Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vymazání... - 3. kapitola

11.03.2011 (10:15) • simca310 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1026×

Bree:

Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Myslela jsem si, že je mrtvý, a on tady teď stojí a usmívá se na mě. Už dávno jsem věděla, že ho miluji, ale teď jsem na něj měla spíše zlost. Já se o něj tak bála a on byl celou tu dobu tady. 

Nevrátil se ke mně, nehledal mě, nechal mě tam samotnou a nechráněnou. Záleží mu vůbec na mně? Byla jsem pro něj někdy něco víc než jen kamarádka, nebo ani to ne? Mísilo se ve mně několik pocitů, radost ze setkání, zlost, že mě tam nechal samotnou, lítost, protože pro něj možná nic neznamenám.

„Jak jsi mi to mohl udělat? Nechat mě tam samotnou, víš ty vůbec, jak jsem se o tebe bála?“ křičela jsem na něj a přitom ho mlátila do hrudi. V tu chvíli jasně zvítězila zlost. 
„Bree, já… já ti to… vysvětlím.“ Je možné, aby upír koktal? Asi ano. Ani se nepokoušel bránit se a mě to pochvíli stačilo a přestala jsem. 

„Ach Bree, všechno ti vysvětlím.“ Ale já nechtěla nic slyšet, a než se mě stačil dotknout, utekla jsem.
Proběhla jsem celou chodbou ven do lesů. Nevím, jak dlouho jsem běžela, ale moc dlouho ne, protože jsem neměla sílu, nedokázala jsem se udržet na nohou, a tak jsem se svalila do trávy. 

Schoulila jsem se do klubíčka a začala ze sebe vydávat divné zvuky – vzlyky. Ani když jsem byla člověk, nebrečela jsem a teď tady pláču pro něj. Nevím, jak dlouho jsem tam tak ležela, když se vedle mě objevil on.

„Chtěl bych se ti omluvit, Bree, nech mě, abych ti to vysvětlil.“ Když jsem nijak nereagovala, začal vyprávět.
„Když Riley zjistil, že jsme je sledovali, chtěl mě zabít. Dlouho mě mučil, abych mu řekl něco, podle čeho by sis myslela, že žiji. Přísahám ti, že jsem mu nechtěl nic říct, ale když mi pořád do kolečka trhal různé části těla, nevydržel jsem to. Když ze mě něco dostal, chtěl mě zabít. Když v tom se tam objevil Felix a zachránil mě. Vzal mě sebou do Volterry. Pověděl jsem mu o tobě, chtěl jsem, aby tě taky zachránil, to mi ale slíbit nemohl. Pořád jsem doufal, že přežiješ. Byl jsem s Felixem domluvený, že kdyby to Cullenovi nepřežili a novorození by vyhráli a ty bys přežila, ušetřili by tě a vzali by tě sem. Strašně jsem se bál, a když se Volturiovi vydali na tu louku, chtěl jsem jít taky, ale zakázali mi to. Když se pak vrátili a Felix mi řekl, že jsi přežila, protože ses vzdala a jsi tady, byl jsem opravdu rád. Několikrát jsem si představoval, jaké to bude, až mě uvidíš. A to jak si zareagovala, byla taky jedna z možností, ale doufám, že mi odpustíš.” Tak takovéhle přiznání bych nečekala. Chtěla jsem mu skočit kolem krku a říct mu, jak ho miluji, ale pořád jsem měla nějaké pochyby. 

„Jak ti mám věřit? Odešel jsi a nechal mě tam samotnou. Chci ti věřit a odpustit ti, ale nevím, proč bych to dělala. Ty jsi mě zranil, tak mi pověz důvod, proč bych ti měla odpustit.” Koukal na mě trochu překvapeně, ale co si myslel, že mu snad hned skočím kolem krku? Tak to tedy ne.

„Protože tě miluju.” Opravdu to řekl? Nemohla jsem tomu uvěřit, on mě miluje. Podívala jsem se mu do očí a viděla jsem v nich všechnu tu lásku, kdybych stála, určitě by se mi podlomila kolena.
„Diego, taky tě miluji,” řekla jsem a chvíli na to mě líbal. Povalil mě do trávy a začal mě zasypávat polibky, které jsem mu opětovala. Najednou jsme byli oba bez oblečení a užívali si jeden druhého.

„Kde mám triko,” zeptala jsem se a rozhlížela se dokola.
„Myslíš tohle?” Ukázal Diego roztrhaný kus látky. Nakonec mi dal svou košili a sám šel jen v kalhotách, moje kalhoty naštěstí také přežily. 

Ještě chvíli jsme seděli na louce a jen tak si povídali. Zjistila jsem, že Diego má dar – dokáže ovládat počasí. 

Také jsem zjistila, že do toho boje s neznámými upíry jde i on.
„No konečně, už jsem si myslel, že tam pro vás budu muset jít,” křenil se na nás Felix, Diego ho jen plácnul do ramene.

Celou cestu jsem běžela vedle Diega. Povídali jsme si a smáli se. Nevím, po jak dlouhé době jsme dorazili na místo. Boj už začal. Všude byly hořící hromady, byl to strašný pohled. 
Naštěstí to bylo na opuštěném místě, takže tam nebyli žádní lidé. Diego mi říkal, že takovéhle boje jsou hodně časté, a nikdo o nich neví. 

Všichni, co s námi přišli, už bojovali, a tak jsem se k nim přidala. Nic jiného jsem nevnímala, k boji jsem byla cvičená od té doby, co jsem se stala upírkou a šlo mi to dobře. Pořád jsem se ale koukala na Diega. Všude se ozýval křik, ale když jsem uslyšela výkřik, který jsem nikdy slyšet nechtěla, bylo to jako bych dostala facku. 

Obrátila jsem hlavu na stranu, odkud se ozýval výkřik, a viděla jsem, jak Diegova hlava letí k zemi. 
Nerozmýšlela jsem se ani sekundu a rozeběhla jsem se k němu, nevnímala jsem nic kolem sebe, jen jeho. Hlavu jsem mu přiložila ke krku a začala se modlit. Všechno kolem jako by se zastavilo a byli jsme jen my dva.
„Teď jsem tě našla, nemůžu tě hned ztratit,” šeptala jsem k němu. 

Alec:
Měl jsem ohromnou radost z toho, že se z Jane a Belly staly kamarádky. Vlastně si tady Bellu oblíbili všichni… Kdo by taky neměl rád anděla. Všichni tady věděli, že k Bell cítím něco víc, ale nikdo jí to neřekl. Chtěli, abych jí to řekl sám, ale já jsem na ní nechtěl naléhat. Chtěl jsem, aby to chtěla sama, věděl jsem, že pořád myslí na Edwarda. 

Edward, to slovo jsem tak nenáviděl. Každou noc jsem chodil k ní do pokoje a pozoroval ji při spaní. Všichni mi to rozmlouvali, protože věděli, jak mě bolí, když křičí jeho jméno ze spaní. Já jsem ale doufal, že jednou bude ze spaní křičet moje jméno. Že to bude tak brzo, to jsem nečekal. 

Z mých myšlenek mě vytrhla moje Bella. Ježíši, není žádná moje Bella, je to jeho Bella. Když jsem ji ale viděl, jak stojí mezi dveřmi od mého pokoje, chtěl jsem jí prosit ať je jen má. Byla tak krásná, měla krátkou sukni a tílko. Vypadala jako ďábel s tváří anděla. 
„Promiň, neruším tě?” Ty nikdy, chtěl jsem křičet.
„Ne, potřebuješ něco?”
„No, chtěla jsem se projít, ale nechtěli mě pustit samotnou, ale Jane říkala, že s tebou by mě pustili.” Budu muset svojí sestřičce poděkovat.
„Uh, jasně, zařídím to, zatím se obleč.” No skvěle nic lepšího jsem říct nemohl… Jako třeba půjdu s tebou rád, nebo něco takového já neřeknu. Jsem pitomec.

S tím, aby Bella opustila hrad, nebyl problém, moje sestra ví, jak to zařídit. 
S Bellou jsme nasedli do mého auta, mám jich spoustu, ale jí jsem vzal do toho nejdražšího, které jsem měl. No, popravdě jsem si u ní chtěl šplhnout, to přiznávám. 

Nevěděl jsem, kam chce jít, a tak jsem jí vzal do restaurace na oběd. Podívala se na mě trochu zvláštně, když jsem jí řekl, kam jedeme. No, on upír a restaurace nejde moc dohromady, i když já bych se tam najedl, ale lidské jídlo by to nebylo. Nechtěl jsem Bellu moc děsit, a tak jsem si objednal nějaké těstoviny. Obsluhoval nás číšník, který celou dobu pozoroval Bellu. 

Chtěl jsem ho chytit pod krkem a odtáhnout za roh a tam ho vysát. Tenhle pocit, už jsem zažil a to, když Edward objímal Bellu, ale tenkrát byl ten pocit oprávněný. Ano, žárlil jsem, ale nemohl jsem na sobě nechat nic znát. 

„Upír, co jde jíst těstoviny?” zeptala se Bells s úsměvem.
„A co je na tom divného, já mám těstoviny rád.” Bella napřed vyvalila oči, ale pak se začala smát, až se na nás začali lidé otáčet. Mě a ani jí to ale nevadilo a dál jsme se smáli, ono se nejde nesmát, když vidíte, že je aspoň trochu šťastná a usmívá se. Nakonec ani jeden z nás, už nevěděl, čemu se smějeme, ale smáli jsme se dál. S ní bylo všechno tak přirozené, jako dýchání, i když v mém případě bych měl asi říct jako pití krve. 

Když jsme se najedli, procházeli jsme se kolem malých obchůdků. Když jsem si všiml květinářství, neodolal jsem a šel jsem Bells koupit puget růží. Bella na mě čekala u kašny, celou dobu jsem ji pozoroval. Ani na chvíli jsem ji nespustil z očí. 

Koupil jsem puget červených růží a vydal se k ní. Stála, tam a čekala na mě. Bella vypadala, že nad něčím přemýšlí, a tak si ani nevšimla, když se kolem ní prohnalo asi deset psů a povalilo jí na zem. Skoro nad lidskou rychlostí jsem se k ní vydal. 

„Jsi v pořádku?” Vážně blbá otázka. Bella ale jen přikývla. Vzal jsem jí do náruče a ona si ode mě vzala květiny. 
„Jsi můj zachránce,” zašeptala mi do ucha a já se slabě zatřásl. Ona si to ho ale naštěstí nevšimla. Já jsem však měl ohromnou radost.

A to byla první noc, co volala ze spaní moje jméno.

Byla bych moc ráda, kdybyste mi napsali váš názor na tuhle povídku a zenechali mi tu aspoń malý komentík.

Autor: simca310 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vymazání... - 3. kapitola: