Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Využil jsi mě! Prolog a 1. kapitola

04.11.2009 (21:30) • Tereza26 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1783×

Prolog

Sedím ve svém pokoji a přemýšlím, kdy naposledy jsem se stěhovala. A jo už jsem si vzpomněla asi tak před půl rokem, kdy se moje bláznivá sestra rozhodla, že jí už New York nebaví. Ale mě je to jedno stejně ráda poznávám nové země. I když stěhovat se po 70té není zas taková zábava. Říkáte si po 70té? Je to vůbec možné? No abych řekla pravdu u nás jo. My jsme obě poloupírky naše matka zemřela ihned, když jsme se narodily. Našeho otce jsme nikdy nepoznaly. Vychovával nás nějaký dědeček, který ale také brzy zemřel a my jsme zůstali samy. Moje sestra Missy má černé oči plné naděje a lásky. Na tváři jí neustále pohrává neodolatelný usměv od ucha k uchu. Její vlasy jsou ovšem úžasně ohnivé. Její dar je přemísťování věcí podle libosti. Je hrozně milá, ale tak trochu blázen, hlavně do nakupování. Má přítele Maxe, je to upír vegetarián jako my obě, ten má vlasy v přesné barvě medu s pramínky černé. Jeho oči jsou zvláštní směsí černé hnědé a oranžové. Je uzavřený, ale milý. Má také dar manipulování s časem... což se občas také hodí. A já se jmenuji Bella Swan, mám hnědé vlasy a čokoládové oči. Kromě sebeovládání mám také psychicky štít a už od narození sem hrozně nemotorná. I když jsem asi jediný nemotorný poloupír na světě.

1.Kapitola

Dnes jako vždy jsme si dali ranní hygienu a připravovali se na další odjezd ovšem teď už z Anglie. Stěhujeme se snad do největšího zapadákova který jsme mohli najít… do Forks. Když jsem si balila těch pár věcí co sem měla v pokojíčku, uslyšela jsem jak na mě Missy volá. „Isabello  Swanová, klusej dolů, než tě sem dotáhnu! “

Při vzpomínce na minulý incident jsem vykulila oči a radši šla. Když jsem přišla, Missy seděla na béžové sedačce a prsty ťukala o opěrku. Co mě ale nejvíc zarazilo byla její grimasa, už se neusmívala jako vždycky. Bylo  na ní vidět překvapení a zděšení. Sedla jsem si vedle ní a ona trochu cukla koutky, ale nemyslím, ze kvůli tomu co jsem asi udělala, asi se jen chtěla uklidnit tak vzpomínala.

„Co se děje? “zeptala sem se jí a nadzvedla obočí. Ona se na mě podívala.

„Co myslíš tím co se děje? Dneska se stěhujeme a ty si zapomněla koupit letenky! “řekla nešťastně.

Jediné co ze mě vypadlo bylo: „Ups! “tak jsem si vzpomněla na poslední věc kterou sem měla udělat… myslím že kromě nejnemotornějšího  poloupíra sem taky nejzapomínavější. Zkusila jsem omluvný úsměv, ale radši jsem hned začala obvolávat letiště. Po hodině sem našla letiště, které bylo schopné nás všechny tři dopravit do Seattlu včas jsme mohli vyrazit. Až teď mi došlo, že jsem dnes vůbec neviděla Maxe.

“Missy, kde je Max? “

“No on si zašel na lov, ale za chvíli by se měl vrátit. “usmála se na mě. V duchu sem si říkala já tak pospíchám a on si vypadne na odpočinkový lov... ale zase na druhou stranu je lepší delší lov než slyšet ve zprávách: „Osobní letadlo z Anglie do Seattlu se zřítilo. Nikdo nepřežil… Je nám líto. “

Po půl hodině přišel Max s obrovským úsměvem a narážkami.

„Tak co nepotřebovala bys kousnout, aby z tebe byl normální upír a měla bys lepší paměť. “ posmíval se mi.

„Hlavně že ty neuděláš abraka dabra a nevrátíš čas, aby sis to mohl zařídit sám. “odpověděla sem mu a vyplázla jazyk.

Pak jsme vytáhli auta a rozjeli se směrem Londýn na letiště. Samozřejmě jsme se nezapomněli stavit v obchoďáku, aby si Missy  koupila nové boty a “pár“ triček. Když už jsme byli na letišti, šli jsme na odbavování. Ale nějaký chlap Missy přesvědčoval, že každý může mít jen jedno zavazadlo. Ona se ale nedala a svým šarmem ho přesvědčila. U toho sem musela jen kroutit hlavou a usmívat se.

Konečně jsme nastoupily do letadla a reproduktorů se začal ozývat pilot. “Vítejte na palubě, doufejme, že se nám vydaří počasí. Šťastnou cestu. “pořád mi v hlavě blikalo slovo DOUFEJME.Toto snad mají vědět ne?

Po 13ti hodinách křečovitého se držení opěradel začalo letadlo klesat a já si oddychla, když jsem měla pevnou zem pod nohama. Missy svou mocí přemístila naše autíčka. Jak jsme vyšli z letiště, běželi jsme do uličky, kde byla naše auta. Poslední co jsem stačila vykřiknout, než sem nastoupila bylo: „Dáme si závod! “

Každý z nás otočil klíčkem a naplno sešlápnul plyn. Pneumatiky zaskučely a nás to přišpendlilo na sedadla. Právě jsme vjížděly na silnici s Missy vedle sebe a Max byl hned za námi, vždycky nechával Missy vyhrát. Na tváři mi pohrával úsměv, cítila sem sebemenší pohyb auta a byla si jistá že tenhle závod vyhraju. Blížili jsme se ke značce “Vítejte ve Forks“ když mě předjelo stříbrné Volvo. Jediné co jsem zaječela bylo. „Sakra, kde se vzalo? “ a poslední co jsem svým dokonalým sluchem slyšela byl řidičův zvonivý smích.

Po pár minutách jsem jako první vjela na hlavní cestu našeho domu. Byl perfektně uschován v lese. Byl malý ale úžasný, tak útulný. V prvním patře byl obyvák s černou pohovkou a plazmovou televizí a kuchyňka s jídelnou. Jak obyvák tak kuchyň byly sladěny do zlaté a černé v obyvák byl ale převážně v černé a kuchyně ve zlaté. V druhém patře byly naše pokoje Missy s Maxech měli pokoj spolu a já naproti nim. Když jsem vstoupila do mého pokoje, měla jsem pusu dokořán. Byl tak krásný, dvě stěny byly Fialové ostatní bíle, na zemi jsem měla měkký zelený koberec s barevnými puntíky. Uprostřed pokoje stála ohromná postel s nebesy a fialovou přikrývkou naproti byl bílý psací stůl a na něm nový notebook, v rohu pokoje byla zasazena zelená skříň. Když jsem se dodívala, uvědomila jsem si, že jsem zapomněla dýchat. Musela jsem aspoň třikrát mrknout očima, abych si uvědomila že to není sen. Potom jsem si sundala svoje conversky a skočila do postele. Ta se pode mnou nepatrně prohla. Uvědomila jsem si, že tu mám obrovské okno, z kterého je vidět les tráva les. Ať jsem se z okna koukla kamkoliv, byla tam zelená.

Zvyknu si na to, takže to snad bude za týden v pohodě. Když jsem vyšla z pokoje, potichu jsem sešla schody a nakročila směrem k obyváku, ale zastavila mě Missy a Maxem, kteří se muckali. Udělala jsem úšklebek a pomalu se plížila ke dveřím, abych je nevyrušila.

Rozeběhla jsem se nadlidskou rychlostí do lesa. Napadlo mě zajít si na lov, stejně už jsem na něm nebyla kolem týdnů a moje oči už byly po krajích černé. Takže jen tak pro jistotu. Zavětřila jsem stádo jelenů a tak jsem se na ně vrhla.... Když jsem skončila s lovem utřela jsem si kapku krve z koutku pusy a jen tak se procházela, až jsem narazila na jezero které bylo obklopeno smrky a modříny. Na jedné straně byl útes na který jsem vyšplhala. Koukala se na tu nádheru jak zapadá slunce a jeho poslední paprsky se odrážejí od vodní hladiny. Vstala jsem a skočila šipku do vody. Byl to úžasný pocit cítit, jak prorážím vodní hladinu a cítila jsem jak se o mě každá kapička roztříští. Voda byla průhledná a tak bylo vidět každou rybku každý kamínek... kdyby mi nedocházel kyslík chtěla bych zůstat pod tou průzračnou vodou. Když jsem se vynořila zalapala sem po dechu a plavala po hladině. Koukala jsem se jak měsíc střídá slunce, když zašumělo křoví. Koukla jsem se tím směrem, ale už jsem viděla jen šmouhu a to mě dokonale probudilo.Vůbec jsem si neuvědomovala, jak jsem tu vlastně dlouho. Rychle sem vylezla z vody a běžela domů…

Autor: Tereza26, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Využil jsi mě! Prolog a 1. kapitola: