Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » WereWolfWoman 8. kapitola

24.07.2009 (18:30) • Ellescifi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1854×

Otevřela jsem oči. Rozhlédla jsem se kolem sebe a zaregistrovala, že je tma. Nemohla jsem spát víc než pár hodin, přestože jsem byla k smrti unavená. Prostě jsem se jen tak vzbudila a koukala do tmy. Chvíli mi trvalo si uvědomit, že Embry spí na mechu vedle mě. Nesmírně se mi tím ulevilo. Nebyla jsem si jistá, jestli se mi noční zážitky jen nezdály.

Byla ještě hluboká tma, a já jsem zauvažovala, proč jsem vzhůru, když bych měla ještě aspoň šest hodin spát. Otočila jsem se na stranu a lépe se uvelebila v Embryho pažích a přitulila se mu k boku s tím, že ještě chci spát.

Dalo mi to zabrat, ale nakonec jsem se přinutila přestat přemýšlet a hluboce jsem usnula. Probudila jsem se až za světla. Byla jsem ráda, že jsem se vyspala do zásoby, opatrně jsem ze sebe sundala Embryho ruku a stoupla si. Po noci strávené na zemi jsem nevypadala nejčerstvěji, ačkoli jsem se cítila úplně jinak, vlasy jsem měla zašmodrchané, jak nejvíc to šlo, a tričko i kraťasy ve stavu, jako bych se prohnala hlubokým lesem. Rozhodla jsem se jít domů, převléct se tam, umýt si vlasy a vyměnit boty.

Nechala jsem Embryho spát, a potichu jako myška jsem v lidské podobě doběhla k Charlieho domu. Překvapilo mě, jak daleko jsem se při svém večerním čekání dostala. Musela jsem běžet aspoň pět kilometrů, než se mi rozprostřel výhled na domky.

Doufala jsem, že budou oba ještě spát, a tak jsem si potichu otevřela vchodové dveře, zastavila se na prahu a poslouchala. Nikde nic. Došla jsem do kuchyně a u telefonu uviděla papíry a tužku. Načmárala jsem na jeden papír vzkaz, že jsem šla domů, že děkuji za nocleh (i když jenom údajně), a že si o mě nemají dělat starosti. Pak jsem ho magnetem připevnila na lednici, kde jsem si myslela, že ho najdou. Potichu jsem přešla do obýváku, kde jsem po sobě uklidila sklenici ze včerejška, dala ji do dřezu, pak se opatrně dostala zpátky ke dveřím, zavřela je za sebou zvenčí a zaběhla co nejrychleji zpátky do lesa.

Na nic jsem nečekala a hned za hranicí stromů jsem ze sebe strhala oblečení, sundala si boty, obojí přivázala k nohám a za skoku se změnila ve vlka.

Kromě toho, že jsem se chtěla jít domů upravit, jsem také chtěla mluvit se Sethem. Nebylo mi přáno, protože vědomí jsem sdílela jenom sama se sebou. Najednou jsem ale ucítila, jak se ke mně jedno přidalo. Jake. Fajn, toho taky potřebuji.

Byla jsem plná pocitů ze včerejška, ale snažila jsem se je vší silou skrýt. Začala jsem si uvědomovat svou vlčí podstatu, až jsem všechno vytěsnila a nasadila apatii.

A jé, ozvalo se mi v hlavě. Co přede mnou chceš skrýt?

Nic.

Tak proč ta apatie?

Co když se tak opravdu cítím?

Pak tě lituju.

To je od tebe hezký.

Tak to vybal, Leah. Co skrýváš?

Mluvila jsem s Embrym, řekla jsem opatrně. Nechtěla jsem to na něj vychrlit najednou, tím spíš, že jsem nevěděla, jak si u Embryho stojím. Měla jsem mu nechat aspoň nějaký vzkaz. Sakra!

Co ti řekl? Jakův tón byl zvláštní.

Nic moc. Chtěl, abych si počkala, až mi to vysvětlíš ty.

Vážně? zeptal se udiveně a já jsem zvedla oči v sloup. Dělá, jako by šlo o bůhví co.

Tak řekneš mi to? Moje otázka byla proložena netrpělivostí, které si musel všimnout, i kdyby nechtěl.

Co přesně ti řekl? zajímal se Jake.

Jenom jednu větu, řekla jsem znechuceně a na chvíli jsem se tak podala svým momentálním pocitům, což jsem neměla dělat. V tom okamžiku mi totiž hlavou probleskl i zbytek minulé noci, a Jacob zalapal po dechu.

Leah!

Proč ti to vadí? zaútočila jsem přímo. Je v tom nějaký problém?

Jake se nad tím ani nezamyslel, a než jsem stihla cokoli dalšího říct, proměnil se v člověka. Zaprskala jsem zuřivostí a rozběhla se k nim domů. Tohle mu jen tak neprojde.

Vztekle jsem doběhla až do La Push, na hranici lesa se přeměnila a oblékla a poklusem doběhla k Jacobovi domů. Netušila jsem, kde bude, ale ke Cullenovým se mi tak brzy zpátky nechtělo, a tak jsem doufala, že zaběhl za Billym.

Měla jsem štěstí – byl doma. Ale vůbec se netvářil, jak bych očekávala. Nebyl naštvaný, vytočený, znechucený či protivný, a ani se netvářil, jako by mě chtěl zabít, s čímž jsem počítala. Tvářil se vyrovnaně a klidně, seděl v křesle a čekal.

„Běhávala jsi rychleji,“ vyčetl mi hned na úvod a já jsem si uvědomila, že spoléhal na to, že za ním poběžím.

„Co ti na tom vadí?“ naštvala jsem se.

„Jenom to, že jsem musel čekat celých deset minut!“ zatvářil se přehnaně znechuceně.

„Nehraj divadýlko. Mluvím o Embrym a ty to moc dobře víš. Řekni mi, o čem jste mluvili a proč ti vadí, co se stalo včera v noci.“

„Nevadí mi to.“

„Neva- cože?“

„Nevadí mi to.“

„Ale – proč? Vyšiloval jsi.“

„Nejsem tvůj žárlivej manžel, Leah. Nemusíš se mi se svými vztahy svěřovat.“

„Přestože ti to naruší soukromí?“

„Měl jsem dojem, že na společné vědomí jsme si už zvykli. Nebo ne?“

Chvíli jsem nad tím přemýšlela. Vlastně měl pravdu. Poslední dobou nedal najevo žádnou nespokojenost s mou přítomností. Už to bylo pár týdnů, co jsme se chytili naposled, a i to byla jen maličkost. „Zvykli,“ přisvědčila jsem tedy. „Ale pamatuju si ještě, jak jsi mi vyčítal, že kvůli způsobu, jakým se dívám na Sama, jste byli všichni ostatní ve smečce znechucení, a Emily to dělalo starosti.“

„Jenže teď už ve smečce nemáme nikoho, komu by tohle mohlo dělat těžkou hlavu. Seth si zvykne... bude muset. A mně to nevadí, chci jen, aby sis našla někoho, kdo ti pomůže.“

„Děláš ze mě trosku.“

„Nedělám. Jenom říkám, že by pro tebe bylo dobrý, kdyby sis nějakej takovej vztah našla. Třeba s Embrym,“ dodal po chvíli.

„Vnímal jsi moje pocity?“ zeptala jsem se nečekaně.

Tohle mu bylo zřejmě trapné, protože se na okamžik zatvářil mírně otráveně. „Nechceš rozebírat celou noc, že ne, Leah?“

„Víš moc dobře, že taková nejsem. Ne, jde mi o něco jinýho.“

„Tak o co?“

„Nejdřív mi řekni, jestli jsi vnímal moje pocity, když mi unikly myšlenky na minulou noc.“

„Vnímalo,“ přiznal Jake neochotně a prohrábl si vlasy.

„Pak víš, že to není otisk.“

„Ne, to není.“ Zatvářil se úlevně, když zjistil, že jsem zabrousila na tuhle notu a ne na detailní prožitky celé noci. „Už jsem ti jednou řekl, jakej mám na tohle názor. Nemůže se otisknout jeden vlkodlak do druhýho.“

„Myslela jsem, že přechodem do jiné smečky by se to mohlo změnit. Ne u Sama,“ dodala jsem rychle, protože jsem viděla, že se nadechuje, aby mi vynadal. „Přemýšlela jsem o tom těsně před tím, než jsem večer... nebo spíš v noci... usnula.“

„Na tohle neexistují žádné vzorce, to víš stejně dobře jako já. Je pravda, že se to mohlo změnit, ale nezměnilo. Proto ti radím, zapomeň na otisk a prostě buď šťastná s Embrym, má tě opravdu rád.“

Zřejmě se budu muset smířit s tím, že genetická abnormalita jako já se nikdy neotiskne. Oči se mi zalily slzami. Je rozdíl mezi láskou a otiskem, hodně propastný rozdíl. A i když jsem právě cítila to první, bála jsem se, jak se můj život bude odvíjet dál. Slza, kterou jsem násilím držela v oku, mi přetekla. Netrpělivě jsem ji setřela, na tohle nemám čas. „Tak o čem jste mluvili?“ změnila jsem téma.

Jake se zatvářil znechuceně. „Proč tě to tak zajímá?“

„Slíbils, že mi to řekneš,“ připomněla jsem mu.

„To není odpověď,“ namítl.

„Prostě mi to řekni a přestaň už se vytáčet,“ naštvala jsem se znova. „A taky mi řekni, proč jsme si nemohli promluvit jako vlci. Bylo by to daleko pohodlnější.“

„Embry se chtěl přidat do naší smečky. To je pravda.“

„Chtěl?“ chytla jsem ho za slovo. Proč ten minulý čas?

„Jo, chtěl.“

„A proč už nechce?“ Špatná otázka. „Co jsi mu řekl, že už nechce?“

„Já mu nemusel říkat nic. V době, kdy jsi ty mluvila s Quilem o tom, že by mě Embry rád viděl, už to, co Quil říkal, nebyla tak úplně pravda.“

„Nechápu.“

„Embry opravdu chtěl vidět naší smečku.“ Na poslední slovo dal takový důraz, že mě to opravdu zmátlo. Viděl mi to na očích. „Leah, on chtěl vidět tebe.“

„Mě?“ Už včera? Já myslela, že až po tom, co mluvil s Jakem... ne, tohle je úplně mimo... chtěl přece svého bývalého nejlepšího kamaráda vidět proto, aby se mohl přidat k němu do smečky.

„Ano, o tebe tu celou dobu jde. Ty sis to neuvědomovala a sváděla jsi Samovu neochotu pustit Embryho na to, že nechtěl Embrymu ublížit. V tom jsi měla pravdu, ale z jiného hlediska. Ne kvůli mojí neochotě přijmout dalšího do smečky. To tvého odmítnutí se Sam obával, a proto mu zakázal vyhledat naší smečku. Embry to chtěl probrat nejdřív se mnou, ale neměl šanci kvůli Samovu zákazu, který se týkal celé naší smečky, aby si to nemohl vyřídit prostřednictvím něčí mysli. Když jsi nám tu schůzku tak pěkně domluvila,“ zasmál se, „domluvila sis vlastně svoje vlastní rande.“

„Ale...“ Bylo toho moc. „Proč se Sam bál mého odmítnutí ohledně Embryho? A proč se Embry do mě... ehm... proč tak najednou?“

„Nevíme, co to rozpoutalo.“

„Nevíte? Takže jste mluvili o mně?“

Jake se rozhodl nezapírat. „Jo.“

„No, to je super. Embry říkal, že jste se domluvili, že se k nám zatím nepřidá. Proč? Když jsme teď my dva spolu, mohlo by to být pro tebe prospěšné, a ani by nemuselo vadit, že odcestuješ.“

„O to nešlo,“ vykrucoval se.

„Tak proč?“

„Nechtěli jsme riskovat, že váš vzájemný... cit... se po sloučení vědomí zničí.“

„Chceš říct, že kdybychom byli ve stejné smečce, tak bychom...“

„Jo, přesně to chci říct.“

„Aha. No – v tom případě... jsem ráda, že jste se tak rozhodli.“

Jake se na mě usmál.

To ale ještě nebylo všechno – ještě neodpověděl na mou druhou otázku. „A proč ses přeměnil zpátky v člověka a nezůstal jsi vlkem?“

„Připadalo mi to zdvořilejší.“

„Zdvořilejší?“

„Také si pamatuju, jak jsi mi vyčítala, že musíš prožívat moje pocity k Belle. Chtěl jsem se tomu částečně vyhnout,“ přiznal, „a také ti nechat trochu soukromí. Tvoje pocity byly... ehm... hodně silný.“

„Jo tak,“ sklonila jsem hlavu. „No tak ještě jednou díky.“

„Fajn, teď se vrať k Embrymu. Do lesa. Myslím, že ještě bude spát. Je dost brzo,“ dodal, když jsem se zatvářila nechápavě a ukázal na hodiny, které ukazovaly teprve půl sedmé.

„Kolik jsi toho viděl?“ zeptala jsem se, když jsem si uvědomila, že stihl zaregistrovat i takový detail, jako byl okolní les a Embry na mechu.

„Dost.“

„Promiň, ale asi to nebylo naposled.“

„Snad si zvyknu,“ povzdychl si a oba jsme se nahlas rozesmáli.

Autor: Ellescifi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek WereWolfWoman 8. kapitola: