Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » What is love? - kapitola pátá

23.06.2012 (19:15) • Edbe • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1290×

Šli jsme docela dlouho. Cestu jsem v té tmě moc nepoznávala, ale jakmile jsme dorazili na rozsáhlou pláň, bylo mi jasné, kde jsme. Moje louka, jak to, že zná tohle místo? Myslela jsem, že tahle louka je jen moje místo. Dnes tu ale bylo i něco navíc. Kolem louky bylo snad tisíc svíček. V kalíšcích roztomile zářily a osvětlovaly louku. Uprostřed byla deka a na ní košík. Vzápětí jsem si všimla ještě dalších dvou dek. Zřejmě pro nás. V úžasu jsem hleděla na tu nádheru kolem mě.

„Překvapená? Je to moc? Přehnal jsem to?“

„Ne, vůbec ne. Jen je to taková nádhera, že nevím, co říct.“ Na víc jsem se nezmohla.

„Jsem rád, že se ti to líbí.“ Bylo vidět, že ho to opravdu potěšilo.

„Nechtěl jsem, aby to vypadalo nevkusně. Nevím, jestli se tohle nedělá, až když se dva znají déle.“ Jeho rozpačitý pohled mě rozesmál.

„Promiň. Ale je to v pořádku, vážně. Moc se mi to líbí.“ Neměla jsem, co víc říct.

Došli jsme, až k dece na kterou jsme se posadili. Na nebi byla spousta hvězd i přesto, že bylo místy zamračeno. Edward hned rozbalil deky a jednu mi opatrně omotal kolem ramen. Deka byla tak hřejivá a sametová, že jsem se do ní hned ještě víc zachumlala. Připadal jsem si přímo božsky. Okolo mě všude nádhera a vedle mě nepopsatelná nádhera. V měsíčním světle vypadal Edward ještě lépe než na denním světle. Jeho už tak bílá pokožka teď zářila a jakoby odrážela měsíční světlo. Vypadal úchvatně. Nepopsatelně.

„Není ti zima?“ vytrhl mne z mého snění.

„Ne, ta deka to nedovolí.“ Usmála jsem se.

„Řekneš mi něco o sobě, Bello?“ V očích měl otazníky.

„Jsem původem z Arizony, mám dva skvělé rodiče, ale žádného sourozence. Vedu celkem normální, neohrabaný život.“ Musela jsem se začít smát.

Asi ho to také pobavilo, protože i on se začal smát. Jeho smích byl jako tisíc zvonečků. Tak úžasný, že bych to poslouchala do konce světa. Nechápala jsem, jak najednou všechno vypadalo úžasně. Tak, jako by se mi nikdy nic zlého nestalo. Na nic špatného moje hlava, díky bohu, nebyla schopná myslet, když jsem byla s Edwardem.

„Něco jsem řekl špatně?“ Nechápala jsem, na co se ptá.

„Promiň?“

„No, zdálo se mi, že jsi nějak dlouho potichu. Připadala jsi mi taková zaražená.“

„Ou. Ne, to ne. Já se jen zamyslela.“ Usmála jsem se.

„Pak je to v tom nejlepším pořádku.“ Jeho prostá odpověď mě znovu rozesmála.

Celý zbytek večera se nesl v podobném duchu. Jeden druhého jsme neustále rozesmívali a já čím dál víc uznávala, jak moc je mi s ním dobře. Nechtělo se mi od něj vůbec odcházet, když jsme se na konci dne loučili u našeho domu.

„Děkuji ti za úžasný večer,“ usmíval se Edward.

„To spíš já děkuju tobě,“ smála jsem se nazpátek.

„Mohli bychom si vyjít i zítra?“ Byl tak nesmělý.

„Bude mi potěšením.“ Po dokončení věty jsem zdvořile a starobyle udělala pukrle. Čímž vypukla nová salva smíchu od nás obou.

Zavřela jsem za sebou dveře a srdce mi zběsile bilo na poplach. Tohle byl ten nejlepší den v mém životě. Moje hlava odmítala jakoukoli špatnou myšlenku nebo vzpomínku. Byla jsem jí za to hodně vděčná. Co asi budu dělat?

Sprcha bylo první, co mě napadlo. Plná vana horké vody, pěna a aromatické svíčky, to je to, co se teď hodí. Připravila jsem si tedy koupel, ale moje noha se ani nedotkla hladiny, když dole někdo zazvonil. Nerada, ale přesto jsem se oblékla a vydala se ke dveřím. To jsem ale ještě netušila, kdo bude stát za dveřmi.

„Ahoj, kotě.“ Prosté a nechutné pozdravení z úst ještě nechutnější osoby.

V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Málem jsem omdlela. Jen těžko šlo nemyslet na něco hezkého, na schůzku s Edwardem, která byla božská. To všechno krásné, co jsem ještě před minutou cítila, se odsunulo kamsi do pozadí a v popředí vyplula známá temnota. Radost, štěstí, smích. To vše teď vystřídal smutek, nenávist a odpor.

„Co tu chceš?“ Na víc jsem se nezmohla.

„Ale no tak, baby, to mě ani nepřijdeš přivítat?“ Jeho oslovení mě dráždila čím dál víc.

„Ptám se, co tu chceš!“ Neměla jsem chuť na dlouhé debaty.

„Přijel jsem přeci za svojí milovanou holčičkou.“ Hned jak mi došlo, co právě řekl, udělalo se mi nevolno.

„Vypadni!“ Prosté a výstižné.

„Ale no tak, kotě, přece to nezkazíš.“ Jak já ho nenáviděla.

„Já? Tak já to zkazila? Nemám na tebe náladu ani čas, Andrew, vypadni!“ Skoro jsem z toho křiku necítila plíce.

Zjevně to nepochopil, protože se přiblížil ke mně a vzal mi hlavu do dlaní. Chtěl mě políbit a tlačil si mě k sobě. To bylo to poslední, co jsem chtěla s touhle nechutnou imitací muže dělat.

„Zbláznil ses?“ zakřičela jsem hned, jak jsem se jen trochu uvolnila z jeho sevření.

„Nedělej, že by sis to nechtěla rozdat hned tady na prahu vašeho domu.“ Budu zvracet!

„Andrew, seber se a vypadni, než na tebe zavolám …“ Nestihla jsem větu dokončit.

„Než na mě zavoláš policii? Ale no tak, tak hloupá snad nejsi. Nikdo tu není, k telefonu se nedostaneš a stejně ti to nikdo neuvěří.“ Ten zmetek se mi normálně vysmíval do obličeje.

Najednou se mě ale zmocnil strach. Několikrát se mi stalo, že jsem se octla v podobné situaci, a pak bylo lepší nebránit se a nechat ho, aby si mě vzal. Stalo se to asi třikrát, půl roku předtím, než jsme se rozešli. V době, kdy se začal měnit. Teď jsem to ale nehodlala udělat. Ale co teď?

„Budu křičet. Nepřibližuj se, sakra,“ zkusila jsem vyhrožovat. Tím jsem si ale vysloužila jen další výsměšný pohled.

„Ještě se ti to bude líbit a pak už mě nikdy nebudeš opouštět.“ Jak jsem ho mohla milovat?

Andrew mě chytil za pas a přitáhl si mě k sobě. Začal mě hrubě líbat a já nevěděla, jak z toho ven. Při každém pokusu o vykroucení se jeho ruce jako hadi stahovaly víc a víc. Byla jsem bezmocná a netušila, co bude dál.

Vtom někdo vyšel na cestu, která vedla k našemu domu. Ve tmě jsem viděla jen siluetu, ale tušila jsem, že je chlapecká. Výborně. Hned mi proběhlo hlavou, že si pozval kamarády. Chtějí se taky pobavit, nebo se jen budou dívat. O to větší bylo mé překvapení, když ta tajemná postava promluvila.

„Vypadni od ní!“ Jasný příkaz, ale Andrew se jen uchichtl.

„Neriskuj, přijď ještě blíž a dostaneš přes hubu.“ Byl tak neurvalý.

„Vlastně spíš riskuješ ty,“ zaslechla jsem tiše.

„Tak pojď blíž, ty třasořitko.“ Andrew byl opravdu idiot.

„Neradil bych ti provokovat mě. A pusť ji!“ Nechápala jsem, proč se mě někdo zastává, aniž by mě znal.

Z rozumování mě vytrhl Andrew, který hrubě přitlačil své rty na mé. Znovu se mi zvedl žaludek. Netrvalo to ale dlouho. Vteřina a já stále asi metr od Andrewa a zírala na něčí záda. Zavanul vítr a já ucítila známou vůni. To snad ne? Přece tu nemohl být Edward?

V tu chvíli se na mě ta tajemná postava otočila. Ty nádherné oči mě upoutaly hned a taky mi hned bylo jasné, že to opravdu Edward je. Usmál se na mě a já v tu chvíli zapomněla na veškeré starosti a strach z toho, co bude. Teď, když tu byl, už mohlo být jen líp.

Možná jsem to ale vyhodnotila příliš brzy. Oči, do kterých jsem hleděla, se zamračily. Pátrala jsem po důvodu tak dlouho, až jsem ho našla. Nebylo to vlastně tak dlouho, protože mi došlo, že je s námi stále Andrew. To byl také důvod, proč se Edward mračil. Trvalo to jen vteřinu a Andrew Edwarda držel okolo krku a snažil se ho srazit na zem.

„Varoval jsem tě, ty nicko,“ řval Andrew.

„Andrew, hned ho pusť," křičela jsem hystericky.

Edward ale na nic nečekal a obratem s takovou rychlostí, až jsem tomu nevěřila, najednou držel Andrewa on. Drtil mu ruce za zády a zdálo se mi, že mu z hrdla vychází tlumené vrčení.

„Proboha, Bello, vzpamatuj se!“ musela jsem se okřiknout.

Andrew mezitím sykal bolestí víc a víc. Bylo na něm opravdu znát, jak moc ho bolí Edwardův stisk, ale mnohem větší ránu utrpělo jeho sebevědomí a samozřejmě mužská hrdost. Ještě nikdy se neocitl v takovéto roli, pokaždé to byl on, kdo si liboval v ubližování ostatním a nejlépe slabším.

„Pusť mě, ty idiote,“ křičel na Edwarda.

„Vypadneš odsud a k Belle už se nikdy ani na kilometr nepřiblížíš.“ Edward mluvil hodně přesvědčivě a v jeho hlase byla slyšet ohromná zloba.

„Je to moje holka a ty mi nebudeš nic přikazovat,“ nepřestal oponovat Andrew.

„To už dlouho nejsem!“ ozvala jsem se já.

„Je ti snad jasné, na čem jsi. Navíc teď tu jsem já a nedovolím komukoli, aby Belle ubližoval!“ Nebylo pochyb, že to Edward myslí smrtelně vážně.

„Tak ty sis našla nového psíčka.“ Nechápala jsem, proč už s tím vším nepřestal.

„Sklapni! Sakra, sklapni pro jednou už. Život s tebou byl jeden velký omyl. Nikdy v životě jsem něčeho nelitovala tolik, jako lituju teď všech těch let s tebou. Nenávidím tě, a jestli se ke mně ještě na krok přiblížíš, přísahám, že to nenechám jen tak.“ Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale muselo to ven.

„Jak ty bys mi mohla ublížit. Ty na to nemáš,“ pořád se nedal odbýt Andrew.

Edward uvolnil sevření a otočil ho obličejem k sobě, naklonil se k němu a něco mu řekl tak tiše, že jsem to neslyšela. Ale když se na něj Andrew podíval, zničehonic se změnil k nepoznání.

„V pohodě, kámo, ehm, měj se, Bello, a nezlob se, že jsem tak choval.“ Nepřistoupil blíž, otočil se a skoro utíkal pryč.

Já se nezmohla na nic. Dívala jsem se za ním, dokud nezmizel, a pak jsem se otočila na Edwarda. S otazníky v očích jsem se nezmohla na slovo. Přistoupil ke mně blíž a objal mě. To bylo to nejlepší, co v tu chvíli mohl udělat.

Autor: Edbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek What is love? - kapitola pátá: