Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vrať mi mé tělo! 31. kapitola

11.09.2013 (14:00) • kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 3110×

Rose:

Do očí mě uhodily sluneční paprsky a donutily mě zamrkat. Koukla jsem na budík; dvě odpoledne. To znamenalo, že jsem spala buď hodinu anebo dvacet pět hodin, a podle toho, jak odpočinutě jsem se cítila, přikláněla jsem se spíš k druhé možnosti.

Bolestně mi zakručelo v žaludku a pak ještě jednou o něco silněji, když jsem si uvědomila, že v tomhle domě pravděpodobně nebude vůbec nic k jídlu. Vydala jsem ze sebe přidušený povzdech. Ani vlastně nevím, co mi chutná. Naposledy jsem jedla asi před šedesáti lety a snad mě všichni omluví, že už si chuť žádného jídla nevybavuju.

„Kate?“ zavolala jsem do domu. Ani ne za vteřinu stála ve dveřích s lehkým úsměvem. Vždycky jsme byly kamarádky, i když jsme si občas navzájem něco záviděly. Už si přesně nepamatuju, co to bylo, asi obočí nebo tvar rtů.

„Copak, Rose?“ její úsměv se rozšířil, až se nakonec začala smát. „To je tak divný, holka, ty a člověk,“ hýkala s rukou přiloženou na břicho. Protočila jsem oči a nadzvedla koutky.

„Já vím,“ vydechla jsem a vstala z postele. „Potřebovala bych nějaký oblečení,“ přiznala jsem.

„Jasně, pojď si něco vybrat,“ pokynula mi a vyšla z pokoje. Rychlými kroky jsem ji následovala do pokoje o patro výš.

Její šatnu jsem znala moc dobře, několikrát jsme se jí společně prohrabovaly a vyhazovaly její staré oblečení. Když jsem si to tak promítla, krom Alice byla moje nejlepší přítelkyně. Namířila jsem si to ke komodě a vytáhla z ní růžové šortky. Ze skříně vedle jsem vzala vytahané tričko a pokoušela se nepozastavovat nad tím, jak je možné, že se něco takového jako ošoupané staré triko s logem nějaké vysoké školy nacházelo v Katině garderobě.

„Vezmi si ještě ponožky,“ natáhla ke mně ruku s černým uzlíčkem.

„Dík.“ Předklonila jsem se, abych si ponožky nazula, když mě přerušil Katin udivený hlas.

„Ty teda sakra dobře voníš… chudák Emmett,“ zazubila se.

Skousla jsem si ret a sklopila oči k zemi. Nevím, jestli jsem byla ráda, že ji ještě nikdo neinformoval, nicméně mě vyvedla z míry. „No… víš,“ zamumlala jsem.

„Co se stalo?“ Vzala mě okolo ramen a posadila se se mnou na postel.

Našpulila jsem rty a horko těžko zatlačovala přicházející slzy. I tak si toho ale musela všimnout, jelikož její stisk na mém rameni zesílil. „Už spolu jaksi nejsme,“ připustila jsem a bezděky si pohrávala s rukama v klíně.

Cítila jsem, jak ztuhla. „Co prosím?“ vyjekla a vyhoupla se do stoje.

„Jsem nejhorší člověk na světě… a to už tak nějak vede k tomu, že spolu nejsme,“ mumlala jsem. Nechápavě pozvedla obočí, a tak jsem s povzdychem pokračovala. „Víš, jak jsem byla ještě v těle Belly?“ Kývla hlavou. „No, tak se mi nějak povedlo se nalít a pak se vyspat s prvním ubožákem, co mi přišel pod ruku,“ shrnula jsem to a položila si hlavu do dlaní.

Zaslechla jsem překvapený nádech. „To jsi neudělala!“ zamručela nevěřícně.

„Ale jo, nemusíš mi připomínat, jak jsem to podělala, vím to moc dobře sama,“ breptla jsem a otřela si osamělou slzu z brady.

„A-ale, vždyť,“ koktala a začala chodit po pokoji, „vy jste… dokonalí!“

„Byli jsme – jak by řekl Emmett. I když víš ty co? Já vlastně ani vůbec nevím, co by řekl, on se mnou totiž nemluví. Nesnáší mě, jsem mu ukradená, nikdy mě už nechce vidět,“ vyjmenovávala jsem mírně hysterickým hlasem.

„To jsou kecy! Asi před pěti hodinami ti jel pro jídlo, ale zakázal nám všem, abychom ti to…“ zasekla se a laškovně se usmála. „Hups,“ pokrčila rameny.

V hrudi se mi rozlilo podivné teplo. „Fakt?“ kuňkla jsem s nadějí v hlase. Vlastně si to klidně mohla vymyslet, aby mě utěšila, tak jsem se snažila se hned nenadchnout, ale moc se mi to nedařilo. Možnost, že by na mě Emmettovi přece jen minimálně záleželo, byla jako záchranný kruh. A nechytnout se ho v ledovém oceánu by byla pěkná blbost.

„Jo, fakt,“ usmála se a znova se posadila vedle mě. „A víš, jak daleko odsud nejbližší město je, viď?“

Dvě stě kilometrů, pomyslela jsem si a souhlasně zamručela. „Je to nejlepší chlap na světě,“ poznamenala jsem s hlubokým výdechem.

„A co takhle si s ním promluvit?“ řekla a najednou se odmlčela. Natočila hlavu na stranu a podívala se z okna. „Za chvilku tu bude,“ mrkla na mě.

„Já ti nevím,“ nakrčila jsem čelo. Kate mě ale vůbec neposlouchala, se zdviženým ukazováčkem vyšla z pokoje. Následovala jsem ji, ale nezamířila jsem dolů, nýbrž zpátky do svého pokoje.

Můj důvod k tomu byl asi takový: nechtěla jsem, aby se Emmett cítil poraženě, kdyby viděl mě, jak vidím jeho, jak nese jídlo pro mě. Asi tolik k pohnutkám mého lidského mozku.

„Rose!“ ozval se zespoda Edwardův hlas. „Přivezli jsme ti s Bellou nějaké jídlo,“ křičel do útrob domu.

Seběhla jsem schody a nenápadně na Bellu, stojící u baru, hodila vědoucný pohled. S úšklebkem mi ho oplatila.

Hladově jsem do sebe nacpala první kus jídla, co mi přišel pod ruku. Později jsem si všimla, že je to obložená bageta. Když mě přešel největší hlad a začala jsem vnímat chuť jídla, došlo mi, že je to docela hnusné. Ale s myšlenkou na to, že to vybíral Emmett, jsem to snědla až do posledního drobku.

„Nevíš, kde je Emmett?“ šeptla jsem k Belle, jež seděla vedle mě a zkoumavě pozorovala každé mé žvýknutí.

„V pokoji s Edwardem,“ odpověděla za ni Carmen, která se kolem nás točila a neustále něco utírala nebo zametala. „Hrají videohru,“ protočila očima a Bella se zasmála.

„Aha,“ polkla jsem.

Najednou se vedle mě objevila i Irina s Alice. Irina se ke mně naklonila a tak tiše, že jsem to téměř neslyšela, mi zašeptala do ucha: „Mám takový pocit, že tohle chlapy dělají, když jsou naprosto v pohodě.“

„Víš, kolikrát nám zopakoval, že ti nesmíme za žádnou cenu říct, že pro to jídlo jel on?“ řekla stejně tiše Alice a zasmála se.

Bylo to sice všechno hrozně hezké, ale bylo mi jasné, že se mě jen snaží dostat do stavu dám tomu času a ono se to spraví, jenže to moc nefungovalo.  I když jsem musela uznat, že mi to trochu zvedlo náladu, a navíc jsem byla ráda, že mě ani jedna z nich neodsuzuje.

„Musím si s ním promluvit,“ prohlásila jsem a odsunula se na barové stoličce. Kate souhlasně kývla a Bella s Alice mě podpůrně pohladily po zádech.

Loudavými kroky jsem vyšla schody do patra. Emmettovi už muselo být víc než jasné, že jdu za ním, ale naproti nebo něco takového mi nešel. Se sklopenou hlavou jsem došla ke dveřím, ze kterých se ozývaly zvuky driftujících aut a občas nějaká ta nadávka.

Zaťukala jsem.

„Pojď dál, Rose!“ zvolal Edward a hlasitost hry se okamžitě stáhla, takže jsem mohla slyšet nesouhlasné zamručení z Emmettovy strany.

Stiskla jsem kliku a opatrně vešla do pokoje. Emmett v ruce svíral game pad a upřeně koukal na obrazovku i přes to, že byla hra pozastavená. „Mohla bych s tebou mluvit?“ kuňkla jsem. Ani se nepohnul. „Prosím?“ zkusila jsem to znova a odpovědí mi bylo otrávené vydechnutí.

„A o čem jako chceš mluvit?“

Nevšímala jsem si jeho nevraživého tónu. Tohle byla nejdelší věta za posledních pár dní!

„Emmette, já tě prosím,“ zamumlala jsem a on se na mě konečně podíval. Jeho pohled mi přišel lhostejný, ale nevěděla jsem, jestli takový opravdu byl nebo jestli jsem takový prostě předpokládala. Možná obojí.

„Fajn, fajn,“ zvedl ruce nad hlavu v poraženém gestu.

Čekala jsem, že Edward prostě odejde z pokoje, ale nestalo se tak, zůstal sedět na místě, zatímco Emmett se kolem mě prosmýkl a mířil ven z domu. Rychle jsem se vydala za ním, v šatně popadla první kabát, co mi přišel pod ruku, a vyšla do mrazivého počasí. Slunce sice ještě pořád svítilo, ale bylo minimálně patnáct pod nulou. Bleskově jsem se zamotala do kabátu, ale bylo mi to houby platné, jelikož jsem na sobě měla jen minikraťasy a nazouváky. A čepice nebo šála už vůbec nepřicházela do úvahy.

„M-mohli b-bychom, pro-sím, zastavit?“ drkotala jsem o sebe zuby a horlivě o sebe třela holými stehny, abych se trochu zahřála.

Otočil se a z jeho mrzutého výrazu se stal starostlivý. Na malou, ale opravdu jen velmi krátkou chvíli mě to zahřálo u srdce, avšak díky zimě, která nás obklopovala, to bylo hned pryč.

„Zmrzneš!“ vyjekl a přistoupil ke mně. Sundal si mikinu a pomalu omotal mi ji okolo pasu. Vůbec mi to nepomohlo, ale tiše jsem poděkovala. „Neuvědomil jsem si, jaká je zima, pojďme zpátky.“

„Ne, ne,“ zastavila jsem ho v pohybu, „jsem v p-pohodě,“ pokusila jsem se usmát, ale koutky úst jsem měla tak promrzlé, že se vůbec nechtěly pohnout.

Vypadalo to, že se chce hádat, ale nakonec jen našpulil rty. „Tákže,“ protáhl, „o čem chceš mluvit?“

„Chci se ti omluvit,“ broukla jsem a udělala k němu krok. Nadechoval se k protestu, ale umlčela jsem ho mávnutím ruky. „Vím, že mě teď nenávidíš, nebo se o to aspoň snažíš,“ mluvila jsem potichu, aby nebylo tak patrné mé přeskakování hlasu způsobené vzlyky. „A já to chápu, dobře? Vážně, já… já být na tvém místě… vlastně si to vůbec nedokážu představit,“ zakroutila jsem hlavou a sedla si na velký kámen, co stál kousek od nás. „Ale chci, abys věděl, že je mi to st-rašně moc líto.“ Trhla jsem rameny a rychle si rukávem kabátu otřela vlhké tváře.

„Byla jsem opilá a nevěděla jsem, co dělám. Nic si z té noci nepamatuju. Já-já…“ zvedla jsem k němu uslzené oči a čekala, jestli třeba něco neřekne a nevysvobodí mě tím. Nic. „Miluju tě,“ zamumlala jsem a kousla se do rtu, „a vím, že ty to víš. Víš, že ničeho na světě nelituju tak moc, víš, že jsi všechno, co jsem kdy chtěla!“

Teď už jsem plakala úplně. Kolena jsem si přitáhla k hrudi a uvědomila si, že jsem si vlastně ani nevšímala toho chladu. Až doteď.

„Vždycky jsi chtěla dítě,“ promluvil konečně a i přes slzy jsem viděla, že se na mě nedívá, „já byl až druhej. Pokud teda vůbec to,“ odfrkl si.

„Ale já dítě nechci, už ne,“ zvýšila jsem hlas. Vtom jsem si uvědomila, že mluvím pravdu.

„Ale chceš a já ti ho dát nemůžu, i kdybych chtěl. Jsi člověk, Rose! Běž, vyspi se s prvním potencionálně dobrým otcem a měj šťastný život,“ rozmáchl rukama. V jeho hlase bylo obrovské množství bolesti, ani se to nesnažil skrýt.

Naštvaně jsem se vyhoupla do stoje. „Nedělej ze mě děvku, Emmette! Tohle celý divadlo hraješ jen, aby sis udržel hrdost. Kdybys mě tak moc nenáviděl, už dávno bys odešel nebo mě vyhodil nebo cokoliv jinýho!“ Bezmoc, vztek na sebe samu a lítost se ve mně už dlouho hromadily a až teď jim blikla zelená. „Znám tě padesát let. A když je ti něco jedno, rozhodně tomu nekupuješ jídlo… Za což mimochodem díky.“

„Máš modré rty,“ poznamenal a já na něj nechápavě pohlédla.

„To je všechno?“ Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. „Mrzí mě, co jsem udělala a co jsem teď řekla. Máš pravdu,“ řekla jsem po chvíli a sklopila hlavu. Otočila jsem se a vydala se zpátky k domu.

„Kam jdeš?“ zavrčel a chytil mě za loket.

Pomalu jsem se k němu otočila a smutně se usmála. „Mám modré rty, jdu dovnitř. A taky si zabalím, i když vlastně nemám co,“ pokrčila jsem rameny a pokusila se mu vytrhnout. Ale hrozně, hrozně moc jsem si přála, aby mě ještě aspoň na chvilku nepouštěl.

„Proč si chceš balit?“ přecedil přes rty a sevřel mé předloktí ještě silněji. Ne ale bolestivě.

„Protože odjedu,“ řekla jsem a v tu chvíli o tom byla pevně přesvědčená. „Všichni tvrdí, že mi jednou odpustíš, ale upřímně řečeno tomu ani jeden z nás nevěří.“

Vtom mě Emmett pustil a já pevně sevřela víčka. Miluju tě, řekla jsem v duchu a rozeběhla se k domu.

Tohle je ten zvrat, což vám, doufám, už došlo. :D

Děkuju hrozně moc, moc, moc za komentáře u minulé kapitoly, vlasně ani moc nechápu, kde tolik čtenářů beru. :)

Jinak doufám, že se vám daří ve škole. :)

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vrať mi mé tělo! 31. kapitola: