Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » War of imagine 22. kapitola

bellaedward


War of imagine 22. kapitolaDalší dílek na Světě... Bells a madrace, aneb ať žije rodinná pohoda. Jaké překvapení Bells čeká? Hm? Zatím... Příjemné počtení... :)

22. kapitola

„Tak dobře,“ vzdal to nakonec a společně jsme se vydali k autu.

Seděla jsem vzadu vedle Alice, která celou dobu mluvila o tom, co potřebujeme, nebo co by se nám hodilo. Edward se jen usmíval mému - nejspíš ne zrovna nadšenému - výrazu a sem tam na mě na uklidněnou mrknul nebo hodil povzbuzující pohled.

Koukala jsem z okna a doufala, že Alice ztichne alespoň v momentě, kdy už dorazíme do obchodu, ale to jsem se mýlila. Alice totiž stíhala všechno – mluvit, nosit oblečení, zkoušet ho a hlídat mě.

V centru bylo plno lidí, chaos a přeplácané tabule s různými pro nás stejně nezajímavými věcmi, ale ani tohle toho skřeta neodradilo, ani neutišilo.

Zmlkla, až když jsme se dostali do malého obchůdku se spodním prádlem. Teda nejdříve pobíhala po okolí a sbírala jednotlivé kousky na hromádku, ale pak ji předala Edwardovi a zmizela.

„Ehm…“ vypadlo z něj, když mu došlo, že drží v rukou hromádku krajek, ale hned jak si uvědomil, co bude následovat, jeho obličej se značně rozzářil. V momentě stál u mě a pozpátku mě tlačil do úzké kabinky s obrovským zrcadlem.

Hromádku položil na nenápadnou desku pod zrcadlem a bez jakéhokoli většího obcházení mě automaticky začal svlékat. To se mu zvesela dařilo až do toho pomíjivého bodu s podprsenkou.

Jeho pohled se změnil z nadšeného na fascinovaný. Svaly mu ztuhly a z jeho očí se vytratila veškerá zlatá.

„Edwarde?“ zašeptala jsem a sledovala jeho zjitřený pohled.

„Hm?

„Nechceš mě tu na chvilku nechat?“ zeptala jsem se, ale nevypadal, že by se mu chtělo byť jen pohnout.

„Ehm… Ne,“ zachraptěl a ani se nepohnul.

„Já se ti pak ukážu, slibuju.“

„Bells…“

„Edwarde Cullene, okamžitě opusť tuhle kabinku, jsou tu lidi,“ prohlásila jsem ráně, ale přesto šeptem. Jestli v něm byla doposud nějaká nejistota, tak teď ho naprosto opustila. Slabě se uchechtnul a na jeho tváři se objevil lehce pokřivený úsměv, který určitě nevypovídal o tom, že by se chtěl vzdálit.

„Ale... ty ses nám nějak rozjela,“ prohodil sebevědomě a lehce se mi otřel svými rty o kůži na krku. Zaskučela jsem a rychle na sebe začala házet oblečení, které mi stejně obratně zase vysvlíkal.

No skvěle… Už tu máme problémy ve škole, dům rozcupovaný doslova na kousíčky a pak ten incident s Volturiovými, ale je fakt, že skandál v obchodě tu zatím nebyl. Ještěže Carlisleovi nemůžeme zvednout tlak.

„Edwarde!?“

„Mhm?“

„Okamžitě mě pusť.“

„Nikdo tady není, neboj…“ zašeptal a začal mi pomalu zkoušet prádlo, které tu nechala Alice. Jistým způsobem jsem byla ráda, že dělá jenom tohle, ale na druhou stranu. Jeho pohled zrovna nedokazoval, že to vydrží delší dobu.

„Dobrý, bereme všechno, Alice s tím stejně beztak počítá a určitě vzala i správnou velikost, takže…“ jala jsem se zachraňovat situaci se svou spásnou myšlenkou, ale dle všeho mi to bylo houby platné.

„Bells? Vydrž, už jen pár kousků,“ žadonil a já uvažovala nad tím, jestli si ze mě náhodou nedělá srandu. No, stejně myslím, že mimo to se i dobře bavil, takže jsem ani nebyla tak daleko od pravdy.

„Já věděla, že vás to bude bavit… Ale nejste už tam nějak dlouho?“ ozval se překvapivě vysvobozující hlas toho skřeta a já tak mohla Edwarda v okamžiku nepozornosti vystrčit z kabinky. Ještě jsem slyšela, jak zavrčel na Alici, ale to už jsem pro mě přirozenou rychlostí strkala oblečení do košíku a oblékala si to svoje.

Košík skončil v natažené ruce Alice a já popadla uraženého Edwarda za tu jeho a táhla ho ven. Nejdříve nechápal, ale když se mi konečně podařilo najít sklad, tak pochopil.

„Ale?“ Když totiž zjistil, co mám za lubem, zatvářil se jako každý správný chlap v podobné situaci – naprosto znásilněně, ale nakonec neprotestoval a jal se vedení.

Cupkala jsem za ním do oddělení s madracemi a užívala si to ticho a ten klid bez…

„Ale no tak lidi, máme toho ještě tolik a vy se poflakujete po skladu. Co blbnete?“ zeptala se ta malá… naprosto nechápavě a k mému překvapení to vypadalo, že jí to skutečně nedává logický smysl. Ale její naštvaný výraz nebyl nic proti tomu Edwardovu, který měl sice z podobných akcí srandu, ale co je moc…

O hodinu a půl později:

„Carlisle, já za to nemůžu. Normálně jsme nakupovali, když v tom Edward s Bellou zmizeli a já je šla hledat. Nemůžu za to, že on se neumí chovat…“ bránila se Alice stojící naproti zmoženého a notně podrážděného Carlislea.

Já raděj seděla v křesle, nejdál od toho všeho a ani nedutala. Edward stál ale za mnou a s rukama křížem pozoroval toho malého skřeta, jak se dohaduje s jeho otcem.

„Alice, mě nezajímá, co jste dělali, ani jak se to stalo. Důležité je, co se stalo. Copak jste se úplně zbláznili?“ zeptal se zoufale.

„Ale...“

„Něco jiného je rozmlátit nějakou část domu tady, ale válčit s madracemi v obchodním centru…“ Nepamatuju si, že bych někdy viděla Carlislea propadajícího takovým nervům jako teď.

„Na co jste, proboha, mysleli?“ prohodil naprosto oprávněně.

„Carlisle,“ ozval se Edward. Carlisle k němu jen zvedl hlavu, ale nepřestával si mnout kořen nosu. „Omlouváme se, to byla skutečně chyba. Nevím, co to do mě vjelo, ale Alice to skutečně přeháněla a…“

„Přeháněla? Já ti dám, přeháněla,“ bránila se ta malá potvora. Ale přesto ji mám ráda.

„Ano, Alice, přeháněla. A kdyby Bella nezavolala Carlislea včas, bůh ví, jak by to dopadlo.“ Občas až obdivuju, jak vychovaný a galantní Edward dokáže být. Je pravda, že dneska už toho na něho bylo skutečně hodně.

Alice sklopila hlavu, ale bylo vidět, že si pořád stojí na svém. Já se pro jistotu zavrtala do křesla ještě víc, než jsem byla.

„Dobrá, Edwarde, ale nesmí se to opakovat,“ rozhodl.

„Ano, už se to…“

„Prosím tě, raději nic neříkej. Tohle už jsem párkrát slyšel, obzvlášť poslední dobou.“

„Jo,“ špitl Edward. A mně uniklo slabé uchechtnutí.

„Bells, Edwarde, můžete jít. Alice, ty tu zůstaň,“ dodal, když to vypadalo, že i po Alice zůstane jen rozmazaná šmouha. „Chci s tebou ještě mluvit.“

„Ale…“

„Žádné ale.“ Slyšela jsem ještě Carlislea, ale to už mě Edward bral zvesela do náruče a odnášel do svého pokoje. Zlehka vycházel jeden schod za druhým a já ho silně objímala kolem krku, když však otevřel dveře pokoje, něco mi tam nesedělo.

Uprostřed toho všeho stála krásná a hlavně obrovská postel s povlečením stejně zlatým jako její rám. Ztuhle jsem ji hypnotizovala stále pevně svírajíc Edwardův krk, ten se jen tiše pochechtával.

„Copak, nelíbí?“ zeptal se a lehce mě na ni položil.

„Ehm… Líbí, ale… Je nádherná.“ Edward se jen usmál a s něžným polibkem do vlasů si lehl ke mně.

„Miluju tě, Bells,“ zašeptal a zlehka mě vískal ve vlasech.

„Já tebe taky. Ale já mám v pokoji taky postel, tak proč…“

„Ššš… Řekněme, že svůj pokoj mám dlouho a nehodlám se ho vzdát, tak jsem tě přestěhoval.“

„Cože jsi?“ vypadlo ze mě překvapeně. To mi to nemohl alespoň říct?

„No, stejně bychom se museli rozhodnout, ve kterém pokoji budeme. A ty tu bydlíš jen chvilku. Myslel jsem, že ti to nebude vadit…“ řekl a na jeho tváři se objevil posmutnělý výraz. Had jeden, ach jo.

„Nevadí mi to, jsem ráda, ale… Jak si můžeš být tak jistý, že s tebou chci bydlet? Hm?“ zeptala jsem se ve vtipu a na Edwardově tváři se rozlil mírný úsměv, nejspíš způsobený mým počínáním.

„No, když nechceš,“ řekl na oko uraženě a otočil se na druhý bok ode mě. „Tak tě samozřejmě nebudu nutit.“ Nahodila jsem pohled opuštěného štěněte a na důkaz toho i řádně zakňučela.

„Ne, ne,“ ozvalo se jen od toho zrádce a já si uvědomovala, jak je mi nepříjemné, když si mě nevšímá. Nenápadně jsem se k němu přitulila – myslím, že tak nenápadné to nebylo, neboť jsem doslova cítila, jak se jeho úsměv rozšířil.

Začala jsem jeho krk zasypávat jemnými motýlími polibky. Jeho kůže voněla lépe než cokoli jiného a já zlehka nasávala její pach a chuť. Pomalu jsem zapomínala, co dělám a probudilo mě až lehké žuchnutí, se kterým mě Edward přehodil k sobě do náruče. Chtěla jsem ho znovu políbit, ale rukou mi zajel do vlasů a odtáhl se.

„Ed…“ vzdychla jsem a znovu se pokusila vrátit ke své předešlé činnosti.

„Copak?“ zeptal se nevinně a hodil po mně pohled pouťové panenky.

„Nic, jen…“ škytla jsem znova a opět se k němu pokusila nahnout. Nakonec mi nezbývalo, než se trošku vzpamatovat a zjistit, co má zas za lubem.

„Nechceš se mnou bydlet, hm?“ řekl a na oko se zamračil…

„Ale…“ spustila jsem.

„Hm?“ přerušil mě důležitě.

„Edwarde,“ pípla jsem a nahodila útrpný výraz.

„Svádět sousedy se nesmí,“ zkonstatoval důležitě, jako kdyby domlouval dítěti ve školce.

„Proč ne?“ vypadlo ze mě konsternovaně a Edward se jen zasmál.

„Takže?“

„Takže co?“ prohodila jsem a snažila se nahodit ten nejnevinnější tón. Bídák jeden. Opět jsem se k němu sklonila, ale tentokrát nemířila na rty, ke kterým mě z trucu nechtěl pustit, ale na nos, oči, čelo… Edward tiše vrněl a rukou ve vlasech mě lehounce hladil, ale zároveň přidržoval od sebe.

„Bells, takže? Jsi ochotná tento pokoj přijmout za svůj?“ zeptal se formálně, ale s něžným úsměvem mě nepřestával hladit.

Strašně jsem potřebovala jeho rty, které mi byly prozatím odepřeny, a tak jsem se nezmohla na nic jiného, než sklopit pohled a do ouška mu zašeptat slabé: „Ano.“

Místo odpovědi mě jemně políbil, ale pak se zase odtáhl. Frustrovaně jsem zakňučela a přesídlila se na jeho krk.

„Mám ještě jednu věc,“ řekl a jeho výraz jako by zvážněl, přesto nevypadal zle.

„To počká,“ špitla jsem na protest a vnímala jen jeho ruce, jak mě zlehka posadily na postel a rty, které se konečně začaly dobývat do těch mých. Něžně mě hladil a já si pomalu začala uvědomovat, že klečí na zemi mezi mýma roztaženýma nohama.

No, proč ne? Zapřela jsem se mu o ramena a chtěla si sednout k němu na zem, ale v tom se ozvalo tiché...

„Bells, počkej.“ To jsem nechápala. Posadil mě nazpátek a nepřestávaje mě laskat dával mé nohy k sobě. Co se děje? Obdařil mě posledním hlubokým polibkem a pak jeho rty opustily ty mé. Rukama sjel po celé délce mého těla až ke kolenům a na setinu vteřiny zmizel. Hned byl však zpátky a s jednou nohou pokrčenou svíral mé ruce v těch svých spolu s něčím malým hranatým.

„Isabello Swanová, slibuji, že tě budu milovat každým okamžikem své věčnosti. Vezmeš si mě?“


 

Doufám, že se dílek líbil. ;)

Tak do mě... Nešetřete mě... ;)



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek War of imagine 22. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!