Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » World of vampires - 1. kapitola

10.03.2013 (19:00) • hello1215, Princess • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1334×

Zase jsem měla pocit, že mě někdo sleduje. Utíkala jsem setmělou uličkou. Zastavila jsem se, abych se vydýchala a uslyšela jsem tiché kroky. Rychle jsem se otočila. Nikdo tam nebyl. Zamračila jsem se, byla jsem si jistá, že tam někdo stojí, skoro jsem ho cítila. Rozběhla jsem se dál a zalitovala, že jsem Morojka a tudíž strašně pomalá. Jako už tolikrát, i teď jsem si přála být dhampýrka. Rychlá a silná. Neohrožená. A v tom jsem ho uviděla. 
Mihl se kolem mě, děsivou rychlostí. V jednom okamžiku byl napravo a najednou stál přede mnou. Šklebil se na mě, od tesáků mu odkapávaly sliny a zíral na mě lačnýma, červenýma očima. A pak se všechno seběhlo strašně rychle. Ani jsem si nestačila uvědomit, že bych se měla bát, a ten Strigoj najednou ležel na zemi a na něm nějaký muž. Příliš krásný muž. Netušila jsem, co je zač. Škrtil toho Strigoje silou, která nemohla být lidská, a když ho znehybnil, sklonil hlavu k jeho krku a rozdrásal mu hrdlo. Pak se ladně zvedl a pohlédl na mě. Vyděšeně jsem na něj zírala. Nevěděla jsem, čeho se bojím víc, jestli Strigoje nebo toho neznámého muže.

„Kdo jsi?" zeptala jsem se roztřeseným hlasem. 
„Edward," řekl melodickým hlasem a usmál se zářivým bělostným úsměvem, přičemž ukázal všechny zuby. Všechny dokonale rovné a seřazené. Včetně lidských špičáků. Pozorně jsem si ho prohlédla. Mohlo mu být kolem sedmnácti, ale pohled do jeho zlatavě hnědých očí mi řekl, že toho zažil mnohem víc než sedmnáctiletý puberťák. Měl dokonalou vypracovanou postavu, středně vysoký, se světle hnědými vlasy. Ale zarazila mě jeho nadpřirozená krása a křídově bílá pleť. Skoro by mohl být člověk, kdyby právě neznehybnil Strigoje vlastními zuby. 
Takže člověk určitě není. Moroj samozřejmě taky ne. Dhampýr? Nevím, proč mi to k němu prostě nešlo. Byl takový… moc krásný. A tvrdý, jako by nebyl z masa a kostí. A navíc… Dhampýři nebojují zuby. Už jsem chtěla vyhrknout otázku, kdo vlastně je, ale zarazila jsem se. Můj pohled totiž sklouzl na jeho ruku - měl na prsteníčku prsten.

Spontánně ze mě vypadlo: „Ty jsi ženatý?" 
„Ano," usmál se. Trochu jsem posmutněla. Náhle mě napadlo, jak vyzkouším, zda je člověk. 
„Nejsem člověk," zavrtěl hlavou. 
„To jsem tak čitelná?" divila jsem se. Vždyť nahlas jsem nic neřekla. 
„Mám zvláštní schopnost," vysvětloval, „jsem upír." Je ale jiný než já, prošlo mi hlavou. 
„Všiml jsem si. Ty jsi taky upírka?" zdvihl obočí v údivu. Souhlasně jsem pokývala hlavou. 
„No já už půjdu," řekla jsem. 
„Počkej! Co to bylo, ten Strigoj?" pokynul hlavou k tělu znehybněného Strigoje. 
„Zlý upír, loví nás - Moroje." 
„Vás je víc?" zamračil se. 
„Máme si asi co povídat," odvětila jsem. 
„Tak víš co, tady máš moji adresu. Bydlím v domě v lese." Přemýšlela jsem, zda je bezpečné k němu jít. Co když je to past od Strigojů? 
„Strigoje jsem dneska viděl poprvé v životě, neboj se," řekl. 
„Hele, ty mi snad čteš myšlenky, ne?" řekla jsem víceméně ze srandy. 
„Máš pravdu. Ale teď už musím jít," řekl a chtěl odkráčet. 
„Mimochodem, " zavolal na mě přes rameno, „doma je nás víc, takže se nepolekej, až přijdeš." Dívala jsem se za ním, dokud mi nezmizel z očí. Jak víc? Zajdu za ním hned zítra, ale první se s někým poradím.

Šla jsem domů - teda spíš na kolej. Na pokoji jsem sebou plácla na postel, vzpomínala na rodinu a taky na to, co se dělo dneska. Co by mi na to asi řekla mamka? Pošlu jí SMSku, napadlo mě. Pokud bude mít čas se se mnou zabývat. Na královském dvoře je pořád co na práci, zvlášť když jste královna.

„Ne," rozhodla jsem se, „napíšu Rose a Dimkovi." Vytáhla jsem mobil a vyťukala esemesku, kde jsem stručně popsala Edwarda. Odeslala jsem to jak Rose, tak i Dimitrijovi, pro jistotu. Za pár minut už mi volala Rose. 
„Ahoj Rose, co se děje?" zeptala se mě. 
„No, psala jsem ti," řekla jsem. „Chci tvou radu. A taky co si o tom myslíš." Chvíli mlčela. 
„No, můj názor je takovej: nemělas vidiny? A co na to říkaj tvoji strážci?" Teď jsem pro změnu mlčela já. 
„Nic," řekla jsem nakonec vyhýbavě. Rychle jsem přemýšlela o nějaké výmluvě, ale Rose to pochopila a zaúpěla. „Prosím tě, neříkej, že jsi zase bez strážců." 
„Nejsem," ohradila jsem se, „jen mají na chvíli volno." 
„Bože, Rose, mohli tě zabít! Jak Strigoj, tak ten Edward. A moje rada - nebo spíš příkaz – je, abys tam nechodila. A už vůbec ne bez strážců! Co tě to napadlo, chodit ven bez Zeina a Kelly? Lissa o tom ví?" 
„No..." 
„Takže neví." Rose ztrápeně vzdychla. „Bože, Rose, že se chceš naučit bojovat, neznamená, že budeš riskovat svůj život!"

„Ale oni s tím nesouhlasí! Chtěla jsem se učit od Kelly a Zeina, ale nechtějí mě učit a ještě mi to skoro zakazují. Tak co jsem měla dělat?" 
„Víš co, já teď nemám čas. Musím jít. Měj se. A nechoď tam." 
„Neříkej to mámě!" vyhrkla jsem do telefonu, ale Rose už zavěsila. Odhodila jsem mobil a vstala. Nachystala jsem si večeři a při jídle se snažila uspořádat myšlenky. Přemýšlela jsem o tom, co se všechno seběhlo, co budu dál dělat, i o tom, co mi řekla Rose. V podstatě měla pravdu, riskuju svůj život. Až teď mi plně došlo, že kdyby se neobjevil ten záhadný Edward, byla bych teď mrtvá. Jenže už mě štvalo, jak nemám žádné soukromí, a všichni mě obviňují, že dávám v sázku svůj důležitý život. Vždyť jsem vzácná Dragomirová. Nedokázala jsem se při tom nezašklebit. Neustále mi někdo připomínal, že musím mít nejvyšší ochranu, když jsem dcera Jejího Veličenstva Lissy Dragomirové. Jenže já jsem chtěla být soběstačná. Nechtěla jsem se spoléhat na strážce. Učila jsem se bojovat, jak fyzicky, tak magií. Máma mi to schvalovala, ale rozhodně nesouhlasila s tím, abych byla bez strážců. A tak jsem zdrhla. Jenže se mi to moc nedařilo. Vždycky mě vypátrali a odtáhli zpět. Přidělili mi dva strážce, které jsem pak naštvala, když jsem zase zdrhla. A tak pořád dokola. Ale máma byla stejná. Říkal to táta... hm, táta. Ten by mi možná pomohl, za mlada byl rebel. Ale nevím, kde zrovna je. Taky cestuje. No, zavolám Dimitrijovi, co mi na to řekne on, a taky by mohl vědět něco o tátovi. 
„Dimi?" zavrněla jsem, když to zvedl. Měl pro mě slabost. 
„Copak, moje malá Rose?" Bral mě jako svou dceru, když žádnou neměl.
„Co si myslíš o Edwardovi?" položila jsem mu stejnou otázku jako Rose. 
„No, každopádně tam jdi. Ale nezapomeň si vzít ten kůl, co jsem-". Slyšela jsem, jak se Rose ptá Dimitrije s kým se baví. „Ále, to je jen… kamarád." 
„Počkej, jdu ven," oznámil mi. 
„No, takže, vem si ten kůl, co jsem ti dal k narozeninám, jo? A buď opatrná. A pak se mi ozvi, jak to dopadlo, taky mě zajímá co je ten Edward zač." 
„Dobře," souhlasila jsem a dodala: „Půjdu tam zítra, dneska je toho už na mě moc." 
„Ahoj, holčičko," rozloučil se. 
„Přijedu a objasním ti Edwarda, " slíbila jsem a zavěsila. Vytáhla jsem kůl ze schránky, kterou mi taky dal Dimko. Je to prý kůl, kterým mamka Dimka probodla, když byl Strigoj, aby se z něj stal zase dhampýr.

Jde se do baru! Rozhodla jsem se. Vzala jsem si šaty, které mi ušila Jill. To je moje nevlastní teta. Neubránila jsem se úšklebku, když můj pohled, padl na můj odraz v zrcadle.

„Jsi kočka," říká mi spousta lidí. Ale toho pravého jsem nepotkala. Všichni mají protějšky. Moje teta Jill chodí s Adrianem. Jé, Adrian, s ním jsem se nablbla, když jsem byla malá. 
V baru jsem sedla do koutu, ale přesto jsem se nevyhnula zvědavým pohledům od chlapů a žárlivým pohledům od jejich žen. Dělala jsem, že je nevidím a raději si zkontrolovala mobil. SMS od Dimitrije!

Otevřu ji a čtu: Rose! Přemýšlel jsem o Edwardovi. Nechoď tam! Došlo mi, že Strigojové jsou čím dál tím víc chytřejší. Nejspíš je to lest. A také, nevěděl jsem, že jsi utekla Zeinovi a Kelly!!! Vrať se zpátky do bezpečí a kůl měj pořád u sebe. Dimitrij.

Otráveně mobil vypnu. Doufala jsem, že se Dimko „zlepšil". Jenže to měl jen zkrat, moment, ve kterém prahl po dobrodružství. Ale já chci být silná a tak musím být sama, bez strážců. A chci vědět co je krásný Edward zač. Z úvah mě vytrhl něčí hluboký hlas. 
„Hej, krásko!" Vzhlédla jsem a ztuhla. Volal na mě vysoký svalnatý kluk, s hnědými vlnitými vlasy a širokým úsměvem. A ty oči... ty už jsem někde viděla. Zlaté, krásně se od nich odráželo tlumené světlo v baru. Odkud je znám? Zapřemýšlela jsem a pak mi došlo, že na toho kluka jen neslušně zírám a neříkám nic. 
„Co je?" zeptala jsem se odměřeně. 
„Koupím ti drink, jo?" mrkl na mě a suverénně si přisedl.  „Jsem Emmett," představil se, roztáhl ústa do širokého úsměvu a pevně stiskl mou ruku. 
„Hm, já Rose." Pokývala jsem hlavou. Emmett dostal záchvaltsmíchu. 
„Co se děje?" ptala jsem se překvapeně, ale musela jsme se smát taky. Cítila jsem se s ním dobře a to ho znám pár minut.

 „To je fuk," mávl rukou, „a teď si dáme drink." Souhlasila jsem. 
„Co jsi zač?" řekla jsem mu. „Já… jsem já," odpověděl a zase se rozchechtal. Najednou zavolal na někoho u barového pultu. 
„Jazzi? Alice! Pojďte sem! " Neviděla jsem je, a tak jsem byla zvědavá, kdo přijde. Přišel kluk a za ruku držel tak krásnou dívku, až jsem se zastyděla. 
„To je Alice," představil mi ji Emmett. 
„Ahoj Rose, " usmála se na mě. Počkat! Kdo jí řekl moje jméno? 
„Ahoj Alice. Ty jsi nějaký expert na odhalování jmen?" zeptala jsem se zamračeně. Už mě štvaly všechny ty tajnosti. Co se to tu sakra děje? Zasmála se zvonivým hlasem. 
„Skoro. Ale popravdě jsem tě slyšela. Stála jsem kousek od vás." Zírala jsem na ni. Byla opravdu krásná. Jinak než já. Já mám dlouhé černé vlasy po otci, které se mi teď kroutily kolem obličeje. Po mámě jsem zdědila velké smaragdově zelené oči. Jsem vysoká a štíhlá jako všichni Morojové, ale taky jsem získala neobvyklé ženské křivky - aspoň na Moroje. Takže jsem často působila exotickým dojmem. Alice měla tmavě hnědé vlasy zastřižené nakrátko, nedosáhly jí ani k bradě. Stejné barvy měla i krásné velké oči. Byla štíhlá, ale menší postavy, jako člověk. Ale… bylo na ní něco zvláštního. Pohybovala se s ladností tanečnice, a když mluvila, bylo to jako by se rozcinkala spousta zvonečků. Vypadala jako skřítek z jiného světa. 
„Aha, " řekla jsem jen a obrátila pozornost na kluka vedle ní. Prohlížel si mě a tvářil se zamyšleně. 
„Já jsem Jasper." Stiskla jsem mu ruku. On byl taky krásný. Stejně tak nadpřirozeně jako Alice nebo Emmett. Měl krásné zlaté vlasy a zase ty zlatavě hnědé oči, které mi připadaly tak povědomé. Prohlížela jsem si ty tři, kteří mohli být staří jako já, a přemýšlela, proč se nemůžu smířit s tím, že jsou to lidé. Všichni měli něco společného - teda kromě té nadpřirozené krásy - ale pořád jsem nemohla přijít na to co. A pak k nám přistoupila lidská žena - číšnice - a ptala se, co si ještě dáme. Střelila po nás pohledem a zůstala zírat na Jaspera. A pak mi to došlo. Už jsem si asi příliš zvykla na bledost Morojů, takže už mi to ani nepřišlo. A tihle tři byli bledí snad jako Strigojové. Samozřejmě to Strigojové nebyli, ale na obyčejné lidi byli extrémně bílí. Málem ze mě vypadla otázka, kdo jsou, když ne lidé, ale ovládla jsem se.
„Tak co, přijdeš?" dolehl ke mě Emmettův hlas. 
„Cože? Promiň, zamyslela jsem se." 
„Jestli k nám zítra přijdeš na baseball?" zeptal se mě znovu. 
„Chm a v kolik?" optala jsem se. 
„No… ehm, k večeru, nevadí?" usmála se na mě Alice. 
„Jo, stejně nemám co dělat." 
„Tak my už půjdeme, postel nás čeká," zazubil se Emm a Jazz s Alicí po sobě hodili zvláštním pohledem. 
„Ahoj zítra," rozloučila jsem se a než jsem se stačila rozkoukat, tak byli pryč. Taky půjdu, pomyslela jsem si a odešla. Druhý den uběhl poměrně rychle. Akorát budu muset zavolat tátovi, že mi dochází zásoby BloodWine. Jenže on by zavolal mým strážcům. Takže ho zkontaktuju až po návštěvě Emmetta, Jaspera a Alice. Na zápas se těším, konečně se něco děje.

Za těchto a podobných úvah jsem se připravila na baseball. Počkat! Oni mi neřekli, kde bydlí. Sklesle jsem se posadila zpátky na postel a chtěla jsem se vysvléct, ale v ten moment jsem uslyšela zaklepání na dveře. Rose, to bude vedle v pokoji, vždyť víš že k Anabell a July pořád chodí kluci… promlouvala jsem k sobě. Na koleji je holt rušno. Jenže klepání neustávalo. Že by to přece jen bylo u mých dveří? Jdu se kouknout. Otevřela jsem a zůstala stát s otevřenou pusou. 
„Áhoj," zahlaholil Emmett a popadl mě do náruče. Za ním vykukovala Alice. 
„Ahojky, Rose," řekla, a když mě Emm postavil zpátky na zem, tak mě objala. Stál tam i Jazz a jen se usmíval. Cítila jsem se naprosto spokojená a bez starostí, i když před chvilkou jsem byla celkem zklamaná a smutná. 
„Jak jste mě našli?" optala jsem se zvědavě. 
„Říkala jsi, kam chodíš do školy, tak nás napadlo…“ vysvětlila Alice. Sice jsem měla podezření, že jsem to neříkala, ale své postřehy jsem si nechala pro sebe. 
„Tak jdeme," pokývala jsem hlavou a zabouchla dveře pokoje. Před kolejí stál velký džíp. 
„Jé, to je hezké auto, čí to asi je? Zatím jsem ho tady neviděla," přemýšlela jsem nahlas. Emmett se pobaveně zasmál. 
„To je moje." Zmohla jsem se jen na obdivné vydechnutí. Emmett se začal řehtat ještě víc a Alice s Jasperem se přidali. Jeli jsme jen chvilku. Emm jel tak rychle, že jsem za oknem viděla jen rozmazané šmouhy. Zastavil na zeleném rozlehlém plácku. Už byla tma. V dálce jsem rozeznala další postavy. 
„Kdo to je?" otočila jsem se na Alici. 
„Však uvidíš, to je naše rodina," řekla a záhadně se usmála. Když jsme tam došli, nevěřila jsem svým očím. 
„Vždyť to je… Edwarde?" Zamračila jsem se. Ohlédl se a ústa se mu zvlnila do úsměvu. 
„Přišla si mě navštívit?"

Autor: hello1215 (Shrnutí povídek), Princess, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek World of vampires - 1. kapitola: