Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vymazání... 2. kapitola

05.03.2011 (17:45) • simca310 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1636×

Bella:

Po zbytek cesty jsem už myslela jen na Edwarda. Vzpomínala jsem na to, jak jsme se poprvé potkali. Na náš první polibek. Na Jamese a Victorii. Pak jsem si vzpomněla na to, jak Edward a všichni Cullenovi odešli, aby mě ochránili. Nikdy nezapomenu na ten pocit prázdnoty a osamění, když jsem byla bez Edwarda. Když jsem si vzpomněla na Volterru, vracely se mi šílené vzpomínky.

Tenkrát jsem už ani nevěřila, že to stihneme a Edwarda zachráníme. Když jsme pak byli uvnitř a Jane použila na Edwarda svůj dar, nenáviděla jsem ji. A teď se mi všechny ty vzpomínky vracely jako mávnutím kouzelného proutku.

Po tom, co jsme se z Volterry vraceli, mi Edward vyprávěl všechno o Volturiových. A když jsem si uvědomila, že mě nese jeden z nich a ještě ke všemu Janenin bratr, prošla mnou panika. Začaly mi téct slzy a nešly zastavit, začala jsem sebou škubat a házet. Dokonce jsem zkusila Aleca poškrábat, kopala jsem ho a mlátila, ale on nic. Jako by si toho vůbec nevšiml a to mě dopálilo nejvíc a vrazila jsem mu facku.

Ovšem jediného koho to bolelo, jsem byla já. Bolelo to víc, než když jsem uhodila Jacoba. Teď jsem si nejspíš zlomila ruku. Alec si toho už ale všiml a soucitně se na mě podíval.

„To ti ten tvůj upír neřekl, že mlátit upíra je nebezpečné?“ řekl a bylo vidět, že se pokouší udržet vážnou tvář.

„Ne, neměl důvod, protože jsem se ho nikdy nepokusila uhodit,“ v mém hlase byla jasně slyšet bolest a nejen kvůli té ruce, ale také proto, že jsem si na něj zase vzpomněla.

„Za chvíli tam budeme, někdo se ti na tu ruku podívá.“ A to bylo všechno. Nic víc jsme už během cesty neřekli.

Po chvíli jsme dorazili do Volterry. Alec mě pustil na zem a strkal mě před sebe.
Šli jsme dlouhou chodbou, na jejímž konci byly obrovské dveře. Jane šla jako první, a i když byly dveře tak veliké, ona je bez problému otevřela. Další výhoda upírství.

Jakmile jsme vstoupili do sálu, opět se mě zmocnila panika a strach. Vzpomínky na tohle místo se na mě hrnuly ze všech stran. Cítila jsem, jak se mírně třesu. Snažila jsem se to zastavit, chtěla jsem působit silně. Ovšem to šlo těžko, když jsem se rozhlédla a viděla všechny ty pohledy směřované na mě. Všechny ty červené oči, které se na mě dívaly tak... hladově. Jane přistoupila k Arovi a podala mu ruku. Ten se zamyšleně díval před sebe a pak pokýval hlavou.

„Vítej, drahá Isabell,” promluvil až moc sladce Aro.

„Jsme rádi, že jsi tu s námi, určitě se ti tady bude líbit. Nejsem sice moc šťastný z toho, že Cullenovi neposlechli, ale jistě by to co nejdříve udělali,” dodal, když si všimnul, že ho chci přerušit.

„Myslím, že by se ti nelíbilo, kdybychom tě hned přeměnili a proto chvíli počkáme. Musíš se zabydlet, najít si přátele a třeba zjistíš, že je to tady pro tebe lepší.” Ten je opravdu velkorysý. Pomyslela jsem si sarkasticky. Jak mi tady může být lépe bez Edwarda? Obávám se, že v náručí Aleca bych dokázala odpovědět. Ne, na to nesmím myslet.

„Předpokládám, že ti Cullenovi řekli, kdo jsme, ale je slušné, abych ti alespoň některé představil osobně. Já jsem Aro, tohle jsou mí bratři Marcus a Caius. Jsme královská rodina už velmi dlouho. To, že umím číst myšlenky pouhým dotykem, už asi taky víš, mám manželku Sulpicii. Můj bratr Marcus vycítí vztahy mezi lidmi i upíry, jeho manželka je Didyme, která kolem sebe má auru štěstí. Můj druhý bratr Caius, jeho manželka je Athenodora.

Potom Renata, ta je něco jako moje osobní ochranka. Dále Jane, s její schopností jsi se už setkala. Jane patří k výše postaveným, stejně jako třeba její bratr Alec, ten dokáže vypnout smysly, takže nic nevidíš, necítíš… Pak Demetri, to je náš nejlepší stopař. A v neposlední řadě Felix, to je nejlepší bojovník. Pak ještě Heidi, ta dokáže přimět každého člověka přinutit, aby dělal, co ona chce, ale na upíra to neplatí a na tebe s tvým štítem také ne. Tak to je asi všechno o těch s nejvyšší pozicí. Dále je tady několik dalších upírů a mnoho jich je pryč na nějakých misích. Jane ti ukáže pokoj a okolí. Bree tady zůstane,” dokončil Aro svůj dlouhý monolog bez toho, aby mě nechal promluvit. Přikývnula jsem na souhlas a vydala se za Jane.

„Tak jak se ti tady líbí?”zeptala se Jane a já na ní koukala s otevřenou pusou. Opravdu jsem nečekala, že se tady se mnou bude někdo bavit, a už vůbec ne Jane.

„Popravdě moc ne... vracejí se mi vzpomínky,” dodala jsem hned, aby to nepochopila špatně.

„To se změní, uvidíš. Určitě si zvykneš a bude se ti tady líbit. Jo, a omlouvám se za to, co jsem udělala Edwardovi, když jste tady byli naposled, byl to rozkaz od Ara, musela jsem poslechnout.” Na to jí neodpovím, možná bychom mohly být kamarádky, ale tohle jí nikdy neodpustím. Jane vycítila, že se na tohle téma nechci bavit, a tak zavedla řeč jinam.

„Až se zabydlíš, pojedeme nakupovat.” Na to jsem jen s úsměvem přikývla. Neměla jsem tady totiž jiné oblečení než to, co mám na sobě teď. Jane mi ukázala, kde má kdo pokoj. Já ho mám na druhé straně chodby než Jane a Alec.

Jane otevřela dveře do mého pokoje a já jsem na to jen němě zírala, byl překrásný. Z pokoje vedly dvoje dveře, jedny do koupelny a druhé do šatny.

S rukou jsem naštěstí nic neměla, a tak jsme mohly vyrazit nakupovat. Jane byla snad horší než Alice, ale zase věděla, kdy má končit a brala ohledy na to, že jsem člověk. Skvěle jsme si to s Jane užily, opravdu jsme si rozuměly a stávaly se z nás přítelkyně.

Bree:

Když Belle dovolili, aby odešla a mě tu nechali, strašně jsem na ni žárlila. Viděla jsem ty pohledy, které na ni házel Alec a byla si jistá, že ta se tu bude mít dobře. Ještě s takovým darem. Nic jsem o tomhle místě nevěděla, ale z řečí jsem poznala, že dary tady jsou opravdu hodně důležité.

„Bree, pojď mi podat ruku,“ řekl a už stál u mě a držel mě za loket. A já si uvědomila, že jsem mu právě ukázala celý svůj život. Všechny vzpomínky.

„Vypadá to, že nemáš žádný dar, ale stejně se budeš hodit. Staneš se členem gardy, výcvik už máš, v tom tedy nebude problém. Takže hned zítra pojedeš pryč. S nějakými upíry máme nějaké neshody, budeš se tam hodit. Do té doby se můžeš najíst, tady se ovšem lidé neloví, ale máme tady nějaké zásoby.” Jasně, mělo mi být jasné, že já pokoj, jako Bella nedostanu.
Když jsem byla plná, přišli pro mě dva upíři. A jeden z nich byl... to snad ne, on je živý.

Alice:

Od té doby, co Bella odešla, je to u nás strašné. Carlisle je pořád v nemocnici, Esmé kreslí nové domy. Rose neustále Edwardovi nadává, že Bellu nepřeměnil dřív. Ano Rose, poslední dobou si Bellu docela oblíbila a teď, když viděla, jak se všichni - a hlavně Edward - trápí, brala vinu sama na sebe, že byla proti přeměně. Emmett už nedělá žádné vtípky, Jasper není skoro vůbec doma. Ty pocity všech okolo ho úplně ničí a já… Já mívám poslední dobou hrozný zmatek ve vizích, které se týkají Belly. Už několikrát jsem ji viděla s Alecem, to se ale rychle změnilo, i když úplně jasno v tom Bella nemá. Ty vize radši Edwardovi neukazuji, to by asi nepřežil. Edward se snaží chovat normálně, chodí do školy a snaží se s námi bavit, ale všichni vidíme, jak se trápí.

Musím jenom doufat, že se budoucnost nezmění a Bella na Edwarda počká.

Autor: simca310 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vymazání... 2. kapitola: