Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je 2 - 10. kapitola

08.09.2012 (17:15) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1728×

10. kapitola

Táta se z nemocnice vrátil až někdy nad ránem, a tak už jsem se ani nesnažil něco vyzvědět. Nechal jsem ho, aby si šel odpočinout s tím, že si pomluvíme odpoledne, až se vrátím od Moniky. Ano, dneska byl tento rozhovor nevyhnutelný, ale já doufal, že zastihnu Moniku doma.

„Kam tak pospícháš? Škola ti přece nikam neuteče?“ zajímala se Rose, když už jsme mířili do školy a já si v hlavě procházel všechny možné varianty průběhu mého rozhovoru s vlkodlakem. Byl jsem do toho natolik ponořen, že ručička na tachometru už překročila povolenou rychlost.

Lehce jsem povolil nohu na plynu, aby ručička mohla klesnout, a jen tak postranně jsem si všiml Alicina zkoumavého pohledu. Co zase na mě mohla vidět?

„Trochu jsem se zamyslel,“ zamumlal jsem omluvu k Rose a do školy pak dojel v limitu povolené rychlosti.

„Co tě trápí tentokrát?“ začala vyzvídat Alice, když ostatní vysedli a vydali se ke škole.

„Nic konkrétního,“ namítl jsem a odepnul si bezpečnostní pás. Popadl jsem ze zadního sedadla batoh a chystal se vysednout.

„To bych neřekla. Kromě toho, že jsi byl zamyšlený, tvářil ses trochu ublíženě i naštvaně. Opět nemám nejmenší tušení, co zase řešíš, ale pokud můžeš, bylo by fajn, kdyby ses mi s tím svěřil. Víš, že bych ti mohla pomoct,“ nabízela se mi okamžitě.

„Jsi skvělá sestra, ale tohle se tě netýká. Vlastně ani mě. Jsou to problémy někoho dalšího,“ přiznal jsem nakonec, abych ji trochu uklidnil.

„Aha. Takže, potom to tedy bude Monika a ta její nenadálá změna,“ odvětila a na chvíli se zamyslela. „Kdyby to bylo možné, tak bych ti řekla, že se asi stala vlkodlakem. Podle té knížky, co jsem ti půjčila, má jasné symptomy. Ale jelikož to možné není, tak se u ní zřejmě puberta projevila později. A ty se s těmi výkyvy nálad budeš muset nějak smířit,“ pokrčila rameny a já na ni nepřestal hledět.

Její pozorovací schopnost je opravdu bravurní, ale jednou ji přivede do záhuby. Vždyť právě teď poznala vlkodlaka! Věděl jsem, že za to mohla ta knížka, co si ˈpůjčilaˈ v knihovně, ale i tak…

„Máš pravdu, zřejmě to bude ehm… puberta,“ souhlasil jsem s ní a vysedl z auta.

Po škole jsem se skutečně vydal k Monice. Rose s Emmettem se věnovali svým týmům, Alice asistovala při vzniku nové choreografie a Jasper se vypařil dřív, než jsem ho stačil vůbec po škole zahlédnout. Z celé rodiny jsem ho vídal zřejmě nejméně, a to jsme si ve Virginii byli docela blízcí.

Zaparkoval jsem kousek od Moničina domu a chystal se vysednout, když mi v kapse rozvibroval telefon. Okamžitě jsem ho vyndal a na displeji se mi zobrazila nová zpráva. Nedočkavě jsem ji tedy otevřel a…

Psala mi Bella. Nebyla to však odpověď na mou dávno položenou otázku, ale něco úplně jiného.

Buď opatrný.

Jediné dvě slova a mně hned došlo, že se o mě Bella nepřestala starat. Renée mě stále musela pomocí svých vizí kontrolovat, a to znamenalo jediné - nebyl jsem Belle lhostejný! Tato dvě slova ve mně vyvolaly tolik optimismu v nadcházející rozhovor, že jsem si skoro neuvědomoval jejich význam.

Vysedl jsem tedy z auta a na tváři mi po dlouhé době pohrával lehký úsměv. Zajímavé, co dokáže jedna krátká zpráva.

Došel jsem až ke dveřím Moničina domu, ale než jsem stačil zaklepat, otevřely se dveře.

„Co tady děláš?“ zeptala se lehce naštvaně Monika. Žádné Ahoj, jak se máš... a podobně. Jisté nepřátelství z ní čišelo od prvního slova. Očividně mě neviděla ráda a já se jí nedivil. Potom, co udělala, si musela připadat hrozně. A pokud to někdo jenom tušil… Aspoň v to jsem doufal, že se mnou nechce mluvit z jistého studu.

„Chci s tebou mluvit. Mohla jsi to čekat už od včerejška,“ odvětil jsem.

„Tak to máš smůlu, já s tebou mluvit nechci,“ namítla a chystala se mi zavřít dveře přímo před nosem. Což jsem však nehodlal připustit. Monica byla v tomhle sice paličatá, ale já taky. Takže, ještě dřív, než se dveře stačily dovřít, šoupl jsem do mezery nohu, o kterou se dveře zastavily.

„Dokud si nepromluvíme, tak odtud neodejdu a je mi jedno, co si o tom budou myslet tví rodiče nebo i sousedé,“ upozornil jsem ji a doufal jsem, že to vyznělo přesně tak, jak jsem chtěl. A tedy, že nehodlám ustoupit.

„Fajn, tak co chceš?“ ustoupila, a dokonce povolila i dveře. Přesto jsem pořád stál venku.

„Chceš to rozebírat na chodbě nebo si můžeme promluvit někde v soukromí?“ zajímal jsem se. Náš rozhovor rozhodně nebyl pro uši cizích lidí.

„Záleží na tom, co chceš probírat.“

„Myslím, že to víš. Jde o to, co se tady poslední dobou děje. Jak s tebou, tak, ehm… Co se děje v místních lesích,“ zamumlal jsem, aby to slyšela jenom ona, kdyby snad někde za ní postával zbytek rodiny přivolaný našimi dohady.

„O tom, co se děje se mnou, jsme přece už mluvili. Nepamatuješ si to? Bylo to přece u vás doma, když Rosalie přijímala novou roztleskávačku,“ prohodila posměvačně a u roztleskávačky naznačila uvozovky. Madison se rozhodně za posilu týmu nepovažovala. „A co se týká místních lesů – o tom já nic nevím. Snad jenom, že se tam vyskytuje nějaká divoká zvěř, co napadá turisty,“ dodala, aniž by na sobě dala cokoliv znát.

Nechápal jsem její postoj. Místo toho, aby se mnou mluvila narovinu, tak se jenom vykrucuje. A to jí jenom chce člověk pomoct. Její zarputilost jsem nechápal. Proč se, sakra, nemůže chovat jako dřív?

„Fajn, když mi nechceš říct, co s tebou je, tak ti já řeknu, co si myslím, že se děje.“

„Jak myslíš, v tomhle ti nikdo bránit nebude,“ pobídla mě a zkoumavě si mě měřila. Paže měla založené na hrudi a nadále vypadala nepřístupně.

„V den tvých osmnáctých narozenin se z tebe stal vlkodlak. Proto ta náhlá změna ve tvém chování… A co se týče těch útoků divokého zvířete, myslím si, že za tím máš ruce ty,“ odvětil jsem a sledoval pozvolně se měnící výraz její tváře.

Byla překvapená, ale nakonec se začala smát – což překvapilo mě.

„Měl by ses přestat koukat na fantasy filmy, Edwarde,“ smála se jak pominutá. „Tvá fantazie je doopravdy výborná. Možná by ses mohl začít život jako autor sci-fi, nebo bys mohl psát scénáře k filmům,“ navrhovala. A s každým tím nesmyslem, co vypustila z úst, jsem se mračil čím dál tím víc.

„Ty víš, že je to pravda. Jenom se to bojíš přiznat a nechat mě, abych ti pomohl. Pokud tě to ale utěší, nejsi jediný vlk, kterého jsem poznal. Znám ještě další dva, a pokud by ses rozhodla mou pomoc přijmout, mohl bych tě s nimi seznámit,“ navrhl jsem a doufal, že konečně kápne božskou. Docházela mi s ní totiž trpělivost.

„Jak už jsem řekla, já tvou pomoc nepotřebuju. A tebe je mi hrozně líto, že jsi naletěl nějakým dvěma bláznům, co si o sobě myslí, že jsou vlkodlaci. Ti totiž existují jenom ve filmech,“ trvala si dál na svém, já se to rozhodl vzdát.

„Mysli si, co chceš. Já vím, že to, co jsem ti tu řekl, je pravda, ale pokud se bojíš, že bych to na tebe mohl říct, tak se pleteš. Já dokážu tajemství udržet… Když si to rozmyslíš, víš, kde mě najdeš,“ rozloučil jsem se s ní a vydal se zpět do auta.

Ještě chvíli jsem v zádech cítil pohled jejich pronikavých očí, ale nakonec zabouchla dveře a nic dalšího neřekla. Pokud je tedy aspoň trochu rozumná, měla by se mi ozvat. Musí vědět, že aspoň někdo stojí při ní a může se na mě obrátit kdykoliv bude něco potřebovat.

Od Moniky jsem si to pak zamířil rovnou domů. Dneska po mně nikdo nežádal, abych dělal taxikáře, takže jsem si mohl užít volné odpoledne a odepsat Belle. Opět jsem zvažoval nad její zprávou a tentokrát mě napadlo, že musela vědět o Monice. Už tedy stoprocentně ví, kdo je tím vlkodlakem, kvůli kterému odešli, tak… Proč se s ní třeba nepokusí nějak domluvit?

Tohle mi nešlo na rozum. Heidi byla taky přístupna kompromisu, když se Bella s rodinou objevila na jejich území, tak proč by nemohla ustoupit i Monica?

S tím jsem si mohl rovněž lámat hlavu a na odpověď bych nepřišel. Navíc jsem se stejně zapomněl Moniky na něco zeptat. Sice mi ani na jednu ze dvou položených otázek neodpověděla upřímně, ale na třetí, která zůstala nevyřčená, by mi možná i odpověděla. Její hádka s Lernerem ve mně vyvolávala zvědavost.

I přesto jsem však Moniku na chvíli hodil za hlavu a vytáhl z kapsy od kalhot telefon. Zabrousil jsem si to hned do zpráv a znovu si otevřel tu poslední od Belly. Nebylo v ní napsáno nic světoborného, ale mně to stačilo. Rovnou jsem taky zauvažoval nad tím, co bych jí měl odepsat.

Poděkovat jí za starostlivost byla hloupost.

Rovněž tak i vyzvídat, jestli na mě takhle dohlíží pořád, nebo jenom někdy, když si na mě vzpomene. Navíc jsem si nebyl jistý, jestli bych na tu otázku chtěl slyšet odpověď, protože já na Bellu myslel nepřetržitě - tedy kromě chvil, kdy to prostě nešlo, kdy jsem se musel soustředit na něco jiného.

A potom mě to napadlo. Jednoduché, trefné a přesně popisovalo to, co jsem cítil.

Taky buď opatrná, neustále na tebe myslím a doufám, že se jednou vrátíš zpátky. Miluju tě.

Krátká zpráva, kterou jsem jí odeslal, obsahovala všechno, co bych jí chtěl říct osobně, ale nemohl jsem. Hrozně jsem doufal v to, že se co nevidět objeví přede dveřmi - anebo na okenním parapetu mého okna - a vřele se na mě usměje. Přál jsem si, aby se potíže s Monikou vyřešili co nejdříve a já mohl Bellu opět obejmout a nemusel se strachovat o to, že ji ztratím, nebo mi znovu odejde. Bůh ví kam. Chtěl jsem, aby všechno bylo zase jako dřív. Ještě předtím, než se objevila Christina s Gracielou, než jsme poznali Heidi s Demetrim, než se z Moniky stal vlkodlak.

Kdyby tohle všechno šlo vrátit… Nevím, co bych potom udělal, ale zřejmě bych se zachoval jinak. Nevydával bych se do toho starého knihkupectví, nepotkal bych upírky, díky nimž mi šlo jednu chvíli o život. Kromě Moniky by bylo všechno v pořádku a my se nemuseli trápit.

Potom jsem si zakázal na nějaké to ˈkdybyˈ myslet, raději jsem se vrhl na úkoly, co nám zadali ve škole. Španělštinářka nezklamala a opět jsme se měli podívat na nějaký ten film v originálním znění, takže jsem si ho nejdřív musel stáhnout. Hned potom nám Bauer na biologii zadal nastudovat na zítra deset stránek z učebnice. A v historii to nebylo o nic slavnější. Docela by mě zajímalo, jak tohle hodlá Emmett všechno stíhat společně s tréninkem na zápas. Bylo jasné, že ho učitelé budou omlouvat, ale ani tak jsem si nebyl jistý – zvlášť u španělštiny a historie. Kromě té basketbalové se žádné jiné moc nevěnoval.

A když už jsem tak kvůli školním věcem brouzdal po internetu, rozhodl jsem si zkontrolovat mail. Opět jsem víc jak polovinu příchozí pošty hned vymazal, takže nakonec mi tam zůstaly jenom dva normální. Jeden byl z Virginie a druhý ze školy od profesora historie. I když to byl historik, zakládal si na moderní komunikaci.

První jsem samozřejmě otevřel ten z Virginie, nemohl jsem se dočkat, až si přečtu novinky z mého starého domova. Maily z Virginie mi nechodily moc často, ale o to jsem z nich míval větší radost, když se tu objevili. Nedočkavě jsem se tedy ponořil do čtení.

Na konci jsem nemohl uvěřit vlastním očím. Ericova starší sestra se vdávala a brala si Joshe! Školního frajírka, kterého nikdo moc nemusel, a proto také nikdo nevěřil, že jim to spolu vyjde. Byl jsem rovněž pozván na stavbu, která se bude konat v srpnu. Bylo hrozně milé, že na mě v tomhle ohledu nezapomněli, i když jsem se odstěhoval skoro na druhou stranu Států.

Druhá zpráva byla o něco méně radostná. Opět jsem byl neschopným školním systémem donucen pořídit si další knihu, kterou stejně využiju jenom párkrát, než skončí někde na polici mezi ostatními nečtenými. K nevelkému překvapení to rovněž znamenalo, že se budu muset vydat do Port Angeles, jelikož ve Forks ji nevedli. Kvůli té cestě jsem se to ale rozhodl přesunout až na zítřek.

Po dokončení všech prací do školy, jsem odepsal ještě Ericovi, že mě jejich pozvání na svatbu těší, pokud mi do toho nic nečekaného nevleze, tak svou přítomnost slibuji.

A už jsem se nemohl dočkat, až se domů vrátí Rose, tahle novinka ji posadí na zadek. A to doslova, protože se o Joshe nějakou dobu snažila. Jenže pro toho frajírka nebyla má sestra dost dobrá - byla ˈjenomˈ roztleskávačka a on chtěl rovnou jejich kapitánku. Od té doby Rosalie povýšila a z Joshe se stal prvotřídní podpantoflák, který se bude v létě ženit.

S takto povznešenou náladou jsem se vydal do kuchyně, kde jsem si nachystal sendvič, potom jsem si to se sáčkem chipsů zamířil do obýváku, kde jsem si z disku zapnul doporučený film.

Cría nervos – neboli po našem; Starý dům uprostřed Madridu.

Emmetta to sice čeká taky, možná by bylo jenom dobře, kdybych na něj s filmem počkal, ale jelikož jsem nevěděl nakolik ho trénink zaměstná, rozhodl jsem se na film podívat sám. A čím dřív to budu mít za sebou, tím lépe. Španělská drama nejsou nic pro mě, ale podle profesorky je tam nádherně zobrazen rozklad typické patriarchální španělské rodiny.

U tak záživného filmu, jako byl onen doporučený, jsem nakonec musel usnout. Pamatuju si snad jenom první polovinu, než jsem zaslechl hluk, který nepatřil k filmu. Rozespale jsem se opět posadil na pohovku a všiml si světla na chodbě. Hodiny ukazovaly jedenáctou.

„Buďte, sakra, potichu. Nesmíme vzbudit mámu,“ zaslechl jsem, jak Rose šeptem okřikovala Emmetta a Alici, kteří zřejmě s jejím názorem na ticho moc nesouhlasili. Neustále se o něčem šeptem bavili a občas jim neušlo hlasité zasmání.

Vyhrabal jsem se tedy z pohovky, abych se přemístil do pokoje. Film můžu dokoukat kdykoliv jindy a dneska jsem byl tak správně ospalý, že by to nemělo cenu. Samozřejmě jsem je svou přítomností polekal. Naštěstí ale zůstali relativně potichu.

„Co tady děláš tak pozdě?“ podivovala se Alice a plížila se po schodech do patra.

„Díval jsem se na film a usnul jsem u něj,“ odvětil jsem stejně potichu. „Navíc jsem čekal na Rose, protože mám novinky z Virginie, ale teď už bych si neužil to, jak jí to budu říkat. Takže si počkám do rána,“ zamumlal jsem a zývl.

„A mně ty novinky neřekneš?“ zajímala se a vypadala nedočkavě. Nerada na něco čekala. Já ale jenom odmítavě zakroutil hlavou.

„Počkej si do zítřka, dobrou,“ rozloučil jsem se s ní a zavřel se v pokoji, kde jsem okamžitě skončil v posteli a až do rána o sobě nevěděl.

Ráno začala Alice okamžitě vyzvídat, a tak jsem jí musel krotit, aby vydržela, než k nám dorazí i Rose. Hlavně pro ni bylo tohle překvapení.

Když dorazila za námi do kuchyně, spustil jsem. Schválně jsem si dával načas.

„Tak už řekni, co za velké překvapení pro nás máš! Jestli totiž takhle budeš pokračovat dál, tak přijdeme pozdě do školy,“ pobídla mě nedočkavě Rosalie a zakousla se do perfektně vyleštěného jablka.

„Fajn - Josh se bude ženit,“ vysypal jsem ze sebe a Rose překvapením zaskočil kousek jablka. Rozkašlala se, až ji musel Emmett zachraňovat pořádnou herdou do zad. Když konečně popadla dech, překvapeně a trochu šokovaně na mě pohlédla. Zřejmě zvažovala, jestli si nedělám legraci. „Bude si brát Ericovu sestru,“ doplnil jsem jenom pro informaci a Rose si po chvíli musela opravdu sednout!

„No, tak… Snad spolu budou šťastní,“ zamumlala tak, že jsme jí skoro neslyšeli.

„Jsem pozvaný v srpnu na svatbu, nechceš mi dělat doprovod?“ zeptal jsem se škádlivě a Rose mi to oplatila vražedným pohledem. Josh před víc jak rokem ranil její ego a od té doby je pro ni starší spolužák citlivým tématem.

Zbytek dne se pak už nic tak zajímavého - jako ranní novinky - nedělo. Cesta do školy proběhla tak, jak měla. Výuka probíhala dál. U oběda se probíraly nové strategie hry a nové kroky do sestavy současně s novými dresy a všichni mi přišli tak trochu mimo realitu.

Po chvíli sledování toho žvanění, pro mě na nezáživné téma, jsem se obrátil k Mikovi.

„Dneska jedu do Port Angeles koupit si tu knihu do historie, kterou máme mít. Nechceš jet taky?“ zajímal jsem se a zvažoval možnost, že nepojedu sám.

„Jel bych, ale ne kvůli knize, tu už doma mám. Ale Emmett trvá na dalším tréninku, takže promiň. Jak řekl kapitán, zápas má před zábavou přednost,“ omluvil se mi a hned po něm i Paul a u roztleskávaček jsem to ani nezkoušel. Zápas měl prostě přednost.

A přesně tak, jak jsem si včera naplánoval, vydal jsem se hned po škole na cestu do Port Angeles. Nikdo ze známých se ke mně ale nepřidal, protože všichni tvrdili, že potřebnou knihu dávno mají. To jenom my, relativní nováčci, jsme si ji museli pořídit. Na jiných školách není vůbec potřebná, jenom zdejší profesor ji považuje za nesmírně důležitou s obsahem nepostradatelných informací, bez kterých nemůže zbytek života být.

Auto jsem nechal u Taco Bell na parkovišti, protože co jsem si pamatoval, u toho malého knihkupectví nebylo, kde jinde zaparkovat, navíc to odtud nebylo ani daleko. Možná půl míle, a to jsem měl ujité za chvíli.

Během necelých patnácti minut jsem se potom už nacházel před malým obchůdkem, kde jsem doufal, že najdu knihu, co potřebuju. Posledně to byl jediný obchod, odkud jsem neodešel s prázdnou, takže jsem to chtěl starému majiteli vrátit tím, že se opět vrátím. Než jsem ale k němu došel, vzpomněl jsem si na důležitou událost, na kterou jsem málem zapomněl - Esménin svátek.

Zvonečky nade dveřmi okamžitě ohlásili můj příchod a u pultíku se objevil místo staříka, kterého jsem tu očekával, mladý kluk zřejmě v mém věku. Na dřevěném pultíku, kde byla posledně položena kniha se záznamy o prodeji, teď ležel moderní notebook. Za poslední půl rok se toho docela dost změnilo.

„Dobrý den, přejete si?“ zajímal se ten mladík. Zřejmě to byl majitelův vnuk, jak se zmiňoval.

„Dobrý, sháním nějakou knížku do historie, potom ještě jednu k svátku. Ještě přesně nevím, co by to mělo být, ale myslím, že si tu určitě něco vyberu,“ ujistil jsem mladíka a vydal jsem se mezi police s knihami, abych si prohlédl jejich nabídku. Knih bylo opravdu hodně a já v duchu uvažoval, kterou ze stavebních a designových knih Esmé ještě nemá.

Nakonec mi padla do oka menší kniha o feng šuej. Esmé se nedávno zmiňovala o tom, že by chtěla své interiéry, které navrhuje, uspořádat do harmonických celků i v tomto smyslu, takže jsem ten menší lexikon, kde byly shrnuty všechny potřebné informace, považoval jako trefný dárek.

S knihou jsem se potom vrátil k pultíku, kdy mi ji i učebnici historie ten kluk namarkoval. „Bude to třicet dva dolarů a čtyřicet devět centů,“ sdělil a naťukal si to hned i do počítače. Mnohem víc sem ale seděl ten stařík s jeho knihou než ten jeho náhradník.

„Ten starý pán, co tu prodával, už tu nepracuje?“ zajímal jsem se, zatímco jsem vyndával peníze.

„Pracuje. Tedy jenom občas, většinou jsem tu místo něj já. Stejně jsem poslední dobou tenhle obchod vedl místo něj. Jsem jeho vnuk,“ odpověděl pohotově a mě to vůbec nepřekvapilo.

„Dobrá tedy… Takže, mám, pro co jsem přišel, tak můžu asi jít,“ řekl jsem nahlas a měl se k odchodu. Naprosto jsem netušil, proč to vůbec říkám. „Nashle,“ rozloučil jsem se a vyšel před obchod. Pomalu jsem se také vydal boční ulicí zpět k nákupnímu centru.

Nevracel jsem se stejnou cestou, jakou jsem sem přišel, ale právě ta zpáteční cesta ve mně vyvolala takový zvláštní pocit dejávu. Přesně jsem si pamatoval na ten den, kdy jsem podobnou ulicí šel a potkal jsem tehdy Christinu s Gracielou. Jenom při pomyšlení na ta dvě jména mě zamrazilo. Graciela byla sice už dávno mrtvá a Christina se mě nesnažila ulovit ke svačině, ale stále to byla taková nepříjemná vzpomínka.

Tehdy, když jsem se s nimi poprvé setkal, se za mě postavila Bella, v tu chvíli mi zachránila život. Kdyby se tu tehdy neobjevila, asi bych už dávno nebyl mezi živými. Dění na tomhle světě bych sledoval snad už jenom někde seshora – ale tím jsem si taky nebyl tak úplně jistý. Nikdy jsem nepatřil mezi ty bezproblémové děti bohatých lidí. Děcák z vás udělá jinou osobu.

Dnes mě nikdo nechránil. Nikdo mi nehlídal záda před lovci, kteří se skrývají ve stínu.

A jen, kdy jsem na to pomyslel, jsem něco zaslechl za zády. Stejně jako minule jsem se otočil a opět jsem zahlédl kočku, která bez jediného ohlédnutí běžela ulicí pryč.

Se srdcem, které v mé hrudi nejspíš běželo o zlatou medaili na olympiádě, jsem se otočil zpět. Tak nějak podvědomě jsem tušil, co uvidím, když se otočím. A prázdná ulice to skutečně nebyla.

Přede mnou stála Christina.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je 2 - 10. kapitola: