Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volání minulosti - 8. kapitola

Drákula - právě viděl Twilight


Volání minulosti - 8. kapitolaPřidávám další díl. Nějak nevím, co k němu dodat. Chtěla bych ho věnovat všem, kdo čtou moji povídku a poděkovat všem, kdo ji komentují.Tak a to je asi vše. Příjemné čtení přeje zuzka.88:)

8. kapitola

Tam vzpomínka končila, cítila jsem, jak celé mé tělo ochromuje to samé zděšení jako v té vzpomínce. Zatmělo se mi před očima a pak jsem necítila nic. Bylo jen ticho a tma.

„Bello. Bello, slyšíš mě? Prosím odpověz mi.“ Naléhavý hlas mi mluvil přímo do ucha, ale já nemohla odpovědět. Jako by se moje mysl bránila probuzení, jako by se chtěla něčemu ubránit. Po obličeji mi přejíždělo něco hladkého a studeného.

„Bello, prosím,“ prosil mě někdo dál, ale prostě nemohla, chtěla, ale nemohla.

Najednou jsem ztratila půdu pod zády a vznášela jsem se ve vzduchu. Podvědomě jsem věděla, že mě někdo nese, tak jsem se víc přitiskla k voňavému tvrdému hrudníku. Jak jsem se při chůzi kolébala, upadla jsem znovu do bezvědomí, či spánku, bůh ví.

Podruhé mě probudily hlasy.
„Carlisle, za chvíli se probudí,“ mluvil vysoký pisklavý hlásek.
„Dobře, díky Alice,“ odpověděl hlubší mužský hlas. A skutečně, konečně jsem mohla otevřít oči. Nade mnou se skláněla hlava vcelku mladého muže. Měl blonďaté vlasy, tmavě zlaté oči a bůhví proč mě vyděsil k smrti. Vyletěla jsem do sedu, zády se přitiskla k čelu postele, schoulila se do klubíčka a rukama si objala nohy.

Polekaně jsem se na něj dívala. Pozoroval mě ostražitýma překvapenýma očima. Za jeho zády jsem spatřila malou dívku, její vlasy byly tmavé a na dnešní módu poměrně krátké. Měla je stočené do jemných kudrlinek, které ji spadaly podél skřítkovského obličeje, jemuž dominovaly dvě velké oči, stejné barvy, jako byly ty mužovi.

„Bello,“ oslovila mě. Ten vysoký hlas předtím patřil bezpochyby jí. „Nemusíš se ničeho bát. Tady jsi v bezpečí,“ mluvila ke mně jako bychom se znaly roky, ale já jsem si byla jistá, že jsem jí nikdy neviděla. Odkud mě zná? A co tu vlastně dělám?
„Kde to jsem? Jak jsem se sem dostala? Co tu dělám?“ Nevím proč, ale bála jsem se. Cítila jsem narůstající úzkost.

Blonďák svedl ruce ve smířlivém gestu.
„Nemusíte se ničeho bát. Já jsem lékař a…“ Než to stihl doříct, otevřely se dveře a vešel Edward. Straně se mi ulevilo. Věděla jsem, že když je zde on, nic se mi nestane.
„Edward vám to vysvětlí,“ řekl a pak se otočil na jmenovaného. „Kdyby se něco dělo, budeme dole.“ A pak i s tou malou dívkou odešel.

„Bello, konečně ses probrala, ani netušíš, jaký jsem měl strach.“ Intenzita jeho obav byla stále znát na jeho hlase, ale taky tam byla slyšet obrovská úleva.
„Pardon, nechal jsem se trochu unést,“ omlouval se za nečekané tykání. Ale mě to nevadilo, ba naopak, bylo mi to příjemné.
„Ne, to je v pořádku, mně to nevadí, pokud to nevadí vám.“ Nejistě jsem se na něj podívala. Na jeho tváři se rozlil úsměv. „Mě samozřejmě také ne.“

„Jak se cítíš?“ Vrátil se k původnímu tématu.
„Je mi dobře, jen mě trochu bolí hlava. Co se stalo?“
„Byli jsme v lese a ty jsi najednou omdlela. Nešlo mi tě probudit, tak jsem tě odnesl sem, protože můj otec Carlisle je lékař,“ obeznámil mě se situací Edward. Matně jsem si vzpomněla na to, jak jsme šli zarostlou zahradou a pak plynule přešli do lesa. Pak jsem viděla mýtinu s pařezy a to bylo všechno. Počkat, to není všechno. Znovu se mi před očima promítla ta vzpomínka, z hrůzy, kterou jsem tenkrát cítila se mi ježily vlasy i teď. Ruce se mi začaly potit a srdce bylo rychleji a rychleji.

„Bello? Jsi v pořádku?“ Edward si všiml mého stavu.
„Já… já jsem si… vzpomněla,“ koktala jsem nesrozumitelně.
„Na co sis vzpomněla?“ ptal se. „Bello, klid, tak jsi v bezpečí. Neboj,“ uklidňoval mě, když viděl, že se mi ruce stále třesou. Nakonec je vzal do svých ledových a opatrně je třel.
„Já nevím, co to bylo, ale souviselo to s tou mýtinou. Bála jsem se, byla jsem schovaná za kamenem a on šel přímo ke mně. Věděla jsem, že mi ublíží. Chtěla jsem se schovat, nejraději zmizet…“ Celá jsem se klepala.  Znovu jsem byla ponořená do té vzpomínky. Z očí mi tekly slzy.
„Tady se ti nic nestane. Jsem tu s tebou.“ Zvedl jednu ruku a utřel mi slzy z tváří. Druhou si pohrával s prsty mé pravé ruky. Bylo to tak uklidňující, tak správné a příjemné.
„Kdo to byl Bello, kdo ti chtěl ublížit?“ plat se opatrně.
„Nevím, nevidím ho jasně. Je to jen tmavá silueta. Ani nevím, proč by to dělal. Vím jen, že jsem byla na smrt vyděšená. Bože, proč si nic nepamatuju. Bylo by to snažší, být tady a vědět, co se stalo. Pamatovat si své příbuzné.“ Znovu jsem se rozvzlykala.

Edward se na mě chvíli nešťastně díval, pak si povzdychl a vzal mě do náruče. Stulil si mě tam jako malé dítě, rukama mě hladil po zádech a snažil se mě utišit.
„Určitě si vzpomeneš, jen tomu dej čas. Nesmíš na sebe tak spěchat. Jestli chceš, pomůžu ti. Můžeme chodit na místa, kde jsi jako malá trávila čas a uvidíš, že se ti vzpomínky vrátí.“ Byla jsem mu strašně vděčná za jeho slova. Když to podal takhle, vysvitla ve mně naděje, že si skutečně vzpomenu.
„Děkuji, jsi moc hodný. Budu ráda, když budeš se mnou. Ani nevím, komu jinému bych řekla, doma se o minulosti nechtějí moc bavit. Všichni se teď bojí o Marka a já se tam ani necítím moc dobře.“

„Tak. Co kdybychom šli dolů, rád bych tě seznámil s mojí rodinou,“ navrhl a vytrhl mě tak z černých myšlenek.
„Já nevím, nekázala jsem se před nimi v moc dobrém světle. Chovala jsem se jako hloupá holka.“
„Bello, to je pochopitelné, že ses bála, byla jsi v cizím domě, mezi cizími lidmi a ani jsi netušila, jak ses sem dostala. Každý by reagoval tak jako ty. Oni se určitě zlobit nebudou. Pojď, rádi tě poznají.“ S těmi slovy mě vytáhl na nohy a za ruku táhl do salonu v dolním patře.

Moment, jak mohl vědět, jak jsem na ně reagovala, když nebyl v pokoji a přišel až potom, co mi to chtěl vysvětlit jeho otec? Podívala jsem se na něj a přemýšlela, jak je to možné. Bylo to zvláštní, vlastně celý Edward bych trochu zvláštní. Chodil jako duch, vždycky se ke mně dostal ani jsem nevěděla jak, byl celý studený a hrozně bledý. Jeho oči měly velmi neobvyklou barvu. Čí oči jsou zlatavé? Jasně, doktora Cullena a té dívky, ale ty jsou přece jeho příbuznými, tak je logické, že budou mít stejné.

Došli jsme do salonu, kde byla shromážděná celá jeho rodina. Cudně jsem sklopila zrak. Nevím, kolik z nich mě vidělo, když mě sem Edward přinesl, ale přece jenom to nebylo moc důstojné setkání.
„Bello, dovol, abych ti představil své rodiče Carlisla a Esmé Cullenovi,“ řekl a já se podívala na dvojici, na kterou ukazoval levou rukou, pravou stále držel tu mojí a vlastně mi tím dodával odvahy.

„Těší mě,“ pípla jsem.
„Dobrý den Isabello,“ promluvila Esmé a natáhla je mě ruku. Přijala jsem ji a jemně si s ní potřásla. Její ruka byla stejně ledová jako Edwardova, oči také stejné. Jen vlasy měla tmavě hnědé, takové medové, kdežto Edward měl bronzové.
„Isabello,“ pronesl Carlisle, uchopil mojí ruku do své, jak jinak, také studené a naznačil políbení na hřbet ruky.

„Říkejte mi Bello, prosím,“ požádala jsem je a začervenala se.
„A tohle jsou moji sourozenci. Alice, Jasper, Rosalie a Emmett,“ představil mi čtveřici mladých lidí stojících v hloučku vedle Esmé.

Nikdo z nich až na Alici se ke mně příliš nehrnul. Jen mě pozdravili a tím to haslo. To Alice se na mě vrhla, objala mě a políbila na obě tváře, jako bychom byly dlouholeté přítelkyně.

„Moc ráda tě poznávám Bello. Můžu ti tykat, že? Vím, že budeme velké přítelkyně. Jsem ráda, že tě sem Edward konečně přivedl, i když to nebylo za zrovna šťastných okolností, ale už vypadáš lépe. Je ti lépe, že? Edward o tobě hodně mluvil. Tak ty jsi vnučka paní Cramptonové? Zajímavé, zajímavé. To mi budeš muset někdy vyprávět. Máš program na pozítří? Mohly bychom zajet do Seattlu k mé modistce. Je naprosto úžasná. Má neuvěřitelný výběr látek. To musíš vidět. Byla jsi někdy v Seattlu? Je to krásné město. Odkud vlastně jsi? To mi Edward nějak neřekl…“ Byl to takový slovní průjem. Alice mlela a mlela a nikdy se nezastavila, abych ji mohla odpovědět nebo nějak zareagovat. Zajímalo by mě, jak dýchala, protože během svého monologu se nenadechla ani jednou. Asi by mluvila dál, kdyby ji nepřerušil Edward.

„To stačí Alice. Už je docela dlouho, měl bych Bellu dovést domů, aby o ní neměli starost. Domluvíš se s ní příště.“ A už mě tlačil před sebou ke vchodu. Ještě jsem stačila zavolat na shledanou a ujistit je, že jsem je moc ráda poznala a už jsme byli venku.

Před domem stál připravený kočár. Edward mi pomohl nastoupit a už jsme jeli. Cesta trvala asi půl hodiny. Celou dobu jsme jeli lesem, až posledních pět minut proběhlo mezi lidmi.

Celou dobu jsme si povídali.
„Moc se omlouvám za Alici, ona někdy neví, jak se mlčí. Jde o zvyk, mě to taky trochu trvalo, ale časem jsem se naučil ji ignorovat do takové míry, aby mi pak celé dny nepískalo v uších.“ Musel si zvykat?
„Ty s Alice nežiješ od narození?“ zeptala jsem se zvědavě.
„Ne, víš, mi jsme všichni adoptovaní. Jediní praví příbuzní jsou Rose a Jasper, jsou to sourozenci, vzdálení příbuzní Esmé. Jejich rodiče zahynuli na lodi, když se plavili z Ameriky do Anglie a Esmé se jich s radostí ujala. Víš, vlastně Alice a Jasper a Rose a Emmett jsou manželé,“ oznámil mi, jakoby se nechumelilo. Manželé? To mě překvapilo. Ale je pravda, že když nejsou opravdový příbuzní, tak co. Vlastně když si v dnešní době berou bratranci své sestřenice, tak proč by si nemohl vzít nevlastní sourozenec nevlastního sourozence.

„Aha, to jsem nevěděla. A proč žijí s vámi? Mladé páry si většinou přejí mít vlastní dům.“
„My jako rodina držíme hodně při sobě, nevadí nám žít společně, vlastně nám do tak víc vyhovuje,“ vysvětloval mi. Ti se mají, tak bych chtěla takovou rodinu. Sice svoji rodinu mám, ale neřekla bych, že je mezi nimi vztah jako mezi Cullenovými.

Ale když nejsou sourozenci, ani nejsou příbuzní se svými rodiči, proč jsou tedy všichni stejně bledí, stejně studení a mají totožnou barvu očí? Chtěla jsem se na to zeptat, ale zrovna jsme zastavovali před domem.

Edward vyskočil na zem a nabídl mi ruku, aby mi pomohl. Trochu neopatrně jsem sestoupila na cestu vysypanou pískem a noha se mi podlomila. Edward mě pevně chytil kolem pasu, abych neupadla. Jeho obličej byl v tu chvíli jen kousek od mého, stačil jen jeden krátký pohyb, aby se naše rty setkaly. Živě jsem si to uměla představit. Jeho rty na mých, jak mě líbá. Jen při té představě jsem cítila motýly v žaludku a příjemné mravenčení po páteři. Bello přestaň, na co to prosím tě myslíš? Chováš se jako nějaká taková… slušná dívka nemyslí na takové nemravnosti.

Když jsem zvedla pohled od Edwardových rtů k jeho očím, měl můj obličej barvu zralého rajčete. Snad nepoznal, co se mi hodí hlavou. Honem jsem stydlivě sklopila oči, postavila se na své nohy a odtáhla se od něj.
„Děkuji za všechno, co jsi pro mě dneska udělal,“ zamumlala jsem.
„Není vůbec zač. Půjdeme se zítra zase projít? Mohli bychom pokročit s tím vzpomínáním.“
„Dobře, ve dvě hodiny na tom samém místě co dnes?“ navrhla jsem.
„Budu tam. Už teď se na tebe moc těším. Dobrou noc,“ zašeptal mi do ucha a jeho rty se otřely o mou tvář. Než jsem stihla nějak zareagovat, nasedl a kočár se rozjel.

Dívala jsem se za ním, dokud mi nezmizel z dohledu. Pak jsem se vydala po k bráně a odtud přes zahradu k domu.

„Slečno Bello, konečně jste tady. Madam už začínala mít strach. Za chvíli se podává večeře,“ přivítala mě Annabel.
„To už je tolik hodin. Nějak jsme se se Sam zapovídaly.“ Nezapomněla jsem na svoje alibi.
„Od kdy vás sem vozí paní Fischerová kočárem? Vždyť je to jen kousek.“ Obrátila ke mě nevinný pohled. A jéje, ona viděla Edwardův kočár a tím pádem i Edwarda. Znovu jsem nabrala tu zdravou červenou barvu.
„Ničeho se nebojte. Zůstane to jen mezi námi. Ale buďte opatrná,“ nabádala mě.
„Moc vám děkuji. A nebojte se, s ním se mi nic nestane.“
„Já vím. Víte, každá ve městě by ho chtěla, všechny dívky se jen třesou na to, aby ho dostaly pod čepec, ale on si ještě žádnou nevybral. Možná to budete vy.“ Otočila se k odchodu, ušla pár kroků, pak se obrátila zpátky na mě a spiklenecky zašuškala. „Je to opravdu fešák.“ A pak zmizela v kuchyni.

Já jsem ještě chvíli zírala na dveře, které se před chvilkou zavřely, a vstřebávala, co mi Annabel právě řekla. Moc se mi ulevilo, že nic neřekne babičce. Věděla jsem, že u ní je mé tajemství v bezpečí. Řekla bych, že už jako malá jsem u ní hledala útočiště s různými svými nápady.

Moje oči sklouzly na hodiny. Tři čtvrtě na sedm. Rychle jsem vyběhla schody do svého pokoje. Převlékla se, byla jsem ráda, že zítra přijde švadlena, do tohoto domu je má garderoba opravu nedostatečná. Byla jsem nucena vzít si stejné šaty jako včera, nic lepšího ani jiného v mém šatníku nebylo. Trochu jsem si upravila vlasy a vydala se do jídelny, kde na mě čekala celá rodina, v čele s babičkou.

Začalo vyptávání, kde jsem byla, proč jsem přišla tak pozdě a tak podobně. Pak mi byly uštědřeny rady, abych se příliš netoulala, že to může být nebezpečné a nakonec mi babička oznámila, že zítra v deset přijde švadlena. Pak jsem už jen jedli a lehce konverzovali. Jediná, kdo opět mlčel, byla Victoria. Zajímalo by mě proč. Jestli má něco proti mně, nebo je taková vždycky.

Koukala před sebe znuděným pohledem a vidličkou se nimrala v jídle. Hned po večeři se omluvila, že si půjde lehnout. Já jsem brzy jejího příkladu následovala. Dnes to byl dlouhý den, plný překvapení a emocí. Potřebovala jsem to všechno vstřebat a na to jsem musela být sama.

________________________________________________________________________

Dneska žádný infarktový konec, tak doufám, že to oceníte komentářem. Předem za všechny děkuji:))

________________________________________________________________________

7. kapitola     SHRNUTÍ     9. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Volání minulosti - 8. kapitola:

 1
3. LuciaCullen2
29.04.2014 [18:45]

Jedna vytikavka by tu bola a to vekova hranicca belly, od kedy si nic nepamata. Ja, ako aj väcsina ludi si iste z tej doby nespomina nic. Keby aspon desat rokov, ale tak...

10.12.2012 [17:11]

MayaMystery Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Kačka
04.06.2011 [17:12]

Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!