Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 15. část

05.01.2010 (21:30) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4173×

15. část

Jak Edward slíbil, tak udělal. Promluvil si s Carlislem a Martinem o New Yorku a překvapivě souhlasili. Martin však musel, on mi to slíbil.

Edward měl pravdu – hned, jak se před Alicí zmínil o New Yorku, rozhodla se jet s námi. Jasper hned s ní, nechtěl ji na celé dva týdny samotnou.

Byla jsem překvapená, když mi řekli, že je to na dva týdny. To bylo něco skvělého, něco super. Myslela jsem si totiž, že se tam sotva zastavíme.

Nečekala jsem, že celé dva týdny… To bude něco…

Alice mi sice slibovala nákupy, ale já jsem měla jiné plány.

„Kolikrát jsi byl v New Yorku?“ zeptala jsem se Edwarda, dva dny před odletem. Leželi jsme na posteli, u mě v pokoji, já byla schoulená do klubíčka, hlavu na jeho rameni.

„Já jsem to nepočítal,“ pokrčil rameny.

„Takže mockrát,“ vydechla jsem zklamaně. Můj plán padl, neměl ani cenu.

„Co se děje, Bells?“ zeptal se a natočil mou hlavu tak, aby se mi mohl podívat do očí.

„Měla jsem… jistý plán…,“ vysvětlila jsem tiše. „Ale ten stejně nemá cenu.“

„Povídej…,“ pobídl mě.

„Vážně to nemá cenu… Nedivila bych se, kdybys New York znal lépe než já a to jsem tam téměř vyrůstala,“ zavrtěla jsem hlavou.

Chvíli bylo ticho. Pak se mi zadíval do očí tím svým pohledem, o němž věděl, že hned kápnu božskou.

Povzdechla jsem si, jasně jsem prohrávala, protože jsem pod jeho pohledem roztávala.

„Chtěla jsem ti ukázat New York,“ zamumlala jsem, věděla jsem, že mě uslyší, jeho uši byly citlivé.

„A kdo ti brání?“ Překvapeně jsem zamrkala.

„No… přece ti nebudu ukazovat něco, co už jsi tolikrát viděl.“

Hned, jak jsem to vyslovila, jsem věděla, co jsem to řekla za blbost a proto jsem rychle pokračovala.

„Teda… jako město.“

Edward se čím dál tím víc usmíval a pak, když jsem se doplnila, tak se rozesmál úplně. Začervenala jsem se a uraženě jsem se otočila, zády k němu. Sice jsem věděla, co jsem řekla za blbost, ale smát se nemusel.

Edward se stále smál, ale jedním plynulým a pomalým pohybem, zřejmě aby se mi neudělalo blbě, mě otočil zpátky. Všiml si mého zamračeného pohledu, a tak pevně stiskl čelist, viděla jsem, jak se přemáhá, aby se nesmál, a nasadil klidnou tvář.

„A co když chci vidět něco, co jsem už tolikrát viděl?“ zeptal se mě a já se na něj překvapeně podívala.

„Takže… tobě to vadit nebude?“

„A mělo by?“

„To asi ne…“

„Tak vidíš… Budu rád, když mi New York ukážeš z tvého pohledu,“ usmál se na mě a já mu musela úsměv oplatit.

„Vážně?“

Ještě víc se usmál a přikývl. „Měla by jsi už spát…“

„Už zase jsem měla náročný den?“ zamručela jsem, takže jsem mu skočila do řeči. Tohle mi před spaním říkal pokaždé. Tiše a krátce se zasmál.

„Ano… Musíš se šetřit a odpočívat, Bello,“ napomenul mě.

„Já nic jiného tady nedělám! Nic mi nedovolíte!“ Edward si povzdechl.

„Jsi tak tvrdohlavá,“ zašeptal si pro sebe, sotva jsem to slyšela. Musela jsem se pousmát.

„Tak jsi to už taky zjistil?“ zeptala jsem se tiše.

„Jo, ono to nebylo zas tak těžké… A teď jsi, Bells.“

„Já nejsem unavená a nechce se mi spát,“ oponovala jsem, ale moje vlastní tělo mě zradilo! Když jsem tohle dořekla, zívla jsem.

„Ano… Vůbec nejsi unavená,“ poznamenal ironicky a já si povzdechla.

„Dobře… Dobrou noc, Ede,“ vzdala jsem se. Zavřela jsem oči a snažila se klidě dýchat.

Edward kolem mě obtočil své ruce a potichu začal broukat jakousi melodii, která mě dorazila úplně a než jsem se nadála, tak jsem spala…

...

Samozřejmě, že jsem měla zakázáno balit. Nemohla jsem nic. Jako poslední dny. Jediné, co jsem mohla, bylo ležet, sedět, chodit na záchod, do koupelny, jídelny, obýváku, ale pokaždé jsem byla pod dohledem Edwarda.

Já vím, myslí to se mnou a našim dítětem dobře, ale někdy trochu Ed přeháněl.

Za dva dny jsem přibrala jako nafukovací balón, který napustíte kompresorem.

Málem jsem se rozbrečela, když jsem se ráno chystala na odjezd a já vytáhla jedny svoje nejoblíbenější rifle – opravdu nádherné, vydřené, na stehnech úzké, takže mi obepínaly nohy, od kolena dolů volné, byl to takový styl hippie – abych si je vzala na cestu, jenže když jsem si je oblékla, tak jsem zjistila, že je nezapnu…

Měla jsem na krajíčku slzy, ne smutku, ale rozzuření.

„Já se na tohle vykašlu!“ řekla jsem si, docela nahlas, a rozzuřeně jsem stahovala kalhoty dolů.

Samozřejmě se hned objevil Ed a chtěl vědět, co se děje. A pak se i zasmál, když jsem mu řekla, že nezapnu kalhoty…

On z toho měl radost, ale já ne…

Tloustnu…

Bože, budu jak vypadat jako balon.

Edward mě objal, snažil se mě utěšit, že je to dobré znamení, že dítě roste, že je to v pořádku a já mu po chvíli uvěřila, když jsem se zaposlouchala do jeho sametového hlasu. Jako by to malé vědělo, opět, že se o něm bavíme a opět o sobě dalo vědět.

Pousmála jsem se a pohladila si bříško.

„Tatínek má pravdu… Hlavně, že jsi v pořádku… Čert vzal kalhoty,“ zamumlala jsem. Edward mi prstem zvedl hlavu, aby se mi mohl zadívat do očí.

Když se naše pohledy spojily, usmál se a pak se sklonil, aby mě mohl políbit…

...

Za půl hodiny jsem už byla oblečená do kalhot, které mi byly, a do volnějšího trika, který zakrývalo moje bříško. Seděla jsem na místě vedle řidiče, dívala se, jak zelená krajina utíká kolem a poslouchala rádio, které Ed pustil.

Edward seděl vedle mě, na místě řidiče, jelo se totiž jeho Volvem, a když nesledoval silnici, tak se díval na mě.

Vzadu se mačkali Martin, Jasper a Alice, která dělala dojem, že vlastně zabírá nejméně místa… On to asi ani nebyl dojem, ale holý a pravdivý fakt.

Já jsem měla vysloveně zakázáno si sednout dozadu. Prý by to nebylo moc pohodlné sedět mezi dvěma upíry, takže budu hezky sedět vepředu. Nemělo cenu mu nebo ostatním vymlouvat.

Jeli jsme docela rychle, ale nic jsem nenamítala, řekla jsem si, že si musím zvykat na rychlou jízdu, protože tahle rodina ji přímo milovala.

Proto jsem se dívala z okna, nedokázala jsem odtrhnout pohled od té zeleně, díky které jsem dostávala lepší náladu. Jasper si však musel všimnout, musel moji náladu cítit. Zřejmě Edwardovi poslal myšlenkami moji náladu.

„Bello?“

„Hm?“

„Děje se něco?“ pokračoval Edward.

Nechtěla jsem odtrhnout oči od té zeleně, proto jsem jen zavrtěla hlavou, věděla jsem, že se na mě dívá.

„Zapomněl jsem… Edwarde, zpomal,“ ozvalo se za mnou. Byl to Martin, který se mnou už jednu jízdu absolvoval. Edward se na něj otočil.

„Nemá ráda rychlé jízdy,“ vysvětlil a já stále sledovala krajinu, která se měnila. Cítila jsem na sobě jejich pohledy.

Pomalu jsem přikývla.

Edward si povzdechl a zpomalil.

Hned jsem se uvolnila a spadla ze mě ta podivná nálada. Jsem fakt divná, protože metro mě vůbec nevadí, ale rychlá jízda autem jo. Zhluboka jsem vydechla.

„Musíš příště říct, Bells… Celá rodina je zvyklá na rychlou jízdu,“ káral mě Edward, jako by mi bylo pět let.

„Přeci vám nebudu kazit požitek z rychlé jízdy… a taky si chci zvyknout,“ zamumlala jsem, stále jsem se dívala na zelenou krajinu.

Všichni čtyři si povzdechli.

„Bello… Klidně budeme jezdit šnečím tempem, když ti tak bude lépe,“ ozvala se Alice. Chtěla jsem opět něco poznamenat, ale Edward byl rychlejší.

„Příště musí říct, Bello, když ti bude něco nepříjemné… Mysli na sebe, na malý,“ požádal mě Edward. Tentokrát jsem se odtrhla od zeleně a koukla se na Eda. Všichni se na mě dívali a tak jsem přikývla.

Ed se usmál a pak se zase díval dopředu. Chytil moji ruku a propletl naše prsty. Tak jsem se cítila ještě lépe…

...

Nějak mě neudivilo, když jsme v letadle seděli v první třídě. Od Martina jsem pochopila, že jsou zvyklí na luxus… No když na něj mají… Tak ať si ho kupují… Připadalo mi, že je to opět hlavně kvůli mně, ale nic jsem neříkala. Já jsem byla zvyklá klidně letět i turistickou, ale měla jsem pocit, že by se zhrozili, kdybych to řekla.

K pití jsem si objednala minerálku, nechtěla jsem nic riskovat a čekala, až budeme ve vzduchu.

„Ede?“ oslovila jsem svého miláčka, který mě v tichosti pozoroval. Zkrácenina jeho jména mu nevadila, dokonce se mu líbila, ale směla jsem mu tak říkat jen já, od Emmetta ji fakt nemusel…

„Ano, zlato?“

„Řekni mi něco o tobě… a tvých rodičích,“ požádala jsem tiše, nevěděla jsem, jestli je to pro něj citlivé téma nebo ne, ale jsem prostě od přírody zvědavá a chtěla jsem o něm vědět víc.

Zhluboka se nadechl.

„Nemusíš o tom mluvit, jestli nechceš,“ dodala jsem rychle.

„Ne, ne… V pořádku… Máš právo to vědět,“ zavrtěl hlavou.

„Na oplátku ti pak řeknu celý svoje dětství a až budeme v New Yorku, můžeme zajet za město a ukážu ti můj první domov,“ nabídla jsem se.

„To beru,“ řekl s úsměvem, opět se nadechl a pak se pustil do vypravování…