Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vzplanutí_Prolog + 1. kapitola

19.03.2010 (17:30) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4144×

Vzplanutí

Prolog:

Člověk by řekl, že nadpřirozeno neexistuje. Že jsou pouze obyčejní lidé, kteří mají své dobré a špatné stránky. Lidé, kteří se narodí, vyrůstají a nakonec zemřou. Lidé, kteří dělají rozhodnutí, na kterých závisí jejich další život. Lidé, kteří nemají tušení o upírech, vlkodlacích, čarodejnicích a mnoha dalších. Do svých šestnácti let jsem byla jednou z nich.

Se sestrou Alicí jsme vedly opravdu spokojený život. Chodily jsme na střední do stejného ročníku. Jsme dvojvaječná dvojčata. Dělaly jsme spolu snad všechno.

Ve třídě jsme byly velmi oblíbené, chodily jsme na večírky, nabalovaly kluky a od sebe se na krok nehly. Prostě jsme byly nerozlučná dvojka.

Pak to ale náši rodiče všechno zkazili. Vlastně ne rodiče, to Alice a její zvědavost. Ona zavinila všechno, co se nám stalo. Ona může za to, co ze mě a z ní je.

Nenáviděla jsem ji za to. Kvůli ní jsem byla chodící monstrum a jen ona mi mohla pomoct. A také mi pomáhala, kdykoliv bylo třeba. Postupně odčinila svou blbost, ale do normálního života jsme se nevrátili. Už jsme nebyly ty skvělé, oblíbené a kamarádské holky Swanovy. Teď jsme měly pouze jedna druhou.

Tedy až do doby, než se rodiče rozhodli přestěhovat nás do jednoho zapadlého městečka jménem Forks.

Lidská pochodeň a chodící led.

Prostě my

„Aliceeee! Vrať to!“ řvala jsem na svou trhlou sestru, která mi opět vzala náušnice.

„Ale, Bello, jsou to jenom náušnice a ty už si do školy stejně bereš ty stříbrný,“ řekla a udělala na mě psí oči. Tomu by neodolal nikdo.

„Proč já musím mít takovou sestru?“ ptala jsem se.

„Protože jsme dvojčata, i když vypadáme každá jinak, a protože se chováš úplně stejně.“ Vyplázla na mě jazyk a utíkala do koupelny.

Už šestnáct let žiju s touhle malou putvůrkou. Jsme dvojvaječná dvojčata, takže opravdu vypadáme každá jinak. Já mám dlouhé hnědé vlasy, ona krátké černé. Já jsem sice malá, ale ona je menší. Na první pohled by nikdo nepoznal, že jsme sestry, natož tak dvojčata. Jenže kdyby s námi byl déle v jedné místnosti, poznal by to okamžitě.

Máme úplně stejnou povahu. Smějeme témeř nepřetržitě, máme velmi podobný hlas, jsme velmi rády středem pozornosti, oblékáme se skoro stejně, občas zároveň řeknem stejnou větu. Je to moje nejlepší kamarádka, a i když mi pořád bere věci, miluji ji.

Bydlíme ve Phoenixu se svými rodiči. Jsou to zapálení vědci. Doma témeř nejsou, stále jezdí na nějaké výlety, kde objevují neobjevené a zkoumavý  právě nalezené. Charlie a Reneé Swanovi jsou snad nejžádanější vědci v celé Americe. Fajn… možná přeháním. Každopádně jsou jedni z nejlepších.

„Bello! Nedělej, že zase přemýšlíš a pohni! Jedeme do školy. A já řídím.“ Alice okamžitě vyběhla před náš dům s klíči od auta v ruce. S klíči od mého auta.

„Alice, já nevím, jestli si to uvědomuješ, ale tohle je moje auto, tím pádem moje klíče a můj volant, za kterým budu sedět já,“ řekla jsem jí poněkud klidně.

„Bellinko, sestřičko moje nejmilejší, prosííím.“

„Nech si ty psí oči!“ vyštěkla jsem, ale na tváři mi pohrával úsměv.

„Ty si na mě tak zlá!“ vzlykla a sklonila hlavu, abych neviděla, že se směje. Stále seděla na místě řidiče.

„A ty jsi špatná herečka. Jednou jedinkrát. Už nikdy více tě nenechám řídit moje Alfa Romeo. Slyšíš? Tuhle jízdu si užij, ale pokud by ses chtěla zabít, tak moje autíčko vynech,“ řekla jsem s povzdechem, Alice mi ukázala své dokonalé bílé zuby a zatleskala. Se svěšenými rameny jsem došla na místo spolujezdce, zapla si pás, jednou rukou se chytla palubní desky a druhou za ručku na dveřích.

„Ale no tak. Možná jsem špatná herečka, ale řídit umím dobře.“ Alice mě sjela zamračeným pohledem.

„Jo jasně, a proto ti už rodiče nechcou koupit auto. Nevím, jestli si to pamatuješ, ale měla si dohromady tři a všechny skončili u nějakého stromu.“

„To byla nehoda.“

„Já vím. Za opilosti se stává nejvíce nehod. Jeď už, prosím tě, ať to mám za sebou.“

Alici jsem v řízení věřila, i když už nabourala třikrát. Ale co… Já jí říkala, že nemá sedat za volant, když je opilá. Pokaždé to naprala do stromu a jí se nic nestalo. To je další zajímavost na nás dvou.

Nikdy jsme neměly žádný úraz. Zlomená noha, ruka, otřes mozku, slepé střevo… To u nás nehrozilo. My se mohly bát jedině rýmy, chřipky nebo angíny. Vždy jsme byly nemocné zároveň. Kdykoliv jsem nastydla já, o pár hodin později smrkala i Alice.

„Zase přemýšlíš?“ zasmála se Alice.

„Jak si to poznala?“

„Tak zaprvé jsem tvoje sestra a znám tě jako svoje botičky, a zadruhé tyhle stavy máš poslední dobou pořád. Vždycky se díváš někam do blba a vůbec nevnímáš, co ti říkám.“

„Jo… Promiň. A co že si říkala?“

„Že můžeš vystoupit, jsme u školy.“ Zamála se a vystoupila. Po rudé kapotě mi poslala klíče a já auto zamkla. Okamžitě k nám přiběhli všichni naši kamarádi… Tedy půlka školy.

Škola… Denní očistec, ze kterého není úniku. Už v šesti letech se z vašeho života stává rutina. Ráno vstanete, provede ranní rituál a jedete do školy. Učíte se někdy naprosté hlouposti, jindy zase získáváte informace, které se vám budou hodit ve středním věku. Domů se dostanete až odpoledne, kdy stejně trávíte čas u sešitů a učebnic. Tedy alespoň pár z vás. U většiny lidí platí: Škola = Šíleně Kruté Obtěžování Líných Adeptů. Snad každý, koho znám, by velmi rád souhlasil. Jenže co bychom byli bez školy? Existují vůbec povolání, kde nepotřebujete alespoň všeobecné vzdělání? Určitě ano, ale nejspíš nejsou zrovna nejlépe placená. A myslím, že kvůli penězům jsme schopni přežít i těch několik let utrpení v podobě školy.

Exisuje mnoho přirovnání pro školu… Škola je jako vězení, sedíš v ní, ani nevíš proč. Škola není hospoda, aby se v ní vysedávalo každý den. Škola je místo, kde za minimální dobu, maximálně zblbneš.

Samozřejmě… Mnoho z nás to tak vidí. Já ne. Já svou školu přímo zbožňuji. Uznejte… Kolik přátel byste měli, kdyby nebylo školy? Co byste dělali každý den? Byla by to šílená nuda. Já s Alicí si svůj život užíváme a k tomu školu potřebujeme. Může se vám to zdát šílené, ale je to tak.

„Sobota platí?“ zeptala se Kristen.

„Asi jo, vědci nebudou doma, takže máme volnej barák.“ Alice našim rodičům říkala vědci. Chápala jsem ji, v podstatě svou prací žili. Milovali ji více než vlastní děti, čili nás.

Dnešní den uběhl opravdu rychle, což je další pozitivum na tom, když si školu zamilujete. Rozloučili jsme se se spolužáky a vyrazili domů. Tentokrát jsem řídila já.

Jakmile jsme přijeli před náš obrovský dům, Alice se na mě nadšeně usmála a ukázala na auto na příjezdové cestě.

„Vědci přijeli! Dělej! Určitě nám zase něco přivezli!“ Naši rodiče bývali doma asi jeden den v měsíci. Zbytek času trávili na svých cestách, vykopávkách, zkoumáních. Peněz jsme měli dost, ale i tak nám pokaždé ze svých cest přivezli něco vyjímečného. Oblečení, bižuterii, auta…

„Nešil, Alice,“ snažila jsem se ji uklidnit, ale nedala se. Rychle vběhla do domu, ani nezavřela dveře od auta. S povzdechem jsem to udělala za ni a šla dovnitř. Alice stála uprostřed vchodové haly a dívala se kolem.

„Mamíííí! Tatííí!“ volala, ale nic se neozývalo.

„Třeba budou nahoře, tak tu neřvi,“ okřikla jsem ji, vzala za ruku a táhla po schodech do ložnice našich rodičů. Stáli jsme sotva tři metry od jejich dveří, když mě Alice zadržela a já po chvíli zjistila proč.

Z jejich pokoje se ozývaly… zvuky. Samozřejmě… Měsíc byli stále spolu, ale ve stanu před spoustou lidí se to prostě nehodí… Tak si to nechali na doma.

„Necháme jim chvilku na sebe,“ otočila jsem se na Alici a snažila se potlačit smích. Alice měla stejný problém. Rozběhly jsme se do našeho společného pokoje a propukly v ohlušující smích.

„Tak… Dobrý ne? Pojď, s mým čuchem najdem, co nám přivezli,“ řekla mi Alice potom, co jsme se uklidnily, chytla mě za ruku a táhla ven. Po špičkách jsme prošly kolem ložnice a prozkoumávaly pokoje v horním patře.

„No tak, Alice, čmuchej!“ popohnala jsem si po půl hodině hledání. Pokoj pro hosty, obývák, všechny skříně, pohovky ani křesla nezůstali na místě. Vše bylo o kousek posunuté, jelikože Alice si usmyslela, že to prostě najde.

„Ještě jsme neprohledali spodní patro!“ řekla nadšeně, opět mě vzala za ruku a táhla dolů. Já za ní vlála jak hadrová panenka.

„Fajn, rozdělíme se. Ty běž do pracovny vědců a já jdu do kuchyně.“ Nezbývalo mi nic jiného, než poslechnout. Alice utekla na druhou stranu a já se se svěšenými rameny vydala do nejodlehlejší místnosti našeho domu. Otevřela jsem dveře a vkluzla dovnitř. Táta by mě doslova rozčtvrtil, kdyby mě tu viděl.

Opatrně, tak, abych se nedotkla žádné zkumavky nebo přístroje, jsem se ploužila přeplněnou místností, dokud mi zrak nepadl na pracovní stůl. Vytřeštila jsem oči.

Na stole ležel kulovitý kámen okolo dvaceti centimetrů v průměru. Byl uzavřený s plastové nádobě, ale i přes ni byla vidět jeho krása. Vypadal jako rubín… Nádherný, právě vyleštěný rubín prokládaný úlomky modrého a bílého kamene. Záhyby na něm tvořily překrásné odlesky, které se odrážely na stůl v jeho nejbližším okolí. V životě jsem nic krásnějšího neviděla.

Nevím, jak dlouho jsem tam tak stála a koukala se na tu nádheru, když jsem zaslechla Alicin tichý hlas.

„Bello? Bello, jsi tu?“

„Jsem.“ To bylo jediné, na co jsem se zmohla.

„Našlas něco?“ Ukázala jsem prstem na stůl a Alice vedle mě ztuhla.

„Páni,“ vydechla.

„Myslíš, že je to naše?“ zeptala jsem se jí nadšeně a zatřásla jí ramenem.

„To pochybuju, ale teď bysme měly vypadnout, dokud má táta práci.“

„Pozdě,“ ozval se za námi tátův hlas a my se velmi pomalu otočily. Alice nahodila svůj úžasný a okouzlující úsměv a roztáhla ruce.

„Tati!“ vykřikla a šla k němu, aby ho objala. Táta se usmál a objetí jí opětoval. Já se k nim také přidala. Po pěti minutovém objímaní jsme se odtáhli a táta zvážněl.

„Tak a teď mi řekněte, co tu děláte.“

„No... my… Ehm… Hledaly jsme vás a myslely jsme si, že budete tady,“ vykoktala jsem. Táta mi to neuvěřil, jako obvykle, ale nijak to nekomentoval.

Vyvedl nás ven, kde se na nás vrhla máma. Posadily jsme se v jídelně a u kávy si povídali. Vědci nám vyprávěli o svém bádání a my jim o Phoenixu, o škole, o novinách. Ovšem v myšlenkách jsem se stále vracela k tomu kameni, a tak, když už jsme si neměli co říct, jsem se na to zeptala.

„Našli jsme ho ve Švédsku. Najal nás majitel pozemku, kde se nacházely opravdu nádherné a rozmanité jeskyně. Prý to tam koupil jako naleziště diamantů. Když jeho dělníci kopali v jedné z menších jeskyní, narazili na kámen. Dokonale oslnil každého, kdo ho byť jen zahlédl. Je opravdu nádherný. Zavolali nás, abychom určili jeho strukturu, původ, stáří a cenu, za kterou by ho mohl prodat.“ Máma to všechno popisovala se zapálením a jiskřičkami v očích.

„A co to teda je?“ zeptala se Alice.

„Zatím ho máme pouze týden, takže o něm skoro nic nevíme.“

„Co ty barvy?“

„Je možné, že ho používali dřívější obyvatelé země. V dávných dobách se věřilo, že kameny mají zázračnou moc. Tomu je koneckonců doteď. Kdysi lidé věřili, že pouze mágové a druidi jejich kmene dokáží z kamene pojmout jeho energii, vlastnosti a sílu. Každá barva měla jiný význam. Náš kámen je převážně červený. Takové kameny aktivují tělesnou, duševní i duchovní energii a zintenzivňují prožívání. Působí dráždivě a zrychlují tělesné procesy. Mnohdy jsou to symboly ohně nebo vášně. Modré minerály mají ochlazovat a uklidňovat. Podporují vznešenost a upřímnost. A bílé kameny jsu symbolem vlastní síly a dokonalosti. Bílý nerost byl někdy nazýván všemohoucí, jelikož dopřával lidem sílu a víru v nemožné.“

„Páni. A co to vůbec dělá?“ Máma se zasmála.

„Vůbec nic. Kdysi to lidé uctívali, nyní to slouží tak akorát k prodeji. Víte, asi před pěti lety jsme v Chile našli dokument starý přes dva tisíce let. Písmo pro nás byla hračka a my to přeložili. S tátou si myslíme, že to patří ke kameni. Počkejte chvíli,“ řekla máma a někam odběhla. S Alicí jsme se na sebe podívaly a obě jsme byly nadšené. Máma se po chvíli vrátila s papírem v ruce. Podala mi ho a já nahlas četla.

Magická síla červená… Oheň. Síla azurová… Aqua. Síla bílá… Moc.

Jen dva lidé tak rozdílní, ale zároveň stejní, mohou okusit, jaké to je být mocný.

Dva lidé. Na venek rozdílní, v nitru stejní. Dva lidé budou mít tu čest a poznají, jaké to je být silný, nebezpečný, ale zároveň důležitý pro toho druhého.

„Co to jako je?“ zeptala se Alice.

„Tohle je novodobý překlad. Bylo tam samozřejmě mnohem víc, ale bylo to nepřístupné a tohle je jdiné, co jsem si zapamatovala.“ Máma mi vytrhla papír.

„Teď běžte spát. Zítra je sobota, tak si v klidu promluvíme,“ řekl táta a sám vyskočil na nohy.  S povzdechem jsme s Alicí stoupaly po schodech nahoru do pokoje. Osprchovaly jsem se a zalezly do postele.

Zavřela jsem oči a hned jsem opět spatřila ten kámen. Bylo na něm něco opravdu zvláštního, něco, co  mě k němu přitahovalo, a věděla jsem, že Alice to cítí stejně. V hlavě se mi přehrávala slova z překladu. Dvojčata. Na venek rozdílní, v nitru stejní. To je jako já a Alice. Potichu jsem se zasmála a pak se odebrala do říše snů.

Sharlot33 x twilightkacert x další