Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je 3 - 16. kapitola

30.12.2013 (16:30) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1385×

16. kapitola

Bylo to přesně, jak Cordy řekl. Nehodlal na nikoho čekat a rozhodně ne na lidsky pomalého přítele své sestry. Ve chvíli, kdy jsem vyšel s cestovní taškou z domu, jsem jenom zahlédl jemný obláček prachu, který se zvedal za jeho koly.

„Nic si z toho nedělej, jeho postoj se od včerejška moc nezměnil,“ chlácholila mě Bella, ke které jsem potom zamířil. Postávala u otevřeného kufru svého auta, kde měla uloženou už svoji tašku, takže jsem tam přihodil i tu moji.

„Já měl stejný názor jako tvůj bratr,“ pokrčil jsem rameny a natáhl se k ní, abych ji políbil.

Bella se však místo toho odtáhla. „Copak jsi nepochopil, že mám na mysli jenom tvoje bezpečí a právě proto tě beru s sebou?“ zeptala se trochu zostra a už teď po ránu to zavánělo opětnou hádkou. Oba jsme v tomhle byli hrozně paličatí.

„Moje bezpečí je jenom relativní pojem. Navíc tím, že mě bereš na váš rodinný výlet, vám budu jenom na obtíž,“ upozorňoval jsem ji na fakt, že mě bude muset neustále někdo hlídat, protože pokud Hunter zjistí, že jsme vyrazili mimo rezervaci, bude to pro rodinu daleko větší nebezpečí. „V La Push stále zůstává daleko víc upírů, i když jich několik odjede.“

„Slyšela jsem, že ti Cordy včera říkal o schopnostech Maggie, a právě proto jsem si myslela, že dokážeš pochopit, proč chci, aby tu byla aspoň ona, pokud má jít o tvoje bezpečí,“ povzdechla si a netrpělivě si prohrábla vlasy, které jí v jemných vlnách spadaly po zádech. Vypadala jako vždy úžasně a teď, když se zlobila – i když zrovna na mě – vypadala jako nějaká zlatooká bohyně.

„Dobrá, uznávám, že Maggie má působivý dar, který by mě nejspíš udržel v bezpečí, stejně jako spousta dalších vycvičených upírů. Ale pokud opravdu trváš na tom, že mám jet s vámi, tak se podřídím. Ale jenom proto, že se nechci hádat a taky proto, že od sebe nebudeme na moc dlouho,“ prohodil jsem a konečně si od Belly vysloužil pusu.

„Děkuju,“ zamumlala spokojeně, že jsem přistoupil na společnou cestu. „Nasedni si,“ pobídla mě a zavřela kufr. Než jsem se nadál, už seděla na místě řidiče a startovala auto.

„Kam vlastně vyrážíme?“ zajímal jsem se, když jsem dopínal bezpečností pás, což byla Bellina podmínka. Její řízení jsem nemohl nikdy zpochybnit, její dokonalé reflexy zabraňovaly tomu, aby se jí stala nějaká dopravní nehoda, ale ani tak jsem jí nikdy nedokázal vymluvit fakt, že když jedu v autě s ní, tak ten pás vlastně nepotřebuju.

„Do Idaha,“ odpověděla a jenom se usmála, když jsem se zatvářil trochu překvapeně. Nečekal jsem, že na lov jezdí až do jiného státu. Vlastně jsem si tak nějak myslel, že se většinu času zdržují v tom národním parku východně od Seattlu.

Cesta ubíhala klidně, ale nehorázně jsem se nudil. Trasu po Seattle a Tacomu jsem znal pomalu jako své vlastní boty. Přišlo mi, že jakkoliv je to daleko, už jsem tam za svůj pobyt v tomto státě strávil docela dost času. A to jsem nemusel počítat ani těch pár dní strávených v nedaleké Olympii, kdy jsme tu byli se školou na basketbalovém zápasu, který jsme následně vyhráli. Stále jsem měl v dobré paměti výrazy našich protihráčů, kteří byli už několikrát po sobě šampiony, a my, naprostí amatéři, jsme jim následně titul vyfoukli před nosem. Musel jsem se usmát, když Bella míjela odbočku k tomuto městu a směřovala po I-90 E na Spokane.

„Co tě pobavilo?“ zajímala se, když jí neunikla změna v mém výrazu.

„Jenom jsem si vzpomněl, jak jsme byli v Olympii na tom školním turnaji v basketu,“ odpověděl jsem a Bellin obličej se na malý okamžik stáhl do bolestné grimasy, ačkoliv svou mimiku hned vzápětí ovládla a tvářila se úplně normálně.

„Nevzpomínal jsem na to, co se vybavilo tobě, to tě ujišťuju, ani jsem na to nepomyslel. Spíš jsem měl na mysli výraz protihráče, když jsme si šli pro pohár,“ namítl jsem, když jsem si uvědomil, na co si Bella musela vzpomenout. Netušil jsem, že jenom zmínka o tomhle výletu, pro ni bude tak bolestivá. Ale mohl jsem to aspoň tušit. Tehdy mě vlastně Monica políbila a Bella to nejspíš viděla – buď osobně nebo prostřednictvím myšlenek některého z mých bývalých spolužáků z forkské střední.

„A říkám o tom snad něco?“ namítla mrazivě.

„Nic jsi neřekla, ale neušlo mi, co zmínka o Olympii způsobila,“ upozornil jsem ji na ten fakt.

„Co by způsobila? Ničeho jsem si nevšimla,“ trvala si na svém a naprosto očividně mi lhala. Nikdy jsem vlastně nebyl schopen přesně odhadnout, kdy mi lže a kdy mluví pravdu, ale většinou jsem doufal, že by mi nikdy nelhala.

„Teď mi lžeš a vím to nejen proto, že mi Jacob nevybíravým způsobem vmetl do tváře to, jak ti ten polibek ublížil. Stačí se jenom na tebe podívat a vím, že měl pravdu a tebe to pořád trápí,“ odpověděl jsem a doufal, že konečně přestane popírat své city, ať už jsou jakékoliv. Ten polibek, který proběhl mezi mnou a Monicou, a Bellina dokonalá paměť pro ni byly prokletím, ale nemohl jsem s tím nic udělat. O ten polibek jsem se neprosil, byl jsem k němu vlastně donucen z Moničiny strany a ve chvíli, kdy to jenom bylo možné, jsem ho ukončil. 

„Fajn, a co tedy po mně chceš? Abych ti tu teď vyčítala to, že můj mozek na to nedokáže zapomenout?“ zajímala se a pohled stále držela upřený na cestu před námi, která postupně ztrácela na intenzitě dopravního ruchu.

„Nechci, abys někomu cokoliv vyčítala. Jenom chci, abys místo toho myslela na fakt, jak hrozně moc tě miluju a tohle bylo jenom malé nedopatření, o které jsem vůbec nestál. Nemělo se to stát. Miluju tě, Bello, a na tom se nemůže nic změnit,“ prohlásil jsem vášnivě a levou rukou jsem se natáhl k té Bellině, která klidně spočívala na řadící páce, a jenom ji pohladil. Chladný dotek její kůže už mě nepřekvapoval, zvykl jsem si na něj, přestože u ostatních upírů jsem s tím měl ještě pořád trochu problém. Možná to ale bylo hlavně tím, že ti ostatní měli rudé oči a já je nemiloval.

„Taky tě miluju,“ zamumlala a propletla si ruku s mou, takže teď jsme mohli řadit oba najednou. Bylo to příjemné. „Jenom prostě musím občas bojovat s vlastní myslí, která má vždy až příliš prostoru k různým úvahám, se kterými se ti tady ale nehodlám svěřovat, protože by se ti jistě nelíbily. To je všechno. Vím, že Monicu vnímáš jenom jako kamarádku, přestože ona k tobě očividně cítí něco víc. Kdybys mě nemiloval, neopustil bys rodinu, když ti Monica dávala na výběr,“ prohlásila a mým uším to znělo, jako by se sama přesvědčovala o tom, že té poslední větě může věřit.

Další kilometry našeho výletu proběhly pak v klidu. Dokonce takovém, že někde před Spokane jsem usnul a vzbudil jsem se až těsně před Missoulou.

„Jak dlouho jsem spal?“ zamumlal jsem ospale a snažil se zaostřit na blížící se ceduli s dopravním značením. Projížděli jsme kopcovitou krajinou, na kterých rostly vzrostlé stromy, které však měly ještě daleko k těm, co obklopují Forks a okolí. Po Bellině straně jsem zahlédl, jak se něco zalesklo, a následně se mi objevil výhled na řeku, která tekla pod cestou.

„Necelé tři hodiny. Jsme skoro u cíle,“ prozradila a dál se věnovala řízení.

„Kromě Washingtonu a Virginie jsem zatím nebyl v žádném státu,“ poznamenal jsem tak zamyšleně a obdivoval krásy tohoto pro mě neznámého místa. Samozřejmě jsem už na různých videích, které nám ve škole v zeměpise promítali, viděl mnoho jiných míst, ale nikdy to nebylo takové, jako když to místo navštívíte osobně.

„No, tak to už ses dneska ocitl v Idahu a zrovna teď se nacházíš v Montaně,“ prohodila.

„Neříkala jsi, že jedeme do Idaha? Proč jsme ho tedy přejížděli?“ namítl jsem ještě stále trochu rozespale a možná mi něco uniklo. Jenže jsem nevěděl co.

„Říkala. Však taky do Idaha míříme, jenom jedeme do určité části a ono je to rychlejší, když se to vezme přes Missoulu,“ poznamenala a já jenom přikývl, ačkoliv jsem vlastně pořád nevěděl, kam přesně jedeme. Stromů kolem cesty přibývalo, přestože kopce se pomalu měnily v rovinku, jak jsme se blížili k městu. A samozřejmě houstla i doprava, kterou Bella zvládala jako ten nejtrpělivější řidič.

Snažil jsem si po tak dlouhé cestě najít v sedadle pohodlné místo, ale deset hodin bylo prostě deset hodin a nejenže jsem tu pohodlnou polohu nemohl najít, ale navíc se ozvaly mé lidské potřeby. Což zaznamenala i Bella a než jsem se nadál, tak ještě před vjezdem do města odbočila k benzínce.

„Díky,“ zamumlal jsem a hned se taky vydal najít nějaký záchod.

„Zajdu ti koupit něco k jídlu,“ prohodila ve chvíli, kdy jsem zavíral dveře od auta. Kromě nás tu ještě parkovala tři další auta a jeden kamion. Po parkovišti se proháněly dvě děti, jejich prarodiče je neustále napomínali, zatímco upíjeli z kouřících kelímků kávu.

Přidal jsem do kroku a už jsem na boční stěně benziny zahlédl značku záchodů.

„Měl jsi říct, abych zastavila daleko dřív,“ poznamenala Bella, když jsem se vrátil a ona mi podávala láhev s vodou a bagetu. „Až moc jsem se soustředila na cestu, že jsem zapomněla na tvé lidské potřeby,“ omlouvala se.

„Prosím tě, neblázni, kdyby to bylo tak akutní kdykoliv předtím, tak bych ti samozřejmě řekl, jenže jsem to asi všechno nějak zaspal,“ zasmál jsem se a otevřel láhev s vodou, abych se mohl napít. Měl jsem pořádnou žízeň, přestože mi to ještě před malou chvílí vůbec nepřišlo na mysl.

„Vzala jsem i nějaké sušenky a další jídlo. Nevěděla jsem, co by sis dal, ale ve městě se potom budeme muset stavit v nějakém obchodu, abych pořádně nakoupila, přece jenom budeme pár dní v naprosté divočině, kde je to do nejbližšího obchodu pěkných pár mil,“ zamumlala si spíš jenom pro sebe.

„A je to tady zase. Vidíš, jsem ti tu jenom na obtíž,“ poznamenal jsem a až ve chvíli, kdy se na nad mými slovy zamračila, že jsem to řekl nahlas. Původně jsem si myslel, že jsem si stěžoval jenom v mé mysli.

„Sakra, Edwarde! Vydrželi jsme se o tomhle tématu nebavit deset hodin, copak to teď musíš vytahovat?“ obořila se na mě a mně vtom zaskočil doušek vody, jak mě svou reakcí na má slova překvapila. Nečekal jsem, že bude tak prudká.

„Promiň, jen mi to ujelo,“ zamumlal jsem v odpověď.

„Tak teď si pro změnu pamatuj ty, nejsi nikomu na obtíž a rozhodně ne mně. Jenom je to trochu změna a na některé detaily jsem prostě pozapomněla i s mým dokonalým mozkem, který nepřestává občas rozebírat naprosté nesmysly. Takže až dojíš, můžeme se vydat znovu na cestu a ve městě se stavíme v supermarketu, kde bez nějakých protestů nakoupíme nějaké jídlo a potom vyrazíme na místo určení,“ rozhodla.

„Fajn, žádné protesty,“ souhlasil jsem, stále ještě trochu šokovaný. Zrovna na mě zkoušela stejný postup jako já na ni v autě, když se zabývala mým a Moničiným polibkem. No, to snad není pravda, jak rychle aplikuje jednou naučené věci.

„Teď sněz tu bagetu, nevím, jak ti bude chutnat, ale neměli zrovna na výběr,“ informovala mě a já se podíval na letáček přilepený na obalu. Šunková, ideální, pomyslel jsem si a dal se do jídla, než se mi stačil žaludek znovu ozvat a připomenout mi tak svou prázdnotu.

A jen co jsem potom vyhodil sáček od bagety a prázdnou láhev od vody, mohli jsme pokračovat v cestě. Kvůli té naší zastávce na benzínce a následně i v supermarketu už musel zbytek Belliny rodiny dorazit na smluvené místo a teď na nás nejspíš čekat. Připadal jsem si blbě, když jsem věděl, že Bella má zpoždění kvůli mně, ale na druhou stranu jsem si vcelku užíval výhled z okna na neznámé město, které nás teď obklopovalo. Bylo tvořeno převážně nízkými, případně dvoupatrovými domy, za kterými se v dálce rozprostíraly kopce, ať jsem se podíval kamkoliv. Ulice byly mokré od nedávného deště, který zřejmě předcházel našemu příjezdu, a těžké šedé mraky tomu stále napovídaly. Silnice byla přeplněná lidmi vracejícími se z práce nebo mířícími za zábavou. Centrum nebylo nijak moc zastavěné jako třeba v Seattlu nebo jiném velkém městě, stále jsem tu viděl zatravněné plochy a občas i stromy. Bylo to příjemné takhle na pohled a určitě se tu muselo pěkně i žít. Tedy, ne že bych si stěžoval na to, kde jsem teď bydlel.

Nakoupili jsme v Albertsons tolik jídla, jako bychom tu měli zůstat snad na celý měsíc a ne jenom na několik dnů. Bella samozřejmě opět přeháněla a já jsem ji nedokázal nijak zarazit. Zřejmě chtěla být připravena na všechno – ačkoliv jsem netušil, co to ‚všechno´ má být.

Pak už jsme mohli vyrazit tam, kam jsme měli původně namířeno. Jeli jsme po US-12 W na jih a následně zamířili směrem k národnímu parku. Cesta vedla zalesněnou krajinou, kde se před námi opět zvedaly kopce a nedlouho nato nás opět vítal stát Idaho, přesně jak Bella říkala. Po nějaké době se cesta zúžila a stromy se k ní ještě přiblížily, takže jsem si pomalu připadal jako doma. Všude kolem mě bylo vlhko a zelené stromy.

„Za chvíli tam budeme,“ poznamenala, přestože jsem neměl nejmenší tušení, jak to poznala. Už dobrou hodinu mi ta cesta přišla úplně stejná, bez nějaké očividné známky. Kdyby se sem tam neobjevila nějaká dopravní značka s měnícím se počtem mil do nejbližšího města, měl bych za to, že celou dobu stojíme na místě nebo jezdíme v kruhu.

Jak ale Bella řekla, tak udělala. Než jsem se nadál, odbočovala k úzké lesní cestě mezi stromy, u které byla cedule se zákazem vjezdu pro motorová vozidla.

„Ta cedule pro vás asi neplatí, co?“ prohodil jsem a ukázal do zpětného zrcátka.

„Platí jenom pro turisty,“ namítla a zářivě se na mě usmála. „My jsme tu, řekněme, pracovně. Na jaře se jim tady narodilo velké množství dravců a my jsme jim od nich přišli pomoct,“ informovala mě a já jenom přikývl. Samozřejmě mě mělo napadnout, že za tím budou jenom ty nejlepší úmysly, jaké jenom upíři mohou mít.

Vjížděli jsme hloub do lesa, když jsem konečně zahlédl kousek před námi stát auto, které patřilo zbytku Belliny rodiny. Stálo před nenápadným, ale rozhodně velkým a zřejmě i honosně zařízeným domem. Byla to spíš velká víkendová chata kousek od nějaké říčky, nebo co se to tam lesklo a šumělo.

„Už jsem si myslel, že ses ztratila,“ prohodil Cordy, když jsme zaparkovali a vysedli, směrem k Belle, která se jenom zamračila. „Já jen že ti to trvalo tak dlouho, obvykle tu býváš první,“ pokrčil rameny a vrátil se do domu. Nechal za sebou otevřené dveře, a tak jsme s Bellou popadli svoje zavazadla z kufru a vydali se za ním. Dům byl, přesně jak jsem předpokládal, velmi prostorný. Celý byl provedený ze dřeva, aby nenarušoval ráz okolní krajiny, a Charlie se právě snažil rozdělat oheň v krbu, což jsem považoval za docela riskantní, když vezmu v potaz to, jak jsou upíři hořlaví.

„Když dovolíš, Charlie, rád se o to postarám,“ nabídl jsem se mu, když naskládal asi právě nasbírané dřevo na hranici a chystal se ho podpálit.

„Jak myslíš. Renée sice říkala něco o tom, že to mělo být už zapálené před tím, než jsi přijel, ale takhle to bude asi lepší,“ poznamenal a nechal mě zapálit oheň samého. Mezitím se kolem mě protáhla Bella do jednoho ze zadních pokojů.

„Nesu nám tam tašky. Jsou to ty dveře na konci chodby,“ prohodila a já přikývl s tím, že tam stejně za pár okamžiků skončím, abych se prospal. Mezi všemi těmi stromy, které obklopovaly dům, tu byla poměrně tma i na to, že bylo léto a nemohlo být víc jak osm hodin večer. Teď už jsem se vlastně ani nedivil, že jim ty jejich rodinné lovy trvají tak dlouho. Pokud jim jenom cesta na ten lov trvá celý den, což je vcelku slušné vysvětlení.

„Renée vynesla tašky s nakoupeným jídlem do kuchyně, takže jakmile budeš mít hlad, neváhej,“ objevil se najednou vedle mě opět Charlie. Vstal jsem od krbu, kde už tiše plápolal oheň, který olizoval vlhká polena.

„Díky. Máte to tu opravdu pěkné,“ řekl jsem a ještě jednou se kolem sebe rozhlédl. Bílá sedačka s konferenčním stolkem stála naproti jedné z dřevěných stěn, na které byla připevněna televize. Za sedačkou byla poměrně velká okna, díky nimž jsem viděl do lesa, který se kolem celého domu rozprostíral.

„Díky, Renée a Bellu to jistě potěší. Tohle zařizovaly společně,“ informoval mě.

„No jasně, naše dvě malé bytové architektky. Jenom mu prosím neříkej, jak se u toho chvílemi dohadovaly a jaké problémy řešily, jinak se na ten lov dneska už nedostaneme,“ vložil se do debaty otráveně Cordy.

„Vidíš, Charlie, nechtěl jsem vás zdržovat, a jsem tu sotva pět minut a už to dělám,“ zasmál jsem se trochu nervózně.

„Nezdržuješ. Cordy je vždy trochu netrpělivý,“ zamumlal. „Dneska tu budeš s Bellou a potom se nějak domluvíme, kdo tu s tebou pokaždé zůstane. Vrátíme se… No, nevím, prostě jak to vyjde, ale rozhodně to bude až někdy zítra,“ podotkl a já přikývl. Takže dneska jsme měli mít tenhle dům s Bellou jenom tak sami pro sebe? To znělo vcelku slibně.

„Tak, už můžeme vyrazit?“ zajímal se Cordy.

„Samozřejmě, zatím se tu vy dva mějte a… nezlobte,“ zasmála se Renée, když scházela ze schodů a mířila si to ven. Co tím myslela – nezlobte? Co asi tak viděla? Že by mě Bella tentokrát neomezovala, tak jako obvykle?

„Neboj se, Renée,“ pronesla Bella, když se vrátila z pokoje. A ať už jsem měl jakékoliv plány, které zřejmě Renée odhalila, věděla o nich už i Bella a nevím, jestli jsem v jejím obličeji viděl jiskřičky nadšení nebo spíš jenom ostražitost.

Na večeři jsem si dal zakoupené tagliatelle s tuňákem a nějakým salátem a díval jsem se s Bellou na televizi. V tomhle jejich loveckém domě, jak jsem to překřtil z toho víkendového vzhledem k tomu, že sem vyráží jenom kvůli lovu, měli slušnou sbírku filmů všeho druhu, takže jsem se musel vcelku dlouho rozhodovat, než jsem se pro nějaký rozhodl. Nakonec to vyhrál Kmotr II. První část jsem viděl už nesčetněkrát, ale tenhle druhý… Coppola se jako režisér skutečně předvedl v tom nejlepším světle.

„Netušil jsem, že takhle holdujete filmům,“ nadhodil jsem, když jsem pohodlně usazený na pohovce sledoval počáteční titulky.

„Obvykle ne. Jak víš, stačí nám film vidět jenom jednou,“ pokrčila rameny, ale taky se dál dívala. Určitě už tenhle film musela vidět. Možná ještě v době, kdy ho ještě dávali v kinech. Třeba byla i na jeho premiéře – ale to bylo docela nepravděpodobné. Bella se s rodinou snažila zapadnout mezi okolní lidi, ale ani tak neprojevovala zrovna velké nadšení pro lidské činnosti.

„Jasně, to chápu. Taky mi některé filmy stačí vidět jednou, ale z úplně jiného důvodu. Po prvním zhlédnutí se totiž rozhodnu, jestli ten film za něco stál anebo ne. Což vlastně znamená, jestli ho mám smazat nebo se na něj někdy později kouknout znovu,“ zamumlal jsem s plnou pusou. Esmé by z toho nebyla zrovna nadšená, takhle nás rozhodně nevychovala, ale já už potom nechtěl přerušovat běžící film, takže jsem to musel stihnout ještě během těch titulků.

Pak jsme se další víc jak tři hodiny dívali na pozoruhodný vzestup a strmý pád rodiny Corleone. Někdy kolem půlnoci film skončil a já se vydal do pokoje, který Bella určila jako ten náš, abych se nachystal ke spánku. Cestovní tašku jsem měl položenou u nohou velké dřevěné postele ve vkusně zařízeném pokoji. Našel jsem v ní kalhoty na spaní a pak se rozhodoval, které ze dvou dveří, které ještě z pokoje vedly, můžou být ty do koupelny. Po krátkém zaváhání jsem zamířil k těm vpravo a naštěstí se trefil, takže jsem se mohl v rychlosti vysprchovat.

Po návratu do pokoje jsem doufal, že tam na mě už bude Bella čekat, ale ta tam nebyla. Ručníkem jsem si ještě jednou protřepal vlasy, abych je zbavil přebytečné vody a vydal jsem se ji najít ve zbytku domu. Naštěstí mi to nedalo moc práce, seděla pořád na pohovce před zhasnutou televizí a četla si nějakou knihu.

„Půjdeš si lehnout za mnou?“ zeptal jsem se a vyrušil ji tak ze čtení.

„Měla bych tě hlídat, když už jsem si tvou přítomnost tady vydobyla,“ namítla.

„V tom pokoji mě můžeš hlídat efektivněji,“ podotkl jsem. Jejímu sluchu by sice neuniklo, kdyby se v mém pokoji něco stalo, ale rozhodně jsem se nehodlal vzdát tak snadno. Byli jsme tu přece jenom sami a ostatní upíři byli na míle vzdálení od tohohle domu.

Bella můj argument až překvapivě rychle přijala za fakt, odložila knihu a prošla kolem mě zpět do pokoje. Rychle jsem se vzpamatoval z toho, že nic nenamítala a vydal se hned za ní. Tiše jsem za námi zavřel dveře. Obrátil jsem se do pokoje a viděl, že se Bella posadila na židličku u kosmetického stolku, který doplňoval interiér pokoje.

„Myslel jsem, že by sis mohla lehnout za mnou do postele, tak se mi usíná nejlépe,“ nadhodil jsem a sám přešel k posteli, na kterou jsem si hned sedl. Byla příjemně měkká a slibovala opravdový požitek ze spánku.

„Dobře, ale půjdeš doopravdy spát,“ souhlasila a vyzula si boty, potom si lehla na druhou polovinu postele. Sám jsem si taky lehl a chvíli zvažoval, že bych její prosbu, kterou jsem v jejich slovech vycítil, splnil, ale to se mi fakt nechtělo.

Přitiskl jsem se k Belle a políbil ji na rty. Ona mi směle polibky oplácela a jakkoliv jsem v jejím chování viděl a hlavně cítil jisté zábrany, kvůli tomu, že jsme tu sami, nijak mi nebránila v činech a prsty mi zlehka přejížděla po nahé hrudi.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je 3 - 16. kapitola: