Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Weather in my soul 13

03.10.2009 (21:30) • angbella • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1468×

Trýzně se nezbavíš

Vzápětí jsem na druhé straně mobilního spojení uslyšela zavrčení a pak už mobil jen pípal TÚT-TÚT-TÚT…
Takže hovor ukončen. Moje srdce se z toho těžko vzpamatovávalo. Ťukalo jako zblázněné. Pravidelnost od toho měla rozhodně na míle daleko. 
Rozklepanýma rukama jsem vzala svoje kufry a začala jsem se přesouvat k odbavení. Moc lidí tam zase nebylo. Teda né tolik, jako obvykle, takže všechno probíhalo poměrně rychle. Ale přesto na mě předchozí „telefonát“ vůbec nepůsobil dobře. Byla jsem z něj celá vyklepaná a nejistá. 
Nějaká milá paní mi zkontrolovala pas a letenku. Kufry jsem měla taky v pořádku a tak jsem se s nima „rozloučila“ a poslala jsem je po jezdícím páse. Já jsem se zatím v klidu přesunula do poslední haly před vstupem do letadla. Tam jsem byla asi tak půl hodinky. Pak jsem konečně nastoupila do letadla. Se zhnusením jsem zjistila, že mám úplně okousané nehty. Bylo to hnusné.
V letadle jsem si sedla u okýnka a vedle mě si sedl nějaký mladý sympatický pán. Ale tomu jsem nevěnovala pozornost. A pozornost jsem nemusela věnovat ani ničemu jinému – blbě se mi nedělalo, protože jsem poslední dobou lítala až moc často.
Upjatě jsem pozorovala obrazovku svého i-podu a na všechno ostatní jsem se snažila vykašlat. Když přišla na řadu v seznamumých písní nějaká smutná, nebo dokonce zamilovaná, začala jsem mačkat všechna tlačítka toho proradného mini zařízení jak nějaký cvok. A že neuhodnete, koho mi to všechno připomínalo? No, Lízi to nebyla. Cesta letadlem pro mě byla hotové utrpení. Když nemáte nic na práci a ani se nemůžete nikam zašít, jsou pro vás pak nevítané myšlenky mnohem hůře zvladatelné. Když to bylo v nejhorším, po mém obličeji se začaly kutálet slzy jedna za druhou. Ano, já jsem brečela, pořád víc. A už to nebylo jen potichu. Nemohla jsem zavřít své oči. Jenom mrkat. Cítila jsem se tak slabá a prázdná, že bych se snad zhroutila na podlahu a tam by pak můj pláč pokračoval mnohem hůř. Musela jsem se udržet v sedě. Víčka mě pálila, jako kdybych měsíc, nespala a hrdlo jsem měla čím dál víc suché. Nemohly by si to ty pitomé oči s mým krkem prohodit? Vždyť tak by to mělo být správně. Oči suché a v krku vlhko. Jenže teď,… teď jsem byla ztracená. Vždycky jsem si přála mít po svém boku někoho, kdo by mě miloval a u mě by to bylo stejné. Někoho, kdo by mě ochránil. To byla jedna z mých největších chyb. Tak často jsem se protloukala životem a padala jsem z jedné náruče do druhé (případně z rozkroku) právě proto. Byla jsem na tom bídně. Ale teď ještě bídněji. Když jsem vyhnala ze svého života jediného muže, který to snad myslel vážně a dokázal cítit to, co já. I když to byl upír.
Při těchhle úvaháhách moje srdce doslova pukalo. No a já už prostě dál nemohla. Zhroutila jsem se pod sedadlo a ležela tam poměrně tiše. Mé vzlykání se dostalo jen do hlavy. Už mi nezbývaly žádné slzy, které bych pro něho mohla ronit. Ne, už jsem mu opravdu nemohla dát víc slz. Všechny ty mé si vzal. Doufám, že na tom není stejně bídně. On musí žít!!!!! A šťastně.
Už jsem si ani neuvědomovala, že ta slova šeptám. Muž, co měl v letadle sedadlo vedle mě, se nademnou skláněl a byla tu i nějaká letuška.
„Slečno, jste v pořádku?“
„Nevypadá tak.“
„Mám zavolat lékaře? Nebo radši psychologa, či snad rovnou psychiatra?“
„Nemyslím, že by jí to pomohlo.“ Muž vypadal příjemně i podle hlasu.
Ale já už jsem ty lidi ani pořádně nevnímala.
„Js-j-j-em. V po-pořádkku. Sednu si a budu v popohodě.“ Začala jsem se zase trošku zajíkat. Muž mě obejmul silnými pažemi a opatrně mě posadil do mého křesla.
„Děkuju“ ale vypadal, že to udělal rád.
Za další dvě hodiny urputného koukání z okýnka a poslouchání jen tvrdých písniček mi ale ten muž začal pořádně lézt na nervy. Pořád se po mě pokukoval a to v tom lepším případě. Většinou na mě zůstal viset pohledem. Kdyby tu semnou tak byl Edward. Mohl by mě objímat jeho dokonalými pažemi a tomu chlapovi by už dávno rozbil ten jeho protivnej rypák.
Ještě jednou jsem se zajíkla a potom pokračovala v přesmutném mlčení. A to bych se měla těšit na Zyy – jak jsem také občas říkala Líze. To jsem si pamatovala celkem dobře. Ano. Zyy by se určitě nelíbilo, že tu kvůli nějakému klukovi tak smutním. Ale to BYL UPÍR. Vzlyky bez slz se prostě zase nedaly ovládat. Ale pak se z reproduktorů ozvalo, že je před námi ještě hodina letu a ať využíváme nabídky jídel. Super!! Hodina. To přežiju. Dostala jsem chuť pustit si nějaký film, ale nechtěla jsem, aby se mi ten debilní chlap díval přes rameno. Tak jsem si do i-podu pustila „Návrh“. Díky pirátské stahování! Vděčím ti toho za tolik! I když jsem později zjistila, že i přes úžasnou Sandru Bullock nebyl nejlepší nápad pouštět si něco zamilovaného. Ale film jsem sledovala, dokud má přání nebyla vyslyšena a já uslyšela tu úžasnou větičku.
„Za dvacet minut budeme přistávat. Prosíme cestující, aby se připoutali.“ Hurááá! Nejradši bych kapitánovi vlepila pusu!
Teprve teď mi začalo docházet, že uvidím maminku. Ano, ne matku, ale maminku. Já jsem se na ni těšila!
A opravdu. Úspěšně jsme přistáli a já celá nedočkavá z toho setkání jsem se na všechny usmívala. Ale jen tak nejistě. Pořád to bylo tak divné a v mém jádru zůstávalo to, co jsem ze sebe po cestě letadlem ventilovala ven pláčem. Toť smutek a prázdnota. A to nekonečný. O to víc mě vykolejilo, když mi ten vypatlaný muž (co seděl v letadle vedle mě) strkal lísteček s nějakým číslem a prosbou, ať mu co nejdřív zavolám. To zase způsobilo prudkou změnu mé nálady.
„Kokote. Kde žiješ? To by se ti mohlo stát leda ve snu, abych zavolala.“ Zkonstatovala jsem to suše. Zjevně ho to zaskočilo. To po mém pláči v letadle rozhodně nečekal.
„Ale kdyby náhodou, budu čekat.“ A mrknul na mě spiklenecky. Ať si o tom nechá zdát! Jediná osoba, které jsem teď toužila zavolat, byla maminka, no vlastně nebyla jediná, ale na to si můžu nechat zajít chuť, nebo zase přímo tady zřítím se spoustou vzlyků na podlahu. A po tom jsem netoužila.
Za necelou hodinu jsem byla venku z letiště a čekalo tam na mě opravdové překvapení! Kromě toho, že tam byla nesnesitelná zima, tam byla jedna osoba, kterou jsem před chvílí jmenovala. Maminka!
„Mami! Já jsem se fakt těšila!“ a vrhla jsem se jí kolem krku. Vyjukaně na mě koukala, ale pak následovala můj příklad a za chvilku mě objímaly její malé ruce.
„ Bellollo! Jsi v přádku?“ Byla jsem šťastná, že mi ani nevadilo, že použila tu strašnou přezdívku, kterou mi říkala jen ona a taky nějakou dobu Zyy.
„Jasně.“ Odpověděla jsem jí mým sarkastickým tónem.
„ Ještě, že tak. Už jsem se lekla.“
Cesta půjčeným autem byla opravdu příjemná. Miluju americká obří auta! A ne jen to. V úžasném autě panovala úžasná atmosféra. Ani tu nebyl ten debil Phill, aby mi to kazil. Trochu jsem se bála, že ho mamka vezme s sebou. Ale nevzala!
Střídaly jsme se v řízení, občas jsme zastavily někde na pumpě, abychom se vyspaly a druhý den brzo ráno, zrovna když řídila mamka jsme zajížděly do míst, kde žádná pumpa rozhodně nebyla. Všude samý les a úzká asfaltka mezi tím, ale zledovatělá a zasněžená. Jako všechny lesy okolo. Takovou nádheru jsem už dlouho neviděla! Když jsme ale zahlédly nějakou vysokou zvěř, trochu jsem se bála. 
A pak cesta trvala opravdu jen pár hodinek a byly jsme tam!!
Dům velikosti dvou normálních obložený dřevem působil pohádkově a zdálky dokonce jak nějaká hájovna, nebo spíš palác hajného. Kdybych měla popisovat všechno vítání, tak snad nikdy nedojdu ke konci. Rozhodně to ale byl jeden z nejkrásnějších dnů v mém životě.
Zyy (nebo Líza – jak chcete) měla poměrně kulatý dětský obličejík, ale nikdy jsem si s nikým ještě neužila tolik legrace! Bylo to naprosto úžasné. Celý den jsme byly doma a já mohla objevovat její velký a přesto útulný pokoj a spoustu dalších zákoutí jejich malého dřevěného hrádku☻. Samozřejmě byl dům cihlový a velmi bytelný. Musel přežít hrozné počasí. Celý den byla po domě slyšet spousta směšných pokřiků a Líza mi pořád naschvál říkala Bellullo a já jí zase Zyy. Dováděly jsme jak malé, ale já jsem věděla, že jsem pořád smutná.
Když jsme po večeři zalehly, ještě jsme si povídaly, ale ne dlouho. Za chvilku bylo slyšet Zyyno oddechování a já se mohla konečně poddat svým už ne zdaleka tak tichým vzlykům, které jsem v sobě celý den dusila. Usla jsem až hodně pozdě, ale bylo to strašné. Moje sny byly doslova noční můry nasáklé ledem, sněhem a krví…

Autor: angbella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Weather in my soul 13: