Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Weather in my soul 20.

03.01.2010 (16:45) • angbella • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1253×

KOLOTOČ 15+

Zajímalo by mě, co si asi Jane myslí. Při cestě v letadle se se mnou už několikrát pokusila navázat hovor. Samozřejmě jí to nebylo nic platné. Teď seděla trošku shrbeně a pozorovala jednu část sedadla před sebou. Vždycky, když jsem se po ní koukla, věnovala mi široký a falešný úsměv. Ale už to nebude na dlouho…

Za chvíli jsme začali klesat a pak už se pod námi pomalu ukazovalo veliké město, Londýn. Z toho mála, co jsem věděla o Cullenových, se právě tady před více než třemi staletími narodil Carlisle. A já tam snad neumřu. Ale těžko říct, ještě jsem neviděla Jane pořádně rozzlobenou.

Dosedli jsme hladce. Další kontroly už sice nebyly tak příjemné, nicméně jsme se dostaly ven. Konečně.
„Bello, kam by ses chtěla podívat? Na Big Ben, nebo k parlamentu, nebo do nějakého parku?“
„No, všechno je to fajn, ale znáš mě. Mám ráda adrenalin.“
„A?“
„Mohly bysme se-“
„Počkej, tady máme taxík.“ Nasedly jsme si dovnitř, Jane zamumlala nějakou adresu, kam má odvézt kufry a vysvětlila mi, že se neplánuje zdržet nějak dlouho, ale nechtějí se jí nechávat ve veřejné úschovně, nebo vláčet s sebou. Pak se mě zeptala, kam mám v plánu teda jet.
„Myslela jsem,“ odmlčela jsem se „na předměstí Londýna jsou teď kolotoče a tak.“ Usmála jsem se na ni.
„A ty tomu říkáš adrenalin? TY?“
„Jasně, bude to super. Viděla jsem letáky na letišti!“
„A já vím, co asi mladá slečna myslí." vložil se do hovoru taxikář "Můžu Vás tam zavézt v pohodě, už to není tak úplně můj obvyklý obvod, ale.“
„Tak vidíš Jane, kolotoče budou!“ Snažila jsem se být dobrou herečkou.

Auto zastavilo, Jane zaplatila a já jsem se začala ohlížet po nějaké nebezpečné atrakci. Prostranství  s těmi hrůzami ale bylo jen dočasné, takže nebylo až tak velké. Nejhorší  blbost jsem našla celkem brzo.
„Jane,  půjdeme na tohle?“
„A ty určitě chceš?“ Zakývala jsem hlavou jako dítě, které právě dostalo tik. Ale pomohlo to. Stouply jsme si do fronty.
Po dlouhém čekání za všemi místními teenagery jsme přišly k okýnku.
„Dva lístky prosím.“ Zacukrouškovala Jane.
„Promiň holčičko, tvou sestřenku pustím, ale ty mi budeš muset ukázat občanku. Nebo sis nevšimla? Patnáct a nahoru!  Čekej ještě pár let!“
„A….nechala jsem si ji v autě.“ V tu chvíli jsem v duchu Alice děkovala ještě víc. Přehodila Janino příruční zavazadlo do kufru tak rychle, že si toho ani naše blonďatá princezna nevšimla!
„Bello, tak jdem.“
„Ale Jane, já tam chci jít!“
„Bello!“
„Nic se mi nestane, můžeš počkat dole. Je to pár minut!“
„Tak dobře.“
„Prosím vstupenky jen pro nás dvě.“ Zazněla zvonkohra ztěží podobná lidskému hlasu. Prodavače to úplně vytrhlo ze soustředěného poslouchání rádia.
„Pardon slečno, ani jsem si vás nevšiml.  Budou to čtyři libry.“
„Tady, to je v pořádku. A tam to je taky v pořádku, jsem malá.“ Úplně ho okouzlila. Díval se za námi, když jsme nastupovaly a vůbec se neobtěžoval obsluhovat další lidi ve frontě.
„Alice!“  vyjekla jsem nadšením a objala jsem ji, jak jen to přes bezpečnostní pásy šlo.
„Alice, tolik jsi mi chyběla!“
„Já vím, ale pšt. Počkej, až se ta centrifuga, nebo co to je rozjede.“ A tak jsem počkala. A jak že se tady Al objevila? Vím, že jsem se rozhodla jít do tohohle dobrodružství sama, ale Alice mě tak trochu kontaktovala. A už jsem slyšela pár lidí (teda ne tak úplnělidí) říkat, že Alici máš prostě důvěřovat a na nic se neptat. Tak teď sedím tady.

Ten stroj se začal rozjíždět.
„Až ti řeknu, tak se pusť.“ Jenom jsem zakývala hlavou, dnes už podruhé.
Vyjížděli jsme vysoko nahoru a když jsme byli úplně na vrcholu, otočili jsme se a…
…a při tom otáčení jsem slyšela tiché „teď!“, pustila jsem se opatrně opěrek a něčí studené ruce mě vytáhly z popruhů, Alice mě pořád držela a přitom se odrazila od zadní stěny sedačky, vyskočila a letěla se mnou asi dvacet metrů. Oči jsem pevně tiskla k sobě. Doufám, že jí nepozvracím její krásné oblečení. Byla by to škoda. Skákaly jsme dál a já už jsem se cítila v bezpečí a až teď jsem si uvědomovala, jak nejistá a nechráněná jsem v posledních dnech byla. Všechno si uvědomuju… pozdě.

„Otevři oči.“ Nevěřila jsem jí. Teda, věřila jsem jí skoro ve všem, ale v tomhle?
„Otevři ty oči!“ Opatrně jsem nadzvedla jedno víčko, druhé…byly jsme na střeše.
„Alice, co to sakra děláš?!“
„Zaprvé tě nesu daleko od té Volturijské příšery a za druhé ti to teď může být jedno, protože vidím, že se potřebuješ vyzvracet. Dělej, nemáme věčnost.“ I v této situaci se Alice uchechtla. Pfts, to ještě uvidíme, kdo tu bude mít věčnost!

Alice se mnou na zádech doskákala do centra Londýna, kde slezla na chodník a řekla mi že ten kousek musím dojít, abychom nevypadaly blbě. Málem jsem poblila přímo ji! Teď mě chce tahat po Londýně!

Ale musím uznat, že ten kus cesty za to stál. Pokoj byl krásně zařízený a s velkou postelí, na kterou jsem sebou hned plácla.

„Bello, vím, že jsi byla unavená, ale musíme domluvit spoustu věcí. Pitomá rozhodnutí nejsou zábava. Teď toho kvůli tobě musíme tolik řešit!“
„Vždyť už lezu.“ Došla jsem ke stolku, kde seděla Alice a opravdu se tvářila velmi nešťastně.
„Jane má tvoji maminku.“ Oživující účinek se dostavil okamžitě. A potom ten ochromující.
„Je mi to moc líto, ale příliš mě zaneprázdnilo sledování slepých míst – tebe a Ara. Co má s tebou v plánu, jak se o tobě dozvěděl a tak. Jane s sebou měla Demetriho a teď mají i tvou matku. Odjedou s ní do Itálie. Jane mi volala.“
„A proč jí chtějí?“ Přinutila jsem se koktavě promluvit.
„Víš, Edward ti vysvětloval, kdo jsou Volturiovi. A Aro, ten hlavní, je sběratel. Sbírá talentované upíry, aby je mohl zkoumat a zařídit si to nejlepší možné bezpečí. A ty jsi, nebo bys aspoň jako upírka byla velice talentovaná. Jsi asi nějaký psychický štít a proto Edward neslyší tvé myšlenky a navíc jsi i nějaká forma fyzického štítu. Nevím, jak tě našli, ale po konci těch nejhorších válek na jihu toho Aro nemá zase tak moc na práci. Každopádně tvou maminku použili jako návnadu, nedobrovolnou cestu do Itálie. Pak by si tě k sobě citově připoutali, že by sis a ni nevzpoměla, žes k nim někdy nechtěla patřit. A obávám se, že tvoje maminka je taky talentovaná, je velmi vnímavá, až neobvykle. Musí mít nějaký dar, dokonce možná velmi mocný. Projeví se, až bude upír. Teda, jen kdyby se jím stala. Volturiovi vás teď obě chtějí mít v Itálii.“ Byla jsem vyděšená.
„A co uděláme?“
„Pojedeme do Itálie, samozřejmě.“  Nevěděla jsem, co si mám myslet.“ A Bello, pojedeme hned!“

SHRNUTÍ

DALŠÍ KAPITOLA

Autor: angbella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Weather in my soul 20.: