Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je 2 - 17. kapitola

Moje funny úprava xD by Rosabella Larrin Cullen.


Všechno naruby tu je 2 - 17. kapitolaDalší kapitola je tady a Edwarda čeká basketbalový zápas. Jak se mu bude dařit, zahraje si vůbec? A co jeho vztah s Monicou? Všichni to mají za hotovou věc - takže co si myslíte vy?

17. kapitola

Cestou do Olympie jsem se neskutečně bavil, zato Jasper na zadní sedačce pěkně trpěl. Stále ke mně vysílal SOS signály, abych ho zachránil před spáry Alice a jejích otázek, ale já jsem si nedokázal pomoct. Čekal jsem, že přizná barvu ohledně Madison. Dřív nebo později to udělat prostě musel a kdo jiný by z něj měl dostat odpovědi, pokud ne Alice?

„Příště sedím já nebo Alice vepředu, rozumíš?“ ujistil mě Jazz, když jsme se proplétali přeplněnými uličkami Olympie. Byl tu neuvěřitelný blázinec. S nastávajícím víkendem mnozí odjížděli pryč z města a další zase přijížděli zlákaní vidinou kvalitního zápasu středních škol v basketu.

„Kam tě mám odvést? Kde sis sehnala nocleh?“ zajímal jsem se Monicy a na Jasperova slova nedbal.

„Je to jenom kousek od toho, kde jste ubytovaní vy, takže nemusíš ani nikam zajíždět. Dojeď, kam máš, a já už to dojdu,“ odvětila a já se podle instrukcí, které jsem dostal od Carlislea, pomalu blížil k našemu ubytování, které jsme měli někde v Carlyon North.

„Přijdeš se zítra odpoledne podívat na zápas?“ zajímala se najednou Alice Monicy.

„Určitě to mám v plánu, vždyť je to hlavní důvod, proč se tu tři hodiny trmácím v autě,“ usmála se na ni mile.

„Škoda, že nemohl jet i Mike. Tým by ho tu určitě rád viděl,“ nadhodila. „Nevíš, proč se k nám nepřidal?“ vyzvídala.

„Cestu sem jsem mu navrhla, ale odmítl to. Asi by to na něj bylo ještě moc. Pořád nedokázal překonat to, že už hrát nebude. Je to teprve nedávno, co mu to oznámili, a basket byl jeho sen,“ odvětila a stále na sobě nedávala znát, jak jsou jí tyhle otázky ohledně Mikea nepříjemné.

„V tom máš zřejmě pravdu. Snad se s tím ale vypořádá co nejdříve, protože jakmile vyhrajeme dneska, budeme potřebovat morální podporu na dalším zápase,“ prohlásila, jako kdyby byla součástí týmu. A taky to znělo, jako by to někdo z týmu řekl. Přesně jsem si dokázal představit, jak tahle slova vypustil z úst Paul nebo Chris.

„Tak a jsme tady,“ podotknul jsem, když jsme vjížděli na parkoviště, kde už postával i zbytek týmu. Vypadalo to, že jsme dorazili poslední.

„No, konečně jste dorazili, musíme se jít zapsat společně jako tým,“ začal nás komandovat hned po příjezdu Emmett.

„Snad se tolik nestalo,“ namítl jsem a pomohl Monice vyndat tašku z kufru.

„To sice ne, ale někteří z nás už tu na vás čekají pěkně dlouho,“ stěžoval si. „Jinak, ahoj Monico, ještě jsme se nestihli pozdravit,“ usmál se na mou společnici.

„Ahoj,“ odvětila a hodila si tašku na rameno. „Edward za to zpoždění nemůže, jak sám jistě dobře víš, město je úplně ucpané, takže jsme se zastavili v jedné z těch příšerných kolon,“ obhajovala mě a raději nezmínila, že jsem se na malý okamžik ztratil. Špatné odbočení nám zajistilo to potřebné zdržení, nikoliv kolony.

„Ano, to je pochopitelné. Je mi jasné, že to Edward neudělal schválně, že brácho?“

„Samozřejmě, brácho,“ nazval jsem ho stejně jako on mě, ovšem trochu kysele.

„Takže, teď už jsme opravdu všichni a můžeme se jít ubytovat. Budeš tu bydlet s námi?“ zajímal se Monicy. Podivoval jsem se nad tím náhlým zájmem. Copak to dělá Rosalii naschvál, takhle se zajímat o Monicu?

„Ne, tady už je to plné. Budu ale bydlet kousek odtud,“ namítla.

„V tom případě to bude jistě tam, kde si pokoj zarezervovali i naši, takže pokud chceš, můžeš se tam s nimi svést,“ navrhl jí. Hned na to se tedy Monica vydala k autu našich rodičů, odkud mi věnovala zvláštní udivený pohled.

 „Proč tohle děláš?“ zajímal jsem se. Stejně jako Monice, ani mě to nedávalo smysl. Proč by na ni měl být tak hrozně milý? Určitě má něco za lubem a já musím přijít na to, co to je.

„Nemůžu být milý na bratrovu přítelkyni?“ namítl nevinně. Jeho slova mě překvapila snad ještě víc, než jeho činy. Rychle jsem pohlédl k místu, kde před chvíli parkoval tátův mercedes a odkud by Monica mohla jeho slova slyšet, ale k velkému štěstí už tam nebyl.

„Monica je jenom kamarádka, žádná přítelkyně,“ odvětil jsem přímo.

„Je mi to jasné. Snažíš se zaplnit tu díru po rozchodu s Bellou a je ti jedno jak. Myslíš si, že ti bude stačit s Monicou jenom kamarádit, ale než si to uvědomíš, budeš v tom až po uši. Ale na druhou stranu, proč ne. Monica je opravdu pěkná a až na ten incident s Rosalií ji mají všichni ve škole rádi. Nebude mít problém mezi nás znovu zapadnout – aspoň ne tak velký, jako měla Bella. V tomhle ohledu byla fakt divná,“ přiznal Emmett.

„Tak bys o Belle mluvit neměl. Jsou určité hranice, které bych ti nedoporučoval překročit. Bella ke svému chování měla jisté důvody. A s Monicou to dál než k přátelství nepovede, v tom jsem si úplně jistý,“ namítl jsem a popadl svou tašku. Než mi stačil odpovědět, byl jsem už na půl cesty do hotelu, opět totiž začínal být pěkně nepříjemný.


 

A ten den nebyl jediným, kdo se mi snažil promlouvat do duše. Monica sice k nám na hotel dorazila, ale nezdržela se dlouho. Všichni ji sice viděli rádi, ale celou tu atmosféru kazila jak jinak než Rosalie. A jelikož Monica už v týmu nebyla, rozhodla se ustoupit a vrátit se k sobě.

Hned po jejím odchodu si mě také odchytla Alice. Byl jsem zrovna na cestě do pokoje.

„Edwarde, já… Nechci se vnucovat, ale chci se jenom zeptat, jak je to mezi tebou a Monicou,“ osmělila se, když jsem ji pobídl.

„Jak to myslíš, jak je to mezi námi?“ nechápal jsem její dotaz. „Jsme pouze dobří přátelé, kteří si skvěle rozumí,“ namítl jsem. „Proč se na to vůbec ptáš?“ zajímal jsem se.

„No, ono to nezajímá jenom mě, ale i všechny ostatní. Všichni jsme si všimli toho, jak se k sobě s Monicou máte, a proto nás to zajímá. I přesto, že všichni považují tvůj vztah s Bellou za ukončený, já si tím jistá nejsem… A co se týče Monicy. Ne všichni jsou pro, abys s ní chodil,“ dodala už jenom šeptem.

„Chodil?“ podivil jsem se. „Já s Monicou nechodím! Jsme jenom přátelé,“ bránil jsem se. Dneska už podruhé! „Kde jste proboha všichni na tuhle hloupost přišli?“

„To není žádná hloupost. Prostě ti jenom říkám, co vidím a co vidí i ostatní,“ namítala klidným hlasem a snažila se mě uklidnit, zřejmě jsem se jí zdál naštvaný, ale já byl jenom rozhořčený z toho, co jsem se doslechl. Tak nehorázný výmysl. Jak je vidět, v poslední době nikdo nevěří na přátelství holky a kluka, pokud to nejsou sourozenci jako Rose a Emmett. Podle všech v mém okolí musí mezi mnou a Monicou být něco víc než jenom přátelství.

„V tom případě jste všichni slepí,“ řekl jsem naprosto klidně.

„A já myslela, že jsi nezapomněl na to, jak se tě snažila ještě před necelým rokem sbalit. Působila ti problémy s Bellou a ty si zřejmě teď myslíš, že ji její city přešly? Zdá se, že jenom hrozně málo znáš ženskou populaci,“ kroutila nade mnou hlavou.

„Myslíš si, že bych nepoznal, kdyby mezi námi bylo něco víc?“ odporoval jsem dál. Stále jsem si pamatoval Moničinu snahu o mou maličkost, ale taky jsem věděl, že se toho hodně od té doby změnilo. Monica se změnila a i já jsem byl jiný. Jenže jsem nevěděl, jak to Alici vysvětlit.

 Alice si rezignovaně povzdechla. „Asi poznal, ale měl by sis dát pozor. Mezi tebou a Bellou to ještě neskončilo a Monica si možná dělá jenom marné naděje,“ upozornila mě.

„Podle tebe bych si s ní měl zřejmě na tohle téma promluvit a uvést věci na pravou míru, co?“

„Jo, to by bylo nejlepší, nevodit ji za nos. Týmu sice ublížila, ale mně nikoli, takže ji nijak neodsuzuju, a pokud se s ní dokážeš přátelit ty, tak musí být přece jenom fajn. A rozhodně by potom nebylo fér, aby si na tebe myslela jako na něco víc než jako kamaráda,“ dodala mírně a já jenom přikývl. Možná přece jenom má pravdu. Sám jsem věděl, že city ze dne na den jenom tak nezmizí, a pokud ke mně skutečně něco cítila, tak bychom si v tom měli udělat jasno. Už ode mě několikrát slyšela, že Bellu miluju, ale to jsme pořád mluvili jenom o mně a mých citech, nikoli o ní a o tom, co cítí ona.

„Jen co se vrátíme domů a všechno se trochu uklidní, slibuju, že si s ní promluvím,“ přislíbil jsem, aby mohla Alice v klidu usínat. V tomhle byla má malá sestřička nedocenitelná. Vždy stála na mé straně a poukazovala na to, co jsem já neviděl, anebo nevnímal a přitom to mohlo mít velké následky na mou budoucnost.

„Pokud bys to se mnou chtěl třeba ještě probrat, tak jsem ti k dispozici,“ nabídla se a já se jenom usmál. Takovou sestru by si přál asi každý.

„Děkuju,“ zašeptal jsem k ní vděčně a Alice se potom odebrala za Rose do pokoje. Ani odchod Monicy z ní nesetřásl tu otřesnou mizernou náladu. Já jsem zase zapadl do pokoje, který jsme měli s Emmettem a Jasperem společný. Tenhle víkend bude fakt šílený – nebudu tu mít ani špetku soukromí. Co bych jenom dal za samostatný pokoj.


 

Ráno mě probudil Emmettův otravný budík. Bylo to snad ještě horší než jeho klasické budíčky, kdy mi pokaždé málem rozmlátil dveře. Byla sobota a my stávali v sedm ráno. Na sobotu to bylo nekřesťansky brzo. Ani náhodou se mi nechtělo vylézat z postele.

„Jaspere! Edwarde! Vstáváme!“ pokřikoval rozčíleně Emmett, když už se vrátil z koupelny a spatřil, jak se od jeho odchodu nic nezměnilo. Možná jenom to, že jsem si přes hlavu přehodil polštář.

„Ještě pět minut,“ zaslechl jsem Jazze, jak se snaží vyjednávat.

Bohužel však neúspěšně. „Nejste doma a před zápasem máme ještě spoustu práce. Navíc ti, co hrají před námi, začínají už v deset a bylo by fajn omrknout si potencionálního soupeře, pokud nad Olympií vyhrajeme,“ informoval nás zběžně o tom, co na dnešek chystá.

„Co kdybys radši šel zkontrolovat to, že i ostatní vstávají, a my se mezitím taky pokusíme vyhrabat z postele?“ snažil jsem se odvést jeho pozornost od nás dvou.

„Dobře, za pět minut jsem zpátky a to už budete nachystaní k odchodu, je vám to jasné?“

„Ano, mami,“ zamumlal jsem a potom jsem jenom zaslechl, jak za ním zapadly dveře, a já se mohl pohroužit opět do mírumilovného ticha, které mě okamžitě přijalo.


 

Z postele nás Emmett dostal až napodruhé, kdy už jsme neměli tu sílu mu nadále vzdorovat. Byl hrozně umíněný a takhle ho štvát přestávala být legrace.

„Fajn, tak jo, vždyť už stáváme!“ odvětil jsem rozladěně a konečně vylezl z postele a zamířil si to do koupelny.

„Oba máte pět minut na to, abyste se ukázali dole. Máme tam sraz s kluky, jasné?“ upozornil nás a já si začal v klidu čistit zuby. Pět nebo deset minut, není to jedno? Stejně ten zápas začíná až někdy v deset, nebo v kolik to říkal. Času máme ještě hodně a všechno, co potřebujeme vědět o aktuálním soupeři, to už přece víme, ne?

„Ta atmosféra nadcházejícího zápasu mu leze na mozek,“ postěžoval si ještě Jazz, když jsme se ve dveřích koupelny míjeli. Do Emmettem stanovených pěti minut zbývala asi tak poslední jedna a já nebyl ještě ani oblečený.

„Doufám, že ho to po zápase přejde,“ nadhodil jsem, když jsem si oblékal triko.

„Obávám se, že nepřejde, tedy pokud neprohrajeme – a pokud prohrajeme, bude to možná ještě horší,“ namítl.

„Potom to tedy bude jako z bláta do louže,“ přitakal jsem zamyšleně. „Můžeme?“ zajímal jsem se, když jsem byl připraven k odchodu. Celá dnešní příprava nám zabrala jenom osm minut. Esmé by byla spokojená a Emmett si nemůže stěžovat.

 

 

Týmy hrající před námi byly skutečně velmi vyrovnané. Až do poslední sekundy zápasu nebylo jasné, který z nich vyhraje. Bylo to hodně o štěstí, které je mnohdy velmi vrtkavé. Chvíli se přiklání na jednu stranu a hned na to na tu druhou.

„Od dvou hodin hrajeme my,“ informoval nás Emmett, když zápas skončil. „Což znamená žádné přejídání, aby vám při hře nebylo těžko nebo se vám stalo cokoliv jiného, co by vám znemožnilo hrát,“ káral nás ještě dopředu.

„To přece dobře víme,“ souhlasil s ním nahlas Paul a my ostatní jenom přikývli. Když už jsme se dostali až sem, nemělo by smysl dělat nějaké nesmysly – navíc by to znamenalo, že bych já nebo Jasper musel nastoupit do hry.

„Pokud je to všem jasné… Jinak, už jsem tu viděl kluky od protihráče. Pokud na ně narazíte, nenechte se vyprovokovat. Určitě nás budou chtít nějak zničit ještě před zápasem. Ale to se jim nepovede, rozumíte? Známe jejich slabosti a basket je naše oblíbená hra. Nemůžou nad námi vyhrát!“ povzbuzoval Emmett tým.

„Když už jsi ty viděl hráče, myslíš, že se už holky s některými z nich setkaly? Docela rád bych viděl výrazy těch kluků, až pochopí, že to Rosalie na ně všechno ušila,“ poškleboval se dál Paul.

„To se potom budete muset zeptat holek, jak to dopadlo. Třeba by se Jasper mohl zeptat Madison,“ nadhodil Emmett jednu možnost a spiklenecky se na mě zašklebil. Bylo mi jasné, o co se pokouší.

„Proč bych se na to měl ptát zrovna jí? Navíc si myslím, že se ani ptát nebudeme muset. Podle mě nám to Rosalie řekne hned, jak se to stane. Nebude to moc vydržet,“ namítl okamžitě Jasper a očividně se mu nelíbilo, jakým směrem se tahle konverzace ubírá.

„Toho jsem si vědom, jenom mě napadlo, že by Madison měla trochu víc zapadnout i do našeho týmu. Přece jenom nám fandí, takže by bylo fajn, kdyby se s námi nestyděla mluvit,“ zamluvil jsem Emmettova slova. Přece jenom byla pravda, že Madison byla skvělá roztleskávačka, ale nějak nezapadala do celé naší party. Znělo to tak divně, nazývat basketbalový tým svou partou, ale co se dalo už dělat. Byl jsem jedním z týmu, takže to byla i má parta.

„Potom by se jí mohl zeptat kdokoliv z týmu,“ odporoval nadále nejistě.

„Víš, mám takový pocit, že si tě na posledním tréninku docela prohlížela, takže by jistě uvítala, kdys za ní šel zrovna ty,“ pronesl tentokrát Paul. Že by si Madison Jazze nějak prohlížela, jsem nezaznamenal a pokud Paul nelhal, byla to jenom dobrá zpráva.

„Prohlížela si mě?“ ujišťoval se, že dobře slyšel, a očividně i pookřál. Čehož si všiml i Emmett a jenom se na mě významně podíval. Jasně, odhalili jsme Jasperovu tajnou lásku. Kvůli Madison se rozhodl přidat do týmu a trochu sportovat.

 

 

U oběda jsem od Paula zjišťoval, jak to bylo s Madison. Jestli ji skutečně viděl po Jasperovi pokukovat, nebo si to jenom vymyslel. Nakonec se ukázalo, že si Madison přece jenom na Jaspera myslí. Společně s Paulem a Emmettem jsme se tedy dohodli, že pokud si spolu do konce víkendu nepromluví, budeme to muset nějak vyřešit místo nich. Respektive si zahrát na dohazovače a možná do našeho plánu započítat i Alici. Určitě neodmítne.

Ve chvíli, kdy jsme se chystali k zápasu, jsem si uvědomil, že jsem celý den nikde neviděl Monicu, dokonce o sobě nedala ani vědět. Mohl jsem se tedy jenom dohadovat ohledně toho, zda je naštvaná na Rosalii, nebo je za tím něco jiného.

„Neviděl někdo z vás dneska Monicu?“ zajímal jsem se, když se kluci před zápasem protahovali a holky jim pomáhaly.

„Zahlédla jsem ji na tribuně. Říkala, že dopoledne využila trochu kreativněji, než sledováním ostatních zápasů – navíc přijela jenom proto, aby ve hře viděla tebe,“ odvětila mi Jessica, která z holek stála nejblíže. Pohlédl jsem tedy na tribunu a hledal ji mezi ostatními obličeji.

Najednou jsem se však zarazil. Měl jsem pocit, jako bych v tom davu lidí spatřil tekuté zlato Belliných očí. Rychle jsem se tedy podíval zpět, ale ona tam nebyla. Možná… Možná jsem ji tu chtěl tak moc, že jsem si ji tu už představil. Nebylo by špatné, kdyby tu se mnou byla, podporovala mě pří zápasu – i když jsem o svém výkonu značně pochyboval.

„Vyhlížíš Monicu?“ vyzvídal Emmett.

„Tak trochu, spíš jsem měl pocit, jako bych tu viděl Bellu,“ odvětil jsem popravdě. A Emmett si musel toho zklamání v mém hlase všimnout. Nebylo nepostřehnutelné.

„Zbožné přání, ale tak támhle máš Monicu,“ ukázal na tribunu a já pohlédl, kam ukazoval, „ta ti musí pro dnešek stačit,“ povzbuzoval mě. „Zrovna teď by nám totiž moc neprospělo, kdyby ses rozptyloval myšlenkami na Bellu. Moc dobře totiž vím, co jenom to pomyšlení s tebou dělá.“ Přeměřil si mě významným pohledem a já se zatvářil kajícně.

Neměl jsem ale důvod! Proč bych se mu měl omlouvat za to, že když si vzpomenu na Bellu, jsem jako vyměněný? Emmett nechápal srdce ani činy zamilovaného člověka, kterým jsem byl.

Než jsem se však stačil jakkoliv urazit nad jeho slovy, ozval se pískot rozhodčího, který si tímto žádal klid, který nastal takřka okamžitě. A hned po něm se ozval výkřik a na hřiště přiběhl maskot zdejší školy. Společně s roztleskávačkami předvedl perfektní vystoupení, které všechny přítomné zaujalo.

Po ukončení toho čísla, nad kterým se naše roztleskávačky jenom ušklíbaly, došlo k oficiálnímu představení našich týmů a k započetí hry.

Ve chvíli, kdy jsem se vracel s Jasperem na lavičku, jsem si všiml, jak si kapitán soupeře všiml Rosalie a nechápavě se na ni díval. Hned na to na ni upozornil ostatní spoluhráče a Rose jim věnovala jenom jeden okouzlující a naprosto nevinný úsměv. Potom se obrátila k Emmettovi a něco mu pošeptala. V tu chvíli onomu kapitánovi došlo, co se tu odehrávalo, a vypadal docela naštvaně.

 

 

Byli jsme ve třetí čtvrtině zápasu, když jsem byl nucen nastoupit do hry a vystřídat tak Chrise. Nebyl jsem z toho zrovna nadšený, ale vzhledem k tomu, jak nás tým Olympijské střední pomalu a jistě srážel na kolena, jsem se rozhodl, že podám ten nejlepší výkon, jakého jsem schopen.

Dobrou polovinu z desetiminutové části zápasu jsem se nedostal ani k míči a potom mi najednou přistál v rukách. Ani jsem nevěděl, jak jsem ho chytil, prostě tam byl a já stál blízko soupeřova koše, což znamenalo, že se všichni na mě tak nějak hrnuli, jen abych nemohl pomalu zvrátit zápas v náš prospěch.

Naštěstí jsem si okamžitě uvědomil, co musím udělat. Začal jsem driblovat, až jsem se dostal na dostřel, odkud jsem se pokaždé trefil a většinou to byl i čistý hod, takže pokud se mi povede, mohl bych týmu získat alespoň dva body, než se vrátím na střídačku.

Srdce mi bilo jako splašené, adrenalin mi koloval v žilách a všechno jsem vnímal jakoby zpomaleně – jako když ve filmech dělají pomalé záběry na nějaké detaily. Tak nějak jsem ten okamžik před hodem vnímal. Adrenalin v žilách mě pobízel k činům a po dlouhé době to nebyl ten adrenalin, který mi tam koloval v okamžiku mé možné smrti. Tenhle byl tak příjemný, dokonce se mi chtělo začít se smát, když jsem pocítil to náhlé uvolnění. Opět jsem se dostával do toho lidského světa. Z toho skutečného plného tajemství a nadpřirozena do lidského, do malého chráněného a uzavřeného světa s mýty a strašidelnými příběhy o něčem, co v tom skutečném světě existuje.

Byl to báječný pocit. Přece jenom kvůli tomuhle jsem vlastně Emmettovu žádost přijal. Chtěl jsem se, aspoň na malý okamžik, schovat do té bubliny obyčejného, žádným nadpřirozenem nepoznamenaného světa. Připadal jsem si, jako by se čas vrátil snad o rok a půl nazpět, kdy jsme žili ještě ve Virginii a jedinou mou starostí tehdy bylo, jestli na ten či onen večírek s Ericem půjdeme nebo nikoli a – samozřejmě – i balení holek.

Hodil jsem.  Cítil jsem, jak se po míči natahují ruce protihráčů a snaží se ho zastavit. Jenže už byl moc vysoko a stále si to mířil přímo na koš. Ta chvíle trvala jenom zlomek okamžiku a přitom jsem měl opět ten pocit, jako bychom ho všichni sledovali, jak padá přímo do koše už několik minut.

Byla to čistá trefa. Víc jsem ke spokojenosti nepotřeboval. Dorovnal jsem tak skóre se soupeřem.

„Dobrá trefa, Edwarde,“ pochválil mě Emmett ve chvíli, kdy mě míjel, aby se zapojil opět do hry, která nadále pokračovala ve svém zběsilém tempu.

 

 

Do konce zápasu došlo i na trestné hody za užívání nadměrných dotyků, ale i tak zápas dopadl k naší poměrně velké spokojenosti. Bylo to nerozhodně.

Zápas by možná ještě pokračoval do chvíle, než by jeden z týmů konečně vyhrál, ale to by hned po našem zápase nesměl začínat další. Dostali jsme tedy šanci porazit našeho soupeře zítra.

 



Strašně moc děkuju za všechny komentáře u minulé kapitoly. Moc mě potěšily a jsem ráda, že se vám povídka líbí.

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je 2 - 17. kapitola:

 1
6. marcela
28.12.2012 [12:16]

Emoticon Emoticon Emoticon

27.11.2012 [20:57]

kikuskaPche! Načo mu je nudná ľudský život? Furt frfle na tých upírov ten Edo... Štve ma aj on a to som za túto kapitolu naštvaná teda už riadne! To mi ver!
Emmett ma proste dostal. Hnusák jeden! Tie kecy o Monice ako priateľke! To som penila v tej chvíli, prisámvačku!
A Alice ma úplnú pravdu s tým, že by mal Edward Monice pekne-krásne vysvetliť ako sa veci majú a nech dá láskavo pokoj. Ja mu totižto žiadne kamarátstva nezakazujem, ale odtiaľ potiaľ a toto sa mi už vážne prestáva páčiť. Aby to nakoniec neskončila ako Bella a Jacob v zatmení. To by som teda rozhodne neprežila.
A čo sa týka zápasu, takýto vývoj situácie ma riadne prekvapil. Samozrejme, mám obrovskú radosť z Edwarrdovo hodu, je to proste šikulka, ale ako to, že je nerozhodne? Emoticon Musia to proste vyhrať, ja im verím. Emoticon Ale tak rozmýšľam, či nebudú nejaké problémy s chalanmi z druhého tému, keď Rose odhalili... Snáď nie.
No a to najlepšie nakoniec nebudem menovať, aby som náhodou dačo nevykecala, ale aj tak! To mi proste zlepšilo náladu o stoosemdesiat stupňov! Ja ťa proste milujem a ďakujem a to tvoje nekrič hop mi teraz robí maličké starosti, ale zatiaľ si nebudem kaziť náladu. Som totižto plná nádeje a očakávaní. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. UV
27.11.2012 [18:54]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

27.11.2012 [17:51]

Ivka77Ahoj, na kapitolku som sa veľmi tešila a som rada, že si ju vydala tak skoro. Som rada, že sa v ďalších kapitolkách už toho doozvieme viac a možno sa aj konečne stretneme s Bellou. Som zvedavá, či to dnes bola ona. A hlavne, či má o Edwarda Monica naozaj záujem. Nechám sa prekvapiť. Pekná kapitolka. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. PCullen
27.11.2012 [10:44]

Kapitola byla skvělá. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Těším se na pokračování. Emoticon Emoticon Emoticon

1. Petronela webmaster
27.11.2012 [6:35]

PetronelaDoufám, že i tahle kapitola se vám líbila, přestože patřila opět mezi ty trochu nudnější, ale nebojte se od příští kapily se to začne trochu hýbat, to vám můžu slíbit, protože kapitola je už napsaná a jenom čeká na opravu od korektorky Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!