Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » WereWolfWoman 32. kapitola

16.06.2010 (13:45) • Ellescifi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1680×

Neuvěřitelně mě namíchlo, že nebylo možné zavolat Carlisla sem. Leah by nemusela trpět tou cestou a bylo by to všechno daleko rychlejší. Nechtěl jsem Leah znepokojovat, ale moc dobře jsem věděl, že Carlisle zrovna není tam, kam si myslela, že běžíme. Není v La Push. Stejně jako většina Cullenových je v Amazonii. Chtěli tam navštívit někoho podobného Renesmee. Byl s nimi pochopitelně i Jacob, kterému se nepodařilo ani kvůli Leah návštěvu odsunout. Už to bylo domluvené a všichni s tím počítali, takže je doprovázel. Tedy doprovázel Nessii, kvůli které se to celé konalo, takže tam nemohla chybět. Jen Emmett a Rosalie údajně zůstali v La Push.

Měl jsem v plánu se proměnit, až se Leah probere, a zařídit co nejrychlejší setkání s Carlislem. Přišlo mi ale zbytečné čekat na proměnu u jezera, takže jsem se rozhodl kus běžet, Leah snad bude pár hodin mimo.

Většinu času jsem nevěděl, jestli dřív koukat na cestu, nebo na Leah. Měl jsem štěstí, že jsem zrovna běžel poměrně nenáročným terénem, takže jsem se na Leah zvládal dívat skoro pořád, aniž bych přizabil sebe nebo ji.

Byla tma, ale to mi bylo docela jedno. Viděl jsem skvěle.

Probrala jsem se v Embryho náručí. Podle zvuků jsem odhadovala, že se noc chýlí ke konci. Stále mě bolela noha, ale připadala jsem si bezpečně. Tím to ovšem končilo.

Být mu po tom šíleně dlouhém odloučení tak blízko, mě vyloženě ničilo. Hlavně proto, že jsem netušila, jak to celé skončí. To, co řekl, se mi vrylo do paměti a nutilo mě nad tím neustále přemýšlet od chvíle, co jsem přišla k sobě. Nechala jsem zavřené oči, abych aspoň nemusela konverzovat, než přijdu na to, co vlastně říkat, ale pochybovala jsem, že si nevšimne, že se můj stav změnil, když jsme k sobě byli tak těsně přimknutí. Běžel vyrovnaně, cílevědomě a dost rychle. Snažil se vyrovnávat svoje pohyby, aby se mnou moc neházel, takže moje bolest nebyla o moc horší, než když jsem ležela pod tou skálou.

Po několika dalších minutách jsem váhavě otevřela oči. Když jsem k Embrymu zvedla zrak, už se na mě díval. Okamžitě zastavil.

„Leah!“

„Ahoj,“ pozdravila jsem. „Promiň, že jsem předtím zase usnula.“

„Jsi vyčerpaná, zasloužíš si spát,“ uklidňoval mě a opatrně mě položil na zem a opřel o nejbližší strom. „Není ti zima? Jsme o dost jižněji, mělo by to být o něco lepší.“

„Je mi dobře,“ řekla jsem upřímně. „Asi to bude mít co dělat s tebou.“

Zvedl obočí, takže jsem se trochu zastyděla. Rozhodla jsem se to hned uvést na pravou míru.

„Kvůli tvojí horečce. Byla jsem ti tak blízko, že by mi nebyla zima, ani kdybychom byli na Aljašce.“

Teď pro změnu sklopil oči on. „Myslel jsem, že bude nejlepší tě odnést takhle, když už jsem nemohl dát vědět Carlislovi, aby přišel on za tebou.“

„Proč?“ podivila jsem se. Byla jsem trochu mimo, takže jsem to neřešila, ale teď mi došlo, že mohl říct Carlislovi, aby přiběhl on sem. Bylo by to mnohem rychlejší, než mě nést k němu. Složila jsem si hlavu do dlaní a snažila se souvisle uvažovat. Předpokládala jsem, že mám otřes mozku, protože čím víc jsem se snažila, tím víc mě ta hlava bolela.

Slyšela jsem Embryho, jak si sedá vedle mě, a tak jsem zvedla hlavu a čekala na vysvětlení. Seděl mnohem blíž, než jsem čekala. Vyděsilo mě to, ale taky potěšilo.

„Víš... Cullenovi odjeli.“

„Cože? Kam?“ nechápala jsem.

„Jeli navštívit někoho podobného Nessii,“ vysvětloval nejasně. „Jacob jel taky.“

No, to se dalo čekat, nenechal by ji tam jet samotnou. Chvíli jsem přemýšlela nad tím, co mi řekl.

„Kam teda ale běžíme?“ zeptala jsem se nakonec.

„Do La Push. Jen tam nejdřív potřebuju dostat toho upířího doktora. Potřebuju se proměnit,“ dodal na vysvětlenou.

Konečně mi to začínalo aspoň trochu dávat smysl. Pořád jsem se ale cítila jako omámená, nejradši bych spala dalších několik hodin. Oční víčka mi těžkla, ale snažila jsem se proti tomu bojovat. Bylo to víc bolestí hlavy, než ospalostí.

„Nepřemáhej to, Leah,“ napomenul mě jemně Embry. Zvedl ruku a pohladil mě po tváři. „Vyspi se.“

Vzal mě pod paží a obtočil mi ruku kolem těla, aby mě mohl položit bez toho, aby mi hnul nohou. Pevně jsem se ho chytila, abych mu aspoň trošku pomohla. Bolest v noze už jsem skoro nevnímala, takže jsem se mohla lépe soustředit na Embryho blízkost.

„Bolí tě ta noha?“ zeptal se po pár vteřinách tiše s obličejem pár centimetrů od mého.

„Trochu,“ zašeptala jsem v odpověď a pustila jsem ho. „Potřebuju se vyspat.“

Přikývl, také mě pustil a odtáhl se. „Jdu se proměnit.“

„Fajn.“

Nechtěla jsem se k němu chovat tak nepříjemně, ale nebylo jednoduché zvládat všechno to, co se kolem mě teď dělo.

Vypadal zklamaně, ale bez dalšího slova se otočil a odešel.

Nevěděl jsem, co na to říct. Leah mi připadala odměřená, chladná a zklamaná. Přesto jsem v jejím výrazu postrádal to, co bych čekal v její situaci nejvíc. Strach. Až donedávna se sama toulala v lesích, je zraněná, netuší, co se s ní děje, je tu se mnou, což je věc, které se určitě chtěla vyhnout, a navíc jsem jí tam teď nechal samotnou. Navzdory tomu všemu se chovala stejně statečně, jako dřív. Ležela naprosto klidně s očima otevřenýma, zírající do tmavé noci, kde nemohla nic vidět. Kolem nás byly stovky stromů a přestože jsem na východě viděl slabé známky svítání, ještě byla tma jako v pytli. Tvrdila, že se potřebuje vyspat, ale spíš chtěla být chvíli sama. Chápal jsem to. Myslel jsem si to. Po jejím probuzení jsem zastavil právě proto, abych jí nechal chvilku pro sebe.

Ještě pár minut jsem stál v tmavém lese několik metrů od ní, kde na mě nemohla vidět, a ujišťoval se, že mluvila pravdu a ta noha ji nebolí víc, než je nutné. Pravděpodobně si to neuvědomovala, ale pevně si svírala žebra. Neměla by je takhle vleže skoro cítit, a tak jsem doufal, že to je bezděčný pohyb. Mlčky jsem se otočil, abych se nerozptyloval pohledem na ni, svlékl jsem se a proměnil se.

Jakmile jsem ucítil svoje vlčí vědomí, promíchané s dalšími, dostal jsem skoro facku, když se na mě myšlenky začaly hrnout jako lavina kamenů.

Nechceš mi tvrdit, že je to moje vina, že ne? rozčiloval se právě Jared.

A čí asi? Nikdo jinej si zatím nestěžoval, pomyslel si útočně Brady.

To si jenom myslíš, usadil ho zase Jared. Chováš se naprosto nemožně, což vadí všem. A jestli sis toho ještě nevšimnul, tak jsi naprostej zabedněnec!

Brady zmlknul a přemýšlel na Jaredovou odpovědí. Kecáš.

Ani omylem, zeptej se koho chceš, každej ti to potvrdí. Snad jenom Embry je teď trochu mimo, viď? obrátil se Jared na mě.

Ježiš... ahoj, Embry, lekl se Brady, když si uvědomil mojí přítomnost.

Nazdar, kluci. Proč na sebe proboha tak řvete? zeptal jsem se rozčarovaně. Takhle jsme se hádali jen párkrát a ani jednou to nedopadlo dobře.

I takhle po ránu mě dokáže vytočit, utrousil Jared na Bradyho adresu a přeskočil hromadu suchých větví.

Vadí ti Truana? vybalil to na mě Brady.

Cože? zarazil jsem se. Proč jako?

Co já vím? To se musíš zeptat jinde.

To byla narážka na mě? vložil se do toho zase Jared.

Ty jsi ten, komu pořád něco vadí, odsekl Brady.

Už jednou jsem ti řekl, že to nevadí jenom mně. Tvoje ohleduplnost fakt pokulhává. Nemohl by ses aspoň pokusit krotit? zeptal se ironicky Jared.

Bradymu došla slova, takže jsem měl čas jim skočit do řeči. Hádka o jeho otisku nebyla zrovna konverzace, kterou bych teď potřeboval. Kromě toho jsem nechápal, proč takhle brzy ráno běhají dva, a už vůbec ne, proč se u toho tak hádají.

Hele, je mi líto, že tě to štve, Jarede, ale já bych teď potřeboval tvou pomoc, oslovil jsem normálnějšího člena smečky.

Proč zase jenom já? Říkám vám, že to vadí každýmu v týhle smečce, rozčílil se znova.

Jarede! Poslouchej mě! Potřebuju pomoc. Leah je zraněná, vyštěkl jsem na něj, protože mi už docházela trpělivost.

Nechápu, proč bych měl každýmu zrovna já – Cože? zarazil se. Leah? Tys ji našel?

Jo, díky bohu.

Jak vážně je zraněná? navázal Jared. Jestli má zlomený kosti, tak jí je srovnej a zpevni, za pár desítek hodin by to mělo být v pořádku.

To bohužel nepůjde. Znovu jsem se ohlédl na Leah, která vypadala, že konečně usnula. Trochu se to zkomplikovalo.

Co s ní je? zareagoval na to Brady.

Má zlomenou nohu a pár žeber, a zřejmě otřes mozku. Spadla ze skály, vysvětlil jsem.

No tak ji nech ležet, jenom jí dej trochu pití, evidentně už jsi to všechno zafačoval, takže by to neměl bejt problém, ne? radil Jared.

Právě že je, vzdychnul jsem. Dočasně ztratila svoje schopnosti.

Oba zalapali po dechu, Brady dokonce zakopl a udělal salto vpřed. Přistál tvrdě na zádech, ale nikdo z nás to nekomentoval.

Jak je to možný? dostal ze sebe Jared po chvíli.

Netuším. Proto potřebuju tvou pomoc. Musíš zaběhnout k Cullenovým a říct jim to.

Cullenovi odjeli, myslel jsem, že to od Collina víš?

To jo, ale Rosalie a Emmett tu měli zůstat, ne?

To je fakt. Co chceš, abych udělal? zeptal se věcně a změnil směr svého běhu tak, že teď mířil k domu Cullenových.

Oni ví, kde přesně Carlisle je, tak jestli je to možný, ať se s ním spojí a dostanou ho zpátky do La Push. My tam dorazíme snad do čtyř dnů.

Čtyři dny? To si hodláš nasadit trysky, nebo co?

Ne, mám trochu jinej plán, ušklíbl jsem se. Vůbec se mi nelíbil, ale kdybych měl běžet celou cestu až do La Push, nedorazil bych tam v lidské podobě ani do Vánoc.

Fajn. Čtyři dny, přikývl. Viděl mi plán v hlavě, ale nijak ho nekomentoval.

Pak na chvíli zmlkl a pátral mi v paměti, aby se dozvěděl podrobnosti, které by mohly být potřebné. Nechal jsem je vyplouvat na povrch, aby se to celé urychlilo. Detailně jsem mu ukázal všechna Leahina zranění, způsob, jak jsem je ošetřil, stav, ve kterém jsem ji našel, její upadání do bezvědomí a bolest...

Páni, zašeptal Brady vyděšeně.

Jo, souhlasil jsem smutně. Zařídíš to, Jarede?

Jasně, spolehni se. Už jsem na cestě.

Musím se proměnit zpátky, zítra večer se zase proměním, řekneš mi co a jak, jo? požádal jsem.

Fajn, souhlasil. Brady, běž probudit Sama, vysvětli mu situaci a vyřiď, ať běží k Cullenovým, potřebuju ho tam. A dej vědět Sethovi, ať sežene svou mámu a řekne jí, že Leah je pořád v Americe.

Brady přikývl a zamířil směrem, kde ležel Emilyin dům.

Děkuju, pomyslel jsem si vyčerpaně.

Hodně štěstí, popřál mi Jared, než jsem se proměnil zpátky do lidského těla.

„Embry?“ zavolala na mě Leah, když jsem se oblékal. Musela cítit chvění vzduchu, když jsem se proměňoval.

Doběhl jsem k ní, sedl si vedle a zadíval se na ni. Prosebně natáhla ruku. „Pomůžeš mi do sedu, prosím? Už nechci spát,“ požádala tiše.

Obtočila mi ruce kolem krku stejně jako když jsem ji pokládal, zatímco jsem ji podepřel a pomohl jí opřít se o strom, který stál hned vedle. Bolestně vydechla, ale jinak to zvládla dobře.

„Děkuju,“ zašeptala.

„Nemáš za co,“ usmál jsem se opatrně, pustil ji a kousek se poodtáhl. Nenechala mě ale, abych se odtáhl úplně a než jsem se dostal z jejího dosahu, vzala mě za ruku a jemně ji stiskla.

„Co ses dozvěděl nového?“ zeptala se po chvilce s pohledem upřeným do mých očí.

„Jared se postará o to, aby byl Carlisle v La Push, až tam dorazíme. Mohl by nám jít kus naproti, ale myslím, že spíš tam budeme dřív my,“ zachmuřil jsem se. „Vydržíš to?“

„Nemám na vybranou,“ podotkla a sklopila oči.

„Bolí tě to?“ zeptal jsem se.

„Dá se to vydržet,“ odpověděla klidně. Vypadala vyrovnaně a absolutně na sobě nedávala znát strach, pokud vůbec nějaký měla.

„Budeme pokračovat, nebo se chceš trochu vyspat?“

„Poběžíme dál,“ rozhodl jsem. Chvíli jsem si zdřímnul poté, co jsem ji ošetřil, a včera v noci jsem spal taky docela dlouho. Ještě to není nutné. Vyspím se zítra večer.

„Dobře,“ souhlasila.

„Jenom se ještě potřebuješ najíst,“ dodal jsem a zaštrachal v jejím batohu, který jsem předtím sundal a položil kus vedle. Našel jsem nějaké sušené maso. Věřil jsem, že Leah je schopná jíst bez problémů. Kromě zlomených žeber si na žádné bolesti břicha nestěžovala, a tak jí jídlo nemůže ublížit. Nepotřebuju, aby byla ještě víc vyčerpaná, než teď. Kromě masa jsem vytáhl i lahev vody.

„Napij se,“ podal jsem jí lahev a dál prohledával batoh, abych viděl, jaké poklady skrývá.

Po chvíli jsem zvedl oči, protože si tu vodu pořád nevzala. Byl jsem od ní skoro dva metry, a aby na ní dosáhla, musela by dost natáhnout ruku, což by nebylo v jejím stavu úplně nejpříjemnější.

„Promiň,“ řekl jsem zahanbeně, přestal jsem štrachat v batohu a přisunul se k ní blíž. Odšrouboval jsem víčko, vložil jí lahev do ruky a podepřel jí loket, aby se mohla snáz napít.

Namáhavě ji zvedla k ústům a napila se. Potom jí ruka klesla, navzdory mé snaze ji udržet.

„Díky,“ zašeptala vyčerpaně.

Vzal jsem od ní lahev, zašrouboval zpátky víčko a odložil ji vedle. Podíval jsem se Leah zblízka do očí. Už jsem její chladný odstup nedokázal dál snášet.

„Pověz mi něco,“ začal jsem potichu. „Co jsi hledala v těch lesích?“

Bez známky emocí mi několik dlouhých minut zírala do očí. Nakonec se ale prozradila, v očích jsem jí přečetl smutek. Vzdala snahu tvářit se nezaujatě a pomaličku zvedla ruku, aby mě mohla znovu pohladit po tváři.

„Snažila jsem se zapomenout,“ vzdychla poraženě.

„Doufám, že se ti to nepovedlo,“ řekl jsem napůl vyděšeně, napůl pobaveně.

Studovala můj výraz několik vteřin. Pak mi prsty přejela po rtech a spustila svou ruku zpátky dolů. „Bohužel ne.“

Po tváři se mi roztáhl úlevný úsměv. „To jsem rád. Nemáš totiž důvod.“

„Myslela jsem, že mám,“ odporovala, „ale myslím, že se budu snažit s tebou zůstat tak dlouho, jak to jen půjde. Pokud ses doteď neotiskl...“

„Je možný, že se to ani nestane,“ doplnil jsem ji. „Proto si myslím, že by ten risk stál za to.“

Mlčky se na mě dívala, než se taky váhavě usmála. „S tím souhlasím.“

Přiblížil jsem se k Leah a jemně ji políbil.

Bál jsem se ji obejmout, abych jí neublížil, takže jsem ji jen lehce chytil za rameno, zatímco ona zvedla levou ruku a objala mě kolem krku. Musela ji při tom bolet ta žebra, ale jestli to tak opravdu bylo, nedbala na to.

Po chvíli jsem se odtáhl a podíval jsem se na ni. Ona ale zavrtěla hlavou a přitáhla mě zpátky. Nebránil jsem se. Byl jsem šťastný, že jsme zase spolu, i když za poněkud nepříjemných a bolestivých okolností.

Autor: Ellescifi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek WereWolfWoman 32. kapitola: