Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno je jinak - 1. kapitola

02.04.2010 (13:00) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2604×

1. kapitola

Byl jsem hrozně šťastný. Brzo se ze mě stane otec, sice jsem se o Bellu příšerně bál, ale věřil jsem, že to zvládne. Po tom co jsem začal slyšet naše dítě, jsem věděl, že i ono se snaží sebevíc, aby mamince neublížilo.

Sice mě už mírně štval Jacob, ale pro Bellu byl důležitý. Brala ho jen jako přítele a to mě uklidňovalo, navíc jsem ho nemohl jen tak vykopnout ze dveří, odešel ze smečky, jen aby ochránil mou ženu a dítě. Vím, že to bylo jen kvůli Belle, protože ji stále miloval, ale přesto jsem mu byl vděčný.

Bella si vesele povídala s Jacobem. Když se najednou otočila na Rosalie.

„Rose?“ zeptala se jí.

„Už zas?“ zasmála se Rose.

„Za poslední hodinu jsem toho vypila snad deset litrů,“ obhajovala se Bella.

Trochu jsem poodstoupil, aby Rose mohla Bellu zvednout, ale ne na moc velkou vzdálenost.

„Můžu jít sama?“ ptala se Bella. „Mám tak ztuhlé nohy.“

„Zvládneš to?“ strachoval jsem se.

„Rose mě chytí, kdybych klopýtla. Což se může snadno stát, nevidím si na nohy,“ řekla a pohladila si své břicho.

Rosalie jí tedy podle jejího přání opatrně postavila na nohy, ale stále ji jistila. Bella natáhla před sebe ruce a trochu ucukla bolestí. Tohle mě ničilo ze všeho nejvíc, ničilo mě, že trpí kvůli mně.

„To je dobrý pocit,“ rozplývala se. „Páni, já jsem jak balón,“ koukala s neuvěřením na své břicho. „Ještě jeden den,“ řekla a nepřestávala si břicho hladit.

„Tak jdem na to. Jejda – to ne!“ vykřikla Bella.

Svým pohybem omylem strhla hrneček z krví a na bílé pohovce se ocitla rudá barva od krve. Bella se pro ten hrneček chtěla ohnout, a ačkoliv jsem se pokusil jí v tom zabránit, sklonila se. Najednou se z ní ozval trhavý zvuk.

„Ach!“ zalapala po dechu. A pak už se sesunula k zemi.

„Bello!“ vykřikl jsem s hrůzou.

V tom Bella příšerně vykřikla bolestí, ten křik mi trhal uši. Pak vyzvracela krev. Musel jsem v sobě zahnat veškerou paniku a začít jednat. Musím zachránit svou lásku!

„Morfin!“ křičel jsem na Rosalie, která už s Bellou běžela do naší provizorní ordinace.

Pak se seběhlo všechno hrozně rychle. Belle se odloučila placenta a dítě se začalo dusit. V ten moment se Bella probrala. Křičela na nás, ať ho zachráníme, na což Rose okamžitě zareagovala a než jsem se vzpamatoval z rány na Bellině břiše vytryskovala krev, které se Rose nedokázala ubránit. A už cenila zuby a v očích měla hladový výraz. Naštěstí se nebránila a my ji mohli zarazit. Ale s Bellou to bylo horší, nemohla dýchat a musel jsem dostat dítě ven. Jacob mi pomáhal, za což jsem mu byl opravdu vděční. Odnesla to Bellina páteř a museli jsme resuscitovat, ale dítě se nakonec podařilo dostat ven. Byla to krásná holčička, naše Renesmé. Bella se opět probrala a dožadovala se své dcery.

Jenže pak se to opět zvrtlo, Renesmé Bellu kousla. Okamžitě jsem ji jí vytrhl z náruče a svěřil do rukou Rose, která už se plně ovládala. Vpravil jsem Belle jed přímo do srdce, a zatímco Jake udržoval její srdce v chodu, já se snažil pomocí svého jedu zacelovat další rány na jejím zuboženém těle.

Její srdce odmítalo spolupracovat a samostatně nebylo. A i ten čokl to potom vzdal a to říkal, jak ji miluje! A teď ji tu nechá zemřít? Srab!

„Jen si jdi!“ zakřičel jsem na něho. A nepřestával jsem Bellu oživovat. A on opravdu odešel, vyskočil oknem pryč. Zbabělec!

„No tak, lásko, nevzdávej to prosím, teď ne,“ prosil jsem ji.

Najednou její srdce začalo tlouct, sice velice pomalu a nepravidelně, ale alespoň náznak srdečního tepu tam byl.

„Ed… Edwarde, po… postarej se o Rene…smé…, miluju… tě,“ řekla s velkou námahou.

Pak její srdce opět přestalo bít. Snažil jsem se jí oživit, ale marně. Ona už to vzdala! Odešla! Věděl jsem to, ale přesto jsem se nehodlal vzdát.

Někdo mě uchopil za rameno.

„Edwarde, už toho nech, už jí není pomoci,“ řekl Carlisle hlasem plným bolesti.

Přestal jsem. Nechal jsem toho a vzal tělo své mrtvé ženy do náruče.

„Bello…“ vzlykal jsem. Kdybych mohl brečet, nebylo by dostatečně slz pro takovou bolest.  Seděl jsem u ní už několik hodin a snad jsem stále doufal, že se stane zázrak, ale nic. Její tělo se ani nepohnulo. Pronásledovaly mě bolestné myšlenky všech nad ztrátou Belly. Tím to bylo ještě horší.

Její kůže už byla jako led a její srdce nebilo, stejně tak jako to mé. Ale já tu stále byl, zatímco ona mi odešla.

Je to moje vina, zavinil jsem její smrt. Jsem zrůda, kdybych neexistoval, což jsem neměl, žila by. Žila by spokojeným a dlouhým životem bez mytických příšer. Vybavila se mi slova, která řekl Jacob jednou Belle a která mi pak následně ukázal.

„Jsem pro tebe přesně ten pravý, Bello. Bylo by to pro nás lehké – pohodlné, snadné jako dýchání. Já jsem byl přirozená cesta, po které by se tvůj život dal. Kdyby svět byl takový, jako by měl být, kdyby v něm nebyly žádné příšery a žádná kouzla…“ řekl Jacob.

A měl pravdu, neměl bych žít. Je to nepřirozené. Jsem hnusné monstrum, které dokáže jen ubližovat. Ublížil jsem už tolika lidem a dál už nechci.

Zvedl jsem se a naposled se ohlédl po těle své mrtvé ženy.

„Jdu za tebou, Bello.“

Scházel jsem dolů s jediným cílem. Už jednou jsem se o to pokusil, ale tentokrát už mě nikdo nepřijde zachránit. Tentokrát už není Bella, která by mě usvědčila v mém omylu o její smrti. Ne, Bella už nebyla a v tom případě už nechci být ani já.

„Edwarde! Ne! Prosím, nedělej to,“ vykřikla na mě Alice. Zřejmě už viděla mé rozhodnutí. Otočil jsem se na ní a…