Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vychoval jsem si lásku - 39. kapitola

22.06.2012 (08:15) • vesper • FanFiction na pokračování • komentováno 56× • zobrazeno 9957×

Aro mě vedl k sobě do pracovny a při tom si v duchu prozpěvoval Ódu na radost v německém originále a plně se soustředil, aby mu hlavou paralelně s němčinou běžel i překlad do italštiny, takže jsem neměl sebemenší šanci zjistit, co má na srdci… nebo spíš v úmyslu.

A skutečně jsem vůbec netušil, o co mu jde. Možná ho přivolala naše hádka s Theresou, ale to byla naše soukromá záležitost a do té mu nic nebylo – mimo to, jsem přesvědčen, že jej náš vztah stejně vůbec nezajímá.

„Tak, Edwarde, doba, kterou jsi měl strávit v mé přítomnosti se pomalu naplnila,“ začal mile Aro, „řekni mi, jak se ti u nás líbilo. Vše v pořádku?“ Jen jsem mu stroze přikývl na souhlas a snažil se nedát na sobě znát ten nával ohromné radosti, když mě napadlo, že má možná v plánu propustit mne domů dřív. Odpuštění zbytku trestu za dobré chování? Nebo – že by potřeboval uvolnit pokoj pro někoho dalšího?

„Nemusíš se obtěžovat s vyprávěním,“ pronesl Aro velkoryse a napřáhl ke mně svou ruku s očekáváním v očích.

Já jsem jeho nabídku ale zamítl. „Nezlob se, Aro,  valná část mého pobytu tady má jistou souvztažnost s Theresou a bylo by ode mě absolutně nepřístojné a neomluvitelné, kdybych ti ukázal veškeré své vzpomínky, obzvlášť ty intimního charakteru. Opravdu si budu vážit toho, když to po mně nebudeš chtít.“  Především bych ale nesnesl pomyšlení, že by Aro mohl sdílet mé vzpomínky na Bellu v noční košilce a znát detaily naší proběhnuté komunikace. Není dobré dráždit hada bosou nohou… A ukázat mu naši malou poloupírku by mohl být velmi nešťastný nápad. Mohl by ji chtít poznat osobně.

K mé úlevě se Aro skutečně stáhl a dokonce mě ani nepodezíral ze žádného úhybného manévru. A protože mě pokládá za gentlemana, věřil mi, že hlavním důvodem mého odmítnutí je zachování Theresina soukromí. Což byl skutečně hned ten druhý důvod – kvůli ní bych Arovi odmítl podat ruku, i kdybych s Bellou celé tři roky kontakt neudržoval.

„Všiml jsem si, že jsi s tou rozkošnou blondýnkou navázal bližší vztah,“ pronesl přátelsky Aro, ale nijak to dál nekomentoval. Z Marcovy mysli vím, že nás dva na základě své schopnosti jako partnery vůbec nevidí a tak mě překvapilo, proč o tom Aro vůbec začíná. Pak mi ale došlo, že jde jen o nenápadný způsob, jak si připravit půdu pro závažnější dialog.

„Mám pro tebe poslední úkol, Edwarde,“ přeladil se Aro do vážného tónu a přestal si skrývat myšlenky. „Nelíbí se nám situace v Indii, tamní upíři začínají s podporou Vietnamu a Arabského poloostrova shánět své přívržence, aby svrhli Volterru a máme tedy opodstatněné obavy, že se jejich akce brzy vymkne naší kontrole,“ pronesl Aro, na vteřinu se odmlčel a pak s ledovým klidem pokračoval: „Podle naší domluvy máš být ještě tři měsíce v mých službách, a proto tě dneškem ustanovuji jako svého diplomatického vyslance… A prakticky zvěda,“ dodal Aro tiše a mrkl na mě, „abys zjistil o úmyslech tamních upírů naprosto vše, co půjde a následně podnikl veškeré kroky k tomu, abys jejich počínání zastavil.“

Když si Aro všiml, jak jsem na něj zděšeně vytřeštil oči – toto po mně snad nemůže chtít! Nemám žádné strategické ani válečné zkušenosti…  - mávl ledabyle rukou a pokračoval. „Samozřejmě dostaneš k dispozici část mé gardy. Uvažoval jsem, že ti poskytnu Jane, Demetriho a Felixe a pár dalších upírů. Můžeme se pobavit ještě i o dalších, ale Aleca  a Renatu si nechám pro jistotu u sebe.“

Zakroutil jsem nevěřícně hlavou. On mi svěří část své gardy? Už vidím Jane a Felixe, jak za mnou budou ochotně cupitat a spolupracovat. A co víc - jak budou nadšeně plnit mé pokyny. To spíš na mě hned za branami Volterry skočí a pokusí se mě zlikvidovat. Felixe a Demetriho bych se svým darem zvládl, ale Jane neuteču ani jí nezabráním, aby na mě uplatnila svou moc.

Aro si evidentně naprosto správně vyložil můj otřesený výraz a zasmál se. „Snad nepochybuješ o svých schopnostech… A především o mé autoritě,“ dodal už mírně nepřátelsky. „Všichni budou mít jasné pokyny. Mám-li důvěřovat já tobě, že budeš v této věci jednat v můj prospěch a mám-li důvěřovat celé tvé rodině, že upíří rase nehrozí a především nehrozilo z důvodu existence té vaší malé poloupírky žádné riziko prozrazení, budeš muset důvěřovat i ty mně, že ti zajistím náležitou ochranu. Samozřejmě pokud neporušíš svou část úmluvy. A co se týče tvého propuštění z mých služeb – to záleží jen na tobě. Domů se budeš moci vrátit, jakmile získáš veškeré nutné informace k tomu, aby se tvá mise stala úspěšnou. Pokud se vše uklidní za měsíc, můžeš domů za měsíc. Pokud to nebudeš schopný vyřešit dříve než za rok, tvůj návrat domů se prodlouží o rok, je to jasné?“

Měl jsem sto chutí protestovat a připomenout Arovi naši domluvu – všeho všudy tři roky a jedu domů, ale uvědomil jsem si, že ke mně a vlastně k celé mé rodině byl velmi velkorysý. Dokonce ani nijak nenaléhá na to, abychom mu okamžitě přivezli Bellu. Přistoupil na úmluvu, že na návštěvu s ní přijedeme, až nastane vhodná doba a ona se na to bude cítit připravená. A také jsem si byl vědom toho, že když teď Arovi vyjdu vstříc, mohlo by se to do budoucna hodit… Nikdy není na škodu, mít jej na své straně.

Jen doufám, že ta 'situace' není natolik vážná, abych v Indii ztvrdnul déle než tři měsíce. Přikývl jsem tedy na souhlas a šel se připravit na cestu. Budu si muset skočit na lov a oznámit to Therese a hlavně – což bude nejtěžší  – musím zavolat domů a sdělit Carlisleovi právě zjištěné novinky.

S Theresou nebyl kupodivu žádný problém, spíš naopak. „Pojedu s tebou,“ zareagovala věcně a během chvilky si sbalila své věci.

„Thereso, na to zapomeň. Pravděpodobně to nebude právě bezpečné a já si nevezmu na svědomí, že bych tě mohl nějak ohrozit,“ odmítl jsem ji okamžitě, přestože ve skrytu duše jsem toho litoval. Líbilo by se mi, mít tam někoho na své straně, ale copak bych ji mohl naprosto sobecky vystavit takovému nebezpečí?!

„Ne, ty zapomeň. Jsem naprosto svéprávná, samostatná jednotka a ty mi nebudeš říkat, co můžu a nemůžu. Nejsem tvoje schovanka ani sestra a teď nejspíš – jestli jsem to pochopila správně- už ani partnerka, tak si to laskavě nech. To rozkazování a rozhodování si schovej pro tu vaši Bellu,“ pronesla naprosto nad věcí a klidně si mě prohlížela. Netušila, jak trefně mi připomněla právě nejmladší členku naší rodiny. Bella je stejně tak nenapravitelně tvrdohlavá – jen je u toho mnohem roztomilejší.

„A mimochodem, Edwarde, někdo ti musí krýt záda. To se tam chceš jen tak producírovat s Demetrim po pravé ruce, s Felixem po levé ruce a s Jane za lopatkami? Ehm, teda spíš za tím tvým sexy zadkem?“ zazubila se na mě, ale v očích jsem jí viděl špatně skrývaný strach smísený s respektem z nastalé situace.

„Thereso, jsi moc hodná, ale opravdu se mi nelíbí představa, že bys mohla být kvůli mně vystavena smrtelnému nebezpečí,“ učinil jsem poslední pokus jak ji setřást a rozhodl se, že pokud se nenechá, nebudu ji dál přemlouvat. Ona se smutně zasmála, vzala mě za ruku a přiložila si ji mezi svá prsa. Zkoprněle jsem ji nechal a vyčkával, co z ní vyleze.

Chvíli si mě měřila pohledem. „Nejsem sice doktorka, ale řekla bych, že absence srdeční akce patří mezi jisté známky smrti. Já už jsem mrtvá, tak klid,“ utrousila.

„Ty víš, jak to myslím,“ zabručel jsem, když jsem od ní svou ruku odtahoval a přitom jsem poslouchal její další myšlenky, které mi prozradily, že stejně nemá kam jít, jelikož tady nechce zůstat – což bylo i logické vzhledem k tomu, že k nikomu jinému si tady vztah nevypěstovala.

Bylo tedy rozhodnuto, zbývalo už jen zatelefonovat Carlisleovi a Esmé. Ti to už nevzali tak dobře – obzvlášť Esmé nechtěla onu novou skutečnost přijmout. Carlisle se ji snažil uklidnit a mě povzbudit, protože moc dobře chápal, jak moc je uposlechnutí Ara nevyhnutelné a že skutečně nemám na vybranou, ale cítil jsem z něj, že je mu tato situace také krajně nepříjemná.

Zavolal jsem ještě i ostatním sourozencům a na konec jsem si nechal Alici a Bellu – náhodou byly zrovna spolu a nakupovaly. Belle jsem řekl samozřejmě jen ty informace, které ji příliš nerozruší – například nemusí vědět, že budu mít za zadkem Jane s Felixem a že indičtí upíři, za kterými jedeme vyjednávat, jsou poněkud nevypočitatelní a bezcharakterní. Loučení s ní bylo už tak moc těžké a jen mě utvrdilo v tom, že si budu muset skutečně pohnout a přitom dávat setsakramentský pozor, aby se nic nepokazilo.

Bohužel jsem se musel smířit s faktem, že na odlehlém území, kde se námi vyhledávané upíří skupiny nejspíše šikují, nebude žádné telekomunikační ani internetové spojení s civilizací a tak dokud tuto misi nevyřešíme, budu od své rodiny úplně odříznutý. Z toho důvodu jsem také naléhal na Alici tak dlouho, dokud mi neslíbila, že mi zaručí, že se Belle skutečně nic nestane.

…

„Když už to musíte dělat, nemohli byste si alespoň vybrat jiný čas a místo, abychom u toho s Theresou nebyli?!“ zasyčel jsem na Jane s Demetrim, kteří mě ale stejně nevnímali, protože byli právě uvězněni ve svém vlastním světě pod vlivem nekontrolovatelných upířích pudů.

„Klidně se k nim přidej, Edwarde, když ti tak vadí, že stojíš stranou,“ mrk na mě Felix, který se vedle mě najednou objevil a napřáhl ruku k Therese. „Tak co, kotě, dáš si říct?“ zašeptal a lascivně si olízl rty.

„Jsi prase, Felixi,“ uzemnila jej Theresa a přistoupila ke mně se znechucením ve tváři. Byl jsem na ni neskonale hrdý, že se k nim při tom jejich krmení nepřidala.

„No, no, no, to jsou nějaká silná slova,“ utrousil Felix líně, ale díval se při tom na mě. „Víš, Cullene, uvažoval jsem, jestli vy Cullenovi netrpíte nějakým nakažlivým postižením, anomálií… a jestli to není infekční – ten odpor k lidské krvi. Klidně bychom to mohli pojmenovat Cullenova choroba, jako mají lidi Parkinsonovu, Alzheimerovu nebo Bechtěrevovu nemoc…“ zamyslel se Felix a doufal, že mě tím naštve.

„Nebo Downův syndrom,“ nadhodila naším směrem Jane při odhazování právě vysátého těla a dál se zalíbením pozorovala Demetriho, který už také končil s krmením.

„Dobrovolně odmítat lidskou krev a přežívat na těch smrdutých zvířatech musí být známka mentální retardace. Neudělal vám všem Carlisle třeba lobotomii?“ navázal vesele Felix a čekal, že na něj zaútočím. Těch několik dní, kdy byl mimo volterrské hradby se na něm podepsalo nahromaděnou agresí, kterou zatím nevybil. Na mě ani Theresu zaútočit nemohl, měl to přísně zakázané, ale bránit by se ale pochopitelně mohl.

Němě jsem na něj zartikuloval 'Trhni si!' a otočil se k odchodu. Pokud tady někomu něco chybí, jsou to oni. My jsme si vypěstovali soucit, pevnou vůli a sebeovládání. Nenecháme se zmítat pudy a žízní, jako ostatní upíři. Nepřijde mi nic skvělého na tom, být otrokem krve. Takže – kdo je tady retardovaný a omezený?

Ten Edward se za ty tři roky vůbec nezměnil! O válečných strategiích neví vůbec nic, a přesto ho to neodradí od toho, aby se pouštěl do akcí takovýchto rozměrů… Zaslechl jsem lehce vyčítavé myšlenky a o pár okamžiků později jsem už i ucítil vůni domova. Respektive své dva sourozence.

Co to má znamenat?! Problesklo mi hlavou a než jsem se stihl vyrovnat s myšlenkou, že za chvíli se po letech setkám s Jasperem a Alicí, stáli přede mnou.

„Edwarde!“ zapištěla drobná hnědovláska visící mi na krku.

„Alice! Co tu do čerta… Jaspere-“ Nevěděl jsem, co na to říct. Byl jsem moc šťastný, že je vidím, ale zároveň se stali dalšími osobami, o které teď budu mít strach – a to pořádný. Především Alice pro mě znamená mnohem víc, než třeba Theresa a kdyby se mělo něco stát Jasperovi, to už by pro mou sestru bylo lepší, kdyby zemřela taky, než kdyby se měla vrátit domů bez svého milovaného muže.

„Ale no tak, trochu vděku, bráško,“ zabručela mi Al do ucha a Jazz se jen uchichtl a myšlenkou mi poslal: Klid, Edwarde. Ty Indy vyřídíme během pár dní a pak tě s velkou pompou přivedeme domů. Kdybys věděl, jak Emmett zuřil, že nemůže jít s námi, ale znáš Esmé, nechtěla pustit všechna svá ptáčátka z hnízda a já s Alicí tady budeme užitečnější.

„Přišel s vámi i ten silák a ta jeho Miss Universe? Nebo aspoň doktůrek s paní doktorovou – matkou šesti rozjívených ratolestí?“ zeptala se se zájmem Theresa a rozhlížela se kolem dokola.

„Ne, ma'am, Emmett s Rosalií zůstali doma a dělají společnost naší nejmladší sestře,“ otočil se na ni Jasper a Theresa mírně strnula, jako ostatně všichni upíři, kteří přijdou s Jasperem do bližšího kontaktu. Jazz ale dělal, že si ničeho nevšiml a klidně pokračoval, „a Carlisle s Esmé mají své pracovní povinnosti a jako vzorní rodiče chtějí být nablízku své nejmenší dceři.“ Jasper si s přehledem zachovával postoj uhlazeného gentlemana a Therese se dokonce lehce poklonil. Ovšem ani on ani Alice zatím nevěnovali špetku pozornosti našemu volterrskému doprovodu.

„Když dovolíte, madam, rád bych se vám osobně představil,“ uklonil se a ladně pokračoval, „Jasper Withlock Cullen, je mi nesmírnou ctí, že vás poznávám. A tady ta nádherná žena je má manželka Alice Withlock Cullenová.“

Nechal jsem všechny, aby se navzájem přivítali a představili a pak už mě nemohlo nic zdržet od toho, abych se dožadoval vysvětlení.

„Alice, Jazzi – vy jste Bellu skutečně nechali doma samotnou? Jen s Emmettem?!“

„Edwarde, vždyť s ní zůstala i Rosalie a Carlisle s Esmé, není přece žádný důvod k obavám!“ okřikla mě pohoršeně Alice a nechápavě si prohlížela ty tři Volturiovy. Jak můžou chodit den co den v jedněch a těch samých pláštích?! Zemřela bych nudou, být na jejich místě. A jak tak pozoruju Edwarda – ten špatný vkus bude asi nakažlivý…

Zvedl jsem na ni obočí a lehce potřásl hlavou. Teď tak mám náladu na její módní analýzy. „Rosalie není žádný dohled. Vynahrazuje si své nenaplněné mateřství a Belle všechno dovolí. Bella ji má omotanou kolem prstu,“ zaúpěl jsem.

Stejně jako tebe – proletělo hlavou Therese v tu samou chvíli, kdy se Alice s Jasperem na sebe zašklebili a z jejich směru ke mně dolehly téměř stejné myšlenky: A není sama, kdo je pod její mocí uvězněný, věděl bych ještě o jednom namotaném členovi rodiny…  Navenek můj bratr ale nic znát nedal. „Ovšem její rodiče s ní doma zůstali a především – věř tomu nebo ne, Bella už není dítě. Opravdu se snaží získat alespoň nějakou nezávislost a my jsme jí po delším rozhodování dali za pravdu a uznali jí ve většině případů volné pole působnosti.“

Cože?! S plnou hlavou zmatku jsem se vyčítavě podíval na Alici. Tu jsem speciálně žádal, ať mi dá na Bellu pozor. Alice – jakoby najednou uměla číst myšlenky – se přitiskla k Jasperovi a věnovala mi rozpačitý úsměv. V duchu na mě naléhala, ať se na ni nezlobím, že Bellu nemohla a ani nechtěla omezovat. A teď  měla strach, jak zareaguju. Její manžel se posunul před ni a ostražitě a lehce nazlobeně na mě shlížel. Cítil její strach a můj vztek.

„Teda, ne že by mě to divadýlko už nebavilo, ale… Vlastně jo, už mě to nebaví. Jestli si tu chcete vykecávat, tak my si zajdeme do vedlejší vesnice zkrátit dlouhou chvíli a zároveň tím pomůžeme Indii řešit její problém s přelidněním,“ informoval nás věcně Felix a dodal ležérní pokrčení ramen. Jane se po těch slovech spokojeně usmála a s lehce pootevřenými rty si olízla vrchní řadu zubů, načež Demetri na ni s lascivním úsměvem zavrčel a jasně karmínové oči mu zčernaly.

Perfektní! Povzdychla si Theresa, protože už věděla, co bude následovat – ostatně jejich sexuální přestávky byly důvodem, proč jsme do Indie cestovali dvakrát tak dlouho, než bylo nutné.

„A to buď ráda, že nečteš myšlenky,“ pošeptal jsem jí tiše a Alice stojící nejblíž – nepočítám-li Jaspera – se na mě se znechucením podívala. Jazz nás ale vůbec nevnímal a pozoroval ty tři.

Na malý okamžik jsem se lekl, že jejich vzrušení – především to z nadcházejícího lovu – jej strhne a on bude chtít jít hodovat s nimi, ale když se začaly v hlavách všech tří volterrských upírů zjevovat myšlenky na cíl naší výpravy a splnění úkolu, došlo mi, že jsem svému bratrovi neskutečně moc křivdil. Pocity sice rozpoznávat neumím, ale jelikož je úplně pustila chuť na uspokojování jakýchkoli potřeb a naopak se chtěli chovat zodpovědně, musel jsem uznat, že Jasper se nám tady bude skutečně moc hodit. Možná dokáže zvrátit i případně nevlídný průběh naší mise.

…

Bella:

Mám pocit, jako bych se vrátila v čase. Oliver je ze hry a teď si hraje na vzorňáka zase Andrew. Měli jsme už několik příležitostí, kdy jsme byli úplně sami a klidně se spolu mohli vyspat, ale nikdy z toho nic nebylo. Andy pokaždé řekl něco ve smyslu: „Bello, známe se teprve dva týdny, myslím, že bych na tebe neměl tak spěchat.“

Vždycky jsem si myslela, že chlapi myslí jen na sex a zatím to vypadá, že se pletu.

Nebo jsem chlap já.

Nechápu, proč se na mě každý kluk bojí sáhnout. Je to, jako bych měla na čele napsané – Sex se trestá smrtí… Nebo už fakt nevím.

Naštěstí se aspoň začal Andy trochu zklidňovat, už nebyl tak snaživý a upovídaný, jak ze začátku. Minulý týden mě vzal do zábavního parku – na čtvrtý pokus mi vystřelil plyšového medvěda, pozval mě na hnusné jídlo ze stánku a povozili jsme se asi na polovině všech atrakcí. Byla s ním sranda, uvolnil se a choval se jako obyčejný kluk.

Výlet jsme završili návštěvou strašidelného hradu, což byla strašná sranda. Netušila jsem, že se lidi tak rádi bojí – a že jim ke štěstí stačí tak málo. Tma, pár umělých figurín a tři živí aktéři dělající hů-hů a skupinka natěšených návštěvníků spokojeně vříská. Všechno bylo naprosto předvídatelné a ani krev nikde netekla. Dokonce ani umělá. A ta laciná napodobenina hraběte Drákuly mě vyloženě rozesmála.

Však já bych vám ukázala upíra…

Myslím, že i poloviční upírka by jim stačila na celoživotní zážitek – jenže to nemůžu. Nechci si ani představit, jak bych tím zklamala mámu, tátu, Edwarda a zbytek rodiny. Zkazila bych jim to, co tak pracně několik desetiletí budovali a neměla bych se ani na co vymluvit – snad jen na momentální pominutí mysli.

Skutečným upírům odolávání lidské krvi ztěžuje silné škrábání a pálení v hrdle, které uklidní jen to, když jej tou krví svlaží, jenže já cítím spíš jen takové šimrání. Jako ve všem i tady jsem zůstala na půli cesty. Občas to volání po krvi cítím silněji, jindy míň – asi podle toho, který člověk by mi chutnal víc a který míň, ale na lidskou krev mám chuť vždycky. Člověka vycítím na kilometry, ale není tady žádná síla nutící mě zabíjet, jak je tomu u úplných upírů. Možná jsou za tím Cullenovi a to, co mi od malička vtloukají do hlavy, možná v mém sebeovládání hrají roli mí lidští kamarádi ze školy, ale myslím si, že ani jedno by nestačilo, kdyby neexistoval ten hlavní důvod – nechci být stejná zrůda jako ten chlap, co udělal poloupíří dítě nevinné mladé holce, která za to zaplatila životem. Jedna vražda – navíc matkovražda – mi bohatě stačí.

Nebudu jako on, vadí mi, že v sobě mám část jeho a nejradši bych ho ze sebe dostala pryč, ale nejde to. A jestli je jediný způsob, jak se můžu odlišit od upíra, který mě zplodil, ten, že nikdy nezabiju člověka – jakým byla i má skutečná matka, budu dělat aspoň to málo.

„Tak už jsi sbalená, škvrně?“ houkl na mě ve dveřích Emmett a tím mě vytrhl z mých myšlenek.

„No, vždyť víš, že chodím s Andym,“ vykoktala jsem ze sebe zmateně a on nechápavě zvedl obočí. Co je? Vždyť to ví! „A neříkej mi škvrně! Jsem o tři a půl centimetru vyšší než Alice!“ dodala jsem vztekle.

„Alice tu není a tys byla škvrně už od chvíle, kdy jsme se poznali - to znamená od tvého narození. Nezapomínej, že já tě znám od doby, kdy ses neznala ani ty sama, jen ses počůrávala, poblinkávala, pištěla, frflala a spala,“ informoval mě věcně.

Jo, přesně to mi připomínej…

„A mimochodem – neptal jsem se na tvůj facebookový status v kolonce vztah, ale jestli ti můžu odnést kufr do auta,“ dodal pobaveně.

Jedeme totiž s Andrewem a s mými dvěma sourozenci na dvojité rande – stanovat. Rodiče si naplánovali dovolenou na ostrově, který dal táta mámě k jednomu z jejich mnoha výročí svatby a pojmenoval jej po ní a Alice s Jasperem jeli za Edwardem, aby mu pomohli vyřešit nějaký problém a uspíšili jeho návrat domů, což je naprosto úžasné. Nemůžu se dočkat, až se vrátí.

„Jo, sbalená… Sbalená teda nejsem, přemýšlela jsem,“ vysvětlovala jsem Emmettovi rozpačitě a on jen potřásl hlavou a se slovy „máš pět minut,“ odkráčel dolů. Ještě jsem zaslechla, jak vesele Rose sděluje, že by mohli do budoucna přemýšlet o tom, že by mě zkusili kousnout a pokud by se proměna povedla, snad by se mi zlepšily smyslové funkce a myšlenkové pochody. Podle následujícího zvuku mu od mé sestry přiletěla facka, on se ale nenechal odradit a něco jí tiše zavrkal do ucha a pak už se za nimi zabouchly dveře jejich pokoje a bylo ticho.

To bylo asi dvě vteřiny a pak se ozval Rosaliin naléhavý hlas: „Bello, pusť si rádio!“

No, tak fajn, jak myslíte, jsem zvědavá, jestli se od sebe dokážete do těch pěti minut odtrhnout, nadrženci.

Pro jistotu jsem ale rychle naházela věci na dva dny do tašky, co kdyby byli náhodou přece jen rychlí… A taky že byli. Hrála teprve druhá písnička a Emmett už zase stál v mých futrech s blaženým výrazem štěněte, které právě dokonale rozcupovalo boty z celého botníku. „Tak, stačilo? Stihlas to?“ zeptal se mě s úsměvem od ucha k uchu.

„A ty?“ zazubila jsem se na něj a tentokrát jsem nijak nepředstírala nevinnost.

„Nějaká drzá,“ řekl Emm a otočil se ke mně zády. Myslela jsem, že se snaží skrýt, jak mu cukají koutky u pusy, ale on zavolal na Rose: „Miláčku, ta holka je celá po mně!“

…

„Spadne ti to,“ poučil Emmett Andrewa a dál ho se založenýma rukama spokojeně pozoroval, jak se snaží vztyčit podpěrnou tyč v našem stanu.

Andy jen nešťastně zamručel a v následující chvíli zaúpěl, jak se na něho celé plátno zřítilo. Emm se rozzářil jak sluníčko. „A to ani nepotřebuju být Alice,“ pronesl směrem ke kamenu, kde jsem seděla já a Rose.

„Ty jsi totiž, zlato, nejlepší!“ poslala mu vzdušnou pusu má sestra, zatímco já jsem se zvedla a šla Andymu pomoct. Taky se mu mohl nabídnout samotný Emmett a ne jen radit.

Když se Andrew vymotal, obdaroval mě vděčným úsměvem a podal mi do ruky tu zpropadenou tyčku. Fajn, a teď ještě vědět, jak se staví stan… u nás doma ho vždycky staví plnokrevní upíři – je to rychlejší a praktičtější a já jsem byla do nedávna vlastně ještě dítě.

„Máme někde plánek nebo nákres?“ zeptala jsem se Emmetta a mrkla na Andyho, „já jsem to totiž taky nikdy nestavěla.“

„Proboha, lidi, jděte od toho. Ještě vás to oba zabije,“ houkl na nás suverénně Emm a s úsměvem prozrazujícím jeho právě až do nebe narostlé ego nás poslal na procházku.

Během chůze jsme měla celou dobu pocit, že má Andrew něco na srdci, ale ne a ne se vymáčknout, tak jsem ho vzala k odlehlé části skalního úpatí a bezostyšně se k němu přivinula. Hned se chytl a začal mě líbat – tak nějak jinak, živěji a cílevědoměji. Chytil mě za boky, pravou rukou mi vklouzl pod tričko a pohladil mě po nahé kůži. Jestli mě začne teď svlékat, tak to bude fakt průser! Pomyslela jsem si a strnula.

„Promiň,“ šeptnul Andy a zatvářil se provinile, „myslel jsem, že chceš. Minulý týden -“ zakoktal se.

„Né, já chci, jsem v pohodě. Já jen, že -“

„Bello, nemusíš si hrát na hrdinku, celá jsi ztuhla, když jsem se tě dotkl, nechceš… A navíc – tady to stejně není nejpohodlnější, ne pro poprvé... Je tu sice krásně, romantika a tak, ale chtěl jsem se jen trochu pomazlit, fakt promiň, nezlob se, prosím.“

„Ale Andy, ty to nechápeš, nejde o to, že bych nechtěla, jenže Emm s Rose nám můžou být klidně v patách. A nechtěla bych, aby nás tady chytili. I když si spíš myslím, že sami využili toho, že jsme pryč a věnují se sobě, ale co když ne?“

„Aha, to si ale nemyslím. Jak by nás tady našli? Nemají s sebou stopovacího psa,“ mrkl na mě a lišácky se usmál. Moc mu to slušelo.

Fajn, jak mu říct, že oni sami vlastní ty nejlepší stopovací předpoklady? A vzhledem k tomu, že jsme od nich v ohniskové vzdálenosti do pěti kilometrů, můj pach jim je natolik známy, že by mě vystopovali během pár vteřin i na přelidněném fotbalovém stadionu, tady by nás našli do minuty. O Andyho tlukotu srdce, krvi zurčící v jeho žilách a přerývaném dechu – navíc intenzivnějším kvůli jeho vzrušení ani nemluvě.

„Tak, když myslíš,“ Andy pokrčil rameny a zatvářil se trochu smutně, ale shovívavě, „je fakt, že bych opravdu nechtěl, aby nás při tom nachytal tvůj brácha,“ zamyslel se. „Neděsí tě někdy?“ vypadlo z něj z ničeho nic.

„Emmett? Ne, je to strašně hodný bratr. A je s ním strašná sranda. Za děsivého lidi považují spíš Jaspera,“ zamumlala jsem a vzhlédla.

„A jak to mezi vámi teda je? Jasper chodí s Alicí, Emmett s Rose… Vím, že jste adoptovaní a oni nejsou biologičtí sourozenci, ale nezdá se jim to,“ odmlčel se a hledal vhodná slova, „trochu zvláštní?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Oni to tak neberou, víš? Zamilovali se do sebe. A to hodně. Tak proč by si dělali násilí? Rosalie je biologická sestra Jaspera, jejich skutečné jméno je Haleovi, jejich matka patřila k anglické smetánce a vzdala se jich, když na divokém prázdninovém výletě do Ameriky otěhotněla s nějakým vojákem – po něm mají příjmení, to bylo jediné, co o něm jejich matka věděla. Alice a Edward pocházejí z Anglie, jejich rodiče – pan a paní Masenovi zahynuli v autě, když do nich naboural nějaký Španěl. Edward je o čtyři roky starší než Al, tak si je matně pamatuje, ale Alice vůbec. A já a Emmett – jsme McCartyovi,“ zhluboka jsem se nadechla, abych vymyslela, jak pokračovat. Podle lítostivého pohledu mého posluchače to asi doposud působilo věrohodně, což mě povzbudilo.

„Takže - naši mámu jsem zabila já,“ předstírala jsem, že jsem si nevšimla Andrewova zalapání po dechu a klidně pokračovala, „při porodu. Otec to nezvládl a utápěl smutek v chlastu, Emmettovi bylo tehdy pět. Dokud jsem byla mimino, měl otec pití ještě trochu pod kontrolou, ale čím jsem byla starší, tím se o mě Emmett musel starat víc a víc. Když nám bylo pět a deset, otce sežral medvěd, bydleli jsme totiž v odlehlé oblasti a on byl jako obvykle úplně ožralý, když seděl u rybníku a lovil ryby.“ Odmlčela jsem se a v duchu sama nad sebou valila oči. Teda, to byly ale kecy.

„Mrzí mě to s tvou mámou,“ řekl a pohladil mě po tváři. Jen jsem pokrčila rameny a utřela si oči. Teď nechci brečet. „Vím, že ti to určitě všichni pořád opakují, ale nebyla to tvoje vina,“ řekl s neochvějnou jistotou a připomněl mi tím Edwarda. Už mi skutečně moc chybí. Jak jsem tak byla rozcitlivělá, vzpomínka na Edwarda mě dorazila úplně a já jsem se naplno rozbrečela.

Andrew chtěl evidentně přehodit výhybku. „Takže ty a Emmett jste pokrevní sourozenci? Tak to abych si dával v jeho přítomnosti větší pozor. Doufám, že má tvrdé spaní a v noci si budeme moct vlézt do jednoho spacáku,“ mrkl na mě a v následujícím okamžiku mi došlo a co mu jde. Přestala jsem vzlykat a zůstala na něj konsternovaně hledět.

Chce se o něco pokusit, když bude mít dva věčně čilé upíry za zády?! Už teď je mrtvý. I kdyby mu nešlo o sex a chtěl se skutečně jen mazlit – toto nedopadne dobře. A i kdyby mým sourozencům skutečně nevadilo naše spacákové počínání – bylo by dost trapné dělat to s nimi za zády… Možná bych ho mohla utahat a unavit, aby to byl on, kdo bude tvrdě spát… Nebo ještě lépe – opiju ho do němoty.

Bože, to je ironie - celou dobu se ho snažím svést a když se konečně chytne, zase vymýšlím, jak zchladím jeho libido. Jsem marná.

 Moc děkuji za všechny komentáře i hlasy v povídce měsíce!!! Děláte mi obrovskou radost!

Nedá mi a to a k některým minulým komentářům se musím vyjádřit (podle pořadí komentářů):

LadySadness - Theresa za některé své chování asi fakt nemůže... nikdo není ideální a každý má své chyby (jen je u někoho přehlížíme) a ona se někdy chová dost blbě, ale nemyslí to... A myslím, že po zjištění něčeho, co se nám nelíbí nereagujeme nikdo bůhví jak ukázkově... A Andrew - to už prozradím klidně hned - ten Bellu nikam lákat nebude. Tato povídka je víceméně oddechová a Andy je obyčejný kluk. ;)

EleanorBrandst - děkuji! Moc mě těší, že VJSL čteš a že ti krátí dlouhé chvíle ;). Docela jsi mě šokovala svými nápady, protože dost podobný scénář s Bellou plánuju - ale do jiné povídky. Nebude to tedy v Chicagu, ale jinak jsem měla pocit, jako bys mi ten námět našla v hlavě :D. V této povídce se ale budu držet oddechovější formy, navíc Bella je poloupírka a v tomto příběhu půjde už jen o sbližování její osoby a Edwarda... Ovšem tvůj komentář mi vyrazil dech ;) 

Lol - jo, už zas budu chvíli hačkat a snad i psát. ;)

Kikky - no tak rozhodně se mi nemáš za co omlouvat, já se ke svému lemplovství raději vůbec nevyjadřuju... Vidím, že Andyho a Theresu fakt nemusíš - to je na jednu stranu fajn, vzhledem k tomu, co bude za několik dílů, ale zatím to budeš muset skousnout... ;). No a Andy - ale no tak, Kikky... já si taky nejdřív myslela, že tvůj Defton je docela fajn, milý, ochranářský upír a Edward hajz na entou a jak se nám kluci vybarvili?! Radši o Dým ani nemluvit, co? Takže - Andy - jo, nesahá Edovi ani po kotníky, ale to by ani nešlo ;) a před Bellou se na prvním rande stáhl, ale byl nervózní, nemá staleté zkušenosti, je to obyčejný kluk, který prakticky zatím moc holek neměl a před Cullenovou má trochu stáhnutý zadek, protože moc dobře zná velkou nemocniční autoritu - jejího tatínka...  A trpící Edward - já ho teda moc trpícího ráda nemám, ale tady jo, tady se asi trochu trápit bude hošík ;) a možná se bude za svou impotenci v jednu chvíli i modlit. :D

AMO - Andík pupík i Térezka mají v osudu ještě trochu Cullenů ;) - ale osud ví, co dělá a proč. :D

Kikuska - děkuji. To víš, že se Andy k Belle nehodí a  Theresa zase k Edwardovi - každý chceme E. a B. spolu ;), ale tak - nebudou otravovat věčně, slibuju. No a doufám, že tato kapitola byla už lepší. taky jsem nebyla moc spokojená, ale to jsem málokdy...

Lilibo - Správně chápeš, že na tyto otázky najdeš odpovědi v následujících kapitolách ;)... A doufám, že tato kapitola byla už lepší. Taky jsem nebyla moc spokojená, ale to jsem málokdy...

Cathie - moc děkuju za krásný komentář! Jsem ráda, že aspoň někdo necítí k Therese a Andymu zášť ;). Já je mám docela ráda - hned po Cullenech a nemám v plánu je "po použití" jen tak vyšumět, tak snad s nimi bude aspoň někdo sympatizovat ;). Eda se vrátí už v příští nebo popříští kapitole a jak na Bellu zareaguje - to jsem zvědaví i já, co chlapec vymyslí. :D

lu - moc děkuju. Upřímně - přesně o to jsem se snažila, jít postupně a ukázat více spekter jejich vztahu a nepřeskakovat roky, ale možná i proto mě to docela vysílilo :D. Teď už jsem ráda, že jsem jakoby "v současnosti". A moc bych ti nepřála číst něco, kdy fakt nejsem ve své kůži. ;)

4dd4 - ale Eda ještě bude pokoušený!!! hahá :D - a nejen že se nestydím, těším se na to :D. Jo, lehkost mi někdy chybí, taky cítím, že to občas drhne, ale co už ;), někdy to nejde i kdybych se rozkrájela - už jsem zkoušela i kapitoly přepisovat, ale stejně to nikdy nedopadlo nijak valně... Moc děkuju ke gratulaci.

Marvi - pro Theresu chystám rozhodně happy end ;), mám ji ráda - už kvůli tomu, že je teď tak trochu chudák a taky proto, že má i své chyby ;) a jsem ráda, že jí HE přeješ.

LeahClearwatterCullen - děkuji! Teda a reakce Belly na skypování s Edwardem? No, budu o tom přemýšlet a možná si na to Bella časem vzpomene a my se ji dozvíme ;)

morningstar - děkuji - z mobilu, to si cením ;). Edward má už nakročeno domů, musí, protože se taky těším. ;)

isisnile - děkuji! No, on z ní Eda dělá trochu blbku, ale ví to o sobě, že se chová nefér... má chudák nervy v kýblu, tak se mu nemůžeme moc divit... 

SummerLili - Aro je přece nevyzpytatelný - muhehe... ale myslím, že to nakonec nebude zas taková hrůza. ;)

A ještě jednou moc děkuji všem za všechny komentáře - i ty, ke kterým jsem neměla, co odpovědět. ;)

Autor: vesper (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vychoval jsem si lásku - 39. kapitola: