jsem je viděla naposledy, a já si uvědomila, že je má nejen ze žízně, ale zřejmě také z nevyspání.

Pozvedla jsem pravou ruku a lehce se prsty dotkla kruhu pod pravým okem, pak ho pohladila po tváři, aby pochopil, jak moc jsem ráda, že je tu se mnou. Pousmál se a políbil mě do dlaně. Tušila jsem, že tím chce naznačit, že nemám zač, že tu on pro mě vždy bude, což mi právě dokazoval.

„Moc mě to mrzí, Bello,“ promluvil Edward tiše. Znovu jsem vzlykla a cítila jsem, jak mi po tváři stekla další slza. „Je mi to strašně líto.“

Odvrátila jsem od něj pohled a otočila se na druhý bok. Nechtěla jsem se dívat na jeho obličej, který byl plný bolesti, strachu... Nechtěla jsem, aby měl takový výraz, stačilo, že takový výraz mám já.

Mému muži nevadilo, že jsem se otočila – znovu si mě k sobě přitiskl, jeho ruce mě hladily po vlasech, krku, tvářích, bříšku, které se tolik zvětšilo, svou tvář zabořil do mých vlasů, do kterých mě tu a tam lehce a něžně políbil.

Dlouho jsme tam takhle leželi a vnímali společnost toho druhého. Ano, sice jsem se cítila mizerně, ale díky Edwardově společnosti jsem si uvědomila, že nejsem sama. Chtěla jsem a potřebovala něco takového cítit, nechtěla jsem být sama, ne teď.

„Carlisle by tě rád prohlédl, jestli jste obě v pořádku... Taky by ses měla najíst a taky napít.“

Opět to byl on, kdo promluvil a opět mluvil tiše. Jen jsem přikývla.

Edward mě políbil do vlasů a než jsem se nadála, jeho doteky zmizely, stejně jako on, a moje tělo zachvátila menší panika a strach. Bez něj jsem se cítila tak sama, tak zranitelná... Pak mě však uchopil do náruče a já se opět cítila bezpečně.

To, že mě nese pryč z našeho pokoje, jsem si uvědomila až u dveří do pracovny, která patřila Carlisleovi, který už na mě čekal a otevřel nám dveře.

Udiveně jsem vyvalila oči, když jsem spatřila vybavení v pokoji. Pracovna se změnila v malou nemocniční ordinaci. Rychle jsem si prohlédla místnost, pak se podívala na svého muže, který mě pořád měl ve své náruči.

Možná by se i zasmál, viděla jsem, jak mu zacukaly koutky rtů, ale zřejmě si myslel, že není vhodná doba na smích, a tak se jen pousmál.

„Co to..,“ špitla jsem po tolika dnech, hlas byl slabý a chraplavý, v krku mě škrábalo, jak jsem tam měla sucho. Ed mě položil na lehátko, které bylo v každé ordinaci v nemocnici, a pak mi podal sklenici vody. Vděčně jsem ji uchopila do svých dlaní a napila se.

„Připadalo nám, že by se tohle mohlo hodit,“ vysvětlil mi Edward a pohladil mě po tváři.

Vzal mi prázdnou sklenici z rukou, pak na mě Carlisle promluvil, jeho hlas byl velmi tichý a něžný, požádal mě, abych si lehla, a tak jsem ho poslechla. Můj manžel si přitáhl jednu židli, sedl si a chytil mě za ruku. A já se, po tolika dnech a po tom hrozném pláči, mírně pousmála.

Moje maličká Elizabeth byla v pořádku, což se nedalo říct o mně. Byla jsem slabá, tlak jsem měla nízký, takže se mi motala hlava, když jsem si stoupla na nohy. Moje holčička už odmítala jíst lidské jídlo, ani steaky – všechno končilo v záchodové míse.

Proto si Carlisle myslel, že je čas na krev. Jenže ani tu moje tělo nepřijalo.

Carlisle, Edward, Martin... vlastně všichni začínali být nervózní. Většinu dne jsem prospala, jen tu a tam jsem se probudila, ale vždy to bylo tak maximálně na hodinu. A vždy, když jsem se probudila, vedle mě ležel můj manžel a většinou byl vzhůru a pozoroval mě.

Jenže jednou, když jsem se probudila, spal.

Pomalu a opatrně jsem si sedla, tak abych ho neprobudila a mně, aby se nezamotala hlava, a dívala se na jeho andělskou tvář. Po chvíli zírání na svého milovaného mě však upoutala jiná část jeho těla.

Zhluboka jsem se nadechla a moje malá mě po delší době kopla.

Můj mozek se zatemnil, myslel jen na to jedno místečko. Cítila jsem, jak se mi v puse hromadila divná pachuť a já si pomyslela – tohle je ono, to chci a potřebuji. Měla jsem pocit, že slyším pomalu bijící srdce...

Nahnula jsem se nad něj, opět opatrně, pomalu a tiše. Rychle jsem se ještě podívala do jeho tváře, abych zkontrolovala, jestli spí.

Znovu jsem se nadechla, ta vůně byla tak blízko, celou mě naplnila a já prostě neodolala.

Jediné, co jsem vnímala, byla ta skvělá chuť, která se mi rozlévala v ústech, a kterou jsem tak ráda polykala. Z toho opojného pocitu mě nevytrhl ani Edwardův překvapený, a pak i bolestný křik.

Někdo mě od té pochoutky odtrhl a (sama nevím, kde se to ve mně vzalo) já zavrčela. Svalila jsem se zpátky do postele a zhluboka dýchala. Cítila jsem, jak mi jedna kapka té chutné tekutiny stéká po rtu i bradě, a tak jsem ji rychle jazykem setřela.

Slastně jsem zavřela oči a zamručela.

„Bello,“ vydechl někdo nade mnou a já otevřela oči. Nade mnou stál Martin a překvapeně a s hrůzou v očích se na mě díval. Jeho pohled mě probudil z toho transu, ve kterém jsem byla.

Martin se ještě malou chvíli díval na mě, pak se podíval na někoho vedle mě.

Sedla jsem si a první, koho jsem uviděla, byl Carlisle. Ten se však skláněl na Edwardem, který... Ach bože...

Zalapala jsem po dechu a prsty si přejela po rtech. Vytřeštila jsem oči. To snad ne, ach bože!

Zhluboka jsem dýchala a vrhala jsem se ke svému manželovi. „Co se stalo?“

Moc děkuji za komentáře.

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You don´t know - 51. část: