Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Weather in my soul 7

15.09.2009 (17:15) • angbella • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1872×

Princ ve stříbrném volvu

Než jsem dojela do Seattle měla jsem tak uslzené oči, že jsem musela zastvit na pumpě, abych se vybrečela, než budu pokračovat. Už zase mi tak chyběl Phoenix! Vlastně ještě pořád… Nebo ne? To slunce, domov, zázemí, matka, On. 
Sakra! Co ho tam pletu! Vždyť on nepatří do Phoenixu. Ale patří do mého života!
Takže jsem se stejně vrátit do Phoenixu nemohla.
Proč mi to dělá! Proč, proč, proč! Stejně mu na mě nezáleží. Jinak by se přece po našem rozhovoru objevil ve škole. A přesto, že jsem si ty slova právě teď vymyslela já, stejně mě bolela. Jak když projede srdcem zrezivělá dýka. Tak moc mě bolela. 
Já, já nejsem ve skutečnosti tak silná, jak vypadám. Nejsem a to jsem vždycky doufala, že budu. Vždycky jsem si to snažila aspoň namluvit, takže jsem tomu skutečně nějak sama uvěřila. A to ode mě bylo nanejvýš hloupé. Teď už to vím. Ale udělala bych to znova…
Strčila jsem klíčky do zapalování tohoto hrozného auta a otočila. Zase jsem vjela na dálnici. A hned jsem si vybrala lepší téma k přemýšlení. Hmm, takže co si tak koupím? Možná nějaké delší šaty. Moje skříň ve Forks měla sice dost omezenou kapacitu, ale Charlie mi slíbil, že bych si mohla do prádelny přidat jednu nebo dvě skříně. Uvidíme…
Tak a co si pustím? Třeba Nightwish. Oblíbená CDéčka jsem nosila v kabelce pořád. Ještě, že tak. Myslela jsem na všechno možné. Na moje staré vztahy. Na to, jestli jsem někdy měla skutečné přátele a nebo jestli to byly čistě výhodné kontakty. Došla jsem k smutnému závěru, že moje jediná opravdové kamarádka byla Líza. Poznala jsem ji v první třídě, kdy se do Texasu přesthěovala z Austrálie, ale v druhé třídě se zase odstěhovala do Argentiny. Takže zase smůla. Vzpomínala jsem, že bylo hezké mít kamarádku. Myslela jsem na chvíle, kdy jsme byly spolu. Ale stejně jsem nemohla zapomenout na Edwarda. Vkrádal se mi do každé myšlenky.
Byly jsme s Lízou na pouti. Šly jsme si koupit zmrzilnu. Strkala jsem zmrzlináři do dlaně pár pencí. A že neuhodnete, čí tvář se na mě z pod čepice s nápisem Wiliam´s Ice podíval?! Jasně, Edward!
Nebo tohle: Byly jsme v Zoo v hlavním akváriu. Přplouval ke mně blíž a blíž obrovský žralok. Pak se ke mně otočil čumákem. A hádejte, čí tvář tam byla!
Asi jsem vážně magor.
Když takhle uběhlo pár hodin konečně se přede mnou objevila odbočka a vedle ní cedule hlásající Seattle - 5,7 km. Konečně! Už byla tma a neviděla jsem žádné auto, tak jsem zapla dálková světla. Za chvíli, ještě před cedulí Seattle se začaly objevovat první domečky. Věršinou nové, poměrně malé, rodinné. Pozemky tu byly neskutečně drahé.
Konečně jsem vjela do města. Snažila jsem se držet ukazatelů a Charlieho pokynů. Po páršpatných zabočeních a vrácení se jsem konečně dojela k domu, který mohl být právě ten, v němž se nacházel Charlieho krásný byt. Žádné tašky, kromě té se sportovním oblečením jsem neměla, protože tento „výlet“ byl opravdu nečekaný. Takže jsem se rozhodla, že než budu spát zajdu si na večeři. Někde tu přece musí být restaurace!
Přehodila jsem si přes rameno malou kabelku s peněženkou, řidičákem, pár Cdéčky, občankou, leskem na rty, řasenkou, zrcátkem a fotkou – když mi bylo pár týdnů. Byli jsme na ní celá rodina. Ještě s Charliem a babičkou Swanovou.
Vyšla jsem po největší ulici. Míjela jsem nějaké butiky s oblečením, kadeřnictví a Thajské masážní relaxační studio. Pak taky jednu restauraci. Vypadala ale pěkně draze a navíc zavírali už ve 22:00. Ale břicho jsem měla neskutečně prázdné, tak jsem se nechtěla vzdát a zabočila jsem na jednu z bočních uliček. Ale bylo tam čím dál míň obchodů. Pořád jsem šla dál po čím víc nevzhlednějších uličkách. Pak jsem konečně narazila na nějaký otevřený podnik. Na rezavějící ceduli bylo napsáno PINK CHERRY,. Ale co, risknu to. Kdyžtak zase vylezu. Vstupní salonek byl hezky upraven. V baru ( jak jsem zjistila ) to už vypadalo hůř. Všude byli né zrovna udržovaní lidé. 
„ Nemáte nějaké jídlo?“ Zeptala jsem se slušně u baru.
„ A kde si myslíš, že jsi!“ odpověděl mi nezdvořile barman. Už se do mě dostávala obvyklá nátura.
„ No nic! Takovej pajzl a vy tu nemáte ani toasty. Aspoň by sis tu mohl utřít ten prach. A já jsem zákazník, tak by ses ke mně mohl chovat aspoň trochu slušně, debile!" A má to.
Najednou vedle mě stál nějaký chlap z jedné té opravdu nevzhledné skupinky.
„ Chceš koupit drink, kočko?“
„ Děkuji, nechci“
„ Nedělej vofuky! Za kolik mi dáš?“ Začala jsem se bát. On si myslel, že jsem na prodej!
„NEDÁM!!!“ zařvala jsem až moc silně. Všichni se na mě otočili.
„ To sis měla rozmyslet!“ Teď se na mě díval celý bar. Ku*va! To jsem tak potřebovala!Rychle jsem otočila a co nejrychlejším krokem mířila ke dveřím. Měla jsem neblahé předtuchy, že jde za mnou.
„ KU*VA, DO PR*ELE, No nazdar…“ Sakra co budu dělat!?! 
Křížila jsem ulice a utíkala, ani nevím kam. Najednou jsem uslyšela chraptivý už na poslech alkoholem prosáklý smích. Zastvilo se mi srdce. Bylo jich tam víc! Skoro z každé strany na mě mířil chlap. Komplicové! Vyschlo mi v krku, že jsem ani neměla sílu nadávat. Udělala jsem tu nejhloupější věc. Začala jsem utíkat. Byla jsem celkem rychlá, ale po pár krocích mě jeden z nich zachytil. Předhodil mě před toho, který si mě chtěl koupit. Hovada! To se ani nedá popsat! Ležela jsem před nimi na zemi s rozervaným oblečením, slzy vyschlé žaludek prázdný. A najednou… jsem se mu vyzvracela na boty. Ani nevím jak. Jenom takovou tu vodu, ale příjemné mu to zřejmě neylo.
„ Si myslíte, že na mě máte? Takoví ubozí hajzlové!“zachraptěla jsem tiše a naoko odvážně. Opatrně jsem se podepřela a vstala jsem. Nechali mě. Jen na mě posměšně zírali. Rychle jsem využila své chvíle a kopla jednoho z nich do břicha. Silná jsem byla. Celé ty roky cvičení, posilování a navíc Break. To se mi sakra vyplatilo. Úplně ho to vykolejilo. Začal svíjet, ale byli tam ještě čtyři. Začala jsem kolem sebe kopat a kousta. Super! Další se bolestí odvrátil. Potom mě ale ten hlavní z baru přimáčknul na stěnu a dva stáli vedlě něho a dohlíželi na mě. Táhnul mě po stěně výš a začal mi strhávat košili. Už jsem měla jenom podprsenku, byla jsem přimáčknutá ke zdi a nedosáhla jsem na zem. Kopala jsem jak o život. Ale ten jeden mě vzal za kotník a něco mi s ním udělal. Jenom to křuplo. Zaječela jsem bolestí.
„ Áno.. Ještě mi zapěj. Tak se mi to líbí!“ Dýchala jsem pořá rychleji. Už jsem neměla žádnou naději.
Strhnul mi podprsenku.
„ ÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“
„ Pěkně vyvinutá kočička! Dneska máme chlapi štěstí. Možná vám ji taky nechám, ale musím být první!“
„ T-T-T-tyy, tytyty.“ Vyšlo ze mě jen. 
Uviděla jsem ale velké světlo tak jasné! Na chvilku jsem se zaradovala, ale ne…
Určitě to byl nějaký jejich komplic! Teď mě někam odvlečou a, a …
Ale s jiskřičkou naděje jsem sledovala, že ti nevychovanci a prasáci sledují to auto vyděšením a překvapením! UF! Ulevilo se mi. Aspoň trochu. Chlap povolil sevření. Vysmýkla jsem se mu a spadla na zem. Zapoměla jsem na svůj kotník! Zrovna teď! Sakra…
Ale potom z toho vozu vystoupil ANDĚL! Zapřela jsem lojkty do země a plazila se k autu. Tohle MUSÍM dokázat! Edward začal všechny hypnotyzovat takovým strašlivým pohledem. Snad se mnou nechce dělat to stejné. Ne. On je jiný. Na to nesmím myslet. Když jsem se na něho znovu podívala rozněžnily se mi oči. I v této nebezpečné a trapné chvíli. Miluji ho. Uvědomila jsem si náhle, i když už jsem to vlastně věděla od první chvíle, co jsem ho spatřila. I kdyby teď odjel a nechal mě tu. Hlavně, ať je šťastný on. Byla bych potom šťastná také a nic by mi nevadilo. To vím. Možná, že bych i ty chlapy přežila s vědomím, že on je šťastný. Opravdu a skutečně.
Chlapi se ale dali na útěk. Edward se za nimi ještě chvilku a pak se ke mně s nadpozemskou rychlostí rozběhl.
„ Bells, jsi v pořádku? Nenávidím se. Měl jsem přijet dřív. Promiň mi to. Ale do bytu teď nemůžem. Zavezu tě jinam. Ano? Jenom mi důvěřuj. Vím, že si to nezasloužím, ale prosím.“ A upřel na mě oči. Jak? Jak bych mu mohla nedůvěřovat? Miluji ho. Natáhl přeze mě košili a jemně mě posadil do pololehu na zadní sedadla. Ach, on je tak…
„Ano.“ tiše jsem zašeptala do nočního ticha.

MOJE SHRNUTÍ

Autor: angbella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Weather in my soul 7: