Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » XxX - Poslední vydechnutí I

10.06.2010 (14:15) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5707×

Tento díl je spíše takový úvodní. V příštím a posledním díle se dozvíte, jestli Isabellu ukryl, nebo ji našel jiný zabiják. Přeji příjemné čtení a žadoním o komentíky.

Žádná jména, žádné zbytečné otázky. Tak tohle je Edward. Krásný mladý hoch, který se zapletl do nájemných vražd. Po dlouhé a vyčerpávající práci chce skončit. Jeho poslední úkol je dívka, která ví příliš mnoho o podvodech v jedné nejmenované firmě. Jeho úkol? – zlikvidovat a zahladit stopy.

Pohled Edwarda

Dneska jsem toho měl dost. Potřebuju odpočinek. Každý den chodím domů kolem půlnoci ne li déle.

Telefonát:

„Pane X, mám pro Vás práci,“ řekl hlas na druhé straně.

„Beru na vědomí, ale je to poslední zakázka. Končím!“ řekl jsem rozhodlej, že opravdu skončím.

„Beru v potaz. V kaslíku máte obálku, která obsahuje veškeré informace o cíli.“ Jakmile to dořekl, zaklapl hovor a já se rozeběhl do přízemí pro zásilku. Otevřel jsem kaslík a vyběhl do bytu.

Delší chvilku jsem váhal, jestli to mám vůbec vzít, ale prosba byla jasná. Poslední úkol.

Isabella Cullen se zdržuje ve Washingtonu. Přesněji ve Forks.

Její přesný rozvrh:

8:00 – 14:30 - Škola

15:30 – 20:00 – Brigáda ve firmě Brack and Black

20:00 – 20:30 – Cesta domů

20:30 – 22:00 - Večeře s otcem a úkoly

22:10 – 6:00 – Spánek

Více vědět nepotřebujete. Prosím o službu a slibuji, že po Vás více chtít nebudu.

Pan Drue.

No, takže je jasné, že pan Drue je pseudonym.

*Je to škoda, je moc hezká, * říkal jsem si v duchu. Ale už jsem se viděl někde na dovolené, jak piju Mojito.

„Ahoj, Edwarde,“ řekl hlas, když jsem si přiložil mobil k uchu.

„Ahoj, Jaspere,“ odpověděl jsem mu.

„Nechceš někam zajít?“

„Dneska ne. Mám práci a nevím, kdy dorazím. Snad jindy,“ odpověděl jsem a čekal, že zavěsí. Ale nestalo se tak.

„Edwarde, nedělej fóry a pojď!“

„Fakt ne. Za deset minut odjíždím do Washingtonu,“ řekl jsem už mírně naštvaný. Protože na jeho fórky jsem náladu ani neměl.

„Co tam?“

„Jaspere, dneska ne. Pak ti to budu vyprávět. Čau,“ odsekl jsem mu a položil hovor. Docela mě překvapil, že nezavolal znovu.

Sms:

Ahoj, potřebuju zásilku, kterou si vyzvednu ve Forks. Nutné. X.

Odpověď:

Vyřízeno. Fraser to přiveze. Bude to tam cca v jedenáct odpoledne. G.

Položil jsem mobil na stůl v obýváku a šel si pro bágl do ložnice. Naházel tam pár kusů oblečení a zavřel…

„Kruci, kartáček a pas,“ zabrblal jsem si pro sebe.

Letěl jsem si pro ně a přihodil je do báglu. Věděl jsem, že je pozdě. Takže jsem si musel pospíšit, abych stihl letadlo…

Běžel jsem k autu a vyjel. Cesta na letiště mi trvala dlouho, ale letadlo jsem jen stihl. Bylo to sice jen tak tak, ale stihl.

„Váš pas a letenku prosím,“ vyzvala mě žena za pultem letištní haly. Bez průpovídek jsem jí je podal a čekal. „Děkuji,“ řekla mile a usmívala se. „Nástupiště D a sedadlo 315,“ řekla a ukázala směr, kterým se mám dát.

Já se usmál a poděkoval. Venku byly vidět samá letadla a také nějaký ten Boeing. Já jsem nastupoval do Boeingu 737. Vevnitř to bylo velmi útulné. Koupil jsem si první třídu, takže jsem šel do přední části letadla. Bylo tam více místa než v druhé části. Usadil se na své místo skoro u kajuty.

„Dáte si něco k pití?“ zeptala se mě letuška, která nabízela občerstvení, než vzlétneme.

„Zatím ne, děkuji.“ Letuška se usmála a pokračovala dál.

Já jsem se usadil pohodlněji a přemítal, jak udělám svůj poslední úkol. Na nic jsem nepřišel, protože jsem vyčerpáním usnul.

„Pane,“ probudila mě až letuška, která mě neuvěřitelně vyděsila. Ne že by byla ošklivá, ale spíš, že jsem nikoho nečekal.

Rychle jsem se zvedla a praštil do hlavy. Vůbec mi nedošlo, že jsem v letadle. „Jste v pořádku?“ zeptala se celá vyděšená.

„Ano, nějak jsem zapomněl.“

„Přistáváme, prosím připoutejte se.“ Okamžitě jsem udělal, jak řekla. V ten moment mi došlo, že jsem vůbec nevymyslel, jak se jí zbavit.

Letadlo pomalu přistávalo a já už chtěl být venku z haly. Celkem jsem byl myslí kupředu. Na to, že jsem seděl uvnitř. Že?! Zaměstnanci nás připoutali k tubusu a mohli jsme vycházet.

„Nashledanou, velmi si ceníme vaší důvěry a doufáme, že příště poletíte s naší společností AirLines. Děkujeme a přejeme krásný den,“ promluvil kopilot do kecafonku.

Tiše jsem zavrčel a postupoval do hlavní haly. Bylo tam narváno, ale já si vzal jen batoh z jezdícího pásu a vyrazil do Forks.

Ze Seattlu mi cesta netrvala moc dlouho. V půjčovně jsem si vypůjčil Volvo C60. Tmavší barvy a nic mi nebránilo v cestě.

Krajina ubíhala tak rychle, že jsem si nevšiml, že jsem překročil povolenou rychlost. Za mnou se objevilo policejní auto se značkou *STOP* na střeše. Rozsvítilo se a já zajel ke straně. Zastavil jsem a stáhl okénko.

„Dobrý den pane, víte kolik je zde povolená rychlost?“ zeptal se náčelník.

„Omlouvám se, nějak jsem zapomněl, kde jsem.“ Podíval jsem se mu na odznak. „Už se to nestane, pane Swane!“ On se jen lehce pousmál.

„Ukažte mi prosím řidičský a technický průkaz.“ Jak řekl, sáhl jsem po dokladech a podal mu je. „Chviličku.“ Jak řekl, odebral se do svého auta.

To mi ještě scházelo. Teď mne zavřou a bude po srandě. V ten moment mi přišlo všechno tak k smíchu, že jsem se usmíval jak pitomeček.

Náčelník Swan, přišel k autu a podal mi mé doklady. „Vše je v pořádku. Pro příště si dávejte pozor, pane Cullene,“ řekl smířeně a mávl rukou na povolení vyjet.

„Děkuju,“ odpověděl jsem a vyrazil. Nijak jsem se nekoukal, jestli mě sleduje, ale věděl jsem, že mě tady čeká práce.

Pronajal jsem si barák kousek od městečka. Byl v zapadlé části, kterou moc lidí neprojíždělo. Kdybych neměl tak vyvinuté smysly, asi bych to nikdy nenašel. Zabočil jsem na příjezdovou cestu a během pár minut jsem stanul před domem.

„Páni,“ promluvil jsem nahlas.

Byl tu takový klid, že jsem se hned vrhl dovnitř. Podíval jsem se na hodinky, bylo devět. Mám ještě dvě hodiny na to, abych se osvěžil.

Nemusel jsem se nijak přemlouvat. Napustil jsem si vanu a shodil ze sebe ošacení. Vlezl jsem do horké lázně, která byla tak příjemná.

Po hodině

Vylezl jsem, ač nerad, ale vylezl. Osušil se a dal se dohromady, protože musím budit příjemný pocit. Hned jsem popadl peníze, co jsem dostal jako bonus k mému úkolu.

Nasedl jsem do svého vypůjčeného auta a zajel kousek za městečko, kde jsem se měl sejít se svým takzvaným společníkem.

Po půl hodině jízdy jsem nemusel ani čekat, byl jako hodinky. „Zdravím,“ řekl jsem, když jsem vystoupil a on mě zahlédl.

„Jak se máš?“ otázal se.

„Skvěle, tohle je moje poslední práce! Pak končím. Potřebuju nutně dovolenou.“ Společník se usmál a zavedl mě k zadní straně auta. Otevřel kufr a vytáhl velkou tašku.

„Tak tady to je,“ oznámil a rozhrnul plátno, aby zboží bylo vidět.

„Beru tohle.“ Ukázal jsem na zbraň s tlumičem.

Předal jsem mu obálku s penězi a on ji otevřel. Zkontroloval si obnos a vzhlédl. „V pořádku. Děkuji za spolupráci a doufám, že se ještě někdy uvidíme,“ mírně zklamaným tónem zaklapl kufr a já si šel po svém.

„Sbohem,“ řekl jsem jednoznačně a zalezl do svého auta.

Teď už mi nic jiného nezbývalo, než dokončit poslední úkol a zmizet. Zastrčil jsem zbraň do pouzdra, kam zatím patřila, a nasedl za volant.

Namířil jsem si to rovnou do místní restaurace. Měl jsem obrovský hlad. Po pár kilometrech jsem zastavil přímo před restaurací a ladně vylezl ven.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem servírku a sedl si do boxu, který byl přímo na konci.

Slečna kývla na pozdrav a šla mým směrem. „Co to bude?“ zeptala se sladkým medovým hlasem.

„Dám si kávu a nějaký kousek masa. Zbytek nechám na vás.“ Jakmile jsem to dořekl, byla pryč. Rozhlédl jsem se kolem sebe, a že by tu bylo zrovna narváno se říct nedalo.

Po chviličce dveře zacinkaly a dovnitř vešla dívka, která mohla být tak v sedmém měsíci gravidity. Ohromně jí to slušelo, ale mě napadlo, jestli to není ta dívka, která má zemřít. Rozhlédla se, a když viděla, že její místo je obsazené, posadila se hned u vedlejšího stolu. Obsluha hned přišla a zase odešla, ale s objednávkou. Po nepatrné chvilce jí slečna přinesla vodu, o kterou si požádala.

„Děkuji.“ Vzhlédla k servírce a mile se usmála.

Měla tak krásný úsměv, že se mi tajil dech. Její čokoládové vlasy a ty oči, ve kterých jsem se skoro ztrácel. Každou chviličku si hladila bříško a mluvila k tomu tvorečkovi, co v ní rostl. Slyšel jsem jeho tep. Pokaždé, když se pohnulo, ona se usmála. Vypadala tak spokojeně, až jsem začal přemýšlet, proč má zemřít.

V papírech nebylo nic o tom, co provedla nebo co ví. Natož, aby bylo psané, že je těhotná. Tohle přeci nemohu udělat. Ne těhotné holce, která je na vrcholu štěstí. Byl jsem přesvědčený, že tenhle úkol nedokončím. Co jsem věděl, bylo to, že jí musím ukrýt a zlikvidovat stopy o její existenci.

Servírka mi přinesla jídlo a já ho spořádal hned na posezení. Měl jsem obrovský hlad, který se projevil. Když jsem si do úst vkládal poslední sousto, všiml jsem si, že se na mě dívka dívá. Lehce jsem se usmál a pohled jí oplatil. Celá se začervenala a mě polila vlna citu, kterou jsem si nedokázal vysvětlit.

Celých deset minut jsem přemýšlel, jestli mám úkol dokončit nebo ne. Ale lítost nad prací vyhrála. Vstal jsem a šel směrem k dívce, která zrovna obědvala.

„Ahoj,“ oslovil jsem ji a usmál se.

„Ahoj,“ odpověděla sladkým hláskem, který jako by zpíval.

„Mohu?“ Ukázal jsem na místo proti ní a čekal na svolení.

„Jistě.“ Vůbec se nenechala rušit od jídla. Nechal jsem ji v klidu najíst a pak promluvil.

„Isabello, máme tu menší problém,“ vysoukal jsem ze sebe a ona si mě prohlížela tak nějak nedůvěřivě.

„Ty… ty znáš mé jméno?“ vyštěkla překvapeným tónem.

„Ano, ale to je teď vedlejší. Musím tě schovat tak, aby tě nikdo nenašel,“ šeptal jsem, protože nás nesmí nikdo slyšet.

Její dech se zatajil a já čekal jen její reakci.

Tady je obrázek ve kterém jsem udělala Bellu těhotnou. Doufám, že se obrázek líbí a já se s tím nedělala zbytečně. :)

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek XxX - Poslední vydechnutí I: