Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Weather in my soul 16

03.12.2009 (17:45) • angbella • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1240×

Návštěva

Jestli jsem tvrdila, že noc byla krásná, tak ráno bylo nepopsatelně nádherné. Ano. Vstávali jsme brzo, ale všichni byli úžasně milí. Chybělmi jenom „vy-víte-kdo“ a Voldemort to není. Ale dneska jsme se měli vidět celý den, jen nevím, jak zabavím Zyy. Nechtěla jsem se k ní chovat nezdvořile, ale kdybych ji za sebou a Edwardem tahala jak ocásek asi nebude úplně nadšená. No, uvidíme. Snad můj dokonalý protějšek něco vymyslí. Má nás vyzvednout v deset. Teď je půl osmé, takže se musím Zyy věnovat co nejvíc, abych ji vynahradila možná úplně nudný zbytek dne (pro ni, samozřejmě).
„Bellullo, dáš si kafe nebo čaj, nebo kakao?“
„Kafe Zyyno.“
„Hej!“ Hodila po mně utěrku.“To si jako nejlepší kamarádka moc nezasloužím!“
„Aha. A co si teda zasloužíš?“
„Hmm.“ Obě jsme dostaly záchvat smíchu. Přímo výbušný. A potom mě napadlo něco ještě pitomějšího.
„Zasloužíš si pořádně zchladit!“
„Co? To ne-…“ Větu však nestihla doříct, protože už byla tlačena ze dveří mýma pevnýma rukama…A za chvíli se válela venku na sněhu.
„Mám toho plný vlasy!“
„No a co. Já mám sněhu plný tričko.“
„Ale ty sis začala!“
„A to se nesmí??“
„Pche!“
„Máš nějaké pochybn-...“ Úsměv mi ztuhl na rtech. Nám oběma.
„Dámy, zvlášť ty, Bello, když jsi tady na návštěvě byste se měly chovat slušně. Dostanete zápal plic, nebo nějakou jinou škaredou nemoc. A dneska jste měly navštívit sousedy. Paní Cullenová byla moc milá, když vás pozvala, ale jak si mám od dvou skro dospělých dívek vyložit tohle?!“ Zyyna matka zjevila jak zlý přízrak, co vám smete všechny hezké vyhlídky do budoucna. Možná to bylo hloupé, ale každý může blbnout, nebo ne?
Tak asi ne…
O několik dlouhých a příšerných minut později už jsem byla zpátky v domě – konkrétně v koupelně nejblíže dočasnému pokoji mé matky. Topení jelo na plné obrátky a fén taky foukal ze všech sil.
„Bello, jsem sice ráda, že se konečně chováš přiměřeně svému věku, ale přivodit si zápal plic opravdu není žádná vhodná zába- 
„Já vím, tady Paní domácí už mi to vysvětlila dost důrazně.“ Znovu se mi takovou přednáškou poslouchat doopravdy nechtělo. A od mé matky?! Děkuji, ne.
„Ale poslouchej mě chvilku taky jako matku.“
„Tebe?“ Většinou byla ještě lehkovážnější, než já, ale potácela se v úplně jiném prostředí (naštěstí) , než já a její úlety byly tak milionkrát méně závažnější.
„Pochopitelně“ její hlas byl ledový a výraz taktéž. „Ten Cullenovic kluk – jsem si plně vědoma, že za tvou změnou nestojí jen Zyy ani změna prostředí, ať už za ni považuješ Aljašku nebo Forks. Udělal toho pro tebe o nic více a o nic méně, než bych udělala já. Získal si můj obdiv, jak nejvíc mohl a jsem mu nesmírně zavázána. Za tebe.“ Při těch slovech se na mně významně podívala, ten pohled byl přísný a zklamaný. „Ale abychom se dostaly k jádru věci, ty si to zřejmě nezasloužíš, ale pokud si on přeje, abys byla v jeho společnosti, je to to nejmenší, co pro něj můžu udělat. A pro tebe je to dobrá terapie. Proto se chovej slušně a víckrát tě prosit nebudu, byla bych ráda, abys na tohle nemusela vzpomínat a aby mezi námi zůstal dávný kamarádský vztah. Takže, pokusím se vás ke Cullenům dostat. Jak jen to bude v mých silách, zuby-nehty. A pamatuj na Lízu.“ No páni, wow, takhle rodičovský proslov ke mně ještě nikdy neměla, když nepočítám to, jak jsem v první třídě ležela v nemocnici se zlomenou rukou a mírným otřesem mozku, protože jsem stoupla na skateboard s nějakým šesťákem z naší ulice. A taky mě ještě víc překvapila svým závěrečným postojem. Spíš než jako oprejskaná „Kim“ , nebo změněná Bella, která se totálně zabouchla do upíra, jsem si připadala jako Harry Potter, který právě vychází z Brumbálovy pracovny ponořen do svých úvah – a že má po Brumbálově proslovu témat k zamyšlení a popřemýšlení ! No co, do ruky se mi dostal jen jeden díl ságy, ale celkem se mi to líbilo. Bylo mi líto Harryho, jehož světem prostupuje vlhká a těžká plíživá temnota a já se nedozvím, jestli mu autorka nakonec dopřála šťastný život, protože poslední díl jsem rozhodně nečetla a jak tak dumám, v nejbližší budoucnosti asi těžko budu.
„A opovaž se mě ještě dostávat do takových situací. Upřímě řečeno, tahle rodičovská role se mi opravdu moc nelíbí. Tak se to pokus nepokazit.“ A spiklenecky na mě mrkla.
Naprosto mě tak vytrhla ze zamyšlení, ve kterém jsem většinu času věnovala Chlapci, který přežil, nebo jak by řekla moje oblíbená postava Malfoy (kvůli tomu, že se tak blbě narodil a zdědil blbou povahu se potácel v hrůzné situaci, jako já (skoro)) Chlapci, který skóroval-Vyvolenému brankáři  .
„Mami, jestli ještě jsi schopna spolehnout se na mně, tak to prosím hned udělej.“ Mamka už se jen usmála a spěšně vyběhla z koupelny…Zařídí to! Určitě to Ona zařídí, nebo udělá, co bude v jejích silách! Dostane mě za Edwrdem. 
A jak jsem nad tím v tak té eufórické náladě přemýšlela, přišla jsem na to, že bych Edwardovi měla vymyslet nějaký nový nick, přezdívku nebo zvolací jméno. Edward zní sice kouzelně romanticky, ale účelu to neposlouží. Když jste ve společnosti, tak se za tím jménem otáčejí lidé a když ho chcete vyslovovat, nebo dokonce vzdychat, je příšerně dlouhé. Ale zjistila jsem, že moje Eduáčku meduáčku medvídáčku není o moc kratší. Hm. Zkusím něco, co bude znít víc „metalově“ . Při té představě se me zmocnil mírný záchvat smíchu.
„Bello?“ Ozvalo se po tichém zaklepání na dveře. Byl to hlas Lízina tatínka.
„Poslouchej. Nevím, co tvoje matka udělala, ale asi je to od přírody čarodějka“ že by Harry Potter přece jen zasahoval do mých osudů? Asi jsem totální pako.„Prostě vám zařídila ty Kulínovy, nebo co. Odveze tě ale v autě sama a ten tvůj princ Edmund poveze naši Lízu druhým autem. Co ty na to?“ Byla jsem veselá, ale ne tak, jak jsem čekala. Jen z části. Ale uvidím se s ním. … Nejvyšší čas, aby se k fénu připojil s pořádnou vervou i ručník a doplnila je řasenka s leskem na rty a nějaké slušnější tričko. Cullenovi, těště se!
Asi tak za dvacet minut jsem byla hotová a když se k tomu připočte zhruba hodina různých kázání o slušném chování a sušení vlasů, mělo by teď být něco kolem deváté. Takže asi nejlepší čas dojíst snídani, kterou jsme se Zyy tak vesele začaly.
„A jak se teda mám chovat?“ Zeptala se Zyy o ještě několik dalších minut později a nebyla to zrovna nejvhodnější otázka, vzhledem k tomu, že nás obklopovali tři dospělí. Tak jsem rychle zakročila.
„Slušně. Prosím.“ Podívala se po mě, jako že jsem asi magor, ale nechala to plavat. A pak tobyla opravdu nesnesitelně dlouhá doba, než jsem uslyšela zvonek a zdvořilé zaklepání na dveře. Moje nohy se velice nekoordinovaně daly do nepřiměřeně rychlého pohybu a když už mě od dveří dělila jen půlka chodbičky, vynořila se předemnou Zyyna matka. Sakra!
Otevřela dveře, kde stál nejkrásnější ze všech strážných andělů a když mě spatřil, věnoval mi pobavený úšklebek (samozřejmě tak, aby to žena předemnou neviděla).
„Dobrý den. Holky jsou k nám dnes pozvané na návštěvu na celý den. Přijel jsem je vyzvednout. Vlastně jen Lízu.“ Cože, slyším dobře?? Zyy?
„A co já?“
„No, myslel jsem, že ty musíš jet s maminkou.“
„Aha. Tak jo.“ Můj výraz měl být v tu chvíli co nejsmutnější, ale asi nebyl, protože Edward se naopak zatvářil pobaveně. Ach, když mu to taak slušelo!

„Mami a říkal ti ještě něco?“
„Ne, neříkal. Proč?“
„Ale nic, to já jen tak zkouším.“
„Jen, že máte být obzvlášť opatrné. Prý dnes u nich doma nejsou zrovna vhodné podmínky pro návštěvy, ale už to prý nechtěli rušit. I když nechápu, proč to teda nezrušili, ale ty bys s tím nejspíš nesouhlasila.“
„Ne.“ A věnovala jsem mamce ten nejzářivější úsměv. Mamka se musela věnovat řízení. I přes naše (vypůjčené) úžasné autíčko totiž dělala úplně namrzlá skluzavka, co se jí říká silnice velké problémy a mamčin řidičský tak nebyl nijak oslnivý. Zřejmě už začínala litovat, že se podvolila dovézt mě ke Cullenům. Ještě větší deprese jí ale způsoboval pohled na auto před námi. I v těchto zledovatělých podmínkách se po „silnici“ pohybovalo ladně jak nějaký tanečník. Přesto, že jeho řidič vypadal na sedmnáct, nedělalo mu nic zjevně velké problémy.
O další hodinu jsme zastavily před domem tak osmkrát větším, než Zy a jejich rodičů. Ta teď musela být úplně vykulená. Při té představě jsem se uchichtla. 
Z domu vyběhla maličká postava s černými vlasy. Vím, kdo to byl. Alice. Malinká krásná upírka, kterou už jsem viděla ve škole, ale neměla jsem možnost seznámit se s ní osobně. Za ní ladně skoro přitančily dvě další, o dost vyšší postavy. Vylezla jsem z auta, Edward s Lízou už byli venku.
„Ahoj, já jsem Alice. A tohle je Carlisle a Esme. Jasper, Rosalie a Emmet museli, ehm, odjet.“ A nejveselejší upírka, jakou jsem kdy viděla se mi vrhla kolem krku.
„A já jsem Jane.“ Ozval se další hlas za mnou. Stála tam milá, malá usměvavá blondýnka, jejíž věk ještě určitě nepřesáhl patnáct. Vlasy měla krásně uhlazené a z obličeje jí nejvíc svítily světle tyrkysové oči.
„Můžeš mi říkat Jani.“ Dořekla naprosto medovým hláskem.

moje shrnutí

Autor: angbella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Weather in my soul 16: