Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vychoval jsem si lásku - 12. kapitola

20.06.2011 (13:30) • vesper • FanFiction na pokračování • komentováno 35× • zobrazeno 4684×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Emmett:

Od té doby, co se naše škvrně začalo překulovat, nesmíme ji ani na chvilku spustit z očí, protože je děsně rychlá a zákeřně poťouchlá. No jo, celá já, jsem na ni hrdý. Teď se zrovna koulí po koberci v obýváku, z jehož dosahu jsme odstranili veškeré možné i nemožné nebezpečí, a směr svého pohybu změní vždy, když její tělíčko narazí na měkkou bariéru plyše, kterou není schopná zdolat.

Za svůj vyzkoumaný objev jsem na sebe nevýslovně hrdý a myslím, že z hlediska promyšlené strategie jak udržet prcka živého, zdravého a nezraněného alespoň do doby, než za něj převezme zodpovědnost zase někdo další, by mě pochválil i Jasper. K zajišťování jejího bezpečí používám výhradně hračky, které jsou větší než ona samotná a v tomto projektu se můžu se pochlubit skvělými výsledky. Zjistil jsem totiž, že když k naší pizizubce naházím dostatečné množství zvířat, dojde při jejich vzájemném střetu buď k Isabellčině zastavení nebo alespoň dostatečnému zpomalení. Nehrozí tedy, že se mi někam odkutálí či dokonce zakutálí.

To by byl totiž pořádný průser. A ještě větší by byl, kdyby se jí skutečně něco stalo. Umím si živě představit, s jakou chutí by mě asi Rose roztrhla. Teda pokud by ji nepředběhl Edward.

A ten se teda umí pěkně rozparádit, chlapec. Vždycky to býval kliďas, vyrovnaný upír s nadhledem skoro stejně velkým jako mám já sám… ale od té doby, co s námi sdílí domácnost to škvrně, je poněkud náladový a nervózní, jako ženská v přechodu. Nebo se na něj možná tou péčí o malou přenesly nějaké těhotenské hormony. A pak že práce s lidmi není nebezpečná. Vždyť se nakazil hormonální nerovnováhou!

Už jsem si začínal myslet, že se dal Edward konečně více méně dohromady jako i my ostatní. Přece jen počáteční šok a nadšení z miminka začalo právě nedávno nabírat obrysy normálního chování rodiny, do které přibylo dítě. Zvykáme si. Sice je tomu prckovi pořád podřízen chod celé domácnosti, ale už aspoň když začne malá plakat, k ní všichni neběží a nepovažují to za živelnou pohromu. Stejně tak už se sem tam někdo z nás ovládne a na pár okamžiků dokáže ignorovat její vynucování si pozornosti… ale stále ještě před sebou máme dlouhou cestu.

Ovšem Edwardův postoj „jsem nad věcí“, ke kterému jsem myslel, že se dokázal navrátit, dostal nedávno pořádně na prdel. Když viděl, jak vyvíjím svůj nejnovější projekt, který jsem nazval Isabellčin zabezpečovací systém.

Vlastně nechápu, s čím měl problém. Mimino bylo přece v naprostém bezpečí, i když uznávám, bylo jí asi trochu horko. Filozofie mého nápadu tkvěla v tom, že přece nemá smysl obalovat všechny rohy a zdánlivě nebezpečné věci v domě, kterých je bezpočet, když můžeme obalit prcka.

Takže jsem jí dal na hlavičku tři zimní čepičky, pořádně je vystlal vatou a oblékl ji do péřové a pěkně huňaté zimní kombinézy. Kolem jejího křehkého krčku jsem jí uvázal pěkně napevno šálu, tak aby mohla dýchat, ale zároveň jí to fixovalo páteř. Moc se mi to líbilo a byl jsem na svůj výtvor hrdý, protože byla tak vyztužená a zaizolovaná, že i kdyby spadla ze skříně, nic by se jí určitě nestalo. Vypadala jak sněhulák. Nehybný sněhulák s rozpaženýma rukama. Chyběla jen mrkev a uhlíky. Jenže jsem nepočítal s tím, že mě ta malá zrádkyně napráská. Začala brečet, jako bych jí ubližoval, načež už u ní byl Edward, který si v jejích myšlenkách vše přečetl, a mně seřval jak malého kluka. Docela bych se proti němu i ohradil, ale Rose se postavila na jeho stranu, tak jsem raději nedráždil kobru bosou nohou.

Dostal jsem tedy výslovný zákaz Isabellu do čehokoliv balit a než s ní cokoliv podniknu, musím požádat o schválení – prý někoho z dospělých upírů… abyste se nezbláznili.

Dnes mám tedy konečně příležitost postarat se o prcka více méně sám. Má nejdražší nám sice dělá společnost, ale momentálně je ve sklepě a vrtá se v převodovce svého kabrioletu nebo bůhví v čem a já čekám, až se naše malá čiperka tím kutálením tam a zpět unaví a usne. Pak budeme s Rose moci zahájit můj další plán pro dnešní odpoledne, jelikož jsme doma jen my tři, kdy jedním z nás je nemluvně, které dospěláckým záležitostem nerozumí a navíc bude spokojeně chrupkat s palečkem v puse a slinou na bradě.

Sledoval jsem tu malou veverku, která si ode mě nadšeně brala hračky a zrovna začínala nabírat rychlost, když mě napadlo, že bych jí mohl připravit něco dobrého na zub.

Krev už dnes měla několikrát a tak jí připravím trochu sunaru. Po těch téměř dvou měsících společného soužití si konečně začala zvykat i na lidské jídlo. Asi pochopila, že nemá cenu protestovat, když to do ní nakonec Edward stejně dostal. No a nám ostatním se následně vzdala také, takže teď se spravedlivě střídáme v krmení.

Nechal jsem ji válet se po koberci, pro jistotu zkontroloval umístění záchytných plyšových bodů a šel do kuchyně. Občas jsem zběžně prověřil dění v obýváku a přitom připravoval sunar. Aby jej měla lepší, zkombinoval jsem více druhů, které jsem našel v kuchyni, ale pořád mi to přišlo takové fádní. Podíval jsem se tedy do ledničky, zdalipak tam něco zajímavého nebude, ale co by tak mohlo být u upírů v ledničce… Ovšem pro jistotu jsem nakouknul i do mrazáku a tam to bylo. Tmavě červené, zralé, určitě sladké třešně. Smály se na mě a téměř volaly, ať je použiju.

Zalovil jsem v paměti, jak se asi tak mohly objevit v naší domácnosti a na mysli mi vytanula vzpomínka, kdy asi před třemi měsíci pozval Carlisle k nám na večeři nějakého kolegu z nemocnice kvůli čemusi, co jsem ale vůbec nevnímal a raději přemýšlel nad tajuplnými zákoutími Rosaliina těla. Ostatně je úplně jedno, proč u nás tehdy ti lidé byli. Důležité je, že jsem našel v mrazáku třešně, které jsou navíc i poměrně čerstvé.

Při přípravě prckova krmení jsem hlídal svými upířími smysly, co se právě děje v obýváku a k mému úžasu se z koberce začalo ozývat dětské žvatlání: „E - e“. Špunt chtěl nejspíš nacvičovat bez publika. Nanečisto.

Samou hrdostí jsem málem prasknul. Ona mě volá! E - e přece nemůže znamenat nic jiného než Emmett! To budou ostatní čubrnět, až se vrátí domů a já se jim pochlubím, čeho jsem byl svědkem, zatímco oni lítali po všech čertech.

Rozmixoval jsem tedy třešně a přidal do mlíčka pro Isabellku. To si pochutná a pak bude spát jako dudek. Ještě ohřát. A je to!

Obřadně jsem se k ní vrátil, vyzvednul ji ze spárů medvěda, na jehož obrovském těle se zasekla, a dal jí flašku do pusinky. Už byla asi dost hladová, protože začala chlemtavě tahat a pít, sotva stíhala polykat. Přitom si jednou ručkou ostražitě přidržovala mou ruku s jejím pokrmem a druhou mi položila na prsa, jako by se mě snažila instinktivně držet dál od těla, když se nachází v ošemetné situaci pro všechny predátory, kterou je krmení se. Užíval jsem si dokonalý pocit vítězství a čekal, až malá usne. Za chvilku se jí skutečně začala klížit očka.

S miminkem v náručí jsem vstal a šel se pochlubit své lásce do garáže. Prcek už sice nebyl tak maličký jako první dny, ale pořád se ještě na mých rukou ztrácela. Trvalo mi dost dlouho, než jsem se ji bez obav naučil přenášet a uspávat. Stačil by silnější stisk a mohla by se stát katastrofa. Je jako porcelánová panenka nevyčíslitelné ceny.

Zrovna jsem maličkou ukazoval Rose, když jí začalo nějak zvláštně kručet v bříšku. No, asi se jí docela zrychlilo trávení, jestli to, co před chvilkou vypila už je na cestě ven. Měl jsem v plánu se pochlubit, jak vzorně bylo o maličkou postaráno, ale nedostal jsem se ke slovu, protože mě předběhl její ublížený vzlykot. Malá se začala v mém náručí svíjet, kopat a vztekat. Obličejík měla celý uslzený a usoplený.

Má žena byla okamžitě u nás a zajímalo ji, co se děje: „Cos jí udělal, Emmette?! Nespolkla nějakou malou hračku?“

Zvedl jsem pobouřeně obočí a rázně tuto smyšlenost zamítl záporným pokýváním hlavy. Proč by, sakra, jedla hračky?! Není snad blbá.

„Ne, Rose, rozhodně ne. Nechápu, co se jí zase nelíbí, dokonce jsem ji před chvílí nakrmil a byla spokojená. Myslel jsem, že bychom ji mohli dát k Edwardovi a užít si prázdný dům. Ale když zas brečí… S těma miminama je to fakt na nic, nevydrží chvíli v klidu,“ postěžoval jsem si.

Rose mě objala kolem pasu, nádherně se na mě usmála a pohladila mě po hrudníku. Kdybych nedržel na rukou prcka, už by ležela má nejdražší, milovaná žena na kapotě svého auta a oblečení by se válelo na zemi mezi kapkami motorového oleje. I když to raději ne, skoro jistě bychom pokřivili karoserii, ještě že tu ta malá a brzdí mé touhy. Momentálně je teda brzdí dost úspěšně, protože křičí, jako bychom ji na nože brali a to mě dost ruší v mých sexuálních fantaziích.

Rose si ji ode mě převzala a začala s ní hojdat, ale ani to nepomohlo. Malá se vztekala čím dál tím víc a taky se čím dál tím víc kroutila. Tvářila se tak bolestně, že mi jí bylo opravdu líto. Co jí tak může být?

Najednou se Rosalie zachmuřila a zpytavě se na mě podívala.

„Emmette? Říkal jsi, že je čerstvě nakrmená. Čím?“

Samolibě jsem se usmál a povyprávěl své ženě o mých kulinářských pokrocích a o tom, jak má specialita našemu miminku chutnala. Ale bůhví proč se Rosalie netvářila nijak pochvalně. Navíc jsem měl dojem, že přestože je upírka, dokázala ještě o jeden odstín zblednout.

V následujícím momentě už byla i s tím uřvaným uzlíčkem nahoře v domě a o dvě vteřiny později něco neskutečně rychle někomu vysvětlovala.

Edward:

Zrovna jsem dokončoval vyšetření pacientky, která mi dávala dost zabrat. Nebylo to náročností výkonu, který jsem prováděl, ale tím, jak o mně má pacientka uvažovala. Celou dobu jsem se snažil udržovat konverzaci a odvádět její pozornost úplně jiným, neškodným směrem, jako například na počasí, kam pojede na dovolenou, kde pracuje… ale její mysl se stejně pořád motala kolem toho, kde se právě nacházejí moje ruce a za co mého by ty ruce nejraději vyměnila. Už z minulých návštěv jsem si všiml, že si na mě brousí zuby, ale dnes se ve svých představách opravdu hodně odvázala. No, pokud si se mnou bude chtít smluvit rande, asi jej přijmu. Přece jen je dost atraktivní a smělá a já na sobě už začínám dost bolestně pociťovat tu dvouměsíční sexuální abstinenci.

Tak dlouho jsem byl bez sexu snad jen tehdy, než jsem s ním vůbec začal. Poté, co jsem okusil tu nádheru, jakou mi může přinést jen zanoření se do ženského těla při slastném uvolnění, jsem si tuto blaženost dopřával podle libosti. Dívky byly k mání pořád a všude. A teď nic, sucho, pusto prázdno a v kalhotách napnuto.

Nedá se nic dělat, budu se muset poohlédnout po nějaké vhodné adeptce na post dlouhodobé postelové partnerky, abych mohl uvolňovat přetlak způsobený neukojeným chtíčem. Vlastně nechápu, jak jsem to mohl vydržet tak dlouho.

Slečna na mém vyšetřovacím stole vypadala jako skvělý tip pro začátek. Je to mladá holka, která si chce jen užívat, a nehledá žádný trvalý vztah. Přišla ke mně vlastně z obavy, jestli není těhotná. Když jsem jí její domněnku vyvrátil a šetrně jí naznačil, že menstruaci nemá, protože bere antikoncepci nepřetržitě a bez pauz, které by měla v pravidelných cyklech dělat, pokud ji chce, hluboce si oddechla. Načež se mi svěřila, že kdyby těhotná byla, bylo by to už podruhé a rozhodně by si to malé nenechala, tak jako před necelým rokem. Takže slečna alespoň prozatím nestojí o děti, to se hodí.

Že je těhotná si myslela i proto, že se jí začaly zvětšovat prsa a kulatit bříško. To už jsem decentně přešel mlčením a nezmiňoval se o tom, že na vině není rostoucí plod, ale rostoucí chuťový apetit. Neměl jsem to srdce jí říct pravdu, ostatně to, že je trošku oplácaná jí na kráse neubírá a já změnu jen uvítám. Ovšem už teď vím, že mě to s ní nebude bavit dlouho.

Dost jsem přemýšlel nad tím, proč mě nelákají upírky. Přišel jsem na to, že stojím o tělo, ve kterém tluče srdce, ze kterého cítím život. O tělo, které hřeje a měkce se mi poddává. Pro nás upíry není upíří tělo našich poloviček vyloženě tvrdé, ale s měkkostí lidí se to nedá srovnat. Uložit se mezi stehna lidské ženy, je jako pro člověka lehnout si do prachového peří. Ovšem i prachové peří časem zevšední a mě lidské ženy také nedokážou plně uspokojit. Toužím najít to pravé. To, co by snad mohlo vyplnit skulinku na poli extáze.

No, ale než to najdu, Kayla mi bude dobrou náhražkou. Nehledá nic vážného a navíc je poměrně hloupoučká a naivní. Kromě detailů, které jí jako laikovi skutečně mohly uniknout – jako to s těmi nevysazenými pilulkami, zde byly ještě další drobnosti, které mě utvrdily v názoru, že holka moc moudrosti nepobrala, což se mi bude hodit.

Nazývala antikoncepční pilulky ankocepsí, dožadovala se, ať jí udělám ultrafoto, čímž myslela ultrazvuk a stěžovala si na bolesti v děloze a přitom ukazovala na žaludek. Když jsem ji jemně opravil, že tak vysoko děloha opravdu není – a naznačil, že nejspíš jen něco špatného snědla – dívala se na mě jako na blázna. Raději jsem jí tedy ukázal, kde ji má, načež se tomu velmi podivila a dokonce má slova zpochybňovala. Měla nejen o ženském, ale i o mužském těle velmi naivní představy, a přestože už její postelí pár – podle jejích myšlenek „chudáčků“ – prošlo, stála si za tím, že není anatomicky možné, aby byl konec chodbičky lásky tak nízko. No, když myslíš, holka… pomyslel jsem si a začal zvažovat, jestli na ni mám vůbec chuť. I když v zájmu mužského pokolení bych ji měl možná poučit a připravit půdu pro toho, kdo ji získá po mně.

Sice jsem ze své volby nebyl nejnadšenější, ale Kayla měla jednu nespornou výhodu a tou byla už zmíněná naivita a také absolutní neznalost lidské anatomie. Pochybuju, že bude při sexu zkoumat, proč mi netluče srdce nebo proč je má kůže tvrdá a chladná. A když bude, budu jí moct cokoli napovídat a ona mi uvěří. To se týká i toho, že se žádná má partnerka nesměla nikdy dozvědět nic o mně, mé rodině, a teď ani o Isabellce. Dále je tu ta záležitost s mými častými výlety na lov a vyhýbání se slunečným dnům. A kvůli tomu všemu si musím držet odstup od příliš bystrých a inteligentních dívek, což mě hodně štve, ale je to bohužel nezbytná podmínka pro zachování našeho tajemství.

Z mých myšlenek mě vytrhnulo zvonění mobilu. Přestože bych neměl, mívám jej v práci zapnutý, protože jediný, kdo má mé číslo je má rodina a ta by mi nikdy nevolala, pokud by to nebylo nutné.

Na člověka jsem byl možná až příliš rychle u něj a když jsem uviděl na displeji Rosaliino číslo, zatrnulo ve mně. Rose s Emmettem dnes hlídají Isabellku. Slečny, rozkročené na vyšetřovacím stole jsem si vůbec nevšímal a okamžitě přijal hovor, načež se ve sluchátku ozval vyděšený hlas mé sestry podkreslený srdcervoucím pláčem mé holčičky.

♣ 11. kapitola ♣ ♣ 13.  kapitola ♣

Autor: vesper (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vychoval jsem si lásku - 12. kapitola: