Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vražedné sny Kapitola 18. - Do prdele...

16.05.2011 (21:45) • Popoles • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 4811×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Alice se zavrtěla a povzdechla si.

„No tak, budeš se jim líbit a oni tobě.“ Jazz jí povzbudivě stiskl ruku. Čekali v autě, než malé letadlo s Emmem a Rose přistane.

„Už se těším na jejich výraz, až jim Esme všechno poví.“

„Takže oni ještě nic netuší? Nevědí, že spolu chodíme, ani o Edovi a Belle?“

„Ne, je toho hodně co se musí dozvědět a nechtěli jsme to řešit po telefonu. Vědí pouze o tom, že existujete a my tu pomáháme vyřešit divný případ,“ objasnil Jasper a ušklíbl se.

„Bohužel, musíme počkat na Esme, protože jen ona má právo jim odhalit svou skutečnou totožnost a vše, co z toho vyplývá, tedy i to, že o nás víte pravdu.“

„Ach jo, nevydržím se k tobě nepřiblížit, než dojedeme domů,“ brblala, ale ztichla hned, jak jí Jazz ukradl jemný polibek.

„To ani nemusíš, jen počítej s tím, že když si nás dají dohromady, budou dotírat na vysvětlení, které jim nemůžeme dát. Takže jednodušší by bylo chvilku držet odstup.“ Mračil se. Ani jemu se nelíbilo přetvařování. Jenomže, jak znal Rose, dožadovala by se okamžitě vysvětlení.

„Snad se ti Rose nepodívá do vzpomínek,“ přemítal Jazz. „Nepoužívá svou schopnost mimo práci.“

„Chceš říci, že dokáže číst vzpomínky lidí?“ vyjukaně na něj koukala a málem zapomněla zavřít pusu.

„Číst a upravovat,“ zazubil se lišácky, „krom toho dokáže svou krásou omámit lidské muže natolik, aby jí zobali z ruky. Neboj, na ženy její kouzlo nepůsobí.“

„No, to jsem si oddechla,“ ucedila mírně sarkasticky a sledovala rolující letadlo.

Jakmile zastavilo, dveře se otevřely, malé schůdky klaply o plochu. V otvoru se objevila mužská ramena, která neměla šanci projít úzkým vchodem přímo. Muže to však ani v nejmenším nezpomalilo. Elegantně se natočil a ignoruje schůdky, seskočil na zem; natáhl ruku ke vchodu. Jestliže Alici překvapila jeho mohutnost a výška, pak obrázek který nyní uviděla, jí dokonale vyrazil dech. To přece není možné, aby někdo vypadal takhle, letělo jí šokovaně mozkem, zatímco Rose ladně sestupovala po schůdcích.

Emm pustil ruku své ženy a natáhl se pro dva velké kufry.

Mezitím Rose zamířila přes plochu rovnou k čekajícímu páru. Alice už ovládla svou čelist a přinutila se nezírat moc okatě na tu nádhernou tvář.

„Jazzi,“ zavolala a posledních pár metrů popoběhla. Jazz jí vyšel vstříc a se šťastným smíchem ji popadl, zvedl a zatočil se. „Chyběla jsi mi, sestřičko.“

„Hej, chlape, koukej sundat pracky z mý ženy, nebo z tebe udělám drobení do polívky,“ zahromoval Emm, vytáhl smějící se Rose z bratrovy náruče a sám ho uchvátil do medvědího objetí.

„Humf...“ vydechl Jazz. „Emmette, ty šašku, pusť mě, já jsem rád v pevném skupenství a ty se ze mě pokoušíš udělat protlak,“ zaprotestoval pobaveně a vymanil se z Emmova bratrského sevření.

„A kdopak je tahle panenka?“ otočil se hromotluk k nesměle se usmívající Alici.

„Alice, tohle je má milovaná sestra Rosalie a její manžel, můj bráška, Emmett. Za jeho medvědí chování a způsoby se předem omlouvám,“ zakončil představování a hekl, když ho Emm dloubl do žeber.

„Tsss, já mám, náhodou, způsoby a chování jemného gentlemana, abys věděl,“ nafoukl tváře Emm.

„Tohle je Alice Brandonová. To ona a její nevlastní sestra Bella, která na nás čeká s Edem, jsou příčinou proč jsme tady. Podrobnosti se dozvíte, jakmile se sejdeme všichni. A předem říkám, že je to hodně zamotané a hodně věcí se přihodilo, takže vás prosím, počkejte s otázkami...“ odmlčel se a významně se zadíval na Rose, „ a s vyzvídáním.“

Rose se malinko zamračila, než jemně přikývla.

Nasedli do auta a vyjeli. Alice se zeptala na jejich svatební cestu a Rose nadšeně vyprávěla o ostrově Mauricius.

Sotva však vyjeli z města, Alice ztuhla a její tvář potáhla maska hrůzy.

Jaspera zalila vlna její paniky a děsu, prudce strhl volant a zastavil u kraje, nedbaje na troubení řidičů za nimi.

„Co to vyvádíš, brácha?!“ vyjel na něj Emm, ale Jazz ho nevnímal. Bleskově se otočil na Alici, jejíž oči slepě zíraly na něco, co mohla vidět jen ona.

„Alice, co se děje? Co vidíš?“ Chytil ji za ruku a naléhavě sevřel.

Alice zamrkala, zaostřila a zalapala po dechu.

„On ji zabije! Ed, zabije Bellu!“

„Co to plácáš,“ ozvala se Rose, ale byla umlčena prudkým gestem Jazzovy ruky.

„Co přesně jsi viděla?“

„Oni...“ Alice polkla a do očí jí vhrkly slzy, „oni se milovali...“

Už toto prohlášení samo stačilo, aby tři upíři v autě zkameněli. „Viděla jsem, jak se jí zakousl do krku,“ dodala a zoufale se dívala na Jazze.

„Můžeš říct, jestli se to už stalo, nebo teprve stane?“ zeptal se napjatě a ignoroval šokované tváře svých sourozenců.

„Ne, čas, z toho co jsem viděla, neurčím.“

„Takže se to ještě stát nemuselo,“ konstatoval a zároveň znovu vyjel na silnici a šlápl na plyn.

„Co se to tu, k čertu, děje!“ zahromoval Emmett a vyděšené Alici přejel z výrazu jeho tváře mráz po zádech.

„Jaspere, ona... ví?“ zjišťovala Rosalie a netvářila se o nic méně nebezpečně.

Jazz zatnul zuby, ale souhlasně kývl. „Ano, ale má to důvod. A než se zeptáte... Alice má vize budoucnosti.“ Emmett šokovaně hvízdl. „Říkal jsem, že se během vaší nepřítomnosti hodně stalo. Musíte počkat a promluvit si s Esme, jen ona vám může vše vysvětlit. Teď je nejdůležitější zastavit Eda. Emmette, zavolej mu, Rose, ty volej Carlislea, může u něj být dříve než my.“

Na obou jeho sourozencích bylo vidět, že se jim situace ani trochu nezamlouvá a jsou nedostatkem informací frustrovaní, ale poslechli.

Ani jeden se nedovolal.

„Zkus Esme,“ navrhla Alice a Rose už vytáčela číslo.

„Ahoj broučku, už jste přistáli?“ ozvalo se ve sluchátku nadšeně.

„Ano Esme, ale máme tu problém, dám ti Jaspera,“ odpověděla rychle Rose a přidržela sluchátko u bratrova ucha.

„Esme, kde teď jsi?“ vyhrkl.

„Jedeme s Charliem z Aberdeenu, místní policie pro nás měla nějaké informace. Jsme na výpadovce za městem, proč?“

„K četu!“ zaklel Jasper, „promiň, Esme, ale Alice právě viděla, jak Ed zaútočil na Bellu a Carlisle nebere telefon. Jedeme z Port Anegeles, ale budeme tam nejdříve za dvacet minut. Běžet také nemůžeme, někdo by nás mohl zahlédnout,“ z jeho hlasu zněla beznaděj.

V telefonu bylo chvilku ticho. „Jste daleko blíž než my,“ řekla pak Esme tiše. „Jazzi, pokud se to už stalo, nemáme moc šancí, ale jestli se vám bude zdát, že pomoct můžete, udělejte to... rozumíš?“ její tichý hlas byl naléhavý.

Jasper rozuměl. Pokud to bude ještě možné, mají se pokusit Bellu přeměnit. Věděl, že Edward by její smrt neunesl. „Rozumím, ozvu se,“ zakončil hovor a Rose odtáhla ruku s telefonem.

Ona i Emmett rozhovor bez problémů slyšeli a nyní byli zmítáni potřebou informací. Rose se nadechovala k otázce a jen stisk manželovy ruky ji zastavil. Prudce vydechla a zatnula zuby. Emm měl pravdu, otázky mohou počkat.

V autě nastalo těžké ticho, jen motor, vytočený na plné obrátky zařval pod kapotou, jak Jasper sešlápl plyn až k podlaze.

xxxx

Zvíře se vzbudilo bez varování a okamžitě zavraždilo vše lidské v jeho těle i vnímání. Chřípím lačně nasálo pach své družky; instinktivně stisklo.

Moje... Pářící pud zcela pohltil jeho pozornost.

Sevřít, zakousnout, poškrábat, pít!

Končetiny poslušny první z myšlenek utáhly své objetí, očekávajíce stejný akt od své družky. Avšak místo vzrušeného vrčení mu do uší vniklo bolestivé zasténání. Mlhou vášně pronikl obraz bolestí stažené dívčí tváře a zvíře, zahnáno posledními zbytky lidskosti do kouta, zuřivě zavrčelo na protest.

Mlhavě, zastřeno pudy, se v něm cosi vzepřelo. Cosi naléhavého. Zmaten protichůdnými potřebami zamrkal a zaostřil.

„Edwarde...“

Hlas prodchnutý bolestí a panikou se zařízl do lačnící bestie; hladkým řezem oddělil zvíře od lidského vnímání.

Bella! Člověk! Láska!

V tom okamžiku pohnula pánví a zvíře se znovu vzepjalo nárokujíce si svou družku.

Bolestivý sten a úpěnlivá prosba o uvolnění znovu oživily lidskost.

A začal boj.

Jakoby v něm někdo smíchal neslučitelné látky. Zvíře se dožadovalo svých nároků silou predátora, stále však při pokusu přebrat vládu a naplnit své potřeby naráželo na mohutnou zeď. Naráželo na lásku. Na neskutečnou potřebu chránit, neublížit.

Edward se svíjel v bolestivé agonii, kterou přerušovala palčivá rozkoš z jejich spojení, která jím pronikla při každém sebemenším Bellině pohybu.

„Bello já… nemůžu… musím… bojím se…ublížím…“

Bojoval se všech sil, aby přemohl upíra v sobě; strach jako poťouchlá stonožka mu hravě drnkal na nervová zakončení. Protože on věděl, že přijde další fáze... hlad.

A jen se mu ta myšlenka mihla týraným mozkem, vynořil se.

Krutý, mocný a neovladatelný. Krev, jež neuvěřitelně voněla, tak blízko jeho zubů, sladká, horká!

Škodolibá agonie zvesela vystřelila svá mučící vlákna a zasekla je do každičké části jeho těla.

Ne! Neublíží! Nepoddá se tomu, ne, to... Bolí to, hodně, tak strašně moc!

Skrz závoj trýzně ucítil na tváři hebkou ruku.

Skoro nebyl schopen vnímat, ale její hlas si k němu vždy našel cestu.

„Můžeš, můžeš si vzít cokoli, co potřebuješ.“

Na okamžik myslel, že má halucinace, ale její oči... Ona ví a přesto mu dovolila...!

A hráz sebeovládání praskla. Neslučitelné se spojilo, člověk prolnul se zvířetem, a Edward, v nekonečné úlevě, zaboříce své zuby do tepající řeky, propadl do extáze jež ho sežehla na prach.

Ostrá bolest z prudkého protržení kůže na krku byla na okamžik oslepující. Ale jen na okamžik. Bella byla vzápětí vržena do něčeho co připomínalo nirvánu. Jejich těla, absolutně neovládána vůlí, podlehla pudovému rytmu. Nyní to byla Bella, kdo vší silou svíral Edovo tělo, držíce se ho rukama i nohama, ovinutá tak těsně, že z lidského muže by vymáčkla duši. Jakmile se Edwardovy tesáky vnořily do jejího krku, počáteční bolest pominula; s každým jeho nasátím jí proběhl pocit podobný orgasmu. Odpoutaná od okolního světa byla schopna pouze vnímat a sténat. Rozkoš do nich narážela ve vlnách, neustávající, tříštila se o každou jejich buňku rozprskávána do bezmocných, chvějících se tělesných schránek.

Edward vnímal tekutý život; tu nejsladší krev, která mu ochotně proudila do úst, tišíce bolestivý hlad i šelmu v něm.

Upíří hrátky obvykle nezahrnovaly jedno kousnutí a nakrmení. Partneři většinou končili pokousaní po celém těle, a jejich síla devastovala prostředí, ve kterém se právě nacházeli. Krmení nebylo hlavní součástí páření, kousání a krev zvyšovaly chtíč.

Ale Bellin s láskou daný souhlas a Edwardův vlastní cit v něm cosi změnily. Najednou pro něj bylo důležitější nakrmit se z rudé řeky, která jí dávala život. Nechat se prostoupit její vůní a chutí.

Přivlastnit si její tělo, krev i duši.

Moje!

A zatím co krmil zvíře v sobě, lidská část vnímala neuvěřitelnou rozkoš z jejich milování. Bella ho svírala, ovinutá kolem něj, jako jediného záchytného bodu v tomto vesmíru. Její dech, frenetické steny a absolutní odevzdání ho vymrštily přes okraj.

A potom v nich ta extáze explodovala.

Bella se pohnula, cítíce se otupěle a neuvěřitelně unaveně. Uvědomila si, že se jí špatně dýchá; něco těžkého na ní spočívalo. Edward!

Zalapala po dechu; hrdlem projela bolest.

„Bello!“ panika obsažená v tom zvolání by se dala krájet. Tíha z ní zmizela a ona cítila, jak je zvedána do sedu. „Lásko, jsi v pořádku?! Řekni něco, prosím!“ Edward zatřásl s jejím apatickým tělem.

Bella donutila svá víčka k poslušnosti a pomalu zaostřila do jeho vyděšených očí. A zalapalo po dechu – ta nádherná tyrkysově modrá pomaličku tmavla.

„Jsem v pořádku, jen strašně unavená,“ zaskřehotala. Její hlas zněl, jakoby delší dobu naplno křičela. Došlo jí, že je to klidně možné, protože si nepamatovala nic jiného, než všepohlcující rozkoš.

„Já... nevím, jak bych se ti omluvil,“ začal provinile Ed, ale prsty přes ústa ho zastavily.

„Ani to nezkoušej, bylo to... to bylo tak...“ bezmocně se usmála a nechala své oči, aby hovořily za ní.

A Edwardovi z ramenou spadly Himaláje. Úlevou se až otřásl. Bella ho neviní, mohl ji zabít, strašně jí ublížit, a místo toho, aby se sebrala a utekla, na něj zírá s láskou a pochopením.

Přivinul si její tělo blíž do náruče a něžně políbil podlitinu s dvěma malými vpichy; rána se už začala hojit. V jeho slinách byly látky, jež umožňovaly zastavit krvácení a rychle zahladit stopy po kousnutí.

Netušil proč, ale pomalu se v něm zvedala euforie s mírně hysterickým nádechem.

Aby to přebil, uchechtl se a řekl: „Ale já se neomlouvám za to...“ trošku se zajíkl, „milování, ale za tohle.“ A ukázal kamsi za její hlavu.

Sebrala zbytky svých sil, vymanila se mu z náruče, posadila a pomalu otočila hlavu.

„Do prdele!“ splynulo jí z něžných rtů a Edward se sesunul v bezmocném záchvatu smíchu, který odplavoval ty natlakované emoce.

V ten okamžik mu do uší vnikl kvílivý zvuk brzd a vzápětí i bouchnutí vstupních dveří. Stačil přes ně jen přehodit pokrývku a dveře se rozletěly, vyraženy z pantů; Jazz vletěl dovnitř. Stěna vedle dveří takové štěstí neměla, Emmett si prostě vytvořil vlastní vstupní otvor. V prachu z probořené zdi se ti dva zarazili, když zpracovali obraz, jež hovořil za vše.

Umělecké kování čela postele, velmi bytelné a silné, bylo zpracováno novým způsobem – jakoby se to železo někdo rozhodl zmuchlat do koule. Jedna z postranic byla urvaná a postel tím pádem nakřivo, opíraje se rámem o podlahu. Dvě díry, probořené do vedlejší místnosti svědčily o použití obrovské síly. Vzhledem k tomu, že vedle byla koupelna, dávala část umyvadla, odlomená z celku a narvaná do jedné z děr smysl.

Bella, stále šokovaná pohledem na dílo Edových rukou, jen otočila hlavu za novým hlukem.

Jakmile přes prach z rozbořené stěny uviděla následky vstupu těch dvou, sesunula se vyčerpaně na postel, přetáhla přikrývku přes hlavu. Hysterický smích prokládaný vzlyky ji přepadl bez varování. A ačkoli si uvědomovala, že vzbuzuje dojem citově nevyrovnané skříně na ložní prádlo, nemohla si pomoci. Stále s hlavou pod dekou zakvílela: „Doprdeleéé“

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Moje shrnutí

Autor: Popoles (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vražedné sny Kapitola 18. - Do prdele...: