Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volání minulosti - 9. kapitola

Volání minulosti - 9. kapitolaPoslušně hlásím, že přidávám další dílek. Omlouvám se za čekání, ale mám toho teď trochu moc. V dnešní kapitole nečekejte žádné drama. Je taková oddechová, možná až příliš nudná. Snad se bude aspoň trochu líbit. Moc děkuju za komentáře. Moc si jich vážím. Samozřejmě Vás chci taky požádat o komenty k tomuto dílu. Přeju příjemné čtení. Vaše Zuzka.88

9. kapitola

„Tak jaká látka by se vám líbila na tyhle šaty?“ ptala se švadlena a ukazovala na nákres vycházkových šatů.

Nevěděla jsem, kam se podívat dřív. Celý ranní salon byl zaplněn štosy látek. Byla krásné, různých barev, světlých, tmavých, se vzory nebo bez. Byl tu brokát, hedvábí, damašek, samet a spousta dalších, které jsem ani nedokázala pojmenovat.

Co si vybrat z takového množství? Je pravda, že šatů taky nebudu mít málo, takže možná využiji každou z nabízených tkanin.

Švadlena přijela opravdu vybavená. Měla látky, střihy a některé modely dokonce ušité, takže jsem mohla vidět, jak budou vypadat, až budou hotové.

Bylo to úžasné. Nikdy jsem nic podobného nezažila.

Babička seděla v křesle vedle mě a probírala se návrhy. Podle ní jsem musela mít několikery šaty na ráno, další vycházkové, pak odpolední, šaty vhodné na večer a pak večerní toalety. Těch jsem měla nějak moc, na to, že nikam nechodím já ani nikdo z rodiny, ale babička mé námitky odbyla tím, že nikdy nevím, kdy se mi budou hodit. Takže jsem zavřela pusu a od té chvíle jen poslouchala a ukazovala, co se mi líbí, jako právě teď.

Namířila jsem prst na bílou látku s tmavě modrými drobnými kvítky. Byla kouzelná. Obě, švadlena i babička přikývly na souhlas.

Když jsme byly hotové s šaty, přesunuly jsme se k botám, slunečníkům, rukavičkám a jiným doplňkům, bez kterých jsem prý nemohla existovat.

Až do teď jsem si vystačila s dvěma páry. Jedny na léto, druhé na zimu a teď jsem měla mít ke každým šatům jiné, to samé se slunečníky. Rukaviček jsme vzaly jen pár párů, všechny bílé, lišily se jen látkou. Některé byly háčkované, jiné krajkové a některé úplně obyčejné.

Když už se dolaďovaly poslední detaily, přestala jsem tomu věnovat pozornost. Už mě to nebavilo. Seděly jsme zde už dvě hodiny! Hrůza. Sice to byla úžasné, moci si tak vybírat, ale neměla jsem na to tolik trpělivosti, kolik se ode mě očekávalo. Co všechno jsem za tu dobu mohla stihnout. Třeba se vidět s Edwardem.

Vzpomněla jsem si na naše včerejší loučení, kdy mi nepolíbil ruku, jak by se slušelo, ale dal mi lehký polibek na tvář. Jen při té vzpomínce jsem se celá rozechvěla. Nerozuměla jsem tomu. Co se to se mnou děje? Jsem v jeho přítomnosti celá nesvá, taková rozklepaná, ale zároveň jsem chtěla být pořád s ním. Když jsem byla sama, stýskalo se mi. Stýskalo se mi po jeho očích, jeho krásném úsměvu, jeho vůni, jeho hlasu, prostě po něm celém. Kéž by mi někdo dokázal vysvětlit, co to znamená.

„Bello,“ vytrhl mě z přemýšlení babiččin hlas. Zvedla jsem k ní oči.
„Víš, holčičko, napadlo mě, že bychom mohli uspořádat takový malý ples na tvou počest.“ Vykulila jsem oči. Ještě nikdy nebylo nic na mou počest.
„Už dlouho se zde nic nepořádalo, tak si myslím, že je nejvyšší čas vnést sem trochu života, co myslíš?“ Páni, ani jsem si to nedovedla představit. Ale možná by to mohla být zábava, třeba by přišel i Edward.
„Budu moc ráda,“ řekla jsem.
„Dobrá, takže odpoledne sepíšeme seznam hostů. Ples by se mohl konat v pátek. Dnes je pondělí, takže budeme mít dostatek času to všechno připravit,“ plánovala.

Odpoledne nemůžu psát seznam hostů, vždyť se mám sejít s Edwardem, ale to jí nemůžu říct. Co nadělám.

Když babička oznámila, že plánuje ples, naskytly se u stolu prostřeného k obědu rozličné reakce. Julia byla zásadně proti. Proč slavit, když nemáme co, rodinná kletba pořád trvá a teď je na řadě její syn. Proč by si měla zvát lidi, aby si šeptali a pozorovali rodinu.

Naproti tomu byl Mark, kterého se to celé momentálně dost týká, nadšený. Prý bude v tomhle mauzoleu konečně nějaká zábava. Slovo mauzoleum babičku i Julii urazilo. David se tvářil smířlivě, jako, že udělá cokoliv, jen aby byl v rodině klid. A Victoria vypadala, jako by si nasadila masku lhostejnosti. Její tvář nevyzařovala žádné emoce.

Neměla by mít dívka v jejím věku, vlastně skoro v mém věku, radost, že se bude moci krásně obléknout a nechat se provést v kole místními mladíky?

Teda já se na tanec zrovna dvakrát netěšila, nikdy jsem totiž netančila, ale to je mnou. Vůbec jsem jí nerozuměla. Zajímalo by mě, co se jí asi tak honí hlavou.

Po obědě jsem byla zavolána do čajového salonku, někdy si budu muset jít spočítat, kolik těch salonků tu vlastně je.

Seděly jsme takhle s babičkou asi hodinu a půl. Za tu dobu jsme sepsaly seznam hostů, nevím, k čemu mě potřebovala, protože jsem většinu těch lidí stejně neznala, ale k mé velké, skryté radosti pozvala rodinu doktora Cullena a nakonec jsem si skoro vydupala přítomnost Sam a jejího manžela. Vybíraly jsme pozvánky, vymýšlely květinovou výzdobu a podobné nesmysly týkající se plesu.

Když se hodinová ručička dotkla dvojky, jen jsem si smutně pomyslela, že na mě chudák Edward čeká a jen tak se mě nedočká. Jestlipak bude mít výdrž a počká na mě, dokud nepřijdu?

„Bello, co myslíš, bude lepší osvítit zahradu nebo terasu?“ vytrhla mě babička z myšlenek otázkou.
„Cože?“
„Jak to mluvíš?“ pokárala mě babička.
„Promiň, co jsi říkala?“ omluvila jsem se a zformovala otázku jinak.
„Jestli bychom měli osvětlit spíš zahradu nebo terasu,“ zopakovala.
„Asi zahradu,“ odvětila jsem, ale bylo mi to jedno. Světýlka sem, světýlka tam.

„Tak a je to. Snad jsme na nic nezapomněly.“ Zavřela babička desky s papíry. To bylo znamení pro mě. Vystřelila jsem na nohy a už se chystala k odchodu. Ale v půli pohybu jsem se zarazila, protože by bylo nezdvořilé jen tak odejít.
„Můžu jít?“ zeptala jsem se tedy.
„Kam tak pospícháš? Pořád se někde touláš.“
„Já… já chodím do zahrady. Je nádherná a tak veliká, že jsem ji ještě celou neprošla,“ vymluvila jsem se.
„Dobře, ale buď opatrná, aby sis neublížila, je to tam hodně zanedbané. Spadané stromy, vysoká tráva, ve které může být cokoliv,“ varovala mě.
„Neboj, dám si pozor. Uvidíme se na večeři,“ rozloučila jsem se a šla rychle pryč, než si to babička rozmyslí, nebo si vzpomene, že něco zapomněla.

Už jsem byla ve dveřích na terasu, když se proti mně objevila Annabel.
„Zase jdete za panem Cullenem?“ zeptala se spiklenecky.
„Ano, ale nikomu ani slovo.“
„Nebojte, u mě je to jako v trezoru. A copak budete dělat?“ ptala se zvědavě. Nějak se mi nechtělo jí lhát, stejně by to bylo zbytečné.
„Půjdeme asi do lesa. Edward, chci říct pan Cullen,“ opravila jsem se rychle, „mi slíbil pomoct si vzpomenout na mou minulost. Udělám cokoliv pro to, abych si konečně vzpomněla na své dětství tady.“

Za mnou vrzla podlaha. Otočila jsem se a spatřila Victorii, jak si mě měří takovým zvláštním pohledem. Nevím, jak ho správně definovat. Naskočila mi z něho husí kůže.

Když zpozorovala, že se na ní dívám, tak se rychle obrátila a odšustila pryč. Divné.

Vrátila jsem se zpátky k Annabel.
„Kdyby se po mě někdo sháněl, jsem v zahradě,“ řekla jsem a pelášila pryč.

Když jsem odcházela ze salonu byly tři hodiny. Měla bych velké štěstí, kdyby na mě Edward ještě čekal. Kdo by stál hodinu v lese a čekal na někoho, o kom by nevěděl, jestli vůbec přijde? Ale i přes to jsem skoro běžela.

Jak jsem říkala, kdo by čekal? Místo, kde jsme se měli s Edwardem sejít, bylo opuštěné. Smutně jsem si povzdechla. A já se na něj tak těšila.

Tak to teda budu muset výpravu podniknout sama. Obrátila jsem se ke zpustlé části zahrady zády a vydala se do části, která vypadala jakžtakž. Do té zašlé jsem si sama netroufla. Po tom, jak mě tam minule někdo sledoval, teda aspoň myslím, nemám chuť si ten úprk zopakovat.

Udělala jsem první krok, když mi oči zakrylo něco studeného. Lekla jsem se a vyjekla. Prudce jsem se otočila a zírala do vysmátých zlatých očí Edwarda.

„Uff, to jsem se lekla. Chodíš jako duch,“ vypískla jsem.
„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat,“ omlouval se.
„Nic se nestalo, jen příště dělej trochu víc rámus,“ požádala jsem ho. Vesele se usmál a přikývnul.
„Budu hodně dupat,“ slíbil a oba jsme se rozesmáli.

„Promiň, že jdu pozdě. Musela jsem s babičkou plánovat ples. Mimochodem ty a tvá rodina jste také pozvaní. Je to v pátek. Byla bych moc ráda, kdybys přišel.“ Poslední větu jsem zašeptala a sklopila jsem oči, abych prozkoumala jednotlivá stébla trávy u našich nohou.

Edward mlčel. Co když odmítne přijít a já tady ze sebe dělám akorát husu. Nikdo nic neříkal, já stále upírala zrak na zelený koberec trávy a na vrcholku hlavy jsem cítila pálení vyvolané Edwardovým pohledem. Neměla jsem odvahu, zvednou hlavu a podívat se, jak se tváří.

Takhle to bylo asi pět minut a pak to Edward nevydržel a ukazováčkem mi zvedl bradu, takže jsem byla nucena podívat se do jeho očí.

Zahlédla jsem tam jemné pobavení a pak ještě něco, co jsem nedokázala pojmenovat, ale příjemně se mi z toho rozběhlo chvění v zádech a motýli, které jsem tenkrát ve snu honila v zahradě, létaly v mém břiše.

„Přijdu moc rád,“ ujistil mě a nádherně se usmál. Pak udělal něco, co jsem nečekala. Přitiskl své rty na mé čelo. Zachvěla jsem se. Edward se rychle odtáhl a podíval se na mě.
„Promiň,“ zase se omlouval. „Nevím, co to do mě vjelo. Ale když jsem s tebou má chuť dělat zvláštní věci.“ Nevím, jestli se mi to nezdálo, ale řekla bych, že na mě mrknul. I když jsem si nebyla jistá, jak to bylo, automaticky jsem zrudla. Raději jsem se odvrátila.

Pak jsme zbytek odpoledne procházeli zahradou, na chvíli se posadily na tom místě s lavičkou a povídali si, ale já si za celou dobu na nic nevzpomněla. Nic se mi nevybavila. Bylo to k vzteku.

 

Ve stejném duchu proběhly i další dny. Chodili jsme s Edwardem ven, jak nám to čas dovoloval, procházeli les, zahradu, ale nic. Byla jsem zoufalá, protože jsem nezjistila nic. Nic mě nepřiblížilo k mému dětství, k tomuto místu. Všechno, až na těch pár míst, které jsem si vybavila, se mi zdálo naprosto cizí. Edward mě uklidňoval. Ale nepomáhalo to. Každý večer jsem uléhala s větší a větší beznadějí. Beznadějí, že takhle to už bude navždy.

„Bello, moc se snažíš. Moc si chceš na všechno vzpomenout. Musíš tomu nechat volný průběh, zkus myslet na něco jiného a ono to přijde samo, uvidíš. Ale určitě to nevzdávej. Vím, že jednou si vzpomeneš. Věř mi.“ Sice jsem mu věřila, ale… vždyť víte, nikdo není neomylný.

Vedle tohoto mého problému, vrcholily plesové přípravy. Po domě se teď pohybovalo velké množství lidí, kteří přinášeli různé věci, jiné přemisťovali a dům dostával úplně jinou podobu.

Švadlena přinesla nějaké objednané šaty, zbytek měl být dodán příští týden. Měla jsem teď čtyři večerní toalety a musela jsem si vybrat. Všechny byly tak krásné. Nakonec jsem zvolila šaty světle modré barvy. Byly korzetové, kolem ramen měly pruhy látky, jako ramínka. Od pasu dolů se rozšiřovaly do obrovské sukně, vypodložené spoustou spodniček. Vršek byl pošit tmavomodrými a stříbrnými korálky, celé to doplňovaly rukavičky dlouhé na lokty.

Babička mou volbu schválila a řekla, že budu „prostě úžasná“.  

V den plesu jsem se s Edwardem bohužel vidět nemohla. Bylo to jen pár hodin, co jsem ho viděla naposled a neuvěřitelně se mi stýskalo. Nemohla jsem se dočkat večera.

Odpoledne se mě ujala má komorná. Možná jsem to ještě nezmínila, ale mám vlastní komornou, Marii, která mě češe, pomáhá oblékat, v případě, že šaty mají složitější zapínání a je mi neustále k ruce, když potřebuji. Ale protože si na ni nemůžu zvyknout, vždycky jsem si všechno dělala sama, nemá moc práce.

Nejdřív mě učesala. Vlasy mi vyčesala nahoru, umě účes zpevnila sponkami, které mezi jednotlivými prameny nebyly vůbec vidět. Pak mi do vlasů zapletla šňůry s korálky, stejnými, jako byly na šatech.

Potom mi oblékla šaty, pevně stáhla korzet, až se skoro nemohla dýchat a na krk mi připnula jemný náhrdelník s modrými safíry, který jsem dostala od babičky.

Při pohledu do zrcadla jsem zatajila dech. To snad ani nejsem já. Dívala se na mě mladá dívka, která vypadala jako vznešená mladá dáma.

Konečně jsem zapadla do této rodiny, aspoň dnes večer.

Babička nadšeně zatleskala rukama, když jsem sešla dolů a rozplývala se, jak mi to sluší. Mark ke mně přišel, políbil mi ruku a vysekl kompliment. Celá jsem se červenala, na tolik pozornosti jsem nebyla zvyklá.

Taneční sál byl nádherný. Všude stály vázy plné květin, po stranách, kolem zdí byly umístěné židle nebo křesílka. Z otevřeného okna bylo vidět na zahradu, po které byly umístěné lampiony. Bylo to úžasné. Jako splněný sen.

V sedm hodin se začali sjíždět hosté. Většinu jsem jich neznala, takže jsem byla neustále v pokleku s napřaženou rukou.

Celá jsem se rozzářila, když jsem spatřila Sam. Hned jsem jí běžela přivítat. Prohlédla si mě od hlavy až k patě a uznale zamručela.
„Vypadáš skvěle. Edward s tebe nespustí oči.“ Zase jsem se červenala, tentokrát víc. Ona jediná, teda když nepočítám Annabel, věděla, že se každý den scházím s Edwardem.
„Bello, nemáš se za co stydět.“ Podívala jsem se kolem, abych zjistila, zda nás někdo neposlouchá a moje oči padly na něj.

Stál tam v celé své kráse obklopen svou krásnou rodinou. Jestli jsem si do teď myslela, že vypadám dobře, okamžitě jsem se poopravila. Zase vypadám úplně běžně, v porovnání s krásou Edwardových sester a matky. Povzdychla jsem si a raději se pohledem vrátila k Edwardovi.

Vypadal nádherně. V černém smokingu mu to neuvěřitelně slušelo, vypadal mužně a já se tam málem skácela.

„Ehm, Bello?“ vytrhl mě z transu Samin hlas. Okamžitě jsem se na ní provinile podívala. Ona se usmívala od ucha k uchu a její pohled byl vědoucí.

Vrátila jsem se k babičce a postavila se jí po boku, abych uvítala dalšího hosty. Když se přede mnou objevil Edward, rozklepala se mi kolena. Vzal mou ruku do své, mírně se uklonil a políbil ji, ale při tom se mi celou dobu díval do očí a přímo mě propaloval. Nedokázala jsem se vymanit z jeho pohledu.

Byla jsem jako moucha lapená v pavučině. Nemohla jsem se pohnout a jen čekala, co se bude dít. Byl to Edward, kdo přerušil náš oční kontakt.

V sále hrála hudba a já bloudila pohledem v davech lidí, abych našla… koho asi.
„Smím prosit?“ požádal mladík s pískově světlými ulízanými vlasy, bledě modrýma, prázdnýma očima a vychrtlou postavou, nejprve moji babičku, která kývla a pak teprve mě.

Mladá dáma nesměla tanečníka odmítnout, tak jsem jen přikývla, zavěsila se do něj a nechala se odvést na parket. Tanec mi dělal trochu, spíš hodně problémy. Byla značně nemotorná, ale vypadalo to, že to nikomu příliš nevadí. Šla jsem z náruče do náruče a ani pořádně nevěděla, s kým tančím, protože jsem celou dobu hledala Edwarda. Občas jsem ho zahlédla v hloučku své rodiny, ale byl to vždycky jen okamžik, protože přišla další otočka a tím jsem ztratila orientaci a zase mi nějakou dobu trvalo, než jsem ho objevila.

Už mě to nebavilo, chtěla jsem se omluvit a jít si sednout, když se přede mnou konečně objevil a požádal mého současného tanečníka o dovolení. Nadšeně jsem souhlasila, když se zeptal mě. Veškerá únava byla najednou pryč. Bylo to nepopsatelné. Edward mě pevně, ale při tom něžně svíral v náruči a úplně bez problémů plul tanečním parketem. Já jsem ho automaticky následovala. Připadalo mi to tak přirozené tančit s ním. Za celou dobu nikdo z nás nepromluvil. Jen jsme si hleděli do očí.

Bohužel, píseň byla až moc krátká a já byla zase nucena vyměnit partnera. Vydržela jsem ještě tři kola a pak se omluvila. V sále bylo teplo a tak jsem se rozhodla jít na čerstvý vzduch.

Do zahrady se mi nechtělo, bylo tam příliš mnoho lidí, tak jsem vyšla na tmavou terasu. Byla úplně opuštěná. Postavila jsem se tak, aby na mě nebylo odnikud vidět a opřela jsem se lokty o kamenné zábradlí. Nadechovala jsem se a plnými doušky si užívala vlahý letní večer.

Tlumeně sem doléhala hudba ze sálu, ale přitom tu bylo krásné soukromí.

Nevím, jak dlouho jsem tam stála a jen se rozhlížela po ztemnělé zahradě pode mnou. Osvětlená byla jen část před domem.

Na rameno mi dopadla něčí ruka. Trochu jsem sebou škubla, ale pak jsem si uvědomila, že je studená. Takovou teplotu měl jen jeden člověk. Otočila jsem se a ve tmě zahlédla obrysy Edwardovi vysoké postavy.

Jeho oči zářily jako dvě hvězdy. Začala jsem se v nich topit. A pak konečně udělal to, po čem jsem podvědomě už dlouho toužila.

Sklonil se ke mně a jemně přitiskl svá chladná ústa na mé.
_________________________________________________________________________

Netrpělivě čekám na Vaše názory, tak je prosím interpretujde do bílého okénka dole. Díky :)

_________________________________________________________________________

8. kapitola     SHRNUTÍ     10. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Volání minulosti - 9. kapitola:

 1
1. Jana S
21.04.2014 [18:37]

Úžasná kapitola nemám slov prostě nádhera Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!