Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vrať mi mé tělo! 29. kapitola

01.09.2013 (13:45) • kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2187×

Bella:

„To přece nejde!“ odporovala jsem Carlisleovi a pokoušela se přitom potlačit vzlyky, co se mi draly do hrdla. Čekala jsem, kdy mi z očí vytrysknou slzy, ale nestalo se tak, ani nemohlo. Zoufalým pohledem jsem přejela na Edwarda a pevně mu stiskla ruku. Zacukal mu sval v obličeji a mně došlo, že jsem to se svou sílou asi přehnala. On ale nic neřekl.

„Bello, jsi rozumná dívka,“ konejšil mě Carlisle a opravdu to vypadalo, že je mu upřímně líto, do jaké situace mě staví. „Musíš to udělat,“ znovu ke mně natáhl ruku s mobilem. Už několikrát jsem ho předtím odtlačila zpátky.

Vypustila jsem všechen nashromážděný vzduch z plic a s obrovskou bolestí v hrudi mobil přijala. Chvíli jsem nepřítomně sledovala displej, ale mé ruce mě zradily a začaly na dotykové obrazovce vyťukávat pro mě tak dobře známé číslo.

Všimla jsem si, že Rose, která seděla v úplně odvrácené straně letadla s Alice, přešla ke mně. Položila mi ruku na rameno a kývla hlavou. Jen toto miniaturní gesto mě donutilo kliknout na zelené tlačítko. S pohledem upřeným na Edwardův lítostivý obličej jsem si přiložila telefon k uchu.

První pípnutí… V krku se mi zadrhl dech. Doufala jsem, že můj otec třeba výjimečně nebude k zastižení. Nechtěla jsem mu vykládat lži, které Carlisle s Jasperem a Edwardem promysleli do nejmenších detailů… ale musela jsem. Několik nekompromisních pohledu upřených na mou osobu mi nedovolovalo udělat, co jsem chtěla - mrštit mobilem o nejbližší zeď.

„Swan,“ přerušil tok mých myšlenek zvuk otcova hlasu. Byl unavený a hodně napjatý. Musela jsem se dvakrát zhluboka nadechnout a vydechnout, abych mohla promluvit.

„Ahoj tati,“ pronesla jsem nejistě. Snažila jsem se o co nejvíce klidný a obyčejný hlas, ale neměla jsem potuchy, jestli jsem v tom byla úspěšná. Edward mi podpůrně přejel palcem po hřbetu ruky.

Bylo zvláštní, jak blízko jsme k sobě měli vzhledem k tomu, že náš vztah se oficiálně odstartoval jen asi pět hodin zpátky. Oba jsme po tom ale tak dlouho toužili, že když to přišlo, opřeli jsme se do toho naplno, doslova.

„Bello!“ Tón jeho hlasu okamžitě ožil. Byl neskutečně nadšený a úlevný. „Mohla bys mi, ksakru, vysvětlit, proč a kam jsi jen tak zmizela?“ zabručel už o poznání nabroušeněji. Nervózně jsem si skousla ret a očima přelétla po všech tvářích.

„Jely jsme s Rose na výlet. K mámě.“ Bolelo mě mu lhát a ještě víc mě bolelo, že jsem mu musela říct, že jsem se vrátila k matce, která ho se mnou ještě v zavinovačce opustila. Slyšela jsem zalapání po dechu. Musela jsem mluvit dál. „Víš, asi tu na chvíli zůstanu. Nezlob se, prosím,“ kuňkla jsem a s bolestivě staženým obočím sklopila pohled na podlahu.

„Nezlobím se,“ řekl po chvíli zlomeně. Věřila jsem mu - opravdu se nezlobil. Byl jen zklamaný, což bylo v mnoha ohledech daleko horší. „Ale to jsi mi přece mohla říct, ne?“ pokračoval už zase o něco méně smířlivě. „Nemůžeš si jen tak odjet, kdy se ti zachce.“

Odtáhla jsem si telefon od ucha a záporně zakývala hlavou, že to nezvládnu.

„Musíš,“ naznačil mi Carlisle rty.

Znovu jsem si přiložila mobil k uchu a stiskla víčka pevně k sobě.

„Můžu, tati, jsem dospělá.“ Příčilo se mi mu oponovat, ještě k tomu v tomhle směru, ale neměla jsem na výběr. „Musíš mě teď nechat jít. Brzo se uvidíme,“ rozloučila jsem se rychle a stisknutím červeného tlačítka zavěsila.

„Spokojení?“ zamumlala jsem nešťastně, převalujíc už vypnutý telefon v ruce.

Nikdo na mou řečnickou otázku nereagoval. Ale Edward si mě přitáhl blíž k sobě, pokud to tedy ještě blíže šlo, a zabořil mi tvář do vlasů. „Mrzí mě to,“ zašeptal a přiložil mi své rty na temeno. Pokývala jsem hlavou, abych mu dala najevo, že se nezlobím, a položila mu tvář na rameno.

„Tvé matce jsem už volal. Nerozuměla tomu, ale slíbila, že tě protazím bude krýt. Musíš jí ale zavolat,“ řekl Carlisle. Nemohla jsem se ubránit vlně zloby, která mnou projela. Hned jsem se jí ale snažila potlačit, věděla jsem, že on za nic nemůže a že opravdu dělá jen to nejlepší, co je v jeho silách.

Stejně mě ale stálo dost přemáhání v klidu říct: „Dobře. Zavolám jí, až se vrátíme se do Ameriky.“

Za pár minut už Cullenovic soukromé letadlo dostalo povolení ke vzletu.

Edward se mě pokoušel celou cestu zabavit. Chvílemi se mu to dařilo, ale stejně jsem první polovinu cesty jen hleděla do prázdna a v duchu opakovala si jednu a tu samou větu pořád dokola.

Jsem hrozná dcera, jsem hrozná dcera…

Navíc jsem si vůbec nedokázala představit, že mě táta nechá jen tak jít. Když už nic, tak mám ve Forks spoustu věcí, bez kterých bych se sice obešla, ale tátovi můj extrémně urychlený odchod stejně bude divný. A když už jsem byla u divných věcí… jak mám své matce nějak normálně, racionálně vysvětlit, že potřebuju, aby otci tvrdila, že žiji s ní? Opravdu Carlisle předpokládal, že je Reneé tak hloupá nebo naivní?

Obávala jsem se, že budou mít nějaký záložní plán, se kterým rozhodně nebudu souhlasit.

Otevřela jsem oči a zatřepala hlavou. Jemně jsem se od Edwarda odtáhla. Viděla jsem, že by mě nejradši nepustil, ale když si všiml mého pohledu směřujícího na Rose, rezignovaně svěsil ramena. Měla jsem pocit, že nebyl moc nadšený z toho, že jsme se s Rose nějakým záhadným způsobem usmířily. Má náklonnost byla tedy z části tvořená tím, že mě hrozně mrzelo, jak moc trpí kvůli Emmettovi.  Já už jí odpustila, ale neměla jsem ponětí, kdy k tomu dospěje i on.

Pomalými kroky jsem došla až k místu, kde seděla. Tedy nedalo se tak úplně říct, že by seděla. Kolena měla přitáhnuté k hrudi a objímala si je pažemi, hlavu mezi stehny. Celkově byl skroucená v nepřirozeném úhlu.  Skoro to vypadalo, že spí, ale její nevyrovnaný dech hovořil o opaku.

Lehce, abych ji nevylekala, jsem se dotkla jejího ramene. Byla ale tak zamyšlená, že stejně prudce nadskočila. Když mě spatřila, jen velmi těžko skrývala zklamaný pohled. Dokázala jsem si docela dobře představit, koho by na mém místě viděla raději.

„Jak zvládáš let?“ pokusila jsem se navázat řeč tou nejuniverzálnější frází, co mě napadla.

Pokrčila rameny. „Je mi zle, ale nevím, čemu to přičítat,“ povzdechla si. Beze slova jsem se posadila na sedadlo vedle ní a objala ji okolo ramen. „Jsi studená,“ zasmála se, ale neznělo to moc upřímně. Chtěla jsem jí nějak naznačit, že přede mnou se nemusí pokoušet něco předstírat, ale v tu chvíli jsem si uvědomila, že kousek od nás sedí Emmett s naoko lhostejným výrazem a že si před ním chce Rose zachovat aspoň nějakou hrdost.

„Je to divný, co?“ řekla jsem zamyšleně. Neměla jsem na mysli svou tělesnou teplotu, ale celou tuhle situaci. Rose přikývla. „Štve mě, že už možná nikdy neuvidím tátu… to mi předtím nedošlo.“ Doufala jsem, že říkám správnou věc, že ji v tom svinstvu nenechávám samotnou. Chtěla jsem, aby chápala, že mně není o moc líp než jí, že prostě vím, jak špatně se cítí.

Zvedla ke mně dvě krásné modrofialové oči s dalším přílivem slz. „Omlouvám se ti… Kdybych se nechovala jako kráva-“ Nadechla jsem se, abych ji mohla přerušit, ale ona mě umlčela mávnutím ruky. „Kdybych se od začátku nechovala tak sobecky, určitě by k tomu všemu ani nedošlo,“ sypala si popel na hlavu. Nebyla jsem si jistá, jestli oprávněně, ale zřejmé bylo, že mě úplně špatně pochopila.

„To není pravda, Rose, není to tvoje chyba, dobře?“ Opatrně, abych jí neublížila, jsem jí položila ruku na tvář. Byla jsem v tu chvíli docela ráda, že už jsem nějaké zkušenosti s bytím upírem měla předtím.

Sklopila hlavu. „Jsi až moc hodná, víš…“ nadzvedla koutky. Oplatila jsem jí úsměv a zastrčila jí blonďaté prameny, které už teď měly svou původní délku, za ucho.

Zkoumavě jsem ji sledovala. „Víš ty co? Jsem ráda, že jsem si tělo vyměnila s tebou,“ zašeptala jsem a objala ji. Byla docela zaskočená, a tak mi objetí opětovala až po pár vteřinách.

„Je mi líto to ohledně tvýho táty. První jsem ti to u něj pohnojila já a pak…“ vzlykla.

Co jsem měla dělat? Říct jí, že má vlastně pravdu, a s pocitem zadostiučinění odejít? „To je dobrý,“ řekla jsem nakonec. „Všechno bude dobrý.“

„To si nemyslím…“ Rose se odtáhla a hlavou nenápadně trhla dozadu, někam tam, kde by se mohl nacházet Emmett.

Povzdechla jsem si. Sama jsem na tom nebyla psychicky nejlíp a ještě k tomu vidět Rose tak zuboženou mě ničilo. Neměla jsem ale sílu na to, abych jí řekla, že i on jí odpustí, protože jsem to nevěděla. Přála jsem si to, ale nevěděla.

Rose chápavě semkla rty. „Jdi za Edwardem. Jsem hrozně ráda, že…“ zasekla se a trochu se začervenala, „však víš.“

Zvedla jsem koutky a vstala. Stiskla jsem jí rameno a znovu ji tam nechala samotnou. Myslela jsem si, že pro ni bude nejlepší, když do ní nebude nikdo vrtat. Potřebovala se se vším nějak vypořádat sama – ostatně stejně jako já.

Měla jsem v plánu na Emmetta po cestě hodit pár nesouhlasných pohledů, ale když jsem kolem něj procházela, on zíral z okna a okázale mě ignoroval. Nevěřícně jsem si odfrkla a posadila se vedle Edwarda.

„Co jsem mu udělala?“ zašeptala jsem nechápavě a hodila k němu rukou.

Edward našpulil rty. „Je naštvaný, protože pomalu, ale jistě zůstává poslední, co s Rosalie nemluví. Od tebe očekával, že mu budeš přizvukovat,“ zamumlal mi do ucha tak potichu, abych to slyšela jen já.

Záporně jsem zakývala hlavou. „To nemůže myslet vážně.“ Založila jsem si ruce na hrudi a odvrátila se od něj, abych mu viděla do obličeje.

„Já vím, že jsi s Rose,“ mluvil stále potichu. „To není pravda!“ přerušila jsem ho, ale on si z toho nic nedělal.  Políbil mě a pokračoval. „Ale zkus ho pochopit. Jsou spolu padesát let - to moc lidí říct nemůže -  a ona ho najednou podvede. Ještě za tak hloupých okolností.“

Něco nesrozumitelného jsem zabručela a zabořila se do sedadla. Měl pravdu. 

Doufám, že se vám kapitola líbila. :) Věnuju ji všem, co už zítra musí do školy, je mi nás líto, lidi. :( :D

Díky za komentáře u minulé kapitoly, nevíte, jak moc to pro mě znamená. Je fajn vědět, že to nepíšu jen pro sebe. :)

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vrať mi mé tělo! 29. kapitola: