Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je - 5. kapitola

14.11.2010 (07:30) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 3421×

5. kapitola

Seběhlo se to hrozně rychle. Všechny svaly v těle se mi napjaly a já se přikrčil. Viděl jsem to zrychleně. Bella se pohnula vteřinu předtím, než jsem semkl víčka těsně k sobě a ruce mi vystřelily nad hlavu v obranném gestu. Praštil jsem sebou na zem a smotal se do klubíčka jako štěně. Měl jsem pocit, jako bych cítil chuť střelného prachu až v puse. Až do chvíle, než ten lupič zmáčkl kohoutek, jsem si nepřiznal, jak moc toužím žít.

Ale pak se nic nedělo. Slyšel jsem tříštění skla a hlasité výkřiky, a když jsem otevřel oči, viděl jsem nad sebou anděla. Tak pokud je tohle nebe, tak jsem rád, že jsem umřel. Skláněla se nade mnou Bella a na tváři se jí zračila úleva.

„Nejsem mrtvý?“ zeptal jsem se přiškrceně.

„Ne, naštěstí ten lupič neuměl ani mířit, takže tě více méně minul,“ odpověděla mi a trochu se i usmívala. Pak se však najednou zamračila a já se podíval směrem, kudy se dívala i ona. Upřeně sledovala mou pravou paži a košili, která se pomalu začala zbarvovat krví.

„Takže přece jenom mířit uměl… aspoň trochu,“ řekl jsem trochu zachmuřeně a to už Bella u mě vůbec nestála. Nechápal jsem, proč se ode mě tak rychle vzdálila, když uviděla tu krvavou skvrnu na mé košili. Stála několik kroků ode mě a tiskla se na prosklenou skřínku s dalšími klenoty, které tu měli vystavené. Skřínka za mnou byla vysypaná, jak do ní narazila ta kulka.

Venku se to hemžilo policisty a dokonce jsem tam zahlédl i nějakého lékaře. Esmé už stála na nohou, ale podepíral ji tam nějaký chlápek v uniformě, zatímco netrpělivě přihlížel dění v krámě. Lupič stále držel zbraň v ruce, ale ruka se mu třásla stále víc a zdál se velmi apatický až nakonec pistoli pustil na zem a ta ještě jednou vystřelila a rozbila další vitrínu.

Poté konečně zasáhla policie. Se zbraněmi namířenými na lupiče, vtrhli do krámu a okamžitě ho spoutali a odváděli ven. Jeden z policistů zajistil zbraň a další šel k Belle, která stále nepřítomně zírala na mou zraněnou ruku, která teď začínala trochu pálit, ale to už se ke mně hnal jeden z lékařů s kufříkem a začal mi ruku ošetřovat. Já však zrak nespouštěl z Belly.

Ten policista ji nejdřív objal a potom jí dal ruku jenom kolem ramen. Během toho si neustále něco šeptali a oba se zdáli být velmi rozrušení. Nakonec spolu vyšli z krámu a zamířili někam pryč, žádný z dalších policistů je nezastavil a já nevěděl, co se děje. Její oči v posledním okamžiku měly takovou tmavou barvu, jako by snad měla čočky.

Cestou domů řídila Esmé, nehodlala mě v takovém stavu pouštět za volant, přestože záchranář říkal, že jsem naprosto v pohodě a ta kulka mě jenom nepatrně škrábla. Ránu mi očistil a zalepil a přikázal mi navštívit lékaře, kdyby se mi ta rána nějak nezdála.

„Měla jsem hrozný strach, když na tebe ten chlap mířil. Je ti vážně dobře?“ ptala se starostlivě Esmé, když jsme už byli hodinu na cestě. Do Forks to byl ještě pěkný kousek cesty a já jsem byl pod neustálou palbou otázek, jestli mi není nevolno, jestli nemá na chvíli zastavit a jak se cítím.

„Jsem v pohodě, mami,“ odpověděl jsem jí a opřel si hlavu o opěrku.

„Kdyby se ti udělalo špatně, tak mi jenom řekni, hned bych zastavila,“ ujišťovala mě.

„Samozřejmě, je mi dobře, jak ten doktor říkal, je to jenom škrábnutí,“ uklidňoval jsem ji, ale zdálo se, že ani to nepomáhalo. Esmé byla od přírody taková citlivá a starostlivá a pro roli matky to byla přesně ta pravá osoba. Nedivil jsem se, že si nakonec s Carlislem osvojili ještě mě a Emmetta s Alice.

Díval jsem se z okýnka a sledoval míhající se krajinu zahalenou ve tmě. Ticho v autě přerušovalo jenom potichu puštěné rádio a Esmé taky přestala klást své otázky. Z celé té situace byla rozrušená snad ještě víc než já a přitom jsem to byl já, kdo málem přišel o život. Stále jsem před očima viděl toho chlápka, jak na mě míří nabitou zbraní a nebojí se ji použít.

Viděl jsem Bellin vystrašený obličej, když ten chlap na mě zamířil, potom si jenom pamatuju, že když vystřelil, viděl jsem ji pohnout se a než jsem znovu otevřel oči - bezprostředně po tom, co kulka prorazila sklo za mnou, seděla na zemi vedle mě a starostlivě na mě shlížela.

Stále mi nešlo do hlavy, jak mohla být tak rychle u mě. Byl to snad jen zlomek sekundy a ona za tu dobu stihla projít celým obchodem. Nedávalo mi to smysl a potom… ty její oči. Jak je možné, že měla najednou jinou barvu očí? Jako by ty její jinak medově zlaté kukadla nabrala hned o několik odstínů tmavší barvu. Jako by si nasadila kontaktní čočky, což ale v obchodě nebylo možné.

Snažil jsem se na to přijít, ale do myšlenek se mi začal vkrádat ten divný sen ze včerejší noci. Jako by ten s tím měl snad něco společného, to je fakt absurdní! Upíři přece neexistují, jsou to jenom povídačky na zastrašení malých zlobivých dětí, anebo na pobavení těch starších. Nejednou jsme se celá rodina dívali na takové ty filmy s upíry, mnohdy si s tím režiséři opravdu pohráli, ale nikdy mě nenapadlo tomu ani na minutku věřit.

„Edwarde, jsme doma,“ probrala mě ze zamyšlení Esméina slova. Trochu jsem sebou trhl, a když jsem zaostřil ven, zjistil jsem, že stojíme na naší příjezdové cestě.

„Asi jsem usnul,“ vysvětlil jsem jí svou ducha-nepřítomnost.

„Aha, no nevadí, můžeš si jít lehnout hned a trochu se prospat, s těmi věcmi mi pomůže Emmett s Jazzem, a pokud bys chtěl, můžeš zítra zůstat doma. Musel to být šok a vůbec bych se ti nedivila, kdyby…“ nabízela mi hned omluvenku na zítra.

„To je dobrý, ještě se podívám rychle na španělštinu, na zítra mám mít esej a potom si půjdu lehnout, do zítra jsem fit,“ ujistil jsem ji o naprosté zbytečnosti nechávat mě doma.

„Jak myslíš, kdyby sis to přece jen rozmyslel, stačí jenom říct,“ ujistila mě.

„Dobře, já jenom… mami, mohla bys, no… prostě to nikomu neříkat. Myslím o tom, co se dělo v tom obchodě?“ zeptal jsem se, ještě než vystoupila z auta. Esmé se na mě podívala nejdřív trochu nechápavě, ale potom jenom přikývla a společně jsme vysedli a zamířili do domu, kde si už začala dělat pořádky s Emmettem a Jazzem, kteří ji začali poslušně vynášet věci z auta a nosit je do obývacího pokoje, kde je poskládali podél stěny. O mém lehkém zranění ani o přepadení obchodu se nezmínila ani slovem.

Jen co jsem došel do pokoje, zamířil jsem do koupelny, kde jsem si sundal zakrvácenou košili a namočil ji v umyvadle do studené vody. Prohlédl jsem si ruku, na které zůstane asi tenká jizva, a podíval jsem se do zrcadla, jestli jen tam neuvidím nějaké známky dnešního večera.

„Určitě se ti to jenom zdálo,“ promluvil jsem na svůj obraz v zrcadle, když jsem si prohlížel vlastní zorničky, jestli náhodou taky nemění barvu, ale byla to pěkná blbost. „Jo, jenom se ti to zdálo,“ potvrdil jsem si vlastní slova, opláchl si obličej studenou vodou a vrátil se do pokoje, abych se konečně mohl vrhnout na tu esej. Konečně jsem měl dobré téma.

Ráno mi ještě nakoukla do pokoje Esmé a podala mi čistou gázu, abych si ji prý vyměnil, než půjdu do školy. Carlisle se mi na tu ruku chtěl podívat, jelikož před manželem neměla Esmé žádné tajnosti a tak se on, jako jediný z rodiny, dozvěděl o incidentu v obchodě. Což mělo také za následek, že jsem byl opět imunní Emmettovu skvělému budíčku a tím jsem si to u něj definitivně rozházel, jak mi neopomněl sdělit.

Celkově dnešní ráno probíhalo bez nějakých větších dramat. Rose měla všechny nehty stejně dlouhé, neměla žádné oko na punčoše a na tváři se jí neudělal žádný uher. Tohle k dnešní ranní spokojenosti naprosto stačilo a my mohli do školy vyrazit včas, abychom nepřišli pozdě.

„Ty, Ede, slyšel jsem, že máš rande s Monicou. Co je na tom pravdy?“ zeptal se zvědavě Emmett, když už seděl nasáčkovaný vzadu mezi Rose a Alice. Mohlo mě napadnout, že to za chvíli bude vědět celá jejich parta.

„Není to rande,“ odpověděl jsem mu.

„Ne? A co to potom tedy je? Monica říkala, že se půjdete projít a pak… no, domyslet si to můžeš snad sám,“ zasmál se Emmett a Rose se k němu přidala. Ano, domyslet jsem si mohl sám, co by si představovala. Bylo mi to více méně jasné, ale nehodlal jsem její představy plnit, především ne ty, ve kterých jsem vystupoval já.

„Víš co? Co kdybys to nerozebíral?“ usmál jsem se na něho přes zpětné zrcátko a pak se znovu zaměřil na jízdu, v ruce mi začalo nepříjemně tahat, a tak jsem trochu přidal, abychom byli co nejdřív na parkovišti, než si něčeho všimnou sourozenci. Avšak ani to nebylo řešení.

„Kam tak ženeš?“ zpozorněla Rose. „Že by se přece jenom těšil na Monicu?“ neodpustila si a zeptala se Emma. Spolu potom začali vymýšlet nějaké další varianty, ale nakonec se shodli na Monice a tom, jak to bude prima, když se připojím do jejich party.

„Brácha, a nechceš začít třeba s námi hrát basket?“ napadlo najednou Emmetta.

„Ne, to opravdu nechci,“ odpověděl jsem mu kysele a Emm se na mě jenom zašklebil. Už to měli vykreslené fakt do posledního detailu, jenom se mě neptali, jestli chci do toho jejich obrázku zapadnout, což já vůbec nechtěl. Chtěl jsem žít vlastním životem a ne se podřizovat nějaké partě lidí, kteří mi stejně přijdou pěkně nahlavu. Mé sourozence nevyjímaje.

Dál jsme však toto téma nerozebírali, jelikož jsme přijeli na školní parkoviště, kde bylo na tak česnou hodinu neobvykle rušno. Do začátku vyučování zbývalo ještě víc jak půl hodiny a přitom bylo parkoviště skoro plné.

„Nevíš, co se děje?“ zeptala se mě zvědavě Alice. Jako bych byl snad děd Vševěd.

„Nemám nejmenší zdání, ale tak myslím, že ti nebude dělat nejmenší problém se někoho zeptat. Vypadá to, že všichni jenom čekají, až se budou moct s novinkami pochlubit.“ Tohle mi bylo víc než jasné, ale nevěděl jsem, co by mohlo vyvolat takový rozruch. A navíc mi přišlo, že to po našem příjezdu začalo na parkovišti ještě víc šumět, jako v úlu.

„Nepozvals´ Isabellu na rande, že ne?“ ujišťoval se Jazz, když se všechny pohledy stočily mým směrem a já měl v tu chvíli neblahé tušení, že zatajit incident v obchodě se mi sice podařilo před vlastní rodinou, ale nějak jsem nepomyslel na ostatní.

„Jistě, že ne! Co tě to napadlo?“ zeptal jsem se ho uraženě.

„Já jen tak, že na tebe všichni tak divně koukají a pořád si něco šeptají,“ informoval mě o něčem, co jsem dávno věděl. Proč mě to jenom nenapadlo už včera večer? Teď budou všichni mí sourozenci za blbce, jelikož ani neví, co se stalo jejich bratrovi.

„Víte, asi bych vám měl říct…“ už jsem se chystal s pravdou ven, když se k nám přihnala Monica a s ní i zbytek Emmetovy a Rosiny party.

„Ach, Edwarde, jsi v pořádku… nic ti není?“ ptala se starostlivě a sápala se po mně.

„Jsem v pohodě, jasný?“ odpověděl jsem jí trochu nepatřičně naštvaně.

„Víš, jaký jsem měla strach? Tady ti,“ řekl a ukázala po celém parkovišti, „toho strašně moc navykládají, někdo tě dokonce už viděl mrtvého. To bylo opravdu hrozné… ach, jsem tak ráda, že jsi v pořádku,“ drmolila a její pusa se neměla k tomu, aby zastavila. Dokonce mě rukou objala i kolem pasu a zařadila se po mém boku!

„Pane bože, co se tu tady děje? Vysvětlí nám to tu někdo? Proč měl být Ed mrtvý?“ ozval se Emmett a vůbec jsem se jeho otázce nedivil.

„Copak vy o tom nevíte? Edwarde, tys´ jim to neřekl?“ vyzvídal překvapeně Mike.

„Nepokládal jsem to za důležité,“ odpověděl jsem šeptem. Bylo mi jasné, že to byla velká chyba. Vědět, že dneska to bude známo po celé škole, a někdo mě ještě v myšlenkách pěkně zakope pět sáhů pod zem, to jsem fakt nečekal.

„Vy fakt nevíte o tom přepadení v Bremertonu?“ Všechny pohledy mých sourozenců se na mě překvapeně podívali, jako bych snad já měl být ten lupič! „Došlo tam k přepadení klenotnictví, kde byl zrovna i Edward. Ten chlap měl nabitou zbraň a dokonce na něho mířil! A nakonec vystřelil!“ začala jim Jessica vysvětlovat to, co jsem včera neudělal já.

„Páni, brácho, ty ses postavil lupičovi?“ zasmál se Emm a přátelsky mě plácl přes rameno, bohužel však přes to zraněné a já jsem usykl bolestí.

„Panebože, on tě fakt postřelil?“ vylekala se hned Monica a už se chystala, že mě prohlídne a rozepínala mi bundu, ale to jsem ji už musel zastavit. Její ruku jsem kolem svého pasu snesl jenom s přemáháním, ale vysvlékat mě tu fakt nemusí.

„Ne, kulka mě jenom škrábla,“ osvětlil jsem jim velikost mého zranění a Mike jenom uznale zamručel. Co on může vědět? Podle mě by byl strachy bez sebe, kdyby na něj někdo ukázal zbraní, ale na rozdíl ode mě, by se všem se svým zraněním z boje určitě chlubil.

„To muselo bolet,“ rozplývala se nad zraněním Monica a já si připadal jak malé dítě.

„Trochu jo, ale teď už je to lepší. A pokud dovolíte, rád bych šel na hodinu,“ utnul jsem rozhovor na téma mé postřelené ruky, vyvlékl se s Moničina objetí a vydal jsem se sám, doprovázen zvídavými pohledy spolužáků, na první hodinu. Přestože se mě už nikdo nevyptával na včerejší události, byl jsem hvězdou dne po zbytek dopoledne. Jenom by mě zajímalo, jestli se tak zajímají i o Bellu, vždyť tam byla taky.

„Tvá popularita na téhle škole stoupá závratnou rychlostí!“ Dohonil mě cestou na oběd Emmett a já se podivil, že už nesedí u svého obvyklého stolu a netlachá o nesmyslech, nebo se nesnaží sbalit nějakou krásku, čistě jenom na dnešek.

„Hm, spíš bych byl raději, kdybych populární nebyl,“ povzdechl jsem si. Nebavilo mě být středem jakýchkoliv témat, ať už by jejich námětem bylo mé přátelství s Bellou, nebo to mé včerejší tak zvané hrdinství. Nechápal jsem, proč to všichni tak řeší. Nikdo tam nebyl, neví, co přesně se tam stalo, a tak to přece nemůžou rozebírat. Doufal jsem, že je to aspoň v co nejkratší době přejde.

„Co blázníš? Víš, jak je to fajn být populární? Co kdyby sis to začal užívat?“

„Ale já si to užívat nechci, chápeš? To je potom - kamkoliv se pohnu já, pohnou se i ostatní, tohle já nechci,“ snažil jsem se objasnit své stanovisko k popularitě.

„Vážně tě nechápu, brácho. Ale aspoň na chvíli, kvůli mně a Rose, se tvař, že tě ta popularita baví a nech nás, abychom si ji užívali místo tebe,“ zaškemral. Tak tohle jsem fakt nečekal.

„To nemyslíš vážně, že?“ doufal jsem, že žertoval.

„Naopak, myslím to zcela vážně. A víš co? Přisedni si k našemu stolu,“ nabídl mi hned, jak jsme vešli do jídelny. Většina té jeho party už seděla u stolu a na mě zběsile mávala Monica. „Vidíš, už i Monica se na tebe těší… dneska vlastně máte to rande, že?“ zeptal se.

„Není to rande,“ zavrčel jsem na něj podrážděně. Dneska byl fakt pěkně dotěrný.

„Jak myslíš, říkej si tomu, jak chceš, ale ta holka tě žere, měl bys toho využít,“ nabádal mě.

„Víš, Emmette, já nejsem ty a možná právě v tom je ten problém,“ utnul jsem tenhle prapodivný rozhovor a šel si sednout ke stolu, kde už seděla Alice a Jazz.

„Co jste s Emmem rozebírali?“ zeptal se zvědavě Jasper, když jsem dosedl na židli.

„Ale nic, neřeš to. Teď bych se jenom rád v klidu najedl.“ Těmi slovy jsem ho i Alici vlastně požádal, aby mě pro dnešní oběd nezatěžovali nějakými zvídavými otázkami. Avšak, co neudělali oni dva, dokázala během chvíle Monica. Ještě jsem si ani nekousl do bagety, když se mi kolem krku obtočily její ruce a ona mi začala šeptat do ucha.

„Držela jsem ti místo, pojď si sednout za námi,“ lákala mě a snažila se o koketní a svůdný hlas, ale všichni by museli uznat, že jí to opravdu nešlo. Anebo jsem to mohl uznat jenom já, jelikož Monica nebyla typ holky, kterou bych si sám představoval.

„Promiň, ale myslím, že tu zůstanu,“ odmítl jsem a snažil se sundat její ruce. Nechápal jsem, co to má za zvyk, pořád se kolem mě motat. Začínal jsem mít takovou předtuchu, že v minulém životě musela mít něco společného s hady, možná byla škrtič a ta plazivost jí zůstala až do teď, co já můžu vědět, že?

„Tak víš co? Já si sednu za vámi, Alice, nevadí ti to, že ne?“ zeptala se mé sestry a aniž by čekala na nějakou její odpověď, donesla si své jablko a láhev s vodou a už seděla vedle mě. Židli měla tak blízko té mojí, že už ani blíž nešla a myslím, že kdybych se jenom trochu odsunul od stolu, tak mi sedí na klíně. Nějak jí zřejmě nedošlo, že přijetí její nabídky na obyčejnou procházku, ještě neznamená, že spolu chodíme.

Po zbytek oběda se ke mně lísala, jako nějaká toulavá kočka a při tom se ještě bavila s mými dvěma sourozenci. Já jsem zatím po očku sledoval dveře a doufal, že dneska v biologii nezadá nějakou společnou práci a Bella tam znovu nebude, protože bych to další hodinu po boku Moniky asi nevydřel a vypadalo to, že Bella tu asi ani není, jelikož na oběd přišel jenom Cordy.

„Ehm, promiň, že ruším, ale chtěl jsem se jenom zeptat, jestli je Bella v pořádku,“ musel jsem se Cordyho zeptat, když jsem vycházel z jídelny a on šel jenom krok za mnou. Divil jsem se, že jsem se Moniky aspoň na chvíli zbavil.

„Je v pořádku, ale tobě do toho nic není, pamatuješ si doufám, co jsem ti včera říkal, ne? Ono to totiž stále platí. Bella není pro tebe, tak se od ní drž dál.“ Dneska to však neříkal tak nepřátelským tónem jako včera, znělo to spíš jako varování, jenže jsem nevěděl, před čím by mě tak asi mohl varovat, pochyboval jsem, že by mi Bella mohla nějak ublížit, nebo být pro mě nějakým způsobem nebezpečná.

„Jak myslíš, já každopádně taky trvám na svých slovech ze včerejška. Pokud mi to neřekne sama Bella, tak si nenechám nikým poroučet,“ odpověděl jsem mu stejně klidným tónem. Cordy si mě potom jenom zamračeně prohlídl a pokračoval na svou hodinu a já se také vydal na tu svou. K velkému štěstí měla Monica svého kolegu na laboratorní práce ve škole, a tak jsem se s ní nemusel celou hodinu obtěžovat.

Což mi stejně bylo málo platné, jelikož po tělocviku, kdy jsem se snažil zapojit opět do hry, ale moc mi to nešlo, jsem se vracel k autu, myšlenkami úplně někde jinde, jsem ji zahlédl stát u mého auta s deštníkem v ruce, jelikož trochu mžilo.

„Doufám, že jsi nezapomněl na naši schůzku?“ zeptala se mile, když jsem k ní došel. Snažila se mě znovu obejmout a dát pusu, ale naštěstí jsem se jí vymanil. Když mi připomněla tu naši dohodnutou schůzku, musel jsem si přiznat, že jsem na to doopravdy zapomněl.

„Samozřejmě, že… nezapomněl,“ odpověděl jsem jí, ale neměl jsem se k tomu, abych dodal i úsměv. Odemkl jsem auto, nasedl na místo řidiče a počkal, až nasedne i Monica. Docela by mě zajímalo, jak se dneska sourozenci dostanou domů. „Tak, kam to bude nejdřív?“ zeptal jsem se, když se připoutala.

„Bude tě navigovat, myslím, že…“ řekla a už jsme společně vyjížděli z parkoviště školy. Nakonec jsem musel uznat, že to její naštvání přešlo dřív, než jsem čekal. Mé první odmítnutí nesla špatně a teď, jako by se to vůbec nestalo. „… teď zaboč doprava…“ řekla a tak jsem zabočil, jak řekla a snažil se dál vnímat aspoň částečně její slova.

„A co máš v plánu?“ zeptal jsem se, když mě navigovala do pomyslného centra.

„Tak já nevím, bude to záležet na tobě,“ zavrkala a jejím způsobem na mě svůdně pohlédla. „Budeš si se mnou moct dělat, co chceš,“ dodala a tím všemu nasadila korunu.

„A-aha…,“ dodal jsem a hned mi bylo jasné, co tím myslela.

„Můžeme třeba zajít i do cukrárny, projít se, můžu ti ukázat, kde bydlím,“ navrhla a to, že tohle považuje za skutečné rande, bylo víc než nad slunce jasné. Pane bože, kam jsem se to uvrtal. V duchu jsem se ještě modlil, aby na mě nezkoušela nic jiného než ty její sladké řečičky. Nerad bych nějak ranil její city, ale opravdu jsem o ni neměl zájem.

„Jaké bylo rande?“ zeptala se Alice, když jsem dorazil domů a ona sama seděla v obýváku.

„Asi nemá smysl ti říkat, že to nebylo rande, že? Myslím, že Monica nějak nechápe rozdíl mezi vztahem a obyčejným přátelstvím. Asi by byla ráda, kdyby mezi námi něco bylo… no, ale to je jedno. Kde jsou ostatní?“ zeptal jsem se zvědavě, když jsem zaznamenal, že nikdo kromě Alice není doma.

„Nevím. Rose s Emmettem jsou někde s partou, Jasper, tak ten je taky někde v tahu a Esmé s Carlislem jsou v Port Angels. Carlisle pozval Esmé na večeři, aby oslavili naše konečné nastěhování, protože Esmé rozbalila poslední krabici,“ vysvětlila mi důvod prázdného domu.

„Fajn a co děláš? Dávají nějaký film, nebo tam jako tradičně nic neběží?“ vyzvídal jsem.

„Nevím, zatím jsem neprocházela program. Ale tak přisedni a můžeme to zjistit,“ poplácala na místo vedle sebe, a tak jsem přisedl a společně jsme začali procházet jeden program po druhém, až jsme se zastavili u nějakého filmu, který zrovna začínal.

» Mé shrnutí «

≤ Předchozí kapitola ooo Další kapitola ≥

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je - 5. kapitola: