Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Weather in my soul 25.

24.03.2010 (07:45) • angbella • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1818×

Odtržení

Dnes je ten Den. Dnes si jdu pro maminku.  Za celou tu dobu mi ji nikdo neukázal. Tak proč tu jsem?!
K Volturiovým chodím každý den, ale stále mi neřekli, jak se rozhodli, ani mi to nenaznačili. Je to mnohem větší utrpení, než bych čekala. Všichni lidé mají v mozku zakódovanou nějakou vadu, nějak se ji stále nedaří odstranit.  Jednoduše spočívá v tom, že když se řekne láska, každý si představí osobu opačného pohlaví, pro kterou probděl tolik nocí a problouznil mnoho času, toho člověka, na kterého směřuje všechny své romantické i sexuální představy. Ale je to pěkná hloupost. Teprve v bolesti hledejte porozumění. I když jsem na muže myslívala častěji než na maminku, nemám ji o nic méně ráda. Musí mi to odpustit, promiňte, ale nepodařilo se mi zbavit sobeckosti, ona mi to nemusí odpustit, já v to jen doufám.
Ale, vyjádřila jsem jen jednu z tisíce myšlenek, které mi právě proběhly hlavou, například tohle: Téměř každou noc tady ve Volteře se mi zdají ošklivé sny. Všude jsou pravé upíří špičáky z hororů a mezi nimi najednou vykoukne maminčina vyděšená tvář. Mnohem horší ale je, že zmizí a po chvíli se objeví znova, téměř stejná, ale přece tak rozdílná.  Na tváři se jí rýsuje téměř zlomyslný úsměv a v něm vycení tesáky.

A dál? Kráčím na první pohled veselým městem, při čemž došlapuji na horkou dlažbu, která mě strašně rozčiluje. To celé slunečné prostředí mi připomíná, že není kam se schovat. Naštěstí  mé kroky sleduje devět upírů, kterým kupodivu záleží na mém životě. Budou přitisknuti na venkovní straně tlusté zdi, až Aro vyřkne ta důležitá slova (ať už budou jakákoli) a budou připraveni zaútočit nebo maminku a mě co nejrychlejším způsobem dostat z Evropy (dočasně zachránit).

Dostávám se k té stinné uličce, k místu, které se mi snad ani nemůže více protivit, přesto v sobě skrývá jakousi naději, naději, že se setkám s matkou, naději, že do ní vstupuji naposledy.
Nadechnu se. Divokým úsměvem mě přivítá upír, který, jak sama sebe  přesvědčuji, nemůže být zas tak špatný, pokud mám z celé zatracené Volterry oblíbeného upíra, je to on. Tak velký a ramenatý, kdyby byl člověk, považovala bych ho za ochránce žen, ale tady, je to těžké. Navíc se mi ještě nepodařilo zjistit jeho jméno.
„Isabella!“ vysloví mé celé křestní jméno, jako všichni tady. Já se můžu jenom usmát, proč mi nedovolí znát jeho jméno? Tak se do temně černého dne promítne cosi jiného.
Bok po boku procházíme známou cestu, v tu chvíli netuším, že je to opravdu naposled, co ji procházíme společně. Když míjíme recepci, jsem vyděšená. Dnes tu není žádná sekretářka, její ztracený život připomíná jen trocha zaschlé krve na jinak dokonalém koberci. Pokračujeme dál a už je tady. Hlavní sál.

Opatrně otevřu dveře. Aro se neupřímně zašklebí. Vejdeme dovnitř. Všichni zaujímají svá obvyklá místa, tak proč je mi dnes o tolik hůř, než obvykle?
„Dobré ráno!“ pozdraví mě nečekaně Caius. Zrovna on.
„Ehm, ano,“ odpovím mu, nic lepšího mě nenapadne.
„Isabello, dnes jsi tu, aby ses dozvěděla o svém osudu.“
„A osudu mé matky.“ Většina upírů nechá své tváře dále zkamenělé, ale někteří se usmějí nebo se zatváří, jako bych byla jejich matka a oni si právě potrhali své nejlepší šaty. Jako bych jim měla vyhubovat.
„No, Isabello, takže si to shrneme. Edward Tě neslyší, já Tě neslyším. Alice Tě nevidí, Jane ani Alec Ti nijak nemohou ublížit, ale Demetri s Tvým nalezením nemá žádný problém. Ze svého života už máš spoustu nepěkných zážitků. Nejde tady jen o Tvé dary, ale také o to, že ses narodila jako člověk jen proto, aby ses mohla stát upírem. Tím jsme si jistí. Bylo to jen přechodné stadium. Dokonce ani nevíš, s kolika upíry jsi měla možnost se setkat už v Phoenixu. Beringhton byl také pod tlakem upíry. V zásadě se chci ale dostat k jedné věci, tou je, že kromě Tvých darů bys prakticky ani neměla existovat. Tvoje lidská schránka je tak dočasná!“ To si dělá srandu! Ne, to není možné! Já nemůžu! Moje setkání s tolika upíry asi není úplná náhoda, ale zrovna tohle! Začala jsem hystericky vzlykat, ale pak jsem se zase rychle snažila uklidnit, mí ochránci by si to mohli špatně vyložit.
„Neboj, Bello, vše je v pořádku,“ snažil se mě lacině zklidnit Aro. „Nejsi první, kdo se takhle narodil, v podstatě jsi na tom úplně stejně jako Jane a Alec.“ Aro kývnul na Jane a ta se na mě pokusila soucitně podívat. Možná to bylo nacvičené, ale rozhodně to bylo první gesto, které od ní vyznělo upřímně. Ta jistě neměla příjemný život. Přišlo mi, jako bych jí přes tento jeden pohled mohla nahlédnouot do duše. Vždy nebývala taková. Kdybych ji tak mohla vzít s sebou, do krásné vily Cullenů, byla by šťastnější, to bysme vzali i Aleca. Ale na takové věci nesmím ani pomýšlet, oni si se mnou hrají, s úsměvem bych jim nakráčela přímo do pasti.
„Takže?“ musím se zeptat.
„Bello, nemůžeš zůstat člověkem. Zřejmě bys brzo umřela, nebo by Tě získal jiný klan, šanci získat takovou mocnou upírku nesmíme nechat protéct mezi prsty.

Po tváři mi tiše kanou horké slzy, nevěřím ve svou záchranu, snad uprchnou aspoň ostatní. Z každé strany mě tiskne jeden upír, ale ten velký to jen se smutným výrazem sleduje z rohu sálu.
„A můžu vidět matku, prosím? Toužím po tom, ji spatřit před proměnou.“ Velká trojka se seskupí těsně k sobě a něco si tiše mumlají, dohadují se. Nakonec promluví Caius.
„Ano, můžeš, nakonec to třeba bude působit jako dobrý motivační prostředek.“  Vycení své zuby, už zřejmě zapomněl, jak se má usmát.
„Zvládne to, je opravdu připravená?“ zeptá se žena stojící těsně za Arem.
„Rozhodně dostatečně nakrmená,“ zasměje se Alec.
Ne, to se mi nelíbí.
Ze dveří vedle schodiště s trůny vejde do sálu další upírka a za ruku vede MOJI MATKU!
Není to ona, je celá v černém plášti a má jasně rudé oči. Obě si stoupnou vedle Arova trůnu.
„Bello!“ usměje se na mě docela krásně, pořád vypadá tak trochu mateřsky, skoro jako Esme, přesto mi způsobí hroznou bolest.
„Proč?!“ zeptám se přeskakujícím hlasem.
Odpoví mi opět Aro. „Ve Tvé matce více z nás cítilo cosi opravdu báječného, výjimečného, téměř jak Tvůj myšlenkový štít, pohybová ochrana a nepodložená existence. Umí dokonale ovládat počasí v okruhu něco kolem pěti kilometrů. Úžasně se to hodí! A pak je tu druhá věc, každý upír má specifický výběr, každému voní několik lidí z celého světa prostě nejlépe. Pro mě to byla Tvá matka, trochu jsem se neudržel, Renée by však byla hrozná škoda. Celou dobu jejího pobytu jsme stejně neměli v úmyslu nic jiného.“ Domluvil. To co cítím, je neuvěřitelné, už nikdy ji neobejmu. Je jako kámen! Upíři na Arův pokyn o kousek odstoupí a já se okamžitě zřítím na kamennou podlahu. Moje matka pro mě je jako mrtvá. Vzlykám a pak si uvědomím nutnost naděje na záchranu a zařvu jak poražené zvíře. Poslední výkřik.

Ve stěně najednou zeje díra. Upíři se otočí, musím jednat. Rychle se zvednu na nohy a zachytnu se Emmettovy paže, která kolem mě právě proletí. Emmett vyskočí až na nejvyšší ozdobný rám ve stěně. Celý děj sleduji s přivřenýma očima. Občas se mě někdo pokusí přeměnit, ale Emmett ho odrazí.
Za chvíli ho v roli ochránkyně vystřídá Rose a Emmett jde bojovat.
Chvíli sleduji děj bitvy pozorněji, matka škrtí Edwarda, to jí nikdy neodpustím.

Cullenovi se snaží odrazit jen tolik Volturiových, abychom mohli utéct. Uvědomuji si, že jsem jediný člověk v sále plném upírů.
V přemyšlení mě vyruší obrovská rána. Letím na podlahu i s Rose. To on, ten veliký!
Usměje se na mě a vrazí Rose pěst do břicha. Ta dopadne až za Arův trůn.
„Felix,“ velký mi konečně prozradí své jméno, vezmě mě pod paži a utíká, zrádce.
„Mám ji!“ hromotlucky zařve. Všichni upíři z klanu Cullenových a ti Denaliovi, co jsou tu s námi  utíkají za mnou a Felixem. K nim se přidává několik Volturiových.
Už jsme venku z hradu. Dostáváme se na jinou cestu. Směřuje nahoru, z města. Když vidím tu spoustu upírů, co se žene za námi, raději pevně přitisknu víčka k sobě.

Najednou cítím, že už kolem mě nesviští žádný vítr. Stojím za Felixem na slunném parkovišti. On je přikrčený v ochranném postoji.
Jako první k nám přibíhá ten nejrychlejší  - Edward. Vše přestávám chápat ve chvíli, kdy mě Felix rychle plácne po rameni, Edwardovi hodí klíčky od nějakého auta a pere se se svými známými z Volterry.
Edward mě hodí na sedadlo a za chvíli jsou s námi i Alice, Jasper a Esme.

„Nechápu to,“ řeknu třaslavým hláskem.

Edward kolem mě obtočí paži (při tom řídí v rychlosti asi sto osmdesát kilometrů za hodinu). „Felix si Tě velmi oblíbil a líbilo se mu, jak lidská jsi, nechtěl a nedokázal si Tě představit jako upírku. Na ničem se s námi nedomluvil, ale přesto jsem mu v myšlenkách četl obrovskou upřímnost. Všechny nás zachránil. Sehnal rychlá auta i pro ostatní. A teď už víš dost, tak spi, potřebuješ přetrpět šok.“

S tím Edward skončí.

Zavřu oči, i když spánek jsem dlouho dopředu vzdala.

Přemítám, ale jen tak trochu, bojím se přílišné bolesti. Přišla jsem o matku, po tváři mi stéká první slza.
Asi do smrti mi nedá pokoj hejno zlých upírů, druhá slza mi steče po tváři.
Začala jsem válku mezi upíry, další slza.
Přestávám věřit v budoucnost.

Ale, jsem tu s tím, koho se nikdy nevzdám. Tak zažehnu aspoň malinkou jiskřičku naděje.

Pokus o epilog :)

SHRNUTÍ

Autor: angbella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Weather in my soul 25.: