Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je 2 - 4. kapitola

17.07.2012 (11:30) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1556×

Kapitolu bych ráda věnovala Kikuske - díky za tvoje komentáře

4. kapitola

„Jak to myslíš, že jsou tu vlci?“ dotázal jsem se překvapeně.

„Když říkám vlci, myslím tím ty, co byli i v Itálii. Vlkodlaky,“ dodala a hlas se jí přitom trochu třásl. Tohle bylo s Bellou nečekaná zkušenost. Bella byla vždy silná a vůdčí, ničeho se nezalekla, ale teď mi připadalo, že se opravdu bojí.

„A myslíš Heidi a Demetriho nebo ještě úplně někoho jiného?“ zajímal jsem se a doufal jsem v to, aby to nebyl nikdo cizí. Ale ani tak mi nešlo na mysl to, proč by sem případně Heidi z Itálie jezdila. Bylo by to přinejmenším divné.

„Nemyslím Heidi ani Demetriho. Ti dva by mě tolik neznepokojovali. Nějakým způsobem jsme se s nimi domluvili v minulosti, tak bychom to udělali i teď. Teď mluvím o někom jiném… Už nějakou chvíli máme s Charliem jisté podezření…“

„Takže proto ses celou tu poslední dobu chovala tak divně?“ Konečně mi to docvaklo, všechno to její tajemné chování, to že odcházela uprostřed noci, aby něco řešila s rodinou. Teď to konečně dávalo smysl, protože se skutečně něco dělo. „Proč jsi mi to vlastně neřekla hned na začátku?“

„Nebyli jsme si tím úplně jistí,“ přiznala a pohlédla mi do očí.

„A co váš postoj k tomu změnilo právě dneska?“ pokračoval jsem v pokládání otázek.

„Něco se změnilo. Osobní pach toho vlkodlaka zesílil. Proto bych teď byla velmi ráda, kdybys zůstal buď se svými sourozenci, nebo jel domů. Sama bych si potřebovala totiž promluvit s rodinou a domluvit se na tom, co podnikneme,“ vysvětlila a snažila se mě vlastně pro dnešek zbavit.

„Nemůžu jet k vám s tebou?“ nabídl jsem se okamžitě.

„To není zrovna dobrý nápad. Víš, že Cordy se v tvé přítomnosti nechová zrovna přátelsky a dneska večer nepotřebuju zrovna okusit jeho cynickou stránku. Týká se to naší rodiny, takže tě moc žádám, abys to pochopil – tohle se tě opravdu netýká. Není to jako s Gracielou.“

„Pleteš se, protože to, co se týká tebe, se týká i mě.“

„Edwarde, už takhle je mi nepříjemné, že jsi zapleten do celé té situace s upíry, a tohle… Opravdu si nemyslím, že bychom tě do toho měli nějak víc zatahovat,“ pokračovala v téhle nesmyslné hádce a mě se na jazyk drala úplně nesmyslná otázka.

„Byla bys raději, kdybych se o tebe už vůbec nestaral? Kdybychom se, k velké Cordyho radosti, rozešli?“ zeptal jsem se a neušel mi ten můj cynický podtón. Netušil jsem, kde se tam vzal a co mi vůbec v tuhle chvíli dalo právo takhle s Bellou mluvit, ale tohle jsem potřeboval vědět.

Vývoj našeho vztahu byl v tomhle nějaký zvláštní. Nemohl jsem si pomoct, ale měl jsem takový nepříjemný pocit, jako bychom se sami sobě odcizovali. Byla pravda, že jsme se denně vídali ve škole a Bella ke mně ještě večer chodila na návštěvu, jak tomu říkala. Ale o tom, jestli se dvojice vídá každý den, anebo snad jenom jednou za týden – o tom přece vztah není. Jak jsem se od Carlislea a Esmé naučil, vztah dvou lidí je založen na vzájemné důvěře, která je založena i na tom, že se o toho druhého zajímáte.

„Vlastně… Ano, v tuhle chvíli bych byla nejraději, kdyby ses o mě vůbec nezajímal,“ odpověděla rozhodně a nastartovala auto. Její upřímnou odpovědí bylo i mé cynické já natolik zaskočeno, že celou cestu k nám domů jsem nebyl schopen najít vhodná slova na to, abych jí odpověděl.

Až v poslední chvíli, kdy jsem se chystal zabouchnout dveře a nechat Bellu odjet pryč, jsem se zmohl na poslední slova, které toho večera mezi námi padly. „Pokud si to tak přeješ.“ S těmito, skoro až smířenými, slovy jsem zabouchl dveře a vydal jsem se k domu. Nečekal jsem, až Bella odjede. Prostě jsem šel a za sebou slyšel jenom vzdalující se hukot motoru.

Dlouho do noci jsem nemohl zamhouřit oči. Ležel jsem na posteli a stále si v hlavě promítal události posledních několika hodin a hlavě jsem se vracel k posledním slovům, které jsme si s Bellou řekli.

Zdálo se mi to neuvěřitelně malicherné a doufal jsem, že stejně to přijde i Belle. Srdce mi ale v hrudi tlouklo tak zvláštně těžce, že jsem měl špatný pocit z toho, že jsme se takhle 'rozloučili'. Vůbec se mi závěr dnešního večera, kdy jsme se měli bavit na oslavě narozenin, nelíbil.

Už jsem se také rozmýšlel nad tím, že bych se přece jenom vydal k Belle domů, ale ještě než jsem sešel schody, jsem si uvědomil, že tu nemám auto a pěšky je to ke Swanům přece jenom docela daleko. Přesto jsem to nechtěl nechat jenom tak – bez odezvy.

Došel jsem až do haly, když vtom jsem zaslechl přijíždět auto. Tak tomuhle se říká opravdu skvělé načasování, pomyslel jsem si, když jsem otevřel dveře a mí sourozenci vystupovali z auta. Někteří s tím měli sice trochu problémy, ale naštěstí nijak velké. S lehkým úsměvem, který však naprosto neodpovídal mých pocitům, jsem je sledoval.

Dokud nedošli až na verandu, ani jeden z nich si mě nevšiml, jak tam stojím mezi dveřmi.

„Á, Edwarde… Ty jsi doma! A my jsme tě na oslavě hledali,“ začal mi lehce přiopile vyčítat Emmett, jehož rovnováhu jistila Rose.

„Nevšímej si ho. S klukama to trochu přehnali s pivem,“ omluvila ho Rose. „A ty mi trochu pomož, nebudu tě přece sama vláčet i do schodů,“ osopila se trochu naštvaně na Emmetta, který se o ni opíral minimálně půlkou své ohromné váhy.

„Provedu, madam,“ odpověděl a společně s Rose kolem mě prošli do domu.

Alice s Jazzem naštěstí takové potíže s chůzí neměli a Alice dokonce ani se všímavostí. „Někam se takhle pozdě chystáš?“ zeptala se a měřila si bundu, kterou jsem si stihl před jejich příjezdem obléct.

„Nemůžu spát, chtěl jsem se jenom trochu projít, ale když už jste dorazili, můžu se projet.“

„A kam bys takhle v noci asi jezdil, co? Všichni, co nebyli na oslavě, už dávno spí a ti, co na ní byli… Tak ti už spí taky,“ popsala až moc slovy to, že se ve městě kromě už skončené oslavy nic neděje.

„O to se mi bude líp jezdit,“ namítl jsem a chtěl kolem ní projít ven, ale Alice mi v tom zabránila. Zkoumavým pohledem si mě prohlížela, dokud nenašla něco, co ji z mého výrazu něco nenapovědělo.

„Máte nějaké trable s Bellou?“ zeptala se a já neodpověděl. Trable bylo zřejmě slabé slovo. „Já vím, jsem s touhle otázkou za poslední dny opravdu otravná, ale dneska mi přijde docela oprávněná. Takhle ses už dlouho netvářil – vlastně mám pocit, že se takhle tváříš poprvé… Počkej, počkej, počkej… Hlavně mi neříkej, že jste se s Bellou rozešli!“ vykřikla najednou.

„Ne, nerozešli… Aspoň myslím,“ dodal jsem neurčitě a Alice už mě táhla zpět do domu a po schodech nahoru do jejího pokoje. Jen co za námi zaklaply dveře, už se chystala spustit vodopád otázek, což jsem na ní jasně viděl, ale nestihl jsem tomu nijak zabránit.

„Řekni mi, co se přesně stalo a já ti řeknu, jestli jste se podle mě skutečně rozešli nebo ne.“

„Alice, já o tom ale nehodlám mluvit – aspoň do té doby, dokud si znovu nepromluvím s Bellou a všechno si neujasníme,“ namítl jsem a znovu mi na mysl vytanula její slova: „Vlastně… Ano, v tuhle chvíli bych byla nejraději, kdyby ses o mě vůbec nezajímal.“

„Ale mohla bych ti moct. Věděl bys, s jakou k ní jdeš a neudělal ze sebe blbce,“ navrhla.

„Děkuju za návrh, ale tohle opravdu nebude potřeba. A pokud mě nehodláš nechat teď nechat odejít, tak si vymysli nějakou jinou činnost. Nejlépe nějakou, u které bych přišel na úplně jiné myšlenky,“ poradil jsem jí a doufal, že vymyslí něco, při čem na chvíli přestanu myslet na Bellu a zároveň to nebude nic o módě.

„Fajn, tak minule jsem ti četla v knihovně takou perfektní knížku-“

„Počkej, ještě než budeš pokračovat. Tu knížku sis doufám pro tentokrát půjčila a neukradla jako tu o těch vlkodlacích,“ ujišťoval jsem se, že se z mé drahé sestřičky pomalu nestává zlodějíček, a přitom jsem se u svých slov zarazil. Kniha o vlkodlacích – že mě to nenapadlo rovnou! Kvůli Alice jsem si s tím zažil nejednu pernou chvilku a teď na to raději úplně zapomenu.

„Neboj se, nejsem žádný blázen. Jasně, že jsem si tu knížku poctivě půjčila. A tu o vlkodlacích jsem náhodou zachránila, copak si nepamatuješ, jak jsem ti říkala, že ležela někde v koutě úplně zaprášená a nikdo o ni neměl zájem?“

„Jo, pamatuju. A… Ehm, to že jsi ji 'zachránila' znamená, že ji máš pořád u sebe?“ ujišťoval jsem se. Mohl bych tam totiž najít odpovědi na některé otázky, na které mi Bella nechce odpovědět.

„Jasně, že ji mám u sebe, kde jinde by měla být?“ podivila se a zašmátrala rukou pod postelí.

„Tak tam ji schováváš, jo? Já myslel, že když už tě stálo tolik námahy si ji obstarat, tak že bude zaujímat čestné místo někde na polici,“ dobíral jsem si ji zlehka.

„Jenom si ze mě dělej srandu, ale myslíš si, že by se tahle stará, odrbaná knížka skutečně hodila do moderního pokoje mladé dámy?“ ujišťovala se pro změnu ona a já s tím musel souhlasit. Stačil jeden pohled na její pokoj a hned vám bylo jasné, že preferuje módu před nějakým sci-fi.

„Fajn, máš pravdu,“ souhlasil jsem s ní a nespouštěl přitom zrak z knihy.

„Takže teď se můžu vrátit k tomu, o čem jsem mluvila?“ zajímala se a přitom chtěla vrátit knihu zpátky pod postel.

„Klidně, ale tuhle knížku mi půjč,“ řekl jsem, a když ji Alice po krátkém zaváhání položila na postel mezi nás dva, tvářila se hodně překvapeně. Nebyl jsem to náhodou já, kdo ji podobné nesmysly o vlkodlacích a upírech ještě před nedávnem rozmlouval? Jasně že jo, ale tohle byla otázka života a smrti mého vztahu s Bellou, takže mé dřívější předsudky musely vzít honem za své.

„Edwarde! Ty mě vůbec neposloucháš!“ obořila se na mě Alice, když jsem se začetl do půjčené knížky a myšlenky se mi skutečně motaly jenom kolem vlkodlaků a byly na míle vzdáleny od nějakého románu od Vladimira Nabokova, nebo jak se ten její zmiňovaný autor vůbec jmenuje.

„Ale to si piš, že tě poslouchám. Jenom jsem se trochu zamyslel.“

„Zamyslel? Tak mi tedy pověz, o čem jsem tu dobrou hodinu mluvila,“ soptila dál, přestože vlastně mluvila potichu, aby zbytečně nebudila celý dům. Pohledem na budík, položený na jejím nočním stolku, jsem totiž zjistil, že jsou skoro čtyři ráno.

„O dívce jménem Lolita?“ zkusil jsem to. Popravdě jsem snad vnímal pouze pět minut z té její dlouhé hodinové serenády na to, jak je ta knížka oduševnělá a smutná a… Nevím co ještě dál.

„No a dál?“ pokračovala v testování mé vnímavosti.

„Odehrávalo se to v Paříži…“ A teď už jsem si opravdu vymýšlel. Možná tam Paříž nějak zazněla, ale podle výrazu na Alicině tváři jsem se asi pěkně sekl a moje předstírání, jak moc jsem se pohroužil do jejích slov o knize, vzaly za své. „Tak fajn – vnímal jsem maximálně začátek, pak jsem byl myšlenkami jinde.“

„Aha, zase jsi myslel na Bellu a ten rozhovor, o kterém se mnou nechceš mluvit?“

„Tak trochu jo.“ Byla to sice lež, ale nemohl jsem jí říct, že uvažuju o skutečné existenci vlkodlaků i ve Forks. V knize jsem našel jednu velmi zajímavou kapitolu o mladých vlkodlacích a všechno, co jsem se v tom dočetl, mi pomalu začalo zapadat do sebe jako kousky skládanky, přestože si celý ten příběh pohrával s mou fantazií na plné obrátky.

„Asi by ses z toho měl jít vyspat. Snažila jsem se tě přivést na jiné myšlenky a obvykle by tě podobná kniha jako Lolita zaujala a mohli bychom spolu na to téma debatovat do rána, ale teď vidím, že pro dnešek je z tebe úplně ztracený případ. Běž spát,“ vyhazovala mě ze svého pokoje, a tak jsem se nedal moc pobízet.

Vzal jsem knihu o vlkodlacích s sebou a vycházel z jejího pokoje.

„A tu knížku budu chtít vrátit,“ zasmála se, když si všimla, že si ji odnáším. „Jenom si pamatuj, že to není skutečné – i přesto, že je to tak mistrovsky popsané – jsou to jenom obyčejné příběhy, které se nikdy nestaly,“ varovala mě s úsměvem.

„Budu to mít na paměti,“ přislíbil jsem. „Dobrou noc.“

„Dobrou.“

Probudil jsem se, až když jsem zaslechl dopadat těžké dešťové kapky na okenní parapet. Venku bylo opět pochmurné počasí tolik typické pro Forks a okolí, že jsem se tomu ani nedivil. Popravdě bylo až moc dlouho ucházející počasí bez nějakého pořádného slejváku.

Natáhl jsem se po budíku, abych zjistil, kolik jsem toho naspal. Ve skutečnosti jsem sice nevěděl, v kolik jsem usnul, ale měl jsem takový pocit, že sotva jsem s knížkou zalehl, tak jenom malou chvíli nato jsem už nevnímal.

Blížila se jedenáctá. Což byl docela dobrý čas na to, že byla sobota a já šel spát až kolem páté ráno. Bylo fajn, že Carlisle s Esmé byli v tomhle velmi tolerantní – netahali nás z postele, dokud jsme se sami neuráčili.

Ještě chvíli jsem uvažoval nad tím, že bych zase zavřel oči a na chvíli si ještě zdříml, když vtom mi ruka zavadila o knihu, kterou jsem si nad ránem donesl od Alice. Okamžitě jsem si taky vzpomněl na události včerejšího večera a ospalost mě v tu ránu přešla. Rychle jsem se vyhrabal z postele a oblékl si včerejší rifle a triko. Musel jsem okamžitě vyrazit za Bellou, abychom si všechno vysvětlili a já jí řekl, že už o všem vím a nemusíme to dál řešit.

Seběhl jsem ze schodů, když mě do nosu uhodila omamná vůně linoucí se z kuchyně a já dostal opravdu pořádný hlad. Tušil jsem, že toho budu litovat, ale musel jsem si jít vzít něco k jídlu.

„Dobré ráno,“ pozdravil jsem Esmé a políbil ji na tvář. „Páni, tady to voní přímo neuvěřitelně,“ pochválil jsem ji.

„To je dobře. Jenom si sedni, oběd bude za chvíli, a zatím mi pověz, jak jste si užili tu oslavu u Moniky? Ostatní ještě spí, a tak jsem zvědavá,“ pobídla mě a já věděl, proč do té kuchyně nemám chodit. Bylo mi jasné, že Esmé bude chtít zasvětit.

„Bylo to fajn, spousta lidí a tak… Však to znáš,“ prohodil jsem naprosto nic neříkající odpověď, a přestože mě Esméino kuchařské umění neskutečně lákalo, abych tu ještě chvíli počkal, popadl jsem jablko a zamířil do chodby. „Teď ale ještě musím něco zařídit, takže se najím později,“ omluvil jsem se, když jsem si všiml jejího překvapeného pohledu.

 Volvo, kterým včera Rose přijela, stálo na příjezdové cestě, a tak jsem jenom nasedl a mohl vyrazit k Belle. Celou cestu jsem se musel nutit jet podle předpisů, neustále jsem se přemlouval, abych nesešlápl pedál od plynu trochu víc a nerozjel se k Belle rychleji. Cesta, která mi k nim domů trvá obvykle patnáct minut, mi přišla pomalu jako hodinová. Konečně jsem toužil podívat se Belle do očí a promluvit si s ní.

Bohužel mi to ale k ničemu nebylo. Jen co jsem dorazil k jejich domu, hned mi došlo, že nikdo není doma. Před domem nestálo žádné auto a obvykle, když jsem k nim dorazil, Bella na mě už čekala před domem.

S divným pocitem jsem vystoupil z auta a došel k domu, kde jsem okamžitě zaklepal na dveře. Věděl jsem, že je to jenom zbytečnost, ale chtěl jsem se ujistit, a po chvíli, kdy mi nikdo neotevřel, jsem sáhl po klice, abych se pokusil otevřít. Ale bylo zamčeno.

Chtěl jsem odejít, ale vtom jsem si všiml papírku válejícího se mi u nohou. Zřejmě byl zastrčen u dveří a poryvem větru musel spadnout, a tak jsem se k němu sehnul, abych se podíval, co to vlastně je.

Edwarde,

nejsme doma a zřejmě ani nějakou dobu nebudeme. Bohužel nevím, jak dlouho to bude trvat.

Renée

Krátký, stručný a nicneříkající vzkaz. Nejsou doma, to jsem pochopil i sám, ale copak mi Renée nemohla napsat, kam odjeli?

No, očividně nemohla.

S ještě pochmurnější náladou, než s jakou jsem sem jel, jsem nasednul do auta a vyrazil domů. Kromě Esmé byl dole už i Carlisle, který seděl v obývacím pokoji zahloubaný do nějaké lékařské knihy a kromě pozdravu si mě dál nevšímal, čemuž jsem byl rád. Popravdě jsem měl pocit, že na mě musí jít vidět, že se něco stalo a tušil jsem, že se opět nevyhnu Alicinu zkoumajícímu pohledu a zároveň i rozhovoru s ní.

Došel jsem do kuchyně, kde jsem vrátil jablko, které jsem po cestě ani nestihl sníst.

„To je dobře, že ses vrátil tak rychle, aspoň ti nebudu muset jídlo přihřívat,“ usmála se Esmé a já ji úsměv oplatil. Měl jsem ale silné podezření, že to byl spíš škleb, než úsměv.

„Ano, to je opravdu dobře… Ehm, bude vadit, když si to jídlo vezmu k sobě?“

„Ale kdepak, klidně. Jenom – stalo se něco, Edwarde?“ otočila se ke mně a musela vidět ten podivný výraz v mé tváři.

„Nic se nestalo, asi jsem jenom málo spal,“ svedl jsem to na nedostatek spánku a potom už jsem s plným talířem odcházel k sobě do pokoje, abych se tak vyhnul společnosti jak mých drahých rodičů, tak i sourozenců, kteří se mohli kdykoliv vzbudit.

V jídle jsem se nakonec jenom trochu pošťoural a stále přemýšlel nad tím, proč tak náhle odjeli a proč mi vůbec Bella o tom nedala vědět. Byli jsme včera sice rozhádaní, ale tak snad bych mohl vědět, když se moje dívka rozhodne odjet z města, a to ještě na nějakou neurčitou dobu.

Kam asi mohli jet?

Nic mě nenapadalo. Natolik jsem jejich rodinu neznal, abych se odvážil hádat, kam se mohli uchýlit kvůli tomu problému s vlkodlaky. Vždyť vlastně mohli jet naprosto kamkoliv, kromě slunce je vůbec nic neomezovalo.

Když se mi potom rozezvonil telefon, rychle jsem se po něm natáhl v naději, že volá Bella, aby mi to všechno vysvětlila.

„Bello?“ přijal jsem hovor a na druhé straně zaslechl smích, který jí však nepatřil.

„Špatně, tady je Mike,“ představil se mi volající a pro jistotu jsem to i zkontroloval se jménem na displeji. „Volám jenom proto, že se nemůžu odvolat Emmettovi, neříkej mi, že ještě pořád vyspává?!“

„Bohužel je to tak. Včera jste ho přece jenom trochu zřídili. Schody vycházel jenom s pomocí Rose, a to jsem se ještě divil, že s ním má tolik trpělivosti a nenechá ho nocovat na pohovce v obýváku,“ pokusil jsem se o přátelský tón a zřejmě to i zabralo.

„Tak to je mi tvého brášky skutečně líto, ale… Myslíš, že bys ho mohl jít vzbudit? Na dnešek jsme měli už něco naplánováno a bylo by fajn, kdyby ten lenoch přece jenom hejbl kostrou a vstal.“

„Pokusím se, ale nic ti neslibuju. Vydrž chvíli na telefonu,“ požádal jsem ho a zamířil si to k Emmettovi do pokoje, kterým se rozléhalo jenom jeho chrápání. Rozhodně to nevypadalo na to, že by se v nejbližší době chystal vstávat.

Při pohledu na něj jsem musel uznat, že si Rose dala s jeho ukládáním přece jenom práci. Místo, aby ho nechala spát tak, jak přišel, pomohla mu vysvléct jak kalhoty tak i tričko. Teď bylo oblečení přehozené přes židli a Emmett se rozvaloval napříč postelí, že shodil i polštář.

„Emmette, vstávej,“ došel jsem až k němu a pokusil se s ním trochu zatřást. Nic se ale nestalo. „Emmette,“ zatřásl jsem s ním znovu a tentokrát jsem se dočkal i reakce. Ohnal se po mě rukou, až mě skoro praštil. A to má člověk za to, že je ochotný druhému pomoct.

„Tak myslím, že se mi ho vzbudit nepodaří,“ odpověděl jsem Mikovi do telefonu a slyšel jenom, jak si hlasitě povzdechl.

„Je vidět, že tvůj brácha nevydrží vůbec nic,“ zamumlal. „Co teď ale budu dělat s těmi lístky?“

„Zkus sehnat někoho jiného,“ navrhl jsem mu řešení a vůbec mě nenapadlo, že se to celé otočí proti mně.

„Fajn, tak vezmi Jazze – protože Paul taky pořád ještě vyspává – a můžeme vyrazit do Tacomy. Je tam taková menší akcička a určitě se vám to bude líbit,“ navrhl okamžitě a já nevěděl, co mu na to odpovědět. Nakonec mě ale napadla spásná myšlenka.

„To nepůjde. Jazz zřejmě taky vyspává,“ odpověděl jsem, když jsem zavíral dveře do Emmettova pokoje, a v tom z toho svého Jazz vyšel.

„Já už nespím. Co řešíš?“

„Teď jsem Jaspera slyšel, takže žádné výmluvy, za půl hodiny jsem u vás a můžeme vyrazit.“ S těmi slovy Mike ukončil rozhovor, aniž by mi vůbec řekl, o jakou akci se jedná.

„Přichystej se, vyrážíme do Tacomy a vůbec nemám zdání proč. Navíc – Mike 'ne' jako odpověď nebere.“

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je 2 - 4. kapitola: