Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vychoval jsem si lásku - 6. kapitola

13.05.2011 (19:45) • vesper • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 6079×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Najednou jsem v Alicině hlavě uviděl cizího upíra, který neustále mění svá rozhodnutí. Byla to první vize s tímto, pro nás neznámým, jedincem a Alice ji určitě dostala jen proto, že se snažila všemožně odhalit Isabellinu budoucnost.

Ten upír tedy souvisí s naší maličkou.

Chystá se ji snad najít?

Má sestra jej nejdříve viděla uprostřed nějakého lesa, jak drží v náručí ženu. Mrtvou, nahou ženu. Byla celá od krve, břicho měla roztrhnuté a celé levé lýtko jí zdobil had s růží.

Upír ženu ledabyle pohodil pod strom a rozběhl se.

Na chvíli byly vidět jen čmouhy, rozhodoval se, co dělat dál.

Vize se rozjasnila a my viděli, jak jde s odhodláním k nějakému domu…

Edward:

Ostražitě poslouchal dění v domě. Najednou se rozhodl skočit do okna v prvním patře. Na chvíli jsme jej neviděli a pak se jeho budoucnost objevovala jako útržky neustálého cestování. Měl v plánu pátrat a hledat. Co? Koho?

Obávám se, že poklad, který sladce chrupká v mém pokoji.

Okamžitě jsem seběhl do přízemí, k Alici. Všichni pochopili, že se něco děje a přišli také. Jakmile spatřili výrazy v našich tvářích, vše jim došlo. Vyděsili se a měli strach o nejmladšího člena naší rodiny.

Shodli jsme se na tom, že ve vizi šlo nejspíš o dům Isabelliny matky. Přece by ten upír nešel jen tak k nějakému cizímu domu. Navíc byli vevnitř lidé, slyšel dvě bijící srdce a v jeden moment uvažoval, že je zabije. Pak své úmysly ale změnil.

Poté, co nenašel to, co hledal, se rozhodl hledat jinde. Ovšem tady se jeho budoucnost ztrácí, nebo spíš neustále mění, protože další záchytný bod nemá. Neví, kde by měl hledat.

Naplánovali jsme si, že hned zítra začneme pročesávat okolní města a hledat dům z Aliciny vize. To je bohužel jediné vodítko, které máme. Vlastně ne tak úplně… ještě je tu to pohozené tělo.

„Měli bychom zkusit vypátrat tělo Isabelliny matky. Vypadá to, že ten upír chtěl zamést stopy a dlouho hledal nejpříhodnější místo, na kterém se jej zbaví. Podle toho, co Alice viděla, by se mělo jednat o nějaký národní park,“ oznámil jsem rodině svůj návrh.

Dále se slova ujal Emmett: „Tak pokud se chtěl zbavit těla, bylo by asi nejchytřejší, předhodit ho medvědům. No ale nejde mi do hlavy, že by to pako nevědělo, že zrovna teď je období zimního spánku. Přece nemůže být tak blbý. Jo, kdyby tak medvědi nepotřebovali hibernovat… nemusel bych být teď na srnkách.“ Tu poslední větu si Emmett spíš už jen povzdechl.

To už se ale slova ujal Carlisle: „Emmette, to, že ty víš, že zrovna teď tvá oblíbená potrava spí, ještě neznamená, že to ví i každý další upír. Navíc – k čemu by mu tato informace byla, když se určitě živí lidmi?! A pokud ji opravdu chtěl předhodit medvědům, jak říkáš, a zároveň nechtěl běžet až na sever země, tak ji nejspíš zanesl do – “

„Tiilikkajärvi!“ vřískl Emmett vítězoslavně na celý dům, aby si zajistil prvenství.

Emmett:

Chtěl jsem pokračovat v seznámení své rodiny s fakty, že právě v tomto národním parku – ležícím ve středozemí Finska - je medvědů nejvíc. Důvodem je velkému množství jezer, plných ryb. Jojo… ne nadarmo považují Finové medvěda hnědého za své národní zvíře a ne bezdůvodně jsem před pár lety u své rodiny prosadil, abychom se přestěhovali právě sem….

Než jsem ale stačil cokoliv říct – kromě názvu národního parku – ozval se domem příšerný křik. Nejdřív mě napadlo, jestli mi někdo z rodiny nedává najevo nezájem o informace puštěním hi – fi věže s nějakým dost divným hudebním stylem. Když jsem se ale podíval do jejich obličejů, obzvlášť do běsnící tvářičky mé zlatovlasé bohyně, která mimochodem vypadala jak bohyně zkázy, došlo mi, že nám v Edwardově pokoji spí mimino. Teda vlastně už nespí. Kdo si to má, sakra, pamatovat?

Než jsem stihl nahodit pohled štěněte, co udělalo, čistě nedopatřením, loužičku do oblíbených lodiček své paničky, byla Rose nahoře a konejšila tu malou.

Tak to jsem zase jednou něco posr… „To si teda piš, že jo, Emmette!“ štěkl po mně Edward, ještě než jsem stihl dokončit myšlenku.

Z vrchu jsem slyšel, jak má láska zpívá Isabelle jakousi písničku. Tipuju to na ukolébavku… Znělo to moc hezky. Asi ji někdy poprosím, ať zazpívá i mně. No, i když nevím, nevím… přece jen z jejích úst slyším raději jiné zvuky a jiná slova, než: spinkej můj andílku. Moment… snad teď nebude chtít trávit celé noci v Edwardově pokoji s tím špuntem. No to bych se na to podíval.

Na jednu stranu mě mrzelo, že já jsem snad nikdy v Rose nevyvolal tak silné pocity radosti a blaženosti. Teda… někdy ano, co si budeme povídat… naposledy včera v noci. A to si teda při vší skromnosti myslím, že jsem byl dost dobrý a Rose opravdu hodně spokojená.

No jo, mám zkrátka zlaté ručičky a nejsem líný vyzkoušet cokoli, co mi jen bleskne hlavou… Edwardovi se nejspíš nepozdával tok mých myšlenek, kterým se poddávám ve chvíli, ve kterých bych měl litovat své nerozvážnosti a probuzení toho prcka, tak si velmi okázale odkašlal.

No, každopádně blaženost, kterou jsem Rose schopen poskytnout, je jiného druhu a není napořád. Což mě strašně moc mrzí.

Na druhou stanu mě dělá neskutečně šťastným, že je právě teď šťastná ona. Tváří se stejně nadšeně, jako slepec, který zázrakem prozřel a nemůže se vzpamatovat z toho daru, co mu byl dán a krásy, která jej obklopuje.

Vím, že díky té malé si má žena splní své největší přání a jsem za to rád. Vlastně teď už nám nebude ke spokojenosti nic chybět. Už mi snad dají pokoj mé vtíravé myšlenky, že ať se snažím sebevíc, nejsem schopen dát své lásce tu největší radost světa, kterou by si tak zasloužila.

Zatímco jsem se dojímal nad naší růžovou budoucností, zbytek rodiny na mě rozezleně shlížel. Má matka byla nazlobená tak moc, že jsem čekal, že mi snad dá i výchovný pohlavek. Raději ale dala přednost tomu, že běžela pomoct utěšovat Rose tu malou pizizubku. Chápu, že se nad ní teď tak rozněžňují, je totiž opravdu nádherná. Však počkejte, až pokouše i vás! Hned kolem ní přestanete chodit po špičkách, ha.

„Já se omlouvám, neuvědomil jsem si to a mrzí mě to.“ Vydoloval jsem ze sebe omluvu s pohledem zapíchnutým v miniaturní třísce trčící z naší téměř bezchybné podlahy.

Edward se po mně zčásti nazlobeně a zčásti vděčně podíval. Naštval jsem ho, že jsem vzbudil to škvrně, ale zároveň si přečetl v mých myšlenkách, můj plán. Chtěl jsem jít najít to mrtvé tělo.

„Mám návrh, co kdybych teď já s Alicí a Jasperem vypadl hledat Isabellinu matku? Může se stát, že se nějaký medvěd přece jen probere a bude hledat svačinku… a tak by bylo lepší vyrazit hned.“ A taky bude lepší, když odsud rychle zmizím. Dřív, než Rose uspí toho prcka a přijde mi vyškrábat oči… dodal jsem v duchu.

Hlavně bych ale nedovolil Edwardovi odejít z domu, hledat tělo, a nechat tu toho pišišvora bez jeho i Alicina daru. Kdyby se ten cizí upír blížil k našemu domu, Edward jej uslyší a následně bude znát jeho úmysly. Bude předvídat každý jeho další krok. Lepší výhoda snad ani neexistuje. A jeden z těch dvou pro tělo jít musí. Nikdo jiný Alicinu vizi neviděl.

Edward prostě zůstane sedět doma na zadku a do akce půjdu já! A basta fidli! Rozhodl jsem se neochvějně.

Nehodlám riskovat, že by nám to mimino někdo vzal. Rose by to zničilo tak, že se ani neodvažuju si to představovat. Zná ji sice teprve jen pár hodin, ale je jasné, že kdyby ji ztratila, nikdy by se přes to nepřenesla a zničilo by nás to všechny. Mimo to jí musím dokázat, že jsem stejně tak hoden uznání a obdivu, jako Jasper, který ji k nám přinesl.

On dítě, já matku.

No a taky tak nějak tuším, že by to škvrně Edward stejně odmítl opustit a snažil by se vyslat na tento noční výlet s Alicí někoho jiného, pravděpodobně mě. Takže je důstojnější se nabídnout sám. No, Emmette, tobě to dneska ale zapaluje… musel jsem se pochválit, protože nikdo jiný to za mě v této domácnosti neudělá.

„Emmette, moc ti děkuju. Máš naprostou pravdu. Kdyby ses sám nenabídl, chystal jsem se tě o to požádat. Opravdu bych nemohl odejít a nechat ji tu napospas osudu.“ Zbytek rodiny jen přihlížel, jak spolu s Edwardem komunikujeme, pro ně jen jednostranně. Musel jsem jim své úmysly tedy sdělit, aby chápali, o čem to náš čtenář myšlenek mluví. Když jsem skončil, ozvalo se ze schodiště:

„To dá přece rozum, že nepošleme oba členy rodiny, kteří mají dary, co nás můžou upozornit na nebezpečí, do terénu!“ prohodila pohoršeně má, pořád ještě trochu naštvaná, kráska, kráčející s miminkem v náručí dolů ze schodů. Byla přenádherná. To škvrně ji úplně prozářilo.

„Vzbudil jsi ji, kdybys to ještě nevěděl!“ zasyčela na mě jedovatě.

Ta malá zákeřňačka se zubila na celé kolo a strašně si užívala, že ji začali všichni hladit a konejšit. Dokonce u toho vydávala jakési podivné zvuky. Znělo to jako… houkání? To bych taky svedl, moc nefrajeř, škvrně…

„Má hlad a chce krev,“ informoval nás její hlavní tlumočník – Edward.

„Fajn, tak se tu dobře bavte a dobrou chuť Isabellko. My se jdeme trochu proběhnout. Jdete, pánové, nebo chcete asistovat při krmení? Možná bude Edward potřebovat podržet láhev…“ dodala Alice jízlivě.

Má pravdu, čím dřív půjdeme, tím je větší šance, že se mise vydaří. Vyběhli jsme tedy s Jasperem za ní a vydali se hledat nebohou ženu, která nám porodila tu čiperku, která možná dnes v noci pokouše Edwarda – sakra, a já to neuvidím!

Edward:

Byly dvě hodiny po půlnoci a do domu vrazil do půl těla svlečený Emmett nesoucí v náručí mrtvou ženu. Byla opravdu krásná a já se konečně, na vlastní oči, ujistil, že jsem ji ještě nikdy neviděl. Překvapilo mě, že jsem si oddechl, že Isabella skutečně není mou dcerou.

Její matka měla vlasy stejného, kaštanového, odstínu jako naše malá princezna. Zkrvavené, nahé tělo bylo decentně zabalené do Emmettovy košile. Pohled na tento smutný obrázek dokreslovaly lítostivé pohledy všech přítomných upírů v domě.

Tísnivou atmosféru podtrhlo srdceryvné zaplakání naší princezny. Ta, předtím, než opět usnula, vypila trochu krve. Krmení byl opět dlouhý a náročný boj, který ji naprosto vysílil, tím, jak se vzpouzela. Myslel jsem, že si začne pomalu zvykat, ale bránila se mi čím dál tím víc. A to nemluvím o mléku, to odmítala úplně.

Myslí si, že když nám vydrží dostatečně dlouho odolávat, ustoupíme. No, však ty brzy zjistíš, jak moc se mýlíš, broučku. Ovšem musím jí připočíst k dobru její sebejistotu a houževnatost.

Nejde to s ní moc hladce, ale s tím, že její výchova bude běh na dlouhou trať, jsem počítal.

Jenže teď ji nejspíš vzbudily vchodové dveře, které Emmett svým příchodem poněkud nahlas otevřel. Její pláč zněl tak naléhavě, jako by snad tušila, čí mrtvé tělo se nachází jen pár metrů od ní. Svou matku ale nemohla vidět, protože byla s Rosalií v mém pokoji.

Carlisle si nebohou ženu s úctou od Emmetta převzal a odnesl ji k sobě do pracovny. Nikdo z nás ani nemukl. Následoval jsem svého otce a ve zbytku noci jsme ohledávali tělo Isabelliny matky. Byla to opravdu lidská a až do své smrti zdravá žena. O tom nebylo pochyb.

Navíc, podle Aliciny vize bylo zřejmé, že ten, co matku i její dceru hledal, je upír. A tedy vzhledem k Isabelliným vlastnostem a schopnostem můžeme téměř se stoprocentní jistotou říct, že máme doma poloupírku. Dítě zplozené upírem a porozené člověkem.

Podle zranění mrtvé ženy lze usuzovat, že ji skutečně zabily následky Isabellina porodu. Holčička si evidentně prokousala cestu na svět skrz placentu, dělohu a břišní stěnu. Došlo k velmi rozsáhlému krvácení a protržení několika orgánů. Vzhledem k tomu, jak velkou bolest jí muselo způsobit lámání žeber a trhání tkání, je pravděpodobné, že tím utrpením ztratila vědomí. Naštěstí.

Snad se tak opravdu stalo a ona zemřela, když už o sobě nevěděla a snad se to stalo rychle.

Teď už zbývá jen navštívit dům z Aliciny vize a přesvědčit se, že je její. Možná v něm najdeme nějaké další důležité informace. Carlisle, přesto, že to nepotřeboval, si dělal podrobné poznámky z celé pitvy. Přece jen, jak často se mu dostane do rukou žena, jež porodila poloupíří dítě? Díky tomu, v jakém stavu tělo bylo, se nemusel moc ohlížet na to, jak bude postupovat. Žádný patolog se po tom masakru, který Isabellino narození způsobilo, nevyzná v tom, jestli bylo na těle něco jinak, než když jim jej ukradli z márnice. Ještě dnes nad ránem máme v plánu tělo vrátit zpět.

Za prvé je to ten nejbezpečnější způsob, jak se dostane zpět k pozůstalé rodině a ti jí budou moct důstojně pohřbít a za druhé se tím alespoň trochu zklidní policie.

Když jsme končili s prohlídkou a Carlisle, přestože mrtvou litoval, byl nadšený novými poznatky, ozvalo se za dveřmi zaklepání. Byl to Jasper s fotoaparátem. Ještě než ji vrátíme zpět do nemocnice, vyfotil ji. Doufám, že někde v jejím domě najdeme její aktuální, pěkné fotky, které budeme moct později ukázat a dát Isabelle.

Kdyby náhodou ne, chtěl nechat Jasper tyto pořízené fotky mrtvoly upravit u pana Johnsona tak, aby na nich vypadala její matka jako živá a krásná. Můj bratr myslel na všechno. Je to sice trochu morbidní, ale Isabellka bude určitě jednou chtít vědět, jak vypadala její mrtvá maminka a my stále doufáme, že tyto fotky nebudeme muset použít.

Hodiny ukazovaly pět ráno, byl nejvyšší čas. Tentokrát se na misi 'vrácení těla zpět do pitevny' vypravila Alice s Esmé a Rose. Přece jen, Jasper je obviněn z únosu a navíc prohlášen za mrtvého. Nastal by dost velký problém, kdyby jej někdo poznal. Já a Carlisle na sebe nesmíme v nemocnici upozorňovat a Emmett by svou postavou vyhazovače z nočního klubu mohl vyvolat přílišné podezření.

Navíc, tři nádherné, mladé a zdánlivě křehké ženy by nikdo nepodezříval z manipulace s mrtvým tělem. Především je ale v plánu – díky Aliciným vizím – vyhnout se veškeré pozornosti a mrtvou nepozorovaně položit někam na patologii tak, aby ji hned ráno našli a aby bylo její ztracení považováno za trestuhodnou nedbalost, nikoliv ale zmizení.

Budou si zkrátka myslet, že tělo jen 'založili' a nevšimli si jej. Celá nemocnice obviní patologii z nepořádnosti a neúcty k mrtvým. Už teď je mi líto Carlislova přítele, hlavního patologa. Nedá se ale nic dělat. Možná kvůli tomu přijde dokonce někdo ze zřízenců o práci, to už ale není náš problém.

…

Včera, krátce poté, co jsme s Carlislem opustili nemocnici, propukla panika. Po Belle se začala shánět skutečná pracovnice sociálního odboru a personál nebyl schopen vysvětlit, jak se mohlo stát, že si ji odnesl někdo cizí.

Situaci zkomplikovalo i zmizení Isabelliny matky. Dnes ráno ji sice zřízenci objevili na chodbě přikrytou na vozíku mezi dalšími mrtvými těly – čerstvým, nočním příjmem, ale to ještě neznamená, že se to přestane řešit. Pracovníci nechápali, kde se tam vzala, když včera celé oddělení obrátili vzhůru nohama a nikde nebyla.

Samozřejmě byla přivolána policie – především kvůli Isabelle - a okamžitě začalo vyšetřování. Příslušníci policie vyslýchali všechny sestry a lékaře. Ti, co měli už po službě – například já – měli přijít na řadu následující den, tedy dnes.

Hned brzy ráno, krátce poté, co se tři šikovné Cullenovic upírky vrátily domů, mi telefonovala vrchní sestra. Poskytla mi všechny tyto informace a sdělila mi, že přesto, že mám dnes volno, očekávají mě odpoledne k výslechu. To se dalo čekat.

Naštěstí se to ode mě očekávalo až odpoledne. Teď máme v plánu rodinný nákup. Snad poprvé se nikdo z nás nebránil a necukal. Naopak se všichni moc těšili. Bereme s sebou totiž Isabellku a všichni ví, že právě ona bude objektem veškerého zájmu.

„Tak pojď, Edwarde, zdržuješ.  Jedeme dvěma auty – ve kterém chceš sedět? V tom s, nebo bez? Pozděěěě, všechna místa v mercedesu s tím špuntem jsou plná!“ křičel na mě z garáže Emmett, zatímco jsem telefonoval s nemocnicí. To je fakt pako. Ještě, že jsem včas zakryl sluchátko, aby to neslyšela vrchní sestra. Kdyby pochopila, že máme doma miminko, bylo by vymalováno. Rychle jsem ukončil hovor a šel před dům.

Před domem zrovna probíhala hádka, kterou se spokojeným výrazem pozoroval ten malý cvrček. Vypadala, že si přímo užívá, že se něco děje. Byla už zapásaná v Carlisleově voze, v novém, stylovém vajíčku. Jasper pořád ještě brblal, že nechápe, co je na tom starém tak strašně nemoderní a že si myslí, že k tak sladké holčičce by se právě ta umělohmotná elipsoidní koule připomínající cukrovou vatu moc hodila. Alice jej jen chlácholivě pohladila a vlídně mu vysvětlovala, že zkrátka z Isabellky nebudeme dělat cukrkandlovou fiflenku a je nutné pěstovat její dobrý vkus už ode dneška.

Jaspera se nikdo nezastal a tak jeho autosedačka skončila zmačkaná, jako PET – láhev v popelnici. Kromě likvidace přepravky se především všichni dohadovali, jak budeme sedět. Respektive, kdo bude mít tu čest jet v autě s prckem, jehož tvářičku zdobil blažený úsměv a nožičkou si podupkával v neznámém rytmu.

Esmé s Carlislem byli jasní. Vlastně už ve chvíli, kdy se řeklo, že pojedeme na nákup, vzala Esmé právě převlečenou princeznu z Aliciných spárů a nepustila ji ze svých rukou. Moc dobře tušila konkurenci v zájemcích o toho smějícího se raráška. Podle její dobré nálady se dobře vyspinkala.

Myslel jsem, že když ostatní jsou v párech a já sám, je samozřejmé, že si přisednu do mercedesu k mé holčičce. Ale jelikož si Rose většinou vydupe, co chce, neohlížela se napravo, nalevo a než jsem stihl přejít k autu, už byla má blonďatá sestra usazená vedle maličké. Emmett si jen povzdechl a mrkl na mě se slovy: „Edwarde, tak jsme na sebe zbyli, brácho. Máš se mnou nějaké romantické plány?“

Přestože Emmet prosazoval jet do centra na nákup jeho džípem, s Alicí jsme jej přesvědčili, že volvo je přece jen praktičtější a lépe se nám v něm odveze celý ten dětský nákup. Jasper se do naší diskuse nepletl, protože zaprvé se cítil dotčený a za druhé mu to bylo naprosto jedno. Že nepojedeme jeho motorkou, mu bylo jasné. Navíc, jako správný stratég, už plánoval odpoledne, kdy půjde s Alicí a Emmettem hledat dům Isabelliny matky. Esmé s Rose budou hlídat malou a Carlisle a já musíme do nemocnice.

…

Jezdili jsme po obchodním centru s prckem usazeným v jakémsi dětském nákupním vozítku. Vypadalo to, jako starodávný kočár pokreslený koníčky. V dětské verzi, samozřejmě. Emmett jej ubránil vlastním tělem před malým chlapečkem, který přemlouval svého tatínka, že v něm chce jezdit on. Chudák pan tatínek, když viděl Emmetta, který na něj málem vycenil zuby s tím, že v tomto kočárku bude nakupovat jeho sestřička, před ním strachy couvnul.

Isabellka si tedy hověla ve vybojovaném, nákupním kočárku a spokojeně si slintala na nové, světle fialové šatičky. Emmett ji hrdě tlačil před sebou a vysvětloval jí, že se na něj může vždycky spolehnout, ať si ukáže, co by ráda a bráška jí to prý opatří. No, jestli ji budeme takto rozmazlovat, tak nevím, kam to povede…

Přesto, že by byl celý nákup rychlejší, kdybychom se rozdělili, chodili jsme po obchodě společně. Veškerá pozornost byla upnutá na nás. Lidé si nás prohlíželi a váhali, jestli se zde točí nějaký film. Jiní byli zase přesvědčeni, že jsme přátelé z modelingové branže a jdeme si obstarat oblečení na focení. Chodit takto pospolu je skutečně nepraktické, ale nikdo z nás se nechtěl odpojit od Isabellky. Nakonec jsme se ale přece jen rozdělili do týmů.

Esmé s Alicí a Rose pilně nakupovaly oblečení všeho druhu, od ponožek a botiček až po čepičky a stylové kloboučky.

Jasper s Emmettem si vzali na starost vydrancovat oddělení s hračkami. Tvářili se, jako vosy v cukrárně a házeli do nákupního vozíku, co jim přišlo pod ruku. Náramně se u toho bavili.

Carlisle vybíral ty nejvhodnější plenky, dudlíky, flaštičky na krmení, krémy, olejíčky a další nutnosti pro péči o dítě. V hlavě si mezitím dělal seznam léků, nástrojů a přístrojů, které nakoupí domů, abychom byli vybaveni a připraveni na všechno. Dokonce jej v jedné chvíli napadlo, že neví, kde sežene vakcínu proti dýmějovému moru – černé smrti -, ale v zápětí si uvědomil, že to byla nemoc jeho mládí, ne Isabellčiného.

Já jsem nosil malou princeznu v náručí. Přece jen byla podle jejích myšlenek spokojenější u mě, než v tom Emmettově jezdícím výmyslu. Vůbec mi nevadily obdivné myšlenky všech dívek a žen, které nás spolu viděly. Většina mě považovala za jejího otce. Rozplývaly se nad pohledem na nás.

Jedna mladá, černovlasá dívka ze mě byla natolik mimo, že už měla naplánovaný scénář, jak si mě odvede k sobě domů.

Její přítel měl zrovna nějaké sportovní soustředění a podle příkazů trenéra, směl veškerý svůj testosteron vybíjet pouze na hřišti. Takže ona se už týden cítila neskutečně vyprahlá, sexuálně zanedbaná a roztoužená. Správně tušila, že já bych jí od jejího zoufalství mohl pomoct… a jak rád bych to udělal.

Těch pár představ, co se jí mihlo hlavou, mě dostalo do varu. Zrovna uvažovala, jestli by mi nedělalo problémy, věnovat se jejímu klínu jazykem… Hmm, nedělalo, kotě, to opravdu ani náhodou…

Slečna už byla ode mě jen pár kroků a mě asi poprvé v mé existenci napadlo, že rychle zmizím. Uvědomil jsem si totiž, že držím v rukou svou malou, nevinnou holčičku a přišlo mi nemístné, aby byla svědkem našeho namlouvání s jasným, erotickým podtextem.

Navíc kousek od nás nakupovala má matka se sestrami. Ty tři po nás pobaveně pokukovaly. Čekaly, jak se to všechno vyvrbí. V duchu si tipovaly, jestli se s ní vyspím, nebo ji odmítnu. Alice těm dvěma slíbila, že bude sledovat mou budoucnost a pak jim vše poreferuje.

Zabrán do myšlenek jsem si uvědomil, že na útěk je pozdě.

Sexy černovláska už stála u mě a svůdným pohledem si mě nepokrytě prohlížela. Chvíli se dívala do očí, pak sjela přes prsa a břicho a vyzývavý pohled zastavila v rozkroku. No, co, Isabellka je přece ještě malá a nemá šanci pochopit, o co tu jde.

Naštěstí slečna nebyla upejpavá a celý rozhovor proběhl velmi rychle. Vysvětlil jsem jí, že hlídám neteř a bohužel nevím, kdy budu mít čas. Vzal jsem si od ní telefonní číslo a slušně se rozloučil. Možná jí zavolám, ale rozhodně ne v blízké budoucnosti. Musím přece dokázat své rodině, že zvládnu zvolnit tempo a kdybych si hned dnes domluvil další sexuální schůzku, asi by to nepůsobilo nejdůvěryhodněji.

Slečna sice působila žhavě, ale nemyslím si, že by to s ní bylo něco až tak moc extra… navíc má přítele a nejsem zas takový prevít, abych mu zahradničil v jeho zahrádce.

Přece jen nezadaných, nadržených a vzrušujících žen, které stojí o mou pozornost je stále dost.

Rychle jsem se tedy s úsměvem na tváři rozloučil a šel zpět za svou rodinou.

Isabellka mě celou dobu oddaně sledovala a usmívala se. Sem tam natáhla ručičky k mému obličeji a strkala mi prstíky do nosu. Strašně ji bavilo ucpat mi obě nosní dírky zaráz a sledovat, jak se tvářím. Nemohl jsem si pomoct a sem tam se na ni zašklebil, byla tak sladká. Z jejích myšlenek jsem věděl, že mě chce zatahat za vlasy. Ty ji na mně okouzlovaly nejvíc.

Když jsme vybírali kočárek, Alice s Rose se pohádaly, jako malé holky. Alice preferovala decentní, sportovní kočárek. Rose tmavě modro-fialový s jemnými bílými a světle růžovými drobnými květy. Rozhodla si to Isabellka sama. Když jsme ji pokládali dovnitř, abychom viděli, ve kterém je spokojenější, do toho Alicina se poblinkala.

„Já vám říkal, ať jí to hnusné mlíko ráno nenutíte! Vůbec se jí nedivím. Já bych se pozvracel už doma. Naopak se divím, že to v sobě udržela tak dlouho,“ poučoval nás na oko nazlobený, ale ve skutečnosti pobavený, Emmett.

Isabellka se chvíli zaraženě dívala na produkt svého žaludku a pak se začala nadšeně chechtat. Za chvíli jsme se smáli všichni, tedy kromě Alice a paní prodavačky.

Zaplatili jsme oba kočárky a odvezli jen ten Rosaliin. Z myšlenek mé rodiny mi bylo jasné, že brzy nás naše malá princezna trumfne v počtu svých vozidel. Nejen, že se Alice chystala prosadit svou a koupit jí ještě další kočárek. To samé měl v plánu i Emmett, Esmé a Jasper.

♦ 5. kapitola ♦ ♦ 7. kapitola ♦

Tak schválně, četli jste pozorně? Jestli ano, určite znáte odpovědi. Jestli je neznáte, hybaj číst znovu ;).

Které zvíře je považováno za národní zvíře Finska?

Jak se jinak říká Finsku? (Pomoc: země čeho? No... proč se tam tak daří medvědům?)

Co je to Tiilikkajärvi a kde leží? Ve středozemí nebo na severu či jihu Finska u moře/oceánu?

Co to znamená hibernace? (Podle encyklopedie Diderot z roku 1999 se píše s měkkým i)

A otázka pro fajnšmekry či perlička na závěr, jak je libo:

Kdy vesele vraždil londýňany, mezi kterými se pohyboval i Carlisle Cullen, dýmějový mor?

A kdy navštívila tzv. ČERNÁ SMRT naposledy v Evropu:) ?

Odpovědi najdete v článku:).

Co se týče perličky - google to jistí. Abyste nemuseli hledat, tak vám informace přináším:

V Londýně byla velká morová epidemie (tzv. Velký londýnský mor) v letech 1665 - 1666. Carlisle Cullen byl přeměněn v roce 1663, také v Londýně. Z toho je zřejmé, že tu hrůzu viděl na své vlastní upíří oči a cítil svými upířími smysly.

Mimochodem Aro si v Itálii bužíroval na morem prolezlých Italech v letech 1629 - 1631.

Černá smrt, neboli mor navštívila Evropu naposledy v letech 1720 až 1721.

...

Možná vám připadá trapné, proč vám to říkám... ale já se tím ohromně bavím ;).

A také si říkám, že hrou se člověk učí a nikdy nezaškodí vědět víc, než míň:). Navíc, ruku na srdce, kde jinde se dnes jen tak dočtete o moru, národním zvířeti Finska, či jak se správně - podle encyklopedie - píše slovo hibernace a co znamená...?

Informace, pro stále ještě školou povinné: No, neučí se ten dějepis lépe v souvislostech s upíry, které tak důvěrně znáte?

Fajn, příště už bez přednášky... zato - pokud jste dočetli až sem, tak vás obdivuju - s náhledem do Edwardova nitra, charakteru a vztahu k ženám ;).

Autor: vesper (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vychoval jsem si lásku - 6. kapitola: