Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vždycky je naděje - 1. kapitola

18.02.2010 (17:15) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3568×

1. kapitola

Jela jsem, jak nejrychleji mi to auto umožnilo, ale stále jsem si připadala pomalá. Auta, která jsem míjela, na mne troubila a vsadila bych se, že na mne řidiči hledají ty nejsprostší výrazy, ale mě to bylo jedno. Musela jsem se co nejrychleji dostat do nemocnice za svým manželem, Edwardem Masenem. Měl nehodu. Nabouralo do něho auto, když jel k mému tátovi, u kterého dnes byla naše dcera, Lily. Já za nimi měla přijet později, musela jsem zařídit ještě pár věcí.

Celá udýchaná jsem doběhla do nemocnice a zamířila k recepčnímu pultíku, když v ten moment na mne zavolal doktor.

„Paní Masenová?“ Byl to pohledný, mladý doktor.

„Ano, to jsem já,“ odpověděla jsem mu a stále ještě popadala dech. Běh a vůbec sport nebylo zrovna moje hobby.

„Jsem doktor Cullen, operoval jsem vašeho manžela,“ představil se. Slýchávala jsem o něm. Se svojí ženou měli čtyři adoptované děti. Také se mu tu říkalo pěstoun/dohazovač, protože jeho děti byly „spárované“ – jednalo se o Rosalie, která byla s Emmetem a Alice, která byla s Jasperem. Všichni měli bledou kůži a byli nadlidsky krásní. Kolovali o nich různé drby. Někteří dokonce tvrdili, že je to incest. Mně to nevadilo, byli to přece nevlastní sourozenci, tak o co šlo? I nás odsuzovali. Tvrdili, že jsem si zkazila život, mít dítě v osmnácti. Mě jejich připomínky nezajímaly. Já byla šťastná. Mám manžela, který mě miluje a k tomu ještě krásné a zdravé dítě. I když už v osmnácti no a co?

„Aha, těší mě,“ odpověděla jsem mu, po krátké pauze. Podala jsem si s ním ruku. Byla nezvyklé chladná, ale já to přešla, teď mě zajímaly jiné a důležitější věci.

„Pane doktore, jak je mu? Bude v pořádku?“ zeptala jsem se a s hrůzou čekala na odpověď.

„To ještě nejde s úplnou určitostí říct. Má poraněnou páteř, dělali jsme, co se dalo, opravdu. Bohužel, tu existuje riziko, že zůstane ochrnutý. Teď nám nezbývá nic jiného, než čekat a doufat.“ To snad bylo ještě horší, než kdyby mi řekl rovnou, že bude ochrnutý. S tím jsem se dokázala smířit, ale mám čekat. Nenávidím čekání.

„A kdy to budete vědět s jistotou?“ zeptala jsem se.

„Jakmile se probere, “ odpověděl stále tak klidným a uklidňujícím hlasem.

„A mohu za ním, prosím?“

„Ovšem.“ Navedl mě do jeho pokoje a rozloučil se.

Vstoupila jsem do pokoje a podívala se na něj. I přes to, že byl potlučený, vedly z něho různé hadičky a měl všude možně podlitiny, i přesto všechno byl stále krásný. Jeho bronzové vlasy byly rozcuchané, ne tak jako obvykle, ale slušelo mu to.

Vzala jsem si židli a přisedla k jeho posteli. Vzala jsem si jeho ruku do své a vzpomínala jsem. Vybavil se mi den, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná.

„Gratuluji vám, slečno Swanová, jste těhotná,“ pronesla doktorka s nadšením.

„Cože jsem? To přece není možné, my jsme byli tak opatrní.“

„Někdy se to stane, i přes veškerou opatrnost, ale jestli to dítě nechcete, je tu možnost potratu.“

„Ne, ne, já to dítě chci. Chci si ho nechat. Jen mě to zaskočilo, nic víc. Děkuji vám a nahledanou.“

„Nashledanou,“ odpověděla mi, ale já už moc nevnímala. Přemýšlela jsem, jak to říct Edwardovi a hlavně jak na to zareaguje. Jeho reakce mě ale později velmi překvapila.

Hned jak jsem vyšla ven od doktorky, zavolala jsem mu.

„Edwarde?“

„Ano, copak se děje, lásko,“ ozvalo se z druhého konce telefonu.

„Musíme si promluvit, je to důležité.“

„Dobře, vyzvednu tě ze školy.“

„Ehm… já nejsem ve škole. Po škole přijeď k nám domů, všechno ti vysvětlím.“

„No tak dobře, ve dvě sem tam.“

„Budu tě čekat, pa.“ Zaklapla jsem mobil a vyrazila domů.

Ve dvě hodiny jsem před domem slyšela auto. Přesný jako na čas, pomyslela jsem si a vyšla před dům. Vystoupil z auta a šel přímo ke mně. Byl nádherný. Jako každý den mu to neuvěřitelně slušelo a já se vedle něj připadala ještě obyčejněji. Upíral na mne své krásné zelené oči a já v nich viděla lásku, ano tu lásku, kterou ke mně choval. Miloval mě a já jeho.

„Ahoj, lásko,“ pozdravil mě a vášnivě políbil.

„Ahoj, pojď dál, musíme si promluvit.“ Uvedla jsem ho dovnitř. Posadil se na gauč a já přímo vedle něho. Chytila jsem ho za ruku, zhluboka se nadechla a spustila.

„Edwarde, víš, já…“

„Chceš se, se mnou rozejít?“ přerušil mě.

„Ne, to ne, jak tě to mohlo napadnout, já tě miluju. Jen ti musím říct něco důležitého, tak seď a poslouchej.“ Přikývl.

„Víš, jak mi bylo poslední dobou špatně a byla jsem stále unavená?“ Zas jen přikývl a já tedy pokračovala.

„No tak jsem dnes byla u doktorky a no já… teda vlastně my… budeme mít miminko.“ Poslední část jsem ze sebe vychrlila, tak rychle, že jsem jen doufala, jestli mi vůbec rozuměl.

„Ty… ty jsi těhotná?“

„Ano, Edwarde a hodlám si to dítě nechat.“

„Samozřejmě, jen mě to překvapilo nic víc.“

„Chápu, to mě zpočátku taky.“

Takže, já budu táta?“ zeptal se a oči mu při tom svítily štěstím.

„Ano a budeš skvělý táta.“ Objal mě a políbil.

Na tváři se mi objevil úsměv, jak jsem si na to vzpomněla. Ano byl to krásný den. Jen jsem se trochu děsila, až to povím mámě a Philovi a co teprve táta. Mé obavy však byly zbytečné. Všichni to přijali a s mým rozhodnutím se smířily a my s Edwardem jsme byli moc šťastní. Dokonce jsme se spolu rozhodli odstěhovat do Forks. Jednak to bylo město kde žil můj táta, ale taky tu byl Edwardův dům. Jeho rodiče už zemřeli a do jeho osmnácti ho vychovávala babička. V den jeho osmnáctých narozenin vše zdědil.

„Ahoj lásko, jak se dneska vy dva máte?“ pozdravil mě a políbil.

„Skvěle a teď ještě líp, když si tu s námi.“ Usmála jsem se na něj.

„Mám pro tebe překvapení.“

„Překvapení?“ zmateně jsem se zeptala.

„Ano, no víš, včera jsem byl u notáře, a jak víš, protože mi už mi je osmnáct všechno po rodičích zdědím. Tohle jsem věděl už dávno, ale vážně jsem netušil, co to obnáší, kromě toho, že mám spoustu peněz, takže budeme moct dítě zabezpečit, mám krásný dům ve Forks. Chtěla by ses tam se mnou odstěhovat? “

„Ano, samozřejmě, že ano,“ nadšeně jsem souhlasila.

„Dobře, s tím souvisí ještě jedna věc.“ Zmateně jsem na něj pohlédla, ale to už přede mnou klečel na kolenou.

„Isabello Swanová, uděláš mi to potěšení a staneš se moji ženou?“ Jakmile mi došlo na, co se mě vlastně ptá, neváhala jsem a hned jsem nadšeně odpověděla.

„Ano, strašně ráda se stanu tvoji ženou.“ Skočila jsem mu od náruče a on už mi navlíkal prsten. Byl nádherný a na mém prstě vypadal, jako když tam patří, jako kdyby tam byl odjakživa.

Podívala jsem se na svůj snubní prsten a usmála se. Po třech měsících od našeho zasnoubení jsme měli svatbu. Byla to dokonalá svatba, o které sní snad každá malá holka. Připadal jsem si jako v pohádce. Já byla princezna a on byl můj princ.

Na svatební cestu jsme nejeli. Také kvůli škole byla jsem již v šestém měsíci a postupně jsem dělala všechny zkoušky. Chtěla jsem mít třetí ročník ukončen ještě před porodem, což se mi nakonec také povedlo.

Uplynuly tři měsíce od svatby a nám se narodila krásná holčička. Pojmenovali jsme ji Lily Masenová. Má moje hnědé oči ale jinak je to celý Edward, za což jsem ráda. Narodila se v červnu a už v červenci jsme se stěhovali do Forks. Chtěli jsme se pořádně zabydlet a vše obstarat než nastoupíme do čtvrtého a poslední ročníku.

Když jsme přijeli do Forks svítilo slunce, jak neobvyklé na městečko, kde převážně jen prší, považovala jsem to za dobré znamení, za skvělý začátek v tomto městě. Ale osud to zřejmě zamýšlel jinak a já tu teď sedím a mohu jen doufat.

Opět jsem se položila zpět do vzpomínek a vzpomínala, jak jsem poprvé uviděla náš dům.

Po dlouhé cestě, ať už v letadle nebo autem jsem se konečně mohla v klidu nadechnout čerstvého vzduchu. Forks jsem znala, jezdila jsem sem jako malá holka za tátou na prázdniny. Nic se tu nezměnilo, stále bylo vše zelené, občas mi připadalo, že i vzduch je zelený.

Vystoupila jsem z auta a uviděla ten nádherný dům - náš dům. Byl celý bílý a jeho tvar byl poměrně netypický, ale měl své kouzlo, které mě učarovalo. Byla to láska na první pohled.

Jak čas ubíhal, postupně jsme si začali zabydlovat a vytvořili jsme si takový svůj menší stereotyp. Každý druhý den jsme jeli za tátou, pokaždé jsem mu uvařila nějaké jídlo. Jeho kuchařské umění bylo katastrofické. Nechápala jsem, jak to takovou dobu mohl přežít, a tak jsem se rozhodla, že se o to radši sama postarám, ještě bych ho měla na svědomí. S maminkou jsem si volala každý den a nadšeně ji vyprávěla o každém pohybu Lily.

Bohužel, nastalo září a s ním i škola. Pro Lily jsme sice najali chůvu, s tím problém nebyl. Horší to bylo se mnou, nedokázala jsem se od ní odtrhnout. Zpočátku to bylo až tak hrozné, že jsem volala domů každou přestávku, někdy i o hodině. Nemohla jsem si pomoct, měla jsem o ní hrozný strach. Postupem času jsem si sice zvykla a smířila se s tím. Ale strach o ni, o mojí malou, křehkou a zranitelnou dcerušku, ten mě nikdy nepřejde.

I přes mé obavy vše bylo dokonalé. Když naši spolužáci překonali tu averzi vůči nám a začali nás poznávat, našli jsme si i pár přátel.

Na některé, ale Edward hrozně žárlil, podle něho mi věnovali až moc pozornosti, jako například Mike Newton, toho Edward nesnášel snad od jeho prvního pohledu na mne.

Pohlédla jsem na Edwarda a usmála se. Najednou se začal probírat.

shrnutí následující kapitola

Autor: Verony1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vždycky je naděje - 1. kapitola: