Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Weather in my soul 15

17.10.2009 (08:00) • angbella • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1592×

Mám tě radši než chlast?

Tak jsme tam byli jen chvilku, protože jsem nechtěla, aby o mě rodina měla starost. Edward mě k nim donesl a sám se schoval. Předtím mi však musel slíbit, že už nezdrhne. Zbytek procházky byl nudný, nemohla jsem se dočkat, až odjedeme zpáky k Zyy domů. Měla jsem slíbenou jednu návštěvu.
Po cestě v tom úžasném autě jsem se usmívala, jak to jen šlo. Já blb, bych klidně jela až někam do Asie a přitom moje štěstí bylo tady. PO chvíli cesty to mamka nevydržela a zeptala se mě, proč se tak usmívám, když po cestě do lesa jsem byla celá smutná. 
„To víte.“ Usmála se spiklenecky Zyy a žduchla do mě, jako kdyby něco věděla. Snad něvěděla.
Když jsme konečně dojeli k tomu pohádkovému domu, Zyyn tatínek odkódoval poplašný systém a hurá na čaj. Takovej dobrej jsem snad ještě ani neměla.
Potom jsem si oblékla nejhezčí rifle, co jsem tu měla, zelený rolák a na něho modré tričko. Vypadalo to krásně, i když jsem se v tom necítila zas tak úplně dobře. Kvůli Zyy jsem sem nevzla žádné černé oblečení a jak jsem ji pozorovala, zjistila jsem, že takové barvy a střihy holkám mého věku celkem sluší. Občas i víc než černá. Ale já nebyla ochotná se jí úplně vzdát…Aspoň prozatím. I když nemůžu říct, že by mi život, jaký jsem žila v Phoenixu nechyběl. Luxusní oblečení, pařby a nekončící zábava. To bylo něco jiného, než ta tomhle konci světa. Nebo ještě v miliardarkrát horším místě. Tady byla aspoň nádherná příroda, ale ve Forks? Co bylo tam? Jenom Edward. Byla jsem kvůli němu ochotná tohle všechno obětovat? Zase musím myslet, v poslední době tak často, že se divím, proč to ještě nebolí. Chudák můj mozeček. Mám ho ráda (Edwarda, ne svůj mozek) ? Ano. 
Chci být jen s ním? Eeeee..Ano.
Dala bych za něho třeba svůj život? Sakra, ano.
Takže ho miluju? Asi jo.
Hm, super. Tento výsledek mého mozkového zápasu byl předpokládaný, ale neblahý.
O to horší to bylo, když vilku rozezněl zvonek a já utíkala ke dveřím, div jsem se nepřerazila. A samozřejmě jsem málem spadla na hubu, když ve dveřích opravdu byl můj osobní zázrak. Bez čepice a pořádné zimní bundy. Zřejmě si neuvědomoval, že být člověkem… chcípne. Ale on by nemohl „chcípnout“. To je moc, moc škaredý slovo.
Ve vlasech měl sněhové vločky, stejně jako všude jinde na oblečení. Účes měl nejkrásnější na světě, obyčejný rozcuch. A na tváři ten nejlepší pokřivený úsměv. Ach, miluji ho. Bohužel-bohudík, ano. Je to krutá pravda, před kterou neuteču.
Okamžitě jsem mu skočila kolem krku a odlepila nohy od země, podívala se do jeho usměvavých zlatavých očí a rozhodla se vybojovat si polibek. S tím však nesouhlasil. Uhnul. Povytáhla jsem obočí.
„Až vevnitř.“
„Hm, jak chceš.“
Najednou jsem za sebou uslyšela kroky.
„Kdo to je Isabello? V těchto místech moc lidí nebydlí.“ To teda Zyyn taťka vystihl. Moc lidí tu opravdu nebydlí.
To, to je…Váš soused.“
„Dobrý den, jsem Edward Masen Cullen. Bydlíme dvacet pět kilometrů odtud. Pochybuju, že někdo bydlí blíž. Přestěhovali jsme se nedávno. Otec se nadchnul pro kroužkování medvědů v zimním spánku. Chce pomáhat. Vlastně jsme tu maximálně na tři roky. Dům není náš. Přístřeší nám nabídli Denaliovi. Jsou to naši příbuzní a najbližší rodinní přátelé. Na Aljašce jsou už ehm dlouho.“ Nechápala jsem, jak mohl tohle všechno jen tak říkat. Asi věděl, proč. Zahájil tak veeeeeeeelmi dlouhou debatu o žití v těchto podmínkách, americe, sousedech a pivě a co jám vím, o čem všem potom pan Z (příjmení je blbý, takže Z, jako Zyyn taťka) ještě kecal. Vím jenom to, že to bylo tak nudné, až jsem se vytratila a pokusila se Edwarda stáhnout s sebou. Neúspěšně. Když už jsem přemýšlela, že kvůli jeho vyproštění zavolám národní gardu, konečně jistý anděl zaklepal a vešel do kuchyně, kde jsem právě pocucávala džus a Zyy se dívala na nějaký srdceryvný seriál typu „Rosalinda“.
Moje původní myšlenka „předstírám, že se s ním nebavím“ se vytratila, jakmile se objevil v mém zorném poli.
Odešli jsme spolu do mého „dovolenkového“ pokoje a Edward nám pustil nějaký film. Netuším, o čem, protože moje smysly vnímaly jen jeho a to, že je tu se mnou.
Asi za dvě a půl hodiny za námi přišla Zyy a donesla svařák. Fakt prima věc v takové zimě. Edward se musel z nabídky pití šikovně vykroutit, ale zvádl to na jedničku. K Zyy byl naprosto neskutečně milý. Tvářil se naprosto přizoně, jakoby pohodově.
Po nejnádhernějším polibku, jaký jsem z něho kdy dostala odešel. Zdálo se mi, že tu byl chvilku, ale ve skutečnosti už bylo v pozdě v noci.
„Pa lásko. Ode dne, kdy jsem spatřila tvou tvář už se nemůžu na ty škaredé hvězdy ani podívat. Dovol mi jispatřit i zítra“ , to bylo jen mé tiché zašeptání do tmy. Myslím, že to slyšel.
Později mé sny byly krásné, plné šťastných shledání, poprvé žádné noční můry.

Autor: angbella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Weather in my soul 15: