Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je 2 - 22. kapitola

26.12.2012 (07:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1622×

22. kapitola

Seděli jsme v Bellině autě a mířili si to pryč z rezervace. Aspoň jsem si to myslel. Projížděli jsme kolem posledních domů a já neměl nejmenší tušení, kam to jedeme. V autě potichu hrály klavírní skladby od Bellina oblíbeného autora - Debussyho, jinak v něm vládlo ticho.

„Kam jedeme?“ zeptal jsem se po chvíli, kdy jsem okolí přestal poznávat. Za La Push jsem se nikdy nedostal. Tohle pro mě bylo neznámé území.

„Jenom na malý výlet, nemusíš se bát,“ ujišťovala mě. A já se nebál. Byla se mnou Bella, tak proč bych se měl bát?

„Přece jenom nechceš, aby to každý slyšel?“ docvaklo mi to po chvíli.

„I kvůli tomu jedeme pryč. Ačkoliv k ostatním nemám žádné vazby, nechtěla bych, aby byli případně trestáni kvůli tomu, že já překračuju zákony. Zase tak sobecká nejsem,“ připustila a já přikývl. Mělo mě to napadnout hned. Včera a vlastně už tehdy, kdy potvrdila mou teorii o upírech, porušila zákon a varovala mě před tím, co všechno se může stát. A včera mě varovala znovu. Hněv těch, co na zákony dohlížejí, jsme tedy chtěli stáhnout jenom na naše hlavy a nikoho dalšího do toho nezatahovat.

„Věděl jsi, že tohle všechno ještě patří k rezervaci?“ zajímala se, když už jsme od vesnice byli dobrých patnáct kilometrů. A já vlastně nepoznával rozdíl mezi cestou, po které jsme jeli teď a po které obvykle jezdím domů. Kolem dokola byly stále vzrostlé stromy, nebe stejně zamračené – prostě nic neobvyklého pro tohle území. Nedokázal bych se tu jenom tak orientovat.

„Ne, měl jsem za to, že rezervace je jenom vesnice v La Push,“ přiznal jsem.

„La Push tvoří střed, takové turistické centrum rezervace – přestože tam jezdí převážně místní –, jinak je rezervace opravdu rozsáhlá,“ vysvětlila a zajela autem ke krajnici. Vysedla a já ji následoval. „Tenhle strom je takovým mezníkem. Tady končí hranice rezervace a druhého nejbezpečnějšího místa pro upíry,“ dodala jenom tak okrajově a já na ni překvapeně pohlédl. Mohl jsem sice něco takového očekávat, když už se do La Push odebrala kvůli vlkům, ale nevěděl jsem, co přesně ta rezervace skrývá za tajemství, že je pro upíry tak bezpečná. Ale tušil jsem, že se mi to Bella zrovna teď a tady chystá říct.

(písnička)

„Druhé nejbezpečnější? Tím prvním je potom co za místo?“ zajímal jsem se.

„Místo, kde nemusíme před nikým nic předstírat, kde můžeme být tím, co jsme, a na nic si nehrát. Na dvoře našich vládců. Ale to teď odbočujeme od tématu, kvůli kterému jsme si tenhle malý výlet udělali,“ namítla, když mé otázky mířily opět nevhodným směrem.

„Promiň, nedalo mi to nezeptat se.“

„A já jsem ti odpověděla, takže asi tak… Pokud ti to nevadí, tak se u toho rozhovoru ještě trochu projdeme. Kromě louky za Forks je tohle moje druhé velmi oblíbené místo,“ prohodila a už mě za ruku vedla někam mezi stromy. „Je to vlastně malá část pláže, která se táhne po větší části tohohle pobřeží,“ informovala mě.

„Navazuje na tu v La Push?“ zajímal jsem se.

„Tak trochu ano, je však oddělena skalními masivy vystupujícími do moře. Vyskytují se na několika místech, takže vlastně vytvářejí několik samostatných soukromých pláží a tahle patří k těm nejhezčím,“ vysvětlovala.

 „V tom případě jsem tedy hrozně zvědavý, jak vypadá jedna z nejhezčích pláží,“ odvětil jsem s úsměvem a dál se snažil nezakopnout o kořeny stromů, které se mi motaly pod nohy a stěžovaly mi tak chůzi v tomto divokém terénu.

„Myslím, že se ti tu bude líbit. Stále jdeme vlastně po hranici. Stačí jeden krok a už nejsi na území rezervace. Celý tenhle kus státu Washington patří vlastně upírům. Pokud si pamatuješ na ten příběh, co před časem vyprávěl Paul u ohně, a jak mě Mike osočil z toho, že jsem upír, musíš si i pamatovat tu část, kde upíři vyhnali vlky z území La Push. Lidé tehdy byli spokojení s tím, jak se jim žije. Upíři se o ně starali, lidé měli vždy co jíst, nikdy netrpěli nějakým nedostatkem, proto se jim také nelíbilo to, jak do vesnice vtrhli měniči a snažili se jejich ochránce zničit,“ dala se do vyprávění.

„Proč by se ale upíři starali o lidi? Pokud si vzpomínám, Paul vyprávěl o těch, co se živí normálně lidskou krví,“ nechápal jsem a nebál jsem se to připustit.

„V tom tkví kouzlo La Push. Lidé v něm totiž od jisté doby nejsou pouze součástí jídelníčku. Lidé, kteří v La Push žijí, jsou do jisté míry výjimeční a svůj pobyt ve vesnici si musí zasloužit, ne každému se dostane pocty tam žít,“ namítla a tím mě ještě víc zmátla.

„Co myslíš tím, že jsou výjimeční?“ zeptal jsem se ve chvíli, kdy jsem na obzoru zahlédl i něco jiného, než jenom tmavozelenou barvu místních stromů. Prodírali jsme si ještě chvíli cestu a najednou se mi nohy zabořili do písku, jak rychle se změnil terén. „Páni,“ vydechl jsem, když jsem se kolem sebe rozhlédl.

„Krása, že?“ ujišťovala se a stejně jako já si prohlížela ten opuštěný kousek přírody, který byl naprosto dokonalý. Voda zde byla mnohem jasnější než v La Push, písek byl světlý a jemnější. Skoro jako by to sem vůbec nepatřilo. Stejně jako louka ve Forks. Připadal jsem si jako v Narnii. Jenže tady jsem nemusel procházet skříní ale jenom lesem.

„Vypadá to tu nádherně, přesně jak jsi říkala. Tohle místo je kouzelné. Mám pocit, jako by ani nebylo skutečné… Je vidět, že to tu znáš dobře.“

„Jak moc dobře víš, ve Forks jsme už jednou žili. A jelikož celé noci nemůžu spát, nemám nejmenší problém se potulovat po místních lesích a hledat zajímavá místa,“ vysvětlila.

„Ale od chvíle, co se známe, si těch míst asi moc neobjevila, co?“ prohodil jsem.

„To sice ne, ale objevila jsem něco mnohem zajímavějšího,“ namítla a vřele se na mě usmála.

„Tak to by mě potom docela zajímalo, co takového jsi našla,“ vyzvídal jsem dál.

„Fakt by tě to zajímalo, jo?“ usmívala se na mě šibalsky a já přikývl. „Tak dobře, například k těm mnoha věcem, co jsem objevila, patří i nejhezčí zelená barva na planetě, nikde jinde než ve tvých očích bys ji nenašel,“ odvětila a mně se po tváři rozlil takový ten spokojený úsměv.

„A já pro změnu ve Forks objevil úsměv, kvůli kterému bych byl ochoten udělat naprosto všechno.“ Svými slovy jsem si vysloužil od Belly polibek.

„Kvůli tomu úsměvu budeš muset odpoledne zavolat Alici, aby tě vyzvedla a odvezla domů. V La Push nemůžeš zůstat jenom proto, že jsem tu já. Navíc si myslím, že by ti to neprošlo u rodičů. Jeden zameškaný den ve škole se ještě omluvit dá, ale asi bys nevymyslel žádnou pořádnou výmluvu, abys tu mohl zůstat,“ povzdechla si.

„Škoda, že nepatřím k těm výjimečným lidem, o kterých jsi prve mluvila. Ačkoliv pořád nevím, v čem přesně jsou výjimeční, že mohou v La Push žít… Moment – patří k těm lidem i Jacob? To proto může vědět o upírech?“ docvaklo mi to najednou.

„Ano, Jacob k těm lidem patří… A jejich výjimečnost – nevím, jak ti to vysvětlit. Oni tak nějak nevědí o tom, že jsou v něčem jiní než ostatní. Zatím si to neuvědomují. Respektive si to neuvědomovali do chvíle, než je přivedli do La Push, kde jim všechno vysvětlili. Všichni, kteří v La Push žijí a nejsou tam jenom jako potrava, vím, že to slovo zní hrozně, když mluvíme o lidech,“ omluvila se, když si všimla mého zamračeného výrazu, „ale prostě to tak je a já s tím nic nenadělám. No a ti lidé mají jistý potenciál pro… Pro svůj budoucí život jako upíři.“ Poslední slova už jenom šeptala, ale i tak jsem tomu nedokázal uvěřit.

Copak tam ti lidé jenom tak žijí a čekají na to, až je někdo promění na upíra?!

„Počkej, počkej, počkej… Ty se mi tu teď snažíš říct, že lidé žijící v La Push vlastně už dlouho lidmi nebudou, že se z nich stanou upíří? Kdo to za ně rozhodl? Takhle se totiž nemohli rozhodnout sami, vždyť o upírech nemohli mít ani potuchy.“ Snažil jsem se rychle si srovnat myšlenky a nepokládat zmatené otázky, ale nějak to nešlo.

Asi toho na mě po dlouhé době začíná být skutečně moc. Vlkodlaky i upíry jsem přijal bez většího zaváhání, ale nějak jsem měl problémy skousnout tu část, že ve vesnici, kam jezdíme s přáteli na pláž, žijí lidé bez svobodné vůle – jinak to totiž být nemůže. Někdo musel rozhodnout za ně.

„Poslouchej mě, Edwarde,“ zarazila mé úvahy Bella. „Špatně jsi mě pochopil, ti lidé tam jsou dobrovolně. Nikdo je k ničemu nenutil. Při příjezdu do La Push byli obeznámeni se situací a dostali na výběr – ti, co se rozhodli odejít, mohli odejít a ti, co chtěli zůstat, tak zůstali,“ uklidňovala mě.

„Nechali odejít někoho, kdo věděl o upírech?“ zarazil jsem ji.

„To samozřejmě ne, od toho je tam jedna upírka s darem hypnózy – v tom stavu člověka donutí na něco zapomenout a vsugeruje mu nějakou jinou skutečnost. Nepamatují si, co jim bylo nabídnuto.“

„Jacob tedy taky čeká na proměnu, že?“ ujišťoval jsem se. To by totiž vysvětlovalo to, proč není Cordymu proti srsti. On už dlouho člověkem nebude.

„Ano. Proto jsem ti říkala, že on má právo to vědět. Je však zavázán mlčením. S nikým jiným než se zasvěcenými o tom mluvit nesmí,“ přitakala.

„Kdo vybírá ty, co budou proměněni?“

„Královská rodina,“ odvětila a zahleděla se k horizontu. Slunce bylo schované pod těžkými mraky, takže se Bella netřpytila, ale ani tak bych na ni nemohl hledět překvapeněji a udiveněji. To, co mi teď řekla, ve mně stále rezonovalo, jakoby to stále jenom opakovala. Lidé mají jistý potenciál pro… Pro svůj budoucí život jako upíři.

„Jak ale… Když si ti lidi ten potenciál neuvědomují, jak to můžete vědět vy?“ nechápal jsem to.

„Je to jednoduché. Je to další z mnoha darů, které se v naší společnosti vyskytují. Řekněme, že to funguje jako v showbusinessu. Jsou tam takoví ti hledači talentů, kteří z obyčejného člověka za nějakou dobu udělají hotovou star. No, a u nás to funguje velmi podobně. Díky daru zjistíme, jestli ten dotyčný člověk má pro královskou rodinu nějakou cenu, a pak se teprve uvidí, co bude dál,“ vysvětlovala a já se to snažil všechno vstřebat. Najednou to bylo ohromné množství informací a mozek mi to nestačil všechno pobírat.

 Řekněme, že to funguje jako v showbusinessu.

Z toho podivného transu, ve kterém jsem se octl, mě probudilo až zahřmění, ozývající se z dálky.

„Měli bychom vyrazit zpátky, nebo pěkně zmokneme,“ prohodila a společně jsme se vydali přes les zpět k cestě, kde jsme nechali auto. Už po chvíli jsem slyšel to tiché šumění deště, ale pod hustými korunami stromů jsme byli zatím v bezpečí. U auta to však neplatilo. Stačila chvíle a už jsme byli oba pořádně mokří.

„Vidím, že jsi mu to řekla,“ potkali jsme hned po příjezdu do La Push v domě Cordyho. Od jejich odjezdu do La Push jsem ho ještě neviděl ale – nezměnil se. Jak by také mohl, že? Jenže, ono se nezměnilo ani jeho chování ke mně.

„Ano, řekla,“ přitakala a protáhla se kolem něj do svého pokoje, kam jsem ji následoval mokrý jako myš.

„Dám ti něco na převlečení - vypadá to, že Renée to počasí předvídala, takže toho nakoupila trochu víc – a počkám na tebe vedle,“ prohodila zamyšleně a už otvírala skříň, odkud po chvíli vytáhla nové kalhoty, triko a svetr. Asi na mně muselo být vidět, že je mi zima, jinak by mi ten svetr nepodávala.

„Hned jsem tam,“ zamumlal jsem a začal si vysvlékat to mokré oblečení, abych se mohl obléct do suchého. Potom jsem to mokré nechal v koupelně, nevěděl jsem, co jiného s ním dělat, a vydal jsem se za Bellou do obývacího pokoje, po kterém se Cordy procházel, a Bella seděla zaraženě na pohovce.

 Přisedl jsem si za ní a očekával, co se bude dít.

„Pokud se tohle neprovalí, bude to jenom zázrak. Víš, že oni mají uši úplně všude a je jedno, jestli jsi mu to řekla mimo La Push nebo v něm,“ mluvil k ní mrazivě a na mě vrhal jenom nenávistné pohledy.

„Teď už s tím nic nenaděláš,“ zamumlala a Cordy na ni vrhl významný pohled. „To bych nedovolila, jako bys to nevěděl,“ odsekla na jeho nevyslovená slova. „A pokud se něco pokazí a oni se to dozví, tak je to jenom moje vina. Řekla jsem mu to jenom já a jenom já sama si budu nést následky,“ namítla.

„Nechci přijít o sestru. A zvlášť ne kvůli nějakému člověku!“ rozčiloval se.

Tohle však bylo dost i na Bellu. „Nechtěla jsem před Edwardem mít žádné tajnosti, ty sám to musíš chápat ze všech nejlépe, takže mi tady nedělej žádnou přednášku o tom, jak bych se měla chovat. Stejně toho do teď věděl už víc, než je zdrávo, a jestli zná o jedno tajemství víc nebo míň – není to už jedno?“

„Kdybys aspoň nebyla tak paličatá a dokázala se na situaci podívat i z mého pohledu. Nebo z pohledu celé naší rodiny,“ povzdechl si Cordy.

„S Renée i Charliem jsem mluvila a oba mi to schválili. Věděli, co se chystám udělat, a nevadilo jim to. Chápali mou volbu a jenom se přizpůsobili. A i ty musíš pochopit, že Edwarda miluju a nic a nikdo na světě tohle nezmění,“ namítla a se vší tou láskou na mě pohlédla. Jakoby si konečně všimla, že v místnosti jsem taky já.

„Já nejsem ani Renée, ani Charlie, to nevidíš? Mě on nezajímá,“ pohodil ke mně hlavou, aby jasně naznačil to, kdo ho nezajímá. Jak kdyby to nebylo očividné.

„Bohužel s mými city nic nenaděláš a já nedokážu změnit minulost, takže to budeš muset buď skousnout a žít dál jako sourozenci, nebo jsi v tuhle chvíli právě přišel o sestru,“ odvětila rázně a já nestačil zírat, jakým směrem se tahle jejich hádka stočila.

„Žádný člověk přece nemůže zničit to, co je mezi námi?!“

„Jak vidíš, tak Edward může. Pokud ho nebudeš respektovat jako mého přítele a člověka, kterého miluju, tak jsem pro tebe mrtvá, i kdyby se to nikdy neprovalilo,“ prohlásila a sedla si vedle mě. Stále však hleděla na Cordyho a čekala jeho konečné rozhodnutí.

To však nepadlo nahlas. Možná Belle něco v myšlenkách odvětil, ale najednou v místnosti nebyl a z chodby jenom doznívalo bouchnutí dveří. 

„Tohle zřejmě nečekal, že?“ zamumlal jsem jí do vlasů, když jsem ji objal.                                      

„To opravdu ne, ale myslím, že to bude v pořádku. Jenom se s touhle skutečností bude muset poprat trochu víc, než bych očekávala,“ povzdechla si a já zvažoval, co se Cordymu v minulosti mohlo stát – Bella na to přece poukazovala, no ne?

„Mám jenom takový pocit, nebo mu nejde tak úplně o to, že to vím, ale o to, že jsem člověk?“

„Tak nějak od obojího trochu,“ přitakala. „Ale neboj se, on si na to zvykne, nic jiného mu nezbývá, pokud mě dál chce považovat za sestru,“ dodala.

„A zřejmě mi neřekneš, co mu tak vadí na mém lidství, že? To ho vytáčelo už předtím,“ nadhodil jsem, přestože jsem už dopředu očekával zápornou odpověď.

A taky jsem se jí dočkal. „Víš, že jsem ti říkala, že je to jeho příběh, on by ti to měl říct sám, pokud to uzná za vhodné. Stejně jako jsem to udělala já, Charlie a Renée… Bylo to dobrovolné, nenutila jsem je k tomu,“ pokrčila rameny.

„Dobrá.“

„Ale teď bych se ráda na něco zeptala já tebe. Jak, ehm… Jak to celé vstřebáváš? Tváříš se, že je všechno v pořádku, ale docela se bojím, že to jenom všechno tutláš v sobě… V tuhle chvíli bych dala cokoliv za to, abych ti mohla číst myšlenky,“ přiznala a já se pousmál a políbil ji na spánky.

„Stále to trochu zpracovávám, je to najednou velké množství informací, a ať už jsem si předtím myslel cokoliv – tohle by mě nepadlo asi nikdy,“ přiznal jsem.

„Stejně jako by tě nikdy nenapadlo, že existují upíři a vlkodlaci,“ dodala a já musel chtě-nechtě souhlasit.

„Ale rozhodně se nemusíš bát, jenom mi dej trochu času na to si zvyknout na to, cos řekla, a všechno bude zase úplně v pořádku,“ dodal jsem a doufal, že to tak i bude.

„Dobrá, stejně – za chvíli bys měl zavolat Alici nebo některému jinému sourozenci, aby pro tebe přijel. Já, jak víš, nemůžu opustit La Push. Monice a její smečce by se to jistě nelíbilo, a přestože je nás tu celkově víc, nechceme vyvolávat žádné rozepře,“ vysvětlila mi důvod, proč mě nemůže odvést sama, a já s tím jenom souhlasil.

Jenom o chvíli později se do domu vrátila Renée a nesla sebou nějaký tác, ze kterého se nakonec vyklubal můj oběd. Nevím, odkud ho donesla, ale v tu chvíli mi to bylo úplně jedno. Vůně linoucí se z toho talíře byla tak dokonalá, že probudila i můj doposavad spící žaludek a já dostal hrozný hlad.

A přestože jsem Renée viděl opravdu rád, než jsem stačil dojíst, byla zase pryč.

„Chtěla nám dopřát ještě trochu soukromí před tím, než pojedeš domů,“ vysvětlila mi Bella, když si všimla, jak se rozhlížím a hledám Renée.

„Jí asi opravdu nevadí, žes mi to řekla, co?“

„Rozhodla jsem se a ona jenom akceptuje mou volbu stejně jako Charlie a za nějakou dobu i Cordy,“ pokrčila rameny.

„Tak to je fajn. No, asi bych měl napsat Alici, aby se pro mě po škole stavila a nestihla si předtím naplánovat něco jiného,“ prohodil jsem a šel si do Bellina pokoje pro telefon, kde jsem už měl několik zmeškaných hovorů od Monicy. Tak s ní bych si měl taky promluvit. A nejlíp hned jak přijedu domů, bude mít hodně co vysvětlovat.

Naťukal jsem sestře zprávu a vrátil jsem se za Bellou, která si mě zvědavě prohlížela.

„Co plánuješ udělat, jak se vrátíš do Forks?“ zajímala se a podle toho, jak se ptala, mi bylo jasné, že Renée musela mít nějakou vizi a že není dost daleko, aby Bella nemohla její myšlenky slyšet.

„Myslím, že už to víš, Renée měla nejspíš vizi,“ odvětil jsem a sedl si vedle ní.

„Právě že neměla. Nebo pokud považuješ tmu za vizi, tak měla. Proč chceš jít za Monicou?“

„Mám na ni pár otázek a potřebuju, aby mi na ně odpověděla,“ odpověděl jsem popravdě a už si pomalu sumíroval v hlavě, co všechno jí chci říct. „Když už teď znám pravdu, chci vědět, proč mi lhala. Zvlášť potom, co jsem ji považoval za kamarádku.“

„O tomhle jsme se přece už bavili a můj názor na to všechno znáš. Navíc se teď o ní nechci bavit. Než pro tebe Alice přijede, máme k dobru ještě chvíli, a tak toho chci využít, pokud ti to nevadí,“ požádala mě a já neměl vůbec nic proti. Společně jsme si pustili filmovou adaptaci knihy Na větrné hůrce, Bella si mi položila hlavu do klína a užívali jsme si klidné odpoledne, zatímco jsem stále vstřebával informace o La Push a promítal si, jak může probíhat rozhovor s Monicou.

„Jenom mi slib, že ji nebudeš moc provokovat. Stále nepatří k tak starým vlkodlakům, jako byli ti v Itálii, a pokud začne ztrácet nervy, zmiz, jak nejrychleji to půjde,“ žádala mě, když jsem už nasedal do auta.

„Spolehni se, nehodlám nic riskovat, chci jenom odpovědi,“ slíbil jsem a políbil ji na rozloučenou. Potom jsem s těžkým srdcem jenom zabouchl dveře od řidiče a vyrazil jsem domů. Ačkoliv byla Alice dobrý řidič, hned po jejím příjezdu do La Push jsem si nechal vrátit klíčky a opět seděl pěkně za volantem.

„Vypadáš spokojeně,“ zamumlala Alice, když si mě chvíli prohlížela.

„Myslíš, že ke spokojenosti nemám důvod? Bella se vrátila, a přestože už nebydlí ve Forks, tak je důležitější to, že je tady,“ prohlásil jsem a neskrýval to nadšení. Přítomnost Belly byla prostě nad vším, co se za poslední dva dny odehrálo.

„Samozřejmě, tohle ti přeju. Už dlouho jsem tě neviděla tak spokojeného. Možná naposledy na tom vánočním plese,“ souhlasila se mnou.

„Tak to jsem rád, že to takhle vidíš,“ odvětil jsem. „A pokud ti to nebude vadit, tak tě jenom vysadím doma a pojedu si ještě něco vyřídit, jo?“ zajímal jsem se a Alice jenom přikývla.

„Chci s tebou mluvit,“ začal jsem hned, jak mi Monica otevřela dveře. „Můžeme se trochu projít?“ pobídl jsem jí, když už mě zvala dovnitř.

„Dobře,“ souhlasila, popadla klíče od domu a vyšla ven. „O čem se mnou chceš mluvit? Stalo se snad něco? Tváříš se tak nějak divně,“ zajímala se, když jsem už nějakou dobu mlčel. Úplně opomenula to, že se mi ještě před několika hodinami snažila dovolat.

„Jak to bylo tehdy s tou Christinou? Jak jsi věděla, že zrovna potřebuju pomoct?“ položil jsem jí základní otázku, na kterou jsem chtěl znát odpověď. Teď už bych poznal, jestli lže, nebo mluví pravdu.

„Proč se na to ptáš po tak dlouhé době?“ znervózněla.

„Jenom tak mě to napadlo. Poslední dobou jsem opět hodně přemýšlel a hlavou se mi honilo i to, jak ses z ničeho nic objevila spolu s dalším vlkem v Port Angeles. Přišlo mi to divné, přestože to načasování bylo perfektní,“ odvětil jsem, aniž bych zmínil Bellino jméno. Zatím nemusí vědět o tom, že jsem se s ní viděl. Přestože to zřejmě tušila.

„Mám takový dojem, že jsem zrovna trénovala stopování. V okolí Forks se pohybovala ta upírka a mě jenom zajímalo, kde se zrovna nachází. A když jsem potom ucítila i tvůj pach, tak jsem si dala dvě a dvě dohromady a vydala jsem se to celé omrknout pěkně zblízka,“ začala vysvětlovat.

„Zní to docela přesvědčivě, ale popravdě – nevěřím, že to tak bylo,“ namítl jsem, přestože její slova zněla skutečně pravdivě. Stále však převažovalo to, co mi řekla Bella.

„V tom případě-,“ začala a já čekal, co dodá, „jsi nejspíš zjistil, kde je Bella, že?“

„Samozřejmě, že už vím, kde je! Celou dobu byla v La Push a to jenom proto, aby vás zbytečně nedráždila. A ze strachu o mě ti dokonce zavolala, abys mě zachránila!“ odvětil jsem lehce zvýšeným hlasem.

„V tom případě, když mě nechtěla ve Forks obtěžovat, proč ti sama nepomohla v Port Angeles? To už k mému území nepatří!“ začala pro změnu Bellu napadat.

„Tady ale nejde o to, kde vaše území končí. Bella měla něco neodkladného v La Push. Každopádně do toho, co dělá, ti nic není,“ hodlal jsem tenhle rozhovor ukončit. Přiznala se mi, že mi celou dobu lhala, a to mi stačilo. Myslel jsem si, že můžeme být přátelé, ale očividně to nešlo. Polibek byl hřebík do rakve našeho přátelství a ta její lež byla jen další.

„Myslíš, že mi nic není do toho, že pomáhá vychovávat další krev-sající bestie?“

„Bella nic takového nedělá. V La Push byla jenom proto, že je to jejich území,“ namítl jsem. Napadat a očerňovat ji nebude. Navíc Bella přece nemůže za to, že jejich královská rodina má podivnou zálibu měnit talentované lidi na upíry.

„Tak na tomhle se zřejmě neshodneme. Docela mě vlastně udivuje to, že ti o tom malém tajemství La Push řekla – není to náhodou proti zákonu?“ zajímala se.

„I kdyby bylo, co s tím uděláš ty? Sama žiješ jenom proto, že Bella nerada vyvolává spory – kvůli tomu také ustoupila a vzdálila se na jejich území, když se ukázalo, že vlci zde pořád žijí. Mohla se zachovat jako každý druhý upír a tobě by vůbec nepomohlo to, že se umíš proměnit. Měla bys jí být vlastně vděčná za svůj život a ne ji pořád provokovat a pokoušet,“ upozornil jsem ji, kdyby přece jenom dostala nějaký ten nápad, jak Belle ublížit. Pokud by se totiž rozhodla udat Bellu za porušení pravidel, musel by se svět dozvědět i o ní.

„Nevyhrožuj mi. Oba víme, že se o sebe postarat umím, a pokud uvidím, že některá z těch pijavic přece jenom překročila hranice, nezachrání je vůbec nic. Dokonce ani ty,“ odbyla mě.

„Ublížíš Belle a já ti přísahám, že najdu způsob, jak bych mohl ublížit tobě,“ slíbil jsem jí a než mi stačila něco odpovědět, nasedl jsem do auta a otočil klíčkem v zapalování. Motor naskočil a já mohl vyjet domů.

Další den se Monica ve škole neobjevila. A mně se vlastně ulevilo, věděl jsem, že naše vztahy jsou po včerejším rozhovoru dost napjaté a další hádku s ní jsem neměl zapotřebí. Dneska by to totiž nemuselo dopadnout tak dobře.

Po škole jsem byl už domluvený s Esmé i se sourozenci, že si udělám výlet do La Push. Potřeboval jsem se zase vidět s Bellou. Uklidnit rozdrásané nervy a cítit opět její blízkost. Navíc jsem musel popřemýšlet, jak tohle dojíždění za ní vyřešit, protože jsem pochyboval, že mi to bude doma takhle jednoduše procházet.

Bella mě už čekala, a jelikož se po včerejšku trochu vyčasilo, mohli jsme se jít projít opět po pláži. Nakonec jsme ale změnili cíl z obyčejného toulání na cestu k místním skalám. Už několikrát mě zajímalo, jaký to musí být výhled, a Bella s tím neměla nejmenší problém.

„Pohádali jste se moc?“ zajímala se ve chvíli, kdy jsme postávali na útesu a s jejími vlasy si pohrával slaný mořský vánek.

„Dalo se to očekávat, ale stejně jako ty včera, ani já se o ní dneska nechci bavit. Nebudeme si kazit tu krásnou chvíli. Je to tu perfektní,“ namítl jsem.

„Dobře, ale ani tak tohle není nejvyšší místo. Chceš být ještě výš?“ zeptala se a já přikývl. Bella mě chytla za ruku, a než jsem se potom nadál, stáli jsme ve větvích nejvyššího stromu. Překvapeně jsem shlížel na klidné moře, které se tříštilo o útesy. Dalo se odtud dokonce dohlédnout i do vesnice.

„Tak tohle je opravdu něco,“ odvětil jsem a začal se smát.

„Říkala jsem si, že by se ti to mohlo líbit,“ podotkla, ale potom se najednou zarazila a jakoby se zaposlouchala do něčeho, co jsem já sám neslyšel.

„Stalo se něco?“ zajímal jsem se, když už chvíli vypadala duchem nepřítomně.

„Měli bychom se vrátit,“ poznamenala a pomohla mi slézt ze stromu. A pak už jsme se vraceli ze skal na pláž, kde jsme potkali Jacoba, jak k nám míří.

„Bello?“ došel až k nám. Tvářil se ustaraně a zároveň i naštvaně. Stále nepřekousl to, že jsem se už všechno dozvěděl a on Bellu nezískal za tu dobu, co tu byla beze mě. Podle mě na ni měl zálusk asi tak jako Monica na mě podle Belly.

„To nemyslíš vážně,“ odvětila mu Bella na nevyřčenou otázku.

„Bohužel myslím a řekl bych, že z toho nekouká nic jiného než samé problémy,“ odvětil tentokrát nahlas. „A sama moc dobře víš, že jsem tě před tímhle varoval. Vlastně nejenom já, bylo nás víc, co si mysleli, že děláš hloupost.“

„Máš pravdu, varovali jste mě a já neposlechla, proto si to budu muset všechno odpykat sama,“ přitakala a já jenom střídavě hleděl na ni a potom na Jacoba. Jeho nevyslovená slova na začátku tohoto rozhovoru mě docela ochromovala v sledování průběhu této konverzace.

„Můžu se zeptat, co se děje tak špatného, že má Bella problém?“ osmělil jsem se.

„Děje se to, že jsi. V tomhle měl Cordy pravdu. A samozřejmě i to, že jsi zrovna tady a všechno víš. Bella se kvůli tomu bude muset zpovídat královské rodině,“ odvětil naštvaně Jacob.

„Královské rodině? Jak se mohli tak rychle dozvědět, že znám jejich tajemství?“ podivoval jsem se. O královské rodině jsem už něco slyšel, ale stále jsem si nějak nedokázal představit to, jakou roli v tom všem hrají. Navíc jsem zvažoval možnost, že by mě Monica neposlechla a přece jenom Bellu udala. Podle všeho totiž vlkodlaci i upíři znají své tajemství navzájem – kromě počtu vlkodlaků ve smečce – to má být pro všechny tajemství a kromě členů smečky to nikdo nesmí vědět.

„Jacobe, můžeš nás, prosím, nechat o samotě? Musím si s Edwardem o tom promluvit,“ požádala ho Bella a já jsem pochopil, že je opravdu čeho se obávat. Bella se tvářila vážně a její hlas postrádal jakoukoliv energii. Zněla najednou hrozně unaveně.

„Dobře. Stejně mám něco domluvené s Cordym,“ rozloučil se s Bellou a odešel.

„Dozvěděli se to?“ zeptal jsem se, jen co byl z doslechu a my tak měli s Bellou nějaké to soukromí.

„Ano, dozvěděli. A já s tím měla počítat už od samého začátku – jenom mě nenapadlo, že to bude tak brzy. A jak už jsem ti jednou říkala, tak oni dohlíží na dodržování všech našich zákonů. Mají na starosti zajistit, aby se o nás lidský svět nedozvěděl, respektive abychom byli pro lidi stále jenom mýty a strašidla pro malé děti,“ spustila a přitom se upřeně dívala na moře. Pomalu jsem se tak dovídal další z jejich tajemství, což pro ni asi nebylo zrovna moc příjemné.

„Teď jim tedy není dvakrát pochuti to, že o vás vím já, že?“ ujišťoval jsem se.

„Přesně tak. Když jsem ti to tajemství ale řekla, doufala jsem, že jim nějakou chvíli potrvá to, než se to dozvědí,“ povzdechla si a konečně se na mě podívala. „Budu se muset za nimi vypravit,“ zašeptala.

„V tom případě pojedu s tebou,“ odvětil jsem rozhodně. „Ať už by to mělo být kamkoliv. Odmítám tě pustit z dohledu, i kdyby jenom na kratičký okamžik.“

„Není to sice nijak daleko, ale i přesto s tím tvým nápadem nemůžu souhlasit. Nemůžeš se mnou do Denali jet. Mohlo by to způsobit něco ještě horšího. Nejdřív musím zjistit, co všechno o tobě vědí a jak velké je to pro tebe riziko. Jednoduše si tam nemůžeš jenom tak nakráčet, jako by se nic nedělo,“ odmítla můj návrh na společnou cestu.

„Myslíš si, že by nebylo jednodušší tam jet s tebou a všechno to těm vašim vládcům vysvětlit?“ namítl jsem nespokojený s tím, že se mě opět snaží odsunout na vedlejší kolej. Takhle to prostě nemůže udělat pokaždé, když se jí to hodí!

„Raději bych je zbytečně neprovokovala a tebe zároveň nepokoušela,“ namítla.

„Proč bys mě měla pokoušet?“ zajímal jsem se zvědavě. Tuhle její odpověď jsem trochu nepochopil. Jediné pokušení, se kterým jsem musel neustále bojovat, bylo nedržet se Belly jako malé dítě. Věděl jsem, že jí musím nechat volnost, přestože to mohlo znamenat, že může opět zmizet a tentokrát bych ji už nikdy nenašel.

„Řekněme, že po světě chodí daleko hezčí upírky, než jsem já,“ zamumlala.

„To je možná pravda, ale pro mě jsi ty ta nejhezčí, takže mě ostatní vůbec nezajímají,“ namítl jsem. Od chvíle, kdy jsem Bellu poprvé spatřil, jsem krásu ostatních dívek nedokázal ocenit a pochyboval jsem, že by to nějaké upírky dokázaly změnit.

„To říkáš teď, ještě jsi neviděl vládkyně,“ zavrtěla hlavou. A jen co to dořekla, došel jsem až těsně k ní, rukou ji lehce nadzvedl tvář, aby se na mě podívala, a chvíli jsem ji jenom němě pozoroval.

„Je mi jedno, jak nějaké vládkyně vypadají. Tebe miluju a na tom ony nic nezmění. Ty jsi pro mě ta nejhezčí osoba na celé zemi,“ vymlouval jsem jí její nápad, že bych se mohl zamilovat do nějaké jiné upírky.

„Ještě chvilku pokračuj a já ti i uvěřím,“ zamumlala.

„Já chci, abys mi věřila,“ zašeptal jsem a konečně ji sevřel v náručí. Stále jsem se jí však díval do očí. Nedokázal jsem se toho pohledu nabažit. To tekuté zlato v jejich očích mě hřálo a plně uzdravovalo mou pošramocenou a pošlapanou duši, která se postupně hojila v její přítomnosti.

„Miluju tě. A na tom se nic nezmění,“ odvětila a natáhla se pro polibek.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je 2 - 22. kapitola: