Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 2. část

16.11.2009 (18:15) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3945×

2. část

Seděla jsem v taxíku, na zadních místech a přes zaprášené okno jsem se dívala na ulice New Yorku. Uspěchaný, stresovaný život… Ten mi moc nechyběl. Všichni kolem mě vždycky strašně pospíchali, jen já byla stále zvyklá na život za městem. Našla jsem si malý byt, nebyl zas tak hrozný a ani v hrozné části města.

„Tak jsme na místě,“ přerušil moje přemýšlení taxikář, který mi pomohl dostat kufry z auta. Zaplatila jsem mu a než jsem se nadála, odjel. Stála jsem před cihlovým domem, který moc nezapadal mezi ostatní a vedle nohou dva velké kufry a batoh na záda. Takhle navenek vypadal dům v hrozném stavu.

Přišla jsem blíž a z kapsy bundy jsem vytáhla papírek s adresou a jménem, na koho mám zazvonit. Podle zvonků jsem poznala, že tu zrovna moc lidí nebydlí a já byla ráda. Našla jsem paní Adamsovou, která byla domácí a zmáčkla knoflík vedle jejího jména.

„Ano?“ ozvalo se z té krabičky (nikdy jsem nebyla technický typ).

„Ehm… Jsem Bella… Bella Swanová… vaše nová nájemnice,“ představila jsem se a schovala papír zpátky do bundy.

„Ach ano… Pojďte dál,“ odpověděl mi ženský hlas a pak se ozvalo jemné „crrr“. Popadla jsem svoje věci a s námahou otevřela vchodové dveře.

Hned, jak jsem vešla do domu, jsem změnila názor. Zvenčí sice vypadal staře a že sotva stojí, ale klamal tím. Ve vnitř byl nově udělán, zrekonstruován. Chodba byla veliká, do čtverce a čekala tam na mě postarší žena, s černými vlasy, byla o něco vyšší, než já a už od pohledu vypadala mile. Na tváři měla úsměv. Ten jsem ji nervózně oplatila a těžce došla k ní.

Stiskla jsem ji nastavenou ruku.

„Jsem Emily Adamsová, klidně mi říkejte Emily.“

„Isabella, ale mám radši Bella Swanová,“ představila jsem se i já a poupravila si batoh na rameni.

„Ach… počkej, dítě… Bobe, pojď pomoct naší nové sousedce,“ křikla do svého bytu.

„To je v pořádku,“ ujišťovala jsem ji, ale ona zavrtěla hlavou.

„To teda není… Bobe, tohle je Bella, Bello tohle je můj starší syn Bob,“ zavrtěla hlavou a pak se objevil mladý kluk, mohlo mu být sotva dvacet, měl blonďaté vlasy a zelené oči.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho a on se usmál.

„Ahoj… Tak to dej sem,“ vzal mi oba mé zavazadla, nechal mi jen batoh na zádech.

„Díky.“

„V pořádku,“ uklidnil mě.

„Tvůj byt je v prvním patře, snad ti to nevadí a je nad mým, tak si dej pozor,“ varovala mě Emily a já se rozesmála.

„Budu se snažit být v klidu,“ ujistila jsem ji.

„To jsem ráda… Támhle je něco jako kumbál, jsou tam kola, kočárky a jiné věci, které lidi chtějí schovat a vytáhnout třeba až na zimu či léto,“ pokračovala a ukázala na dveře, které byly pod schody. Přikývla jsem a všichni jsme se vydali do schodů.

Za necelou minutku jsme byli v prvním patře. Byly tu čtyři byty. Emily zamířila k jednomu a já se vydala za ní.

„Naproti tobě bydlí mladá žena, s tou by jsi mohla vycházet, je milá… ale má teď novorozeně, takže tu trochu tropí hluk, ale já jsem zvyklá a jiní si prostě zvyknou… Pak nalevo, tam bydlí taková… žena, která je zvyklá kvůli každé prkotině se pohádat… proto se s ní moc nehádej… A napravo mladý pár… Přistěhovali se nedávno, budeš si s nimi rozumět,“ představila mi v rychlosti mé sousedy a já přikývla. „Ty jsi doufám chtěla zařízený byt?“

„Jo… jediné, co sebou mám, je oblečení.“ Vážně nevím, jak bych to jinak udělala.

„To je dobře… Manžel mě včera strašil, že nábytek budeš mít svůj… To víš… jsem starší a taky všemu uvěřím,“ vysvětlila a já s úsměvem přikývla.

Emily vytáhla ze svého vlněného svetru klíčky a odemkla tmavě hnědé dveře. Vešla, já hned za ní, rozsvítila a já spatřila malou obdélníkovou chodbu.

„Takže tohle je teď tvůj byt… Tyhle dveře vedou do koupelny,“ představila mi můj nový domov a otevřela dveře, které byly nalevo.

„Ty vedle do ložnice… Naproti nám na záchod… Doufám, že nevadí, že je oddělený…“

„V pořádku,“ zavrtěla jsem hlavou. Budu si zase muset zvyknout, že koupelnu a záchod mám jen pro sebe. V Seattleu tomu bylo jinak…

„A támhle ty vedou do kuchyně a obýváku,“ ukázala na poslední dveře. No dveře, byl to takový ten oblouk, bez dveří, jen futra.

„Ještě nějaký dotaz?“

„Kdy se platí nájem?“

„Ty už máš na tři měsíce zaplaceno, tak se zatím nemusíš starat… Já ti pak řeknu, ok?“

„Ok… A děkuji.“

„Není zač, dítě… Tady máš klíčky od bytu, schránky, kumbálu dole… A jestli chceš, tak mám i od půdy, ale ty někdo nechce…“

„Já si je klidně vezmu… Jestli můžu,“ požádala jsem a Emily pokrčila rameny.

„Klidně… Takže i od půdy,“ přikývla a na kroužek mi přidala ještě jeden klíč. Pak mi svazek stiskla do ruky a usmála se na mě.

„A tady jsou tvá zavazadla,“ dodal ještě Bob a položil kufry na zem.

„Díky Bobe.“

„Za málo, Bello,“ mávnul rukou. „Měj se, Bello.“

„Naschle dítě… Stejně se zase brzy potkáme,“ rozloučila se Emily a já přikývla…

A pak jsem zůstala sama.

Porozhlédla jsem se kolem sebe. Nechala jsem kufry na zemi, hodila k nim ještě batoh a pak se dala do průzkumu vlastního bytu.

Koupelna byla sladěno do modré barvy, byla tu jak vana, tak sprchový kout. Záchod byl sladěn do stejných barev.

Pokoj byl do písmene L. Tu kratší část zabírala široká postel. On to byl jen kousek, to si nemyslete, že to bylo přes pět metrů. Kousek nad postelí byla polička, kam jsem si mohla odkládat drobné věci a stěna byla pokryta kobercem. Odhadovala jsem, že to má sloužit jako nástěnka.

Pokoj byl sladěn do oranžové a kuchyň spojená s obývákem do zelené a bílé. Byt byl zařízen tak, že mi to v pohodě zatím stačilo. Dala jsem se pomalu do vybalování…

...

Byla jsem unavená, jak z letu, tak z toho vybalování a přestavování nábytku, že jsem v devět večer skoro usínala. Když jsem se osprchovala, lehla jsem si do postele a do ruky si vzala mobil.

Chvíli jsem váhala, nakonec jsem však vyťukala číslo, které moc dobře znám. Přiložila ho k uchu a čekala, až hovor někdo na druhé straně přijme.

„Swanovi,“ uslyšela jsem táty a já se musela pousmát.

„Ahoj tati,“ špitla jsem…

...

S tátou jsem se měla sejít hned druhého dne. Slíbil mi, že to nikomu neřekne a já mu byla vděčná. Ráno jsem se vydala naplnit moji ledničku a sehnat si nějakou slušnou(!) práci. Nechci riskovat, že bych potkala někoho takového jako Edwarda…

Při vzpomínce na něj mě bodlo u srdce. Ač jsem nechtěla přiznat, chyběl mi… Možná to bylo tím, že jsem se do něj vážně zamilovala…

Trvalo mi hodně dlouho, než jsem se dostala z bytu, protože mi bylo nějakou šoufl. Nemohla jsem vůbec přijít, z čeho, protože jsem včera nic pořádného nesnědla. Málem jsem to nestihla na záchod, jak na mě ta nevolnost přišla. Nechala jsem to být, nebudu se trápit nějakým zvracením…

Nesnídala jsem – neměla jsem chuť a ani jsem vlastně neměla co. Celá bledá jsem se vydala do ulic New Yorku.

Nakoupila jsem, podívala se po nějaké práci… Nic, co by mě vyhovovalo jsem zatím nenašla a tak jsem zamířila domů s tím, že si udělám oběd…

...

Jenže to nebylo tak jednoduché. Nebo jako uvařit v pohodě, tedy trochu. Udělala jsem si špagety, neměla jsem moc náladu na vaření, ale když jsem dělala omáčku, podivně se mi u toho zvedal opět kufr.

Musela jsem zhluboka dýchat, abych měla jistotu, že se nepozvracím do hrnce. Nakonec jsem však úspěšně špagety a omáčku dodělala a tak jsem si mohla prostřít na malý kulatý stolek, který tu byl.

Sotva jsem však špagety namotala na vidličku a přiložila k puse, opět se mi zvedl kufr, ale tentokrát se mi to nepovedlo rozdýchat…

Tušila jsem, že bych to na záchod nestihla a tak jsem to hodila do dřezu v kuchyni. Bože, co se to se mnou děje?

Protože jsem usoudila, že to bude chřipka, rozhodla jsem se zůstat v posteli. Tátovi jsem napsala na mobil svoji adresu, ať za mnou přijde, že mi není dobře.

Převlékla jsem se do volných tepláků, volného pruhovaného trika s dlouhými rukávy, na to ještě mikinu a vydala se za Emily, jestli náhodou nemá černý čaj nebo něco, z čeho bych se nepozvracela.

Na chodbě jsem potkala nějakou postarší ženskou a já si domyslela, že to je tamta hysterka.

„Zdravím… Jsem Bella… vaše nová sousedka,“ pousmála jsem se. Věděla jsem, že vypadám strašně, ale ona se zatvářila, jako by spatřila týden starou mrtvolu. Nečekala jsem proto radši ani na odpověď a seběhla dolů.

Zazvonila jsem na Emily, která mi po chvíli otevřela.

„Ale… Ahoj Bello… Potřebuješ něco?“

„Zdravím Emily… Jo… leze asi na mě chřipka, nemáte něco, z čeho bych se nepozvracela?“

„Chuděro… Jistě, počkej… Mám tu černý čaj. Sice není moc dobrý, ale pomáhá… Jinak si na jídlo vezmi jen suchý pečivo, ať se ti žaludek trochu zaplní,“ poradila mi s úsměvem.

Na chvíli mě nechala samotnou a pak mi podávala krabičku čaje. Černý čaj jsem už odmalička nesnášela, ale teď jsem byla ráda aspoň za něj. Poděkovala jsem a vydala se zpátky do svého bytu.

Uvařila jsem si čaj, vzala si dva rohlíky a i s novinami jsem ulehla do postele. Rohlík jsem díky bohu nevyzvracela a černý čaj taky ne. Sice jsem se do pití musela nutit, ale i tak mi bylo o něco lépe.

Kolem třetí přišel táta. Nevadilo mu, že jsem zřejmě nemocná a klidně šel dál. Uvařila jsem mu normální čaj, a mezi tím, co jsme seděli v obývací části pokoje, jsem si ustlala na gauči. Táta mi nabídl, že mi sežene práci, ale já s díky odmítla.

Jsem už velká holka, ne?

...

Táta musel odejít co nejdříve, aby matka neměla podezření a tak jsem opět zůstala sama. Přesunula jsem se zpátky do své postele a k novinám se přidal i můj malý kamarád – notebook.

Napsala jsem mail Daně, která mě informovala, co je v Seattleu nového. Prý tam byl opět Edward a prý mu řekla, že jsem pryč… napořád.

Zapomene, musí… Přála jsem si, abych zapomněla i já, ale to jsem netušila, co všechno mě ještě čeká…