Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 44. část

31.05.2011 (17:15) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2412×

44. část

Když jsem se druhý den probudila, cítila jsem se skvěle. Koukla jsem se ven, kde musel připadnout dobrý půl metr sněhu.

Nadšeně jsem se koukla na Eda, abych se zeptala, jestli se třeba nepůjdeme projít kolem domu, nebo se aspoň pod schody jít nadýchat čerstvého vzduchu, jenže...

Jenže on spal.

Byl rozvalený téměř na půlce postele, hruď se mu pravidelně zvedala a klesala. Nádherně se usmíval, vypadal jak andílek, jako nevinnost sama. Vypadal tak zranitelně.

Neodolala jsem a něžně jsem ho pohladila po tváři, doufajíc, že ho neprobudím.

Něco zamumlal, ze zad se otočil na bok a jednou rukou zašmátral před sebou, jako by něco hledal. Pak sebou najednou trhl a otevřel oči. Malý moment se díval před sebe, pak zvedl pohled ke mně a nahlas si oddechl.

Sklonila jsem hlavu, že mi rozcuchané vlasy spadly do tváře, a tiše se zasmála.

„Ahoj, lásko,“ pozdravil mě, zvedl se na loket, aby mě mohl políbit. „Jak ses vyspala?“ mrkl na mě a opět si lehl na záda.

„Skvěle. Jsi tak roztomilý, když spíš,“ uculila jsem se a uvelebila jsem se mu na hrudi.

„Jen když spím?“ zamračil se na mě.

Byla jsem tak ráda, že se choval, jako by se včera nic nestalo, neštítil se mě, dotýkal se mě se stejnou láskou jako předtím, líbal mě stále stejně něžně, ale vášnivě. V jeho očích bylo stejné množství lásky, úcty a oddanosti...

Nechtěla jsem se k tomu vracet, on se na nic neptal, což byla další věc, za kterou jsem mu byla vděčná.

„Ty máš to štěstí, že jsi roztomilý celý den,“ složila jsem mu kompliment a znovu lehce pohladila po tváři.

„Nespletla sis osobu?“ zeptal se a políbil mě do dlaně.

Nechápavě jsem se na něj podívala.

„Myslím, že ty jsi tady ta roztomilá,“ vysvětlil s úsměvem a znovu se zvedl, aby mě mohl políbit. Cítila jsem, jak jsem se začervenala.

„Venku připadl další sníh! Nepůjdeme se projít kolem domu?“ zeptala jsem se celá nadšená, když jsem náš polibek po chvíli ukončila. Tiše si povzdechl a jedním ladným pohybem se dostal za mě. Objal mě kolem pasu, prsty něžně hladil mé vystouplé bříško.

„Rád bych, ale Alice čeká, až vyjdeme z pokoje. Ví, že jsme vzhůru a musí se hodně ovládat, aby sem nevtrhla, což má zakázáno,“ zašeptal mi tiše do ouška a já si tiše povzdechla.

„I tak na té procházce trvám! Já jsem nevěsta, ne?“ stála jsem si za svým, opřela se o svého milovaného a vychutnávala si jeho letmé a něžné doteky na mém těle.

„Po obědě se půjdeme projít,“ slíbil mi, naposledy mě políbil na ouško a na krk a pak mi pomohl se zvednout na nohy. Nadšeně jsem se na něj usmála a stoupla si na špičky, abych ho mohla políbit na ty hebké a sladké rty.

Edward měl pravdu, hned jak jsem vyšla z pokoje, vedle mě stála Alice a chrlila na mě tolik otázek, že jsem je všechny vlastně ani nezaznamenala a neslyšela.

Jen jsem na ni valila oči, sledovala, jak kolem mě pochoduje a nahlas plánuje. Po chvíli jsem zjistila, že jíst, když mi plánuje svatbu, není nejlepší, proto jsem se snažila jíst co nejrychleji.

Hned, co jsem polkla poslední sousto, mě Alice něžně vzala za ruku a společně jsme se vydaly do jejího pokoje, kde mě posadila na velkou a nádhernou postel.

„Snubní prsteny si vyberete sami, Edward by mě zabil, kdybych vám je vybrala já,“ oznámila mi a já se na ni zamračila.

„Nejen on, ale i já,“ ujistila jsem ji, poposedla si dozadu, abych se mohla opřít o čelo postele a pohodlně si natáhnout nohy.

Jen protočila oči, z jedné skříně vytáhla plnou náruč tlustých a drahých časopisů o módě, které položila vedle mě.

„Chceš udělat táborák?“ zeptala jsem se se smíchem a vzala do ruky časopis, který se válel na samém vrcholu té menší hory.

Alice jen opět protočila oči. „Velmi vtipné, Bello,“ zamručela a sedla si vedle mě. „Je tam hodně návrhů na svatební šaty,“ vysvětlila mi a já chápavě pokývala hlavou.

„Pochybuji, že tomhle budou šaty pro těhotný,“ pronesla jsem a ukázala na titulní stranu časopisu. Přesně tyhle časopisy si kupovala moje matka. Jedno číslo stálo tolik, že by z toho dokázala somálská rodina žít celý rok. Nesnášela jsem ty časopisy – byly plné reklam na luxusní obchod, mnoho rad, jak chlapa sbalit, jak ho uspokojit,... Však to znáte, ne?

„Chtěla bych vlastní šaty...“ uvědomila jsem si překvapeně a v mé hlavě se začalo rodit milion nápadů na mé svatební šaty. Každá holka přeci chce mít svatební šaty podle sebe, ne? Podle vlastních představ, ne koupené, nebo (nedej bože!) půjčené z nějakého svatebního salónu!

Alice vedle mě nadšeně zatleskala, a tak mě vytrhla z mých představ. „Skvělý nápad, Bello!“

„Já vím, taky byl můj,“ zasmála jsem se, „chtěla bych nějakou neznámou návrhářku, nějakou mladou slečnu. Chci, aby ty šaty byly moderní, ale zároveň aby tam bylo něco z doby, kde se Ed narodil,“ vyprávěla jsem jí svoji představu a zasněně se koukala oknem ven na zasněženou krajinu.

V tu chvíli jsem byla ráda, že mi Ed nevidí do hlavy, protože v hlavě se mi začaly rýsovat moje svatební šaty a ty by ženich neměl vidět před svatbou.

Koukla jsem se na Alici, která pořád něco říkala, ale já ji nevnímala a v tu chvíli jsem si uvědomila další věc – Alice mi klidně může naplánovat svatbu, ale do šatů mi mluvit nebude. A když jsem ji to řekla, zmlkla a koukala na mě jak tele na nový vrata.

„Alice, jsi v pohodě?“ zeptala jsem se, když se na mě už deset minut dívala a nic neřekla. Myslím, že byla v šoku.

„To nemyslíš vážně, že ne?“ ujišťovala se tiše.

„Promiň, Alice,“ pousmála jsem se a chtěla se zvednout, musela jsem si nutně zavolat.

„Jak promiň?“ čapla mě za ruku a dívala se na mě pohledem umírajícího štěněte.

Jen jsem pokrčila rameny, znovu se na ni usmála a pak zamířila do našeho pokoje. Hned, jak jsem otevřela dveře, narazila jsem na Edwarda, který se krásně culil, a na Jaspera, který po mně šlehl pohledem a hned si sedl vedle Alice, aby ji mohl utěšit.

Překvapeně jsem vykulila oči a krátce se zasmála. Otočila jsem se na Eda, čekala jsem, že mi dá nějaké vysvětlení. Ten se dál krásně culil, udělal ten krůček ke mně a objal mě kolem ramen.

„Alici jsi tím pěkně dostala. Chudák Jasper,“ zasmál se a políbil mě do vlasů.

„Měl s tím počítat, když si ji bral. Pamatuj si, že nikdo není dokonalý, ani upíři ne,“ upozornila jsem ho se smíchem.

„Myslím, že se pleteš,“ nesouhlasil se mnou, „já osobně znám jednu osobu, která je dokonalá – ty.“

„Zase meleš nesmysly,“ povzdechla jsem si a nevšímala si, jak se nesouhlasně zamračil. Jen jsem zavrtěla hlavou a vešla do pokoje. „Neviděl jsi můj mobil?“ zeptala jsem se ho a porozhlédla se po pokoji.

Ed mě jednou rukou objal kolem pasu, v druhé se nacházel můj mobil. „Komu budeš volat?“

„Tvému budoucímu tchánovi,“ mrkla jsem na něj a sedla si na postel, kterou někdo ustlal. „Myslím, že otec nevěsty má tu povinnost, že ji musí dovést k oltáři, nebo se pletu?“ Na oko jsem se zamyslela a tázavě se podívala na svého snoubence.

„Nepleteš,“ usmál se, sedl si vedle mě. Ještě, než jsem vytočila tátovo číslo, jsem Eda políbila a pak si pohodlně lehla tak, že jsem si hlavu položila na jeho klín. Mohla jsem se tak dívat na tu jeho andělskou tvář, která se nádherně usmívala.

Stiskla jsem zelené tlačítko, mobil si přiložila k uchu a čekala, až můj otec hovor přijme.

Táta byl překvapený, když jsem mu oznámila, že za devatenáct dní se vdávám, ale slíbil mi, že přiletí tři dny před svatbou a (po mém dlouhém přemlouvání) že přiletí jen on, bez matky a mého staršího bratra Jacoba. Ani jednoho bych na své svatbě nesnesla.

Po obědě jsem se oblékla do teplých kalhot, do roláku a zimní bundy, popadla jsem pletenou čepici, rukavice a šálu a šla se s Edem projít kolem domu, přesně jak slíbil.

A nebyli jsme sami, kdo na chvíli vylezl ven z domu.

Emmett chtěl s Jasperem stavět sněhuláka, ten však musel být stále u Alice, která pořád odmítala jít ven z pokoje, neboť se z toho šoku ještě nedostala, a tak Emmett přemluvil Rosalii, Carmen a Irinu. Carlisle s Eleazarem, Matinem a Edwardem starším se pustili do odklízení sněhu z příjezdové cesty.

Věděla jsem, že nikomu tady nikdy nebude zima, i tak se však oblékly do teplejšího oblečení. Emmett neustále opakoval, že to dělají kvůli mně.

Hned, jak jsme vyšli z domu, mi Ed nabídl rámě, které jsem ráda přijala a pevně se ho chytla, abych když tak nežuchla na zem, kdyby mi někde podklouzla noha.

„Víš, napadla mě jedna věc,“ nadhodila, když jsme zrovna procházeli kolem Emmetta, který společně s Rose dělali první a tu největší kouli na sněhuláka, jakou jsem kdy viděla a zřejmě neplánovali přestat, takže jsem odhadovala, že ta koule bude asi tak veliká jako já.

„Povídej,“ pobídl mě můj milovaný.

„Pamatuješ, jak Phoebe měl oddat kněz, jenže to kvůli tý vánici nestihl, a tak je musel oddat Joey?*“ chrlila jsem na něj.

„Pamatuji si každý díl,“ zazubil se a já protočila oči.

„Budeš se divit, ale já taky a to nejsem upír ani poloupír... Miluju ten seriál,“ převezla jsem ho a teď jsem to byla já, kdo se zazubil.

Edward se vedle mě zasmál, zastavil se a vzal si moji tvář do svých dlaní, které měl stejně jako já, v rukavicích. „Jsi dokonalá, ať se ti to líbí, nebo ne,“ oznámil mi a lehce a krátce mě políbil na rty. Jeho pokožka přeci jen byla studenější, než ta má, a on nechtěl, abych kvůli jeho studeným dotekům a rtům mrzla.

„Ale budu k tobě upřímný – nechápu, kam tím míříš,“ nechápavě se zamračil a na chvíli se zamyslel. „Chceš, aby nás oddal představitel Joeyho Matt LeBlanc?“ zeptal se po chvíli a já na něj překvapeně vyvalila oči.

„Cože? Ne!“ zhrozila jsem se.

„Alice by to dokázala zařídit,“ mrkl na mě a já se na něj dál nevěřícně dívala.

„Velmi vtipné, zlato, ale fakt nechci. Já chci, aby nás neoddával kněz, ale Emmett,“ prozradila jsem mu svůj plán a usmála se.

Než jsem se nadála, někdo mě zezadu objímal tak silně, až jsem se bála, že mě za chvíli rozdrtí. Už po pár vteřinách mi bylo jasný, že je to Emmett.

„Pust, Emmette, nebo nebudeš mít koho oddávat,“ zasípala jsem a hned, jak jsem to vyslovila, tak mě opravdu pustil a já se objevila v mnohem pohodlnějším náručí – v Edwardově.

„To myslíš vážně, Bello?“ usmíval se Emmett. Připomínal mi malé dítě, které se nadchne, když vidí novou hračku. Proto jsem na kratičký moment litovala, že mě něco takového napadlo, ale líbila se mi představa, jak nás oddává někdo, koho máme oba rádi.

Jen jsem přikývla a koukla se na Edwarda, abych se dozvěděla, co si o tomhle nápadu myslí on. Trochu mě překvapilo, že i on se usmívá.

„Jistě. Byla bych moc ráda, kdyby jsi nás oddal. Tedy, pokud budeš chtít a pokud tuhle funkci bereš.“

„Chci a beru!“ Emmett se široce usmál a znovu mě objal. Pak se koukl na mého snoubence. „Budu tě oddávat, Edwarde! Cha chá! Těš se, bratře!“

„Varuji tě předem, Emmette – bude to normální obřad, jasný? Žádné blbosti, jen proneseš pár slov, pak se zeptáš, jestli se bereme a dáš povel k prvnímu manželskému polibku,“ varovala jsem ho rychle.

Emmett protočil oči, ale přikývl. „Ale bude to nuda,“ upozornil mě a čekal na moji reakci. Když jsem zavrtěla hlavou, Emmett si povzdechl, naposledy mě objal a pak se vrátil k holkám stavět sněhuláka.

„Myslíš, že si stihne zařídit licenci?“ zeptala jsem se svého milovaného, opět ho čapla za jeho nabídnuté rámě a pokračovali jsme v procházce.

Jen se usmál, kývl hlavou a políbil mě na spánek.

Tázavě jsem se na něj povívala – mlčel, což se mi nelíbilo, chtěla jsem, aby něco řekl na to, co jsem právě nabídla Emmettovi. Chtěla jsem slyšet, co si o tom myslí a jestli se mu ten nápad vlastně líbí. On však mlčel a usmíval se.

Proto jsem se musela zeptat: „Nevadí ti to, že ne?“

„Absolutně ne,“ zavrtěl hlavou a znovu mě lehce políbil na spánek, „vlastně je to skvělý nápad.“

„Vážně?“ ujišťovala jsem se a znovu jsem se na něj tázavě podívala. „Neříkáš to jen proto, abych byla spokojená? Nezapomínej, že je to taky tvoje svatba! Jsi ženich,“ připomněla jsem mu.

„Vážně se mi ten nápad líbí!“ bránil se se smíchem.

Rozhodla jsem se, že mu budu věřit, a tak jsem se na něj široce usmála a opřela si hlavu o jeho paži a vychutnávala si jeho společnost.

Když jsme dům obešli, pánové už cestu měli odházenou. Chtěla jsem si dát ještě jedno kolečko, ale Edward nesouhlasil (jako vždy), a tak jsme zamířili do domu. Jakmile jsem vešli, byl u nás Jasper.

„Bello, promluv si s Alicí,“ prosil mě tiše Edwardův bratr.

„Proč? Ještě ji to nepřešlo?“ udivila jsem se, když jsem si rozvazovala šálu a sundávala rukavice a čepici. Jasper jen bezbranně zavrtěl hlavou a koukl se na mě pohledem, jako ráno Alice. Takže první věc, kterou mají společnou – umí udělat skvělý obličej umírajícího štěněte.

Koukla jsem se na Eda, který povytáhl obočí a pak nepatrně přikývl. Povzdechla jsem si, podala mu zimní bundu a vydala se do pokoje, který patřil Alici a Jasperovi. Nadechla jsem se a pak zaklepala na dveře. Na nějaké pozvání dál jsem nečekala, prostě jsem vešla dovnitř.

Alice seděla na posteli, časopisy byly rozházené kolem ní, jako by se od rána téměř nepohnula.

„Alice?“ oslovila jsem ji nejistě.

„Co je?“ štěkla na mě, ale ani o milimetr se nepohnula.

„Mrzí mě, jestli sis to s těmi šaty vzala osobně,“ začala jsem s omluvou a posunula se kousek směrem k posteli, na kterou jsem si i po delším váhání sedla. „Ale chci, aby šaty byly podle mě, chci, aby v nich bylo vidět, kdo jsem a jaká jsem,“ vysvětlila jsem ji, mluvila jsem na ni s tónem, kterým mluvíte na malé dítě.

„Já vím, jaká jsi a kdo jsi, Bello! Jsi moje sestra!“ ohradila se. Musela jsem se usmát, když jsem to slyšela.

Znovu jsem si povzdechla a posunula se na posteli tak, abych seděla vedle ní. „Víš co, Alice? Uděláme kompromis, ano?“ navrhla jsem.

Konečně se pohnula – otočila hlavu, aby se na mě mohla podívat. „Poslouchám.“

„Ty vybereš návrhářku a látky na šaty a já si ty šaty navrhnu, co ty na to?“ usmála jsem se.

Alice se na malý moment zamyslela, pak však zavrtěla hlavou. Tím mě rozčílila.

„No tak, Alice! Máš na starosti celou svatbu! Aspoň ty šaty mi nech!“

Znovu jen zavrtěla hlavou.

„A nebo si taky najdu nějakou svatební agentku,“ nadhodila jsem ledabyle, popadla jeden z časopisů a naoko si ho začala prohlížet.

Alice se na mě vyděšeně podívala. „To neuděláš!“

„No, myslím, že ona mi kecat do šatů nebude a myslím, že přeci jen to bude chtít odborníka – ono devatenáct dní není moc dlouhá doba.“

„Tak ty si myslíš, že já nestihnu zařídit svatbu za devatenáct dní?“ zeptala se mě Alice, která se konečně pořádně pohnula – vyskočila na nohy.

Zvedla jsem k ní pohled, udělala, že přemýšlím a nerozhodně kývala hlavou.

„Tak to mě ještě neznáš, Isabello Swanová, protože já to stihnu!“ ukázala na mě prstem a než jsem se nadála, házela mobil a peněženku do kabelky.

„Někam jedeš?“

„Ano! Jedu ti zařídit svatbu!“ křikla na mě vysokým hláskem a zamířila ke dveřím.

„A co ty šaty?“ zeptala jsem se ještě rychle.

Alice se zastavila u dveří a otočila se na mě. Chvíli se na mě mračila, pak si však povzdechla a usmála se. „Máš je mít.“

Nadšeně jsem vyskočila na nohy a co nejrychleji valila k ní, abych ji mohla obejmout. „Díky, Alice. Ten kompromis platí – najdi tu nejlepší návrhářku a tu nejlepší látku! Však ty víš, co dělat, ne, sestřičko?“ mrkla jsem na ni a znovu ji objala.

* Krátké a stručné vysvětlení pro ty, kteří neviděli nebo si nepamatují tento díl ze seriálu Přátel: Phoebe se měla vdávat, jenže New York zasáhla silná sněhová bouře, která způsobila, že kněz se nemohl dostavit a oddat ji a jejího snoubence. Joey měl však licenci na oddávání od té doby, co se brali Chandler a Monica, a tak jí nabídl, že je oddá on. Phoebe jeho nabídku přijala, a tak je oddával Joey.

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You don´t know - 44. část: