Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vždycky a navěky - 2. kapitola

17.11.2015 (09:15) • Rhi • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1924×

2. kapitola

Mořské vlny se za hlasitého řevu tříštily hluboko dole o skály. Šplouchaly, převalovaly se jedna přes druhou a mizely pod temně šedou hladinou s tichým syčením, bubláním a klokotáním. Všechny ty zvuky jsem slyšela jasně a zřetelně, jako bych stála úplně dole na malém výčnělku, přes nějž se každou chvíli přelévala ledová voda.

V nose mě štípala sůl. Nasládlá vůně mokré hlíny, jehličí a tlejícího listí působily na mé dokonalé smysly téměř omamně a k tomu všemu ještě samotný vzduch, to zvláštní aroma věčného deště a nekonečných lesů smíšené s nejrůznějšími esencemi krví zvířat a lidí přivátých ke mně po větru. 

Prudký oheň spalující mi krk a zabraňující polykání mě vtáhl zpátky do reality a tvář se mi zkřivila nepříjemnou bolestí pramenící z žízně. Už déle než dva týdny jsem nebyla na lovu a kromě vzrůstajícího hladu o tom vypovídala i barva mých očí, jež při pohledu do zrcadla nebyly krásně zlaté, ale černé jako nejhlubší noc.

Otočila jsem se od výhledu na zátoku, mahagonové lokny mi prudce zavlály kolem obličeje a já zhluboka nasála všechny pachy. Na severozápad ode mě se na louce páslo stádo jelenů, kousek od nich se pohybovalo pár pum a více na východ ještě další tři pumy.

Vyletěla jsem přímo jejich směrem, bez námahy se vyhýbala okolním stromům i kamenům a užívala jsem si tu úchvatnou rychlost, která mi cuchala vlasy…

Nechala jsem se ovládnout svou přirozeností a vrhla se po první kočce ještě dřív, než si mě vůbec stihla všimnout. S divokým vrčením jsem jí zlomila vaz lehce jako bych přehýbala papír a následně jí zabořila zuby hluboko do hrdla. Jakmile se mých rtů dotkla první kapka lahodné medové krve, přestal celý okolní svět existovat.

Když jsem dvě mrtvá těla zakopala hluboko v lese a očistila si z lehkých modrých šatů zbytky hlíny, rozešla jsem se pomalou lidskou chůzí k nejbližší turistické stezce. Nikam jsem nepospíchala a jen si užívala slabého světla slunce schovaného za hustými mraky, které tady skoro nikdy nemizí. Po dvou měsících ve sluncem zalité Itálii mi to přišlo jako balzám na mé neustále namáhané oči.

Přítomnost dalšího mého druhu jsem ucítila mnohem dříve, než jsem zaslechla tiché rychlé kroky. Nepříjemně mi zacukalo vzadu v hlavě a instinkty mě nutily postavit se do obranné pozice a čelit blížící se hrozbě. Místo toho jsem se otočila čelem příchozímu a doširoka roztáhla ruce, jako bych místo nich měla křídla. Na tváři se mi samovolně usadil široký úsměv. Zachichotání znící jako tisíce zvonků se ozvalo jen chvíli před tím, než do mě narazilo drobné, ale těžké tělo. Srážka dvou kamenů způsobila hlasitou ránu, ale nacházely jsme se tak daleko od nejbližších lidí, že jestli to někdo slyšel, nejspíše si bude myslet, že přichází bouřka.

Obtočila jsem paže kolem úzkého pasu a i mě uvěznila dvě tenká párátka. Přestože by se to nemuselo zdát, byla v nich taková síla, že být obyčejným člověkem, nejspíše by mi už dávno popraskala žebra. Natáhla jsem do sebe známou vůni fialek a na obličeji mě zašimraly krátké ježaté vlasy mé starší sestřičky.

Otevřela jsem oči, abych si ji mohla pořádně prohlédnout. Nemusela jsem se bát, že by se za těch pár měsíců změnila. My se totiž neměníme. Jsme věční a stále stejní. Vypadala přesně, jako když jsem odjížděla s tím rozdílem, že tenkrát se tvářila smutně a teď jenom samým štěstím zářila. Taky na sobě měla nové šaty, které jsem na ní ještě nikdy neviděla, což není nic výjimečného. Má totiž nakupovací mánii a v buticích by mohla trávit každý okamžik své věčnosti.

„Vrátila ses!“ zapištěla mi do ucha a oddálila se ode mě na délku paží, aby si mě mohla také pořádně prohlédnout. Sjela mě souhlasným pohledem a nakonec nadšeně ohodnotila mé šaty.

„Přivezla jsi mi něco hezkého?“ Protočila jsem nad ní oči v sloup a rozesmála se na plnou pusu. Ne že by se jako první zajímala, jak jsem se měla, i když to samozřejmě určitě všechno detailně ví díky svým vizím, ale hned se mě zeptá na hadry. Mohla bych se třeba zkusit urazit…

„Ani to nezkoušej,“ upozornila mě a vědoucně se na mě zazubila. Zakroutila jsem nad ní pobaveně hlavou a raději se dala zase do chůze.

„Přivezla jsem ti šaty.“

„Já vím, a jsou nádherné! Ale proč jen jedny? Víš, kolik úžasných módních návrhářů působí v Itálii?“ Samozřejmě, že jsem to nevěděla, protože mě tyhle věci nikdy moc nebavily, a když ano, tak rozhodně ne tak moc jako Alici, ale ji stejně má odpověď absolutně vůbec nezajímala. Prostě si dál mlela svou o chlapech a ženských, jejichž jména jsem nikdy předtím neslyšela, ale podle všeho – tedy podle Alice – jim může být módní svět vděčen za hodně.

„Chtěla jsem ti toho dovést více, ale nakonec jsem neměla čas. Vlastně jsem ráda, že jsem se vůbec dostala zpátky do Států…“ Alice konečně zarazila proud slov a starostlivě mě pohladila po paži.

„Nemysli si, že ti něco vyčítám, to ne. Jsem moc ráda, že ses dostala zpátky a měla jsem strach, že se ti to nepodaří…“

„Málem nepodařilo. Zdrhla jsem.“

Alice se zastavila na místě a vykulila na mě oči. „Jak to, že jsem nic neviděla?“

Pokrčila jsem rameny a bezvýrazně se zapřela o nejbližší strom.

„Myslím, že to byla neplánovaná akce. V jednu chvíli jsem se smála s Jane a v druhou dovnitř vrazil Alec s Felixem…“

„Ti zmetci! Ale tys je zneškodnila, že jo?“

Zasmála jsem se jejímu nadšení a rázně přikývla. „Odrovnala jsem je všechny během deseti sekund. Když jsem brala nohy na ramena, Aro si zrovna slintal na svou slavnostní róbu.“

Alice vyprskla smíchy a nadšeně mě objala. S úsměvem jsem se jí nechala vzít za ruku a rozběhly jsme se společně domů. Po dlouhých týdnech jsem se cítila zase šťastná i bez toho, že bych na sebe musela použít svou moc. Nedělalo mi moc dobře používat svůj dar na sebe nebo na kohokoliv jiného, ale… No, upřímně, každý z nás chce být šťastný, tak proč jim to nedopřát aspoň na chvíli? A sobě ostatně taky…

„Když už jsme u toho…“ Sestřička zpomalila a během chvilky se zastavila úplně. Nechápavě jsem se na ni otočila, neboť jsme se blížily k našemu domu. Cítila jsem v okolí pach členů mé rodiny, ale ještě jsem je nemohla slyšet, což znamenalo, že ani oni neuslyší nás. Pokud tedy budou doma.

„U čeho přesně?“ nadzvedla jsem na ni obočí a založila si ruce na prsou, protože její nejistý postoj mě znejišťoval.

„Carlisle s Esmé se včera vrátili z ostrova…“

„To je super!“ Nadšeně jsem vykročila, ale její ruka mě stáhla zpátky a nedovolila mi pokračovat. Nechápavě jsem na ni zírala a snažila se přijít na to, o co jí doopravdy jde.

Těšila jsem se už domů, na svůj pokoj, na sourozence a taky na mé „rodiče“. Samozřejmě, že mými opravdovými rodiči nebyli, když tedy nepočítám Carlislea, který mě proměnil v to, co jsem nyní. Ale vzhledem k tomu, že jsem si ze svého lidského života nepamatovala vůbec nic, představovali pro mě celý můj život. Přestože teprve desetiletý.

A jak jsem se tak topila ve svých myšlenkách, strnula jsem, neboť mi došlo, proč se Alice chová tak divně.

Deset let.

Dneska je to přesně deset let od mé proměny na upírku.

Dnešek je dnem, kdy se mám dozvědět o svém lidském životě.

V sestřiných očích problesklo poznání a pak už mi nebránila, když jsem se vzrušeně rozběhla známou cestou.

Když jsem se po třech dnech hrozných bolestí probudila do tohoto světa jako zcela nová bytost, nepamatovala jsem si ze svého předchozího života vůbec nic. Carlisle z toho byl neuvěřitelně zmatený, neboť tvrdil, že to se občas stává pouze lidem, kteří prožili nějaké silné trauma nebo příšernosti, ale že můj život byl šťastný a spokojený. Jak moc šťastný a spokojený ve skutečnosti byl, mi ale odmítl říct, neboť se obával, že bych se sebrala a utekla, a mohla u toho všechny své milované pozabíjet. Měl samozřejmě pravdu, neboť i přes svůj štít jsem měla se sebeovládáním v prvních měsících určité problémy.

Slíbila jsem tedy svému novému otci, že se ho na nic nebudu vyptávat a nechám ho, aby sám vybral čas, který se mu bude zdát jako vhodný pro mé zasvěcení. Hlodala ve mně zvědavost a podivný pocit prázdnoty, neboť jsem nevěděla ani to, jak jsem se kdysi jmenovala, jaké jídlo jsem měla ráda nebo kam jsem chodila do školy… Ale pro můj nový život to byly úplně zbytečné informace a nakonec jsem měla spoustu času objevovat znova, co se mi líbí a co ne.

Přesto mi Carlisle ještě ten večer přišel říct, že mu deset let přijde jako vhodná doba a za ty roky se o sobě všechno dozvím. Sám pro získání materiálu o mé osobě musel vynaložit určitou námahu, neboť jak jsem pochopila, mě před proměnou skoro vůbec neznal. Jenom se nějak připletl k mé operaci, u níž jsem málem umřela. Tedy umřela, když tady teď chvátám s nebijícím srdcem a nezadýchám se – protože nemusím dýchat vůbec.

Naše krásná nadčasová vila se před námi znenadání vynořila mezi vysokými stromy a na verandě už postávalo několik dokonalých postav čekajících na náš příchod.

Vlítla jsem do otevřené náruče mé adoptivní mámy a pevně ji stiskla, zatímco mi Esmé do ucha šeptala, jak moc je ráda, že jsem se konečně vrátila zpátky domů. Přestože ani jeden z nás není její skutečné dítě, bere nás tak a pokaždé špatně snáší, když na delší čas někdo z nás odejde pryč. Tím tuplem, když se někdo dostane až do Volterry, našeho hlavního upírského městečka, kde vládnou tři šílení dědci myslící si, že se jim bude klanět celá naše rasa. Naivní potomci a ještě ke všemu senilní…

„Ani nevíš, jak ráda už jsem doma,“ přiznala jsem se jí a políbila ji na líčko. Mateřsky mě pohladila po tváři a předala mě do další náruče. I když to je asi špatné označení, neboť můj velký bratr Emmett nic jako náruč nemá. S jeho velikostí se může zdát, že objímáte medvěda a nejste až tak daleko od pravdy. Každopádně jakmile jsem se tomu paku dostala do jeho obřích pracek, okamžitě jsem letěla do vzduchu a ve výšce dvou a půl metrů si hrála na letadlo, když se mnou začal nadšeně běhat kolem domu a i přes mé hlasité nadávání, pištění a ječení mě odmítl umístit zpátky na pevnou zem. Sice se říká, že nás upíry je těžké zničit nebo poškodit a nikdy nemůžeme být nemocní, ale přísahám, že ještě jedno kolečko a asi bych se mu pozvracela na hlavu, což by mu jenom patřilo. Když už mě konečně postavil na zem, divně se se mnou všechno točilo a párkrát jsem dokonce ušlápla do strany, abych napomohla své koordinaci, která by měla být perfektní. Asi jsem vadný upír, když mám tyhle problémy, nebo jsem jako člověk byla naprosté poleno a ani přeměna mě nedokázala úplně předělat.

„Bells!“ S nadšeným vyjeknutím jsem skočila kolem krku dalšímu svému bratrovi – rozhodně tomu oblíbenějšímu. Jasperovy medové vlasy mě polechtaly na krku a já se k němu pevně tiskla a užívala si tu klidnou energii, kterou vždycky vyzařoval. Ale nenechte se zmást. Pokud byl někdo v naší rodině doopravdy nebezpečný, pak to nebyl ani namakaný Emmett, ani ďábelská mrcha Rosalie (další má sestra) a dokonce ani švihlá vědma Alice, ale právě Jasper. Byl proměněn na upíra za účelem cvičit novorozené upíry, kteří jsou v podstatě nezvladatelní, ale on to zvládal díky své vojenské kariéře bravurně. Taky se zúčastnil stovek bitev, o nichž jsem dřív ani neslyšela. Téměř každý kousíček jeho mramorové kůže tak poznamenaly půlměsícové jizvy od upířích kousanců, a řeknu vám, to teprve byla divočina a taky celkem děs. Vždycky mi z těch bělejších míst na jeho těle málem naskočila husí kůže. Samozřejmě obrazně řečeno, neboť nám se takové věci nemůžou stát, ale cítila jsem to tak. Obdivovala jsem Alici za to, že na něj nahého tak často kouká a ještě jí to připadá krásné a sexy. Já v tom nic krásného nikdy neviděla.

Dostala jsem od Jaspera pusu a taky lehce podezřívavý pohled, neboť tak jako vždycky cítil výkyvy mé nálady a musel zaznamenat i tu psychickou husinu, která mi naskočila při těch nepěkných vzpomínkách. Raději jsem to odmávla rukou, aby moc nepátral a pak nebyl kvůli mně smutný a otočila jsem se na Rose, naši blonďatou dračici, bohyni a fúrii v úsporném balíčku. Štítivě jsem se na ni zašklebila a raději od ní ustoupila.

Měla na sobě totiž ušpiněné montérky, vlasy smotané v pevném uzlu a přes obličej černou šmouhu. Znamenalo to, že se v garáži zase hrabe v nějakém autě, což byste do ní v životě neřekli, ale ona těm ďábelským strojům doopravdy rozumí a zbožňuje je. Někdy mám dojem, že možná i víc než Emmetta, což bych mu samozřejmě nikdy nepřiznala.

„Ne že bych tě neviděla ráda, ale ty šaty se mi líbí a mám je na sobě poprvé…“

Vlídně se na mě usmála a odmávla to rukou, v níž pevně svírala jakési kleště.

„Teď tě nechám, ale později si tě najdu,“ slíbila mi rozverně a párkrát na mě koketně zamrkala. Zakroutila jsem nad ní hlavou, ale nezbavila jsem se úsměvu. Všichni tady mě brali tak trochu jako malé dítě, což jsem oproti nim ostatně taky byla. Nejmladší z nich mě převyšoval o padesát let a to už je celkem síla.

Pohledem jsem vyhledala nejváženějšího člena rodiny a pod jeho přísným, ale přívětivým výrazem jsem se celá uvolnila. Pár kroky jsem došla ke svému otci a nechala se jím pevně obejmout. Položila jsem si hlavu na jeho pevnou hruď a už mi ani nepřišlo divné, že neslyším jeho srdce. Za ty roky jsem si zvykla na všelicos. I na absenci svého vlastního srdečního pulsu a tepu.

„Tolik jsi mi chyběl. Všichni jste mi moc chyběli,“ povzdechla jsem si a odlepila se od něj. Celá má rodina, skupinka nejlepších lidí, kteří ani nejsou lidmi, stála kolem mě a já se na ně nemohla pořádně vynadívat. Přetékala jsem štěstím a dokonce se začala těšit i na školu, která začínala za necelé dva dny.

„S tím nepočítej, zlato. Do pátku má být slunečně. Do školy půjdeme až další týden.“

Alice samozřejmě ví úplně všechno a tak mě její vpád do mých myšlenek vůbec nepřekvapil. Jenom mě to trochu zklamalo. Další týden doma? Bez školy? Budu si muset koupit aspoň padesát knih, abych měla co dělat…

Vešli jsme do domu, abychom neudělali před domem důlky a usadili se v obýváku na gauči i křeslech, každý na své místo, jak jsme zvyklí. Esmé se přiřítila s igelitem a rozložila ho na Rosině křesle. Ségra to ocenila zakroucením hlavy a přetočením očí, ale jinak to nijak nekomentovala, což mě dost překvapilo. Většinou se chytala každé příležitosti s někým se pohádat. Na druhou stranu jsem přesně chápala mámino odhodlání zachránit smetanovou kůži před tím sajrajtem, co na Rose vytekl z auta.

„Jak jste se měli? Co jste celou dobu dělali?“ vypadlo ze mě dřív, než se mě stihli zeptat na to, co je všechny zajímalo ze všeho nejvíce. Nad jejich podmračenými výrazy jsem se pousmála a gratulovala si ke své fikanosti a rychlosti.

„První měsíc jsme všichni vyrazili do Denali, ale pak jsme se v tichosti vytratili…“ Pobaveně jsem se nad Emmettovým prohlášením ušklíbla. Dokázala jsem si to celkem živě představit. V Denali žili další vegetariáni, jak z legrace říkáme upírům, kteří se místo lidské krve živí tou zvířecí. Bydleli od nás v podstatě kousek a taky byli dost přátelští. Ovšem někteří až moc. A to byl asi ten problém, proč jsme u nich nikdy nevydrželi moc dlouho a dříve nebo později se vypařili jako pára nad hrncem.

„S Carlislem jsme byli na ostrově a včera se vrátili,“ zamluvila Emmettova slova s výhružným výrazem Esmé a mě to přišlo komické. Ona se nikdy netvářila výhružně, byla totiž dobrota sama, ale na tohle téma prostě nesnášela jakékoliv žertování. Celá ta situace jí přišla neuvěřitelně nešťastná a také vážná. V tom jsem s ní musela souhlasit. Nebylo nikoho, kdo by z toho byl nešťastnější než já.

„My s Jasperem jsme navštívili pár jeho přátel na jihu a Rose s Emmem si zajeli na Sibiř, představ si to!“ Vykulila jsem na poslední zmiňovaný pár oči a nemohla uvěřit vlastním uším. Rose se nechala překecat a vydala se do Ruska? No ty bláho! To se dějí věci! Člověk několik týdnů není doma a ono tohle!

„A jak ses měla ty?“ dotázal se rychle Carlisle dřív, než jsem přišla na nějakou příhodnou otázku, která by odvedla řeč daleko ode mě. S přimhouřenýma očima jsem se na něj zamračila, ale on si z toho nic nedělal a zeširoka se na mě usmál. Jasně věděl, že na mě vyzrál. Nebýt to můj táta, tak ho označím za holomka!

„Vlastně to nebylo až tak hrozný,“ pokrčila jsem rameny a snažila se působit co možná nejvíce v klidu, aby ani Jasper nepoznal, jak moc to ve mně vře. Ale vzhledem k pohledu, jímž mě obdařil, jsem ho vůbec neobalamutila a ostatní taky ne.

„Nekecej! Nechtěli tě pustit!“

Ta potvora! Vztekle jsem se po Alici ohnala, ale uhnula mi dřív, než jsem se k ní stihla aspoň trochu přiblížit, což znamená, že nejspíše měla zase vizi. To je taky její jediné štěstí, protože jinak bych ji zaškrtila a urvala aspoň jednu ruku, pokud ne obě.

„Cože?!“ vykřikla Esmé zároveň s Rose a Carlisle zděšeně vyskočil z křesla.

„Díky za zbytečné šíření paniky,“ sykla jsem na tu malou proradnou elfici, ale ona se jenom ušklíbla a div že na mě nevyplázla jazyk. „Uklidněte se, zas až tak žhavé to nebylo. A stejně proti mně neměli nejmenší šanci. Když se na mě vrhli, prostě jsem je odrovnala.“

„Já jsem samozřejmě nesmírně ráda, že jsi v pořádku doma, ale stejně si myslím, že to od tebe nebylo hezké…“ Jistě, Esmé aby se vždycky nesnažila chovat ke každému hezky…

„Neudělala jsem jim nic hrozného,“ odsekla jsem vztekle a založila si ruce na hrudi. „Mučila jsem je? Ublížila jsem jim nějak? Ne! Jenom jsem jim dala takovou pecku štěstí, že z toho byli mimo následující tři hodiny, takže dostatečně dlouho, abych stihla nasednout do letadla a bezpečně se dostat nad oceán.“

Carlisle mě smířlivě pohladil po ruce a jemně se usmál.

„Nezlob se, Bello, Esmé to nemyslela zle, vždyť to sama moc dobře víš.“

Jasně, že jsem to věděla, ale to neznamenalo, že mě to nerozčiluje. Občas jsem na mámu měla takový šílený vztek za ten její klidný a starostlivý přístup! Skoro jsem se divila, že ještě pije zvířecí krev. A když už, tak že ještě nemáme na zahradě celé řady hrobečků s kamennými náhrobky za každou její oběť.

Měla jsem chuť vypleskat samu sebe za svoje stupidní myšlenky, ale ovládla jsem se.

Jasper ke mně poslal povzbuzující sílu a předal mi jasný vzkaz, že je na mě hrdý. Okamžitě se mi zlepšila nálada a já se zase pohodlně usadila do křesla. Díky tomu, že s Jasperem dokážeme oba ovládat pocity, vytvořilo se mezi námi jakési podivné pouto, které nám umožňuje mezi sebou komunikovat vyjadřováním citů. Je to zvláštní a neobvyklé, a vlastně ani jeden z nás netuší co s tím pořádně dělat, ale občas to není na škodu.

„Nejdůležitější je, že jsi zas doma,“ prohlásil Emmett a rozvalil se na půlce gauče. Někdy jsem chtěla být jím. Většinu času bral totiž všechno na lehkou váhu a téměř nic ho nedokázalo rozhodit.

„Samozřejmě!“ zvolaly Rose s Esmé zároveň a mě nad tím zacukaly koutky. I když se to nezdálo, ty dvě měly velmi často podobné reakce nebo aspoň v některých situacích tomu tak bylo.

Vzhledem k tomu, že jsem se odmítala nechat vtáhnout do debaty o mé krátké službě ve Volteře, vyrazila jsem do útoku, přestože jsem si najednou nebyla úplně stoprocentně jistá, jestli dělám tu nejlepší možnou věc.

„Carlisle, myslím, že už je čas,“ oznámila jsem do mumlání mých sourozenců a okamžitě si vysloužila jejich plnou pozornost. V místnosti zavládlo hrobové ticho.

Všichni, až na Emmetta, se tvářili stejně ostražitě, jen ten pitomec vypadal, že totálně nechápe, o co se jedná. Když si to uvědomila i Rose, nakopla ho, až to zadunělo a šeptem, který jsme stejně všichni slyšeli, mu objasnila situaci. V jeho očích svitlo pochopení a pak se k mému údivu mírně zachmuřil. To mě překvapilo.

„Dobře, máš pravdu. Nejsem z toho nadšený, ale jednou jsem ti to slíbil a nehodlám své slovo porušit.“ Carlisle vyskočil z křesla a už ho v místnosti nebylo. Nevěděla jsem, jestli ho následovat, ale po krátkých vteřinách v jeho pracovně, kdy sbíral jakési papíry a zavíral skříňky, se objevil znovu u nás dole na stejném místě, ze kterého před chvílí vstal.

„Jak tedy dobře víš, není úplně obvyklé, že by někdo zapomněl na svůj lidský život, pokud byl šťastný, takže toto je pro mě jedna velká záhada, ale…“ sevřel v prstech pevněji nějaké složky a mě úplně svěděly prsty, jak jsem se pro ně chtěla natáhnout a zjistit, co se v nich skrývá.

„Před proměnou jsem tě téměř neznal, jen jsem se připletl k tvé operaci,“ objasňoval mi dál informace, o nichž jsem už dávno věděla. Už jsem začala být netrpělivá, když tu otevřel složku na úplně první straně.

„Okamžitě po svém slibu jsem začal pátrat po informacích o tobě a myslím, že jsem toho nashromáždil celkem dost…“ uhladil vrchní papír a nakoukl do něj. Naklonila jsem se dopředu a všichni ostatní mě napodobili.

„Jmenovala ses Isabella Masenová, dvacet tři let, narozená 13. září 1973 v Chicagu, takže letos bys měla slavit své třicáté třetí narozeniny…“ S rozšířenýma očima jsem ho poslouchala a ani nedýchala. Nato, že mi bylo dvacet tři, vypadám maximálně na osmnáct, většinou ale ještě mladší, neboť mi všichni žerou, že je mi šestnáct…

Třiatřicet?! Ty bláho!

„Rodiče Renée a Charlie Swanovi…“

„Počkej, jak jako Swanovi?“ skočila jsem mu do toho neslušně a měla chuť k němu skočit a vytrhnout mu ty papíry z ruky. A on místo toho, aby mi okamžitě odpověděl, stočil pohled k Esmé, která na něj neznatelně kývla hlavou. Tak moment! Tady se děje něco nekalého a já chci okamžitě vědět, co to je!

„Tvoje rodné příjmení bylo taky Swanová,“ prohlásila Alice a já k ní šlehla šokovaným pohledem. Vzhledem k tomu, jak se ale tvářila, mi došlo, že jenom přetlumočila to, co viděla ve své vizi povědět Carlislea.

„Rodné příjmení, rodné… Tím chcete říct, že jsem byla… Vdaná?“ Poslední slovo jsem už jenom zašeptala, protože to bylo něco nepředstavitelného. Já a vdaná? Co prosím? To má být nějaký vtip? Jak se to stalo? A koho jsem si sakra vzala?

Ne že bych neměla zkušenosti s muži, to ani náhodou, za těch deset let už jsem měla několik pořádně divokých úletů, ale vždycky to bylo… No, nikdy to nic neznamenalo, žádný z těch chlapů na mě nezapůsobil natolik, abych měla potřebu se s ním ještě někdy vidět, popřípadě investovat energii do něčeho podobného vztahu. A jak vím od své rodiny, do toho je třeba vkládat plno energie. A teď na mě přijdou s tím, že jsem byla vdaná?

„Přesně tak,“ vyslovila pomalu a zřetelně Esmé a dívala se mi přímo do tváře, jako bych byla plaché zvířátko, které se dokáže vyděsit a zdrhnout, jestli na něj půjdou moc hrr.

A tak jsem se rozchechtala, protože mi to přišlo tak šíleně absurdní, až to nebylo ani možné.

„Super, fajn, to se vám povedlo! To byl tvůj nápad, že jo, Emme?“ smála jsem se a skoro bych přísahala, že mě začíná bolet břicho. Ale jak tak na mě všichni tupě zírali se strnulými obličeji, napadlo mě, že si třeba až tak velkou srandu nedělají. „Emmette?“ zkusila jsem to ještě jednou, ale odpovědělo mi jen jeho záporné kroucení hlavou.

„Bells, je to pravda. Ty jsi doopravdy byla vdaná. Dokonce celých sedm let.“

„Sedm… Co? Cože?“ Sedm? Ale vždyť přece… „To bych se musela vdávat v šestnácti.“ Nepřipadá v úvahu. Určitě jsem měla dostatek rozumu, abych takovou kravinu neudělala.

„Tak to taky je. Vdávala ses v šestnácti za Edwarda Anthonyho Masena, se kterým jsi tou dobou čekala vaše první dítě.“

Zatmělo se mi před očima a já prostě odpadla. Plácla jsem sebou hlouběji do křesla a lapala hlasitě po dechu. Vdávala jsem se v šestnácti, protože mě nějaký kluk zbouchl? Ježíšmarjá! Počkat. Počkat! Slyšela jsem dobře? První dítě?

„Kolik, kolik jsem měla dětí?“ Když mi dlouho nikdo neodpovídal, trochu jsem se sebrala a dovolila se na ně podívat. Všichni se tvářili jako by mluvili s psychicky labilní osobou, ale to jsem se jim asi nemohla úplně divit. Carlisle opět zaváhal a tentokrát už mi to doopravdy třísklo o nervy. „Tak kolik?!“

„Tři. Měla jsi tři děti. Po porodu toho třetího, holčičky, nastaly komplikace a musela jsi na operaci. Tenkrát jsem tě poznal… a… Tvůj manžel mě požádal, abych tě za každou cenu zachránil.“ 

Autor: Rhi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vždycky a navěky - 2. kapitola: