Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » WTF? - 2. kapitola

29.01.2012 (12:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 53× • zobrazeno 11617×

Viola si udělala útočiště z mé postele a můj notebook měla na kolenou. Nechala jsem ji surfovat a zírala do stropu. Proč se mnou Edward spal, když se mnou nic mít nechce? O, moment. Že by to byl nadržený sedmnáctiletý kluk? Ne, to nemůže být ono. Vůbec ne. Ale odporná mu asi nepřipadám – bod pro mě.

„Víš, že když máš notebook položený na stehnech, tak se ti může stát, že nebudeš moct mít děti?“ hlesla jsem po chvíli, co tam něco spisovala.

„Super antikoncepce,“ odvětila a zamračila se na obrazovku.

„To není vtipné.“

„Věříš všemu, co napíšou na internetu,“ utrousila nepřítomně.

„To ty taky. Jen si vzpomeň, když si venku lopatkou nabírala bahno a pak si ho plácala na obličej,“ namítla jsem a vzpomněla si na její špinavý obličej a vlasy. Kůže na obličeji jí napuchla a dva dny ji zdobila vyrážka.

„No, to snad není pravda,“ vydechla a já vzhlédla. To bude zase globální problém, který se rozhodně nebude týkat pádu eura.

„Steve Zemsky napsal komentář k fotce Lauren,“ škytla a já protočila oči. „A podívej se na ten status!“

„Nechci se dívat na status Steva Zemskyho,“ zamítla jsem to a přikryla si obličej polštářem.

„Všechny holky lžou. Aspoň občas by si mohly vidět do huby,“ prozradila mi rozčíleně a já zamručela. Nehodlala jsem Viole zkazit tu iluzi o tom, že Steve je skvělý kluk. Ve skutečnosti považoval ženy za lhářky a nejspíš by je nejradši uvázal k plotně.

„A tenhle - lži jsou jako déšť a už zase prší,“ přednášela a zřejmě s tím nehodlala skončit. „Nutella. Mňam, mňam.“ Výborně, teď už jsem znala i jeho jídelníček. Je to hotový labužník.

„Vil, máma mě volá,“ řekla jsem, abych od toho zdrhla, přestože mě má milovaná matka rozhodně nevolala. Po pravdě řečeno jsem se jí posledních čtrnáct dní vyhýbala.

„Jasně, jasně. No, a tohle? Měli večírek? O žádném nevím,“ mumlala dál a já se tiše vykradla z pokoje. Sešla jsem dolů a má matka na mě vesele zamávala z křesla. Telefonovala. Jak jinak. U toho si prohlížela časopis a se zapálením tam něco kroužkovala.

„Co to děláš?“ zeptala jsem se a sedla si pohovku. Odtáhla sluchátko od ucha a přiložila si ho ke krku.

„Kroužkuju pravý a nepravý. Táta si myslí, že tam mají bůhví co, ale to ještě neví, že kdyby je skřípnul do dveří, tak by praskly jako balóny na pouti,“ zašeptala zlostně a přečárala další poprsí blonďaté modelky. Zábava á la Renée. Nehnutě jsem tam seděla, opřená o opěradlo, a přemýšlela, jak můžu být s tím vřískajícím člověkem příbuzná. Možná, že mě v porodnici vyměnili. Nebo má bláznivá matka uviděla krásné dítě, a to mě, a už jí bylo jedno, jaké jméno je napsané na štítku… Máma položila telefon a podívala se na mě.

„Zlato, vypadáš jinak,“ řekla s něžným úsměvem. Tak, a je to tady. Přesně proto jsem se jí vyhýbala. Děsila jsem se toho, že pozná, že je ze mě žena – to vlastně říkala, když jsem to poprvé měla – tak, že jsem přišla o – debilní název – věneček. Matky to prostě poznají – stačí jeden pohled.

„Už vím. Ty sis vyžehlila vlasy?“ zeptala se se zářivým úsměvem. Aha. Tak asi ne… Vážně – na internetu píšou kraviny.

***

Ve čtvrtek se konal školní výlet do divadla. Událost, na kterou se určitě každý třásl nedočkavostí. Nebylo to tak, že bych měla odpor k divadelní kultuře, ale sedačky byly nepohodlné a mí spolužáci neohleduplní. Tím se z toho stávala fraška, kde si flustali do vlasů žvýkačky, a kde vytryskávala na povrch stránka puberty, která ještě neskončila. Nejhorší na tom bylo, že dvě řady pode mnou seděl Edward a já seděla opřená o sedadlo a zírala na siluetu jeho vlasů. Tolik k tomu, co jsem v divadle viděla. Doufám, že budu mít to velké štěstí, a to, že z toho budu vypracovávat referát.

Představení bylo velice zajímavé. Zvlášť mě zaujalo, když se Edward ve druhém dějství předklonil dopředu a opřel si pravou ruku o bradu…

Snad bych obměkčila hodnotícího velkou slovní zásobou…

„Bí, chceš?“ zeptala se mě Viola před divadlem, když jsme čekali na autobus. Pod nos mi strkala cigarety.

„Ne. Uvidí tě Banner,“ varovala jsem ji a odtáhla se od toho páchnoucího hnusu. Civěla jsem na Edwarda, který stál se svým nejlepším kamarádem Christopherem na druhém kraji silnice. O něčem se zarytě bavili. Pak Edward zakroutil hlavou a u toho zavadil pohledem o mě.

„Dej sem jednu,“ hlesla jsem na Violu a ona se na mě zaraženě podívala. Možná má Edward rád kuřačky… Co já vím. Vždycky jsem byla ta hodná Bella, na kterou je spolehnutí. Čas vystoupit ze stereotypu. S myšlenkou na to, že vypadám vážně stylově, jsem si zapálila. U toho jsem pohodila vlasy a jednu ruku si opřela o prsa. Edward mě pozoroval a mně začalo z toho hnusu škrábat v krku. Abych zakryla svoji nezkušenost, ruku jsem si přiložila na ústa a kašlala si do dlaně. To je hnus…

„Swanová!“ zařval pan Banner a já hodila cigaretu přes rameno.

„Sakra!“ zaklela Viola a já se ohlédla. To zapálené cigáro jsem jí hodila na rameno a ona začala skučet bolestí.

„Slečno, jste v pořádku?“ zeptal se pan Banner starostlivě a na mě střílel očima blesky. Cože? Vždyť já kouřila podruhé v životě a ona si vyhuluje každý den před školou a nic… A mě hned chytí.

„Slečno Swanová, nejen, že jste popálila spolužačku, ale navíc znečišťujete ulice a kouříte na školní akci,“ vychrlil na mě jako sopka a rudnul. Páni. Můžu jen hádat, že nejspíš kuřáky neměl rád.

„Ale já nekouřím,“ bránila jsem se chabě. Když na mě někdo řve, tak to neumím vyoutovat – jinak řečeno - okecat. Díky mým vlohám pro komunikaci a zařazení do společnosti se začnu červenat a oči mě pálí od slz.

„Nekouříte? Ne! Vy hulíte jako továrna!“ zařval na mě a všichni mí spolužáci se dobře bavili. Ale to se stávalo často. Jenže teď už Edward věděl, jak se jmenuju a viděl moje prsa, takže měl povědomí o tom, na koho to vlastně Banner řve.

„Já se omlouvám,“ zašeptala jsem.

„Z tohohle vyvodím důsledky!“ varoval mě a odkráčel nahněvaně pryč. S jedničkami z trigonometrie se můžu rozloučit.

„Promiň, Vil,“ řekla jsem mé kamarádce.

„Ty máš teda štěstí,“ odvětila a já si povzdechla. Nejen, že jsem u svého oblíbeného učitele za kuřačku, ale Edward už tam nestál… Uvědomila jsem si, že jemu se kuřačky asi moc nezamlouvají. To je super. Nejdřív před ním chlastám a teď kouřím… Nemá tu někdo trávu, ať to máme za sebou?

***

„Drahoušku, všichni jsme si v mládí něco zažili a ty nebudeš výjimkou. I když to tak začínalo vypadat,“ říkala máma, která stála nad tátou a ruce měla položené na tátových ramenou. Táta seděl na židli se spojenýma rukama a tvářil se smrtelně vážně, ale bylo mi jasné, že by se nejradši rozesmál. Já jsem seděla jak hromádka neštěstí na druhém konci stolu před popravčí četou.

„To, že kouříš…“

„Ale já nekouřím!“ vyhrkla jsem se zaťatými zuby. Jedna cigareta z vás nedělá kuřáka!

„Oh, jasně,“ šeptla máma a mrkla na mě.

„No, nebudeme z toho dělat unáhlené závěry. I my s matkou jsme toho na střední škole ledacos zažili,“ řekl táta a poplácal mámu po hřbetu ruky.

„Tvůj táta uměl udělat bongo i z jablka,“ prozradila mi pyšně máma. Ale ne. Zážitky z jejich mládí. Příběh o bongu z jablka jsem slyšela už pětkrát. Možná víckrát, když mi to vyprávěli nad postýlkou jako novorozeněti.

„Zkrátka, Bello, moc se za tebe stydíme a doufáme, že už to nikdy neuděláš,“ ukončil to táta a máma horlivě přikyvovala.

„Slibuju,“ přísahala jsem provinile a mí rodiče si oddechli, že přednáška skončila. „Můžu už jít?“ zeptala jsem se s nadějí.

„Můžeš, ale za trest máš týden zákaz na počítač,“ řekl matka důležitě.

„Ale já musím psát tu seminárku…“

„Fajn, fajn. Tak si aspoň vezmi si tohle.“ Strčila mi do ruky zeleno bílou krabičku a já si ji zmateně prohlížela.

„Nicorette?“

„Obsahují nikotin, takže ti postupně pomůžou zbavit se závislosti,“ citovala televizní reklamu.

„Ale já nejsem závislá!“ vřískla jsem znovu. Tohle mi jen tak někdo nezapomene.

„Ne?“ optala se a vzala si jednu žvýkačku. „Ale chutnají dobře.“

Kdybych si měla udělat bilanci dnešního dne, tak to vypadá asi takhle:

Počet vykouřených cigaret: Jedna.

Počet znepřátelených učitelů: Jeden (později mnohem více – hned, jak se o tom Banner zmíní ve sborovně).

Počet ublížení na zdraví osobám blízkým: Jeden.

A počet znechucených kluků mou osobou: Jeden – ale ten, co je za milion.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek WTF? - 2. kapitola: