Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volání minulosti - 23. kapitola + epilog

Volání minulosti - 23. kapitola + epilogTak a je tu poslední díl. Vyřešíme všechny záhady a dozvíme se, jak do dopadlo s Bellou a Edwardem. Na závěr bych chtěla moc poděkovat všech čtenářům a hlavně komentátorům této povídky, (nebudu všechny jmenovat, byl by to dlouhý seznam:D). Nebýt Vás, dávno bych to zabalila.:) Takže ještě jednou VELKÝ DÍK. A naposledy Vám přeju příjemné čtení. Vaše zuzka88

23. kapitola

„Nééééééééé,“ zakřičela jsem.
„Bello, lásko, byl to jen sen.“ Slyšela jsem Edwardův hlas. Celá jsem se třásla a rukou hledala na krku stopy po kousnutí. Ohmatala jsem si celé hrdlo a pak ve tmě zkoumala ruku, jestli na ní nezahlédnu stopy po krvi. Nikde nic.

Zrychleně jsem dýchala a zmateně se rozhlížela kolem sebe.
„Bell, je to v pořádku,“ chlácholil mě Edward a přitiskl si mě k sobě. Jeho chladné tělo mi připomnělo, že u něj jsem v naprostém bezpečí. Nic se mi s ním nemohlo stát. Aspoň do jisté míry jsem se uklidnila a mohla zase normálně dýchat, strach mě skoro přešel.
„Co se ti zdálo?“ ptal se mě Edward tiše.
„Byl tu on a… a kousnul mě. Řekl, že to měl udělat už tehdy. Já to vůbec nechápu,“ řekla jsem nešťastně.
„Byl to jen sen. Zapomeň na to. Nedostane se k tobě, všichni tě budeme hlídat,“ ubezpečil mě a políbil na čelo.

Oči se mi zase zavíraly a já v Edwardově náruči upadla do, tentokrát bezesného, spánku.

---

Jak slíbil, tak udělal. Ať už jsem byla kdekoliv, dělala cokoliv, vždycky byl někdo z Cullenových poblíž.

Dřív by mě to rozčilovalo, ale teď jsem jim byla vděčná. Cítila jsem zvláštní obavu, ani bych neřekla, že o sebe, ale nějaký skrytý strach jsem v sobě měla. Navíc mi poslední dobou nebylo zrovna nejlíp. Od té doby, co jsme se přestěhovali k Edwardově rodině, jsem byla neustále unavená a taky mi občas bylo špatně od žaludku. Pravděpodobně otrava jídlem.

Edwardovi se to nelíbilo, ale nic s tím nenadělal, moje tělo si dělalo, co chtělo. Špatně mi bylo hlavně po ránu, což jsem nechápala, protože v noci jsem nic nejedla. Vždycky naposledy večeři a po ní mi nic nebylo.

Když to trvalo asi pět dní, donutil mě Edward k prohlídce. Přes mé protesty mě dotáhl ke Carlisleovi do ordinace, kde jsem se posadila na lehátko a čekala, až přijde můj tchán a doktor v jednom.

„Tak se na to podíváme, Bello. Jak se cítíš?“ zeptal se jako správný lékař.
„Je mi dobře,“ zamračila jsem se na Edwarda, který mě starostlivě pozoroval.
„Ráno zase zvracela,“ prohodil.

Carlisle mě chytil za zápěstí a měřil mi tep.
„Takže máš nevolnosti hlavně po ránu?“ ujišťoval se.
„Jo, většinou.“
„Je pořád unavená,“ přidal se Edward. Obdařila jsem ho vražedným pohledem. Jeho se nikdo na nic neptal.

„Edwarde, mohl bys nás tu prosím nechat osamotě?“ požádal Carlisle mého manžela.
„Co se děje? Proč na nic nemyslíš?“
„Nic se neděje, jen si chci s Bellou promluvit sám. Tak jestli tě můžu požádat.“ Otevřel dveře, a Edward jimi po chvilce váhání odešel. Určitě zůstal za dveřmi, aby mohl poslouchat.

„Tak co se děje, Carlisle? Je to vážné?“ zeptala jsem se narovinu.
„To si nemyslím,“ zakroutil hlavou.
„Proč tedy musel Edward ven?“ nechápala jsem.
„Myslel jsem, že by ti mohlo být nepříjemné o tom před ním mluvit. Bello, kdy jsi naposledy měla svůj měsíční cyklus?“ Při té otázce jsem se trochu začervenala. Byla jsem ráda, že tu Edward není, i když to stejně všechno slyšel.
„Já ani nevím. Bylo to ještě před svatbou,“ váhala jsem. Nemohla jsem si vzpomenout, tak jsem v duchu počítala a vyšlo mi z toho, že mám zpoždění. Vyděšeně jsem se podívala na Carlislea. Možná je to opravdu něco vážného, když se mi kvůli tomu zpozdila i menstruace. Kdyby to bylo možné, napadlo by mě, že bych mohla být těhotná. Ale v mé situaci těžko.

„Zavolám Alice, aby ti pomohla z šatů a já tě mohl pořádně vyšetřit.“ Ještě to ani nestihl doříct a vešla Alice. V ruce držela jen bílou košilku. Carlisle nás na chvíli opustil.

„Alice, co se děje?“ otázala jsem se jí s obavami.
„Já nevím, Bello,“ řekla a zkroušeně se na mě podívala. „Víš, já tě teď tak nějak nevidím. Vypadáváš mi. Nechápu to a nelíbí se mi to.“ Mně se to taky nelíbilo. Ale neměla jsem příliš času o tom přemýšlet, protože Carlisle se vrátil zpět do místnosti a v závěsu měl Edwarda.

Edward mě vzal za ruku a pevně si stisknul, abych věděla, že nejsem sama. Trochu nejistě jsem se na něj usmála.

Carlisle přese mě přehodil prostěradlo a Alice mi košilku vyhrnula tak, že mi bylo vidět jen nahé bříško. Trochu jsem se zachvěla. Carlisle mi břicho prohmatal a přikyvoval. Pak ostatní opět vyhnal z místnosti a prohlédl mě jako ženu.

Když skončil, vrátil se Edward zpět.

„Takže, moje diagnóza se potvrdila. Bello, jsi těhotná,“ řekl a mně spadla brada. Edward na něj zůstal nevěřícně koukat.
„Ja… jak je… to možné,“ vykoktala jsem a namáhavě polkla.
„Já jsem byla jen s Edwardem,“ hájila jsem se, aby nemysleli a byla u toho červená až na dolních patiích.
„Nevím, Bello, ještě jsem o tom neslyšel. Ale jsem si jistý. Budete mít miminko,“ řekl znovu a odešel.

Zcela šokovaně jsem se otočila na Edwarda. Ten seděl ve stále stejně pozici a zíral před sebe. Chtěla jsem ho nechat, aby to vstřebal. Ale on se ani po deseti minutách nehnul z místa.

Položila jsem si ruku na bříško a pohladila ho. Bylo tam, bylo tam moje a Edwardovo dítě. Nemohla jsem tomu uvěřit. Tohle bylo jako splněný sen.

„Edwarde,“ zašeptala jsem a probrala ho tak ze strnulosti.
Podíval se na mě a v očích se mu zračilo dojetí. Naklonila jsem se k němu a políbila ho. Ruku, kterou stále držel tu mou, jsem mu přiložila na místo, kde rostlo naše dítě.

„Já tomu nemůžu uvěřit. Opravdu budeme rodiče?“ ptal se.
„Ano.“
„Děkuju,“ řekl Edward. Nechápala jsem proč. „Za to, že mi dáš dítě. Nevěděl jsem, že se mi něco takového může vůbec stát.“ Políbil mě na rty a pak objal.

---

Od té doby se zdálo všechno skvělé. Stále jsme bydleli u Cullenů, ale občas jsem buď s Edwardem, nebo s holkama jezdila do našeho domu, kde probíhaly přípravy na příchod děťátka.

Těhotenství už na mně bylo znát. Babička byla nadšená z příchodu pravnoučete, jen si moc přála, aby to bylo děvče. Čím víc se totiž blížily Markovi narozeniny, tím byla atmosféra v domě napjatější.

Mně bylo jedno, co to bude, hlavně, že bude zdravé. Trochu jsme se obávali, jak to bude všechno probíhat, když má to dítě v sobě část upíra, ale zatím to vypadalo normálně. Carlisle nenašel žádné rozdíly mezi mým těhotenstvím a těhotenstvím jiných žen.

Edward mě teď nespouštěl z očí ani na minutu. Byl vždycky někde blízko, aby mi mohl pomoci. Zakazoval mi spoustu věcí a párkrát jsme se kvůli tomu pohádali. Nedovedl pochopit, že nejsem nemohoucí.

Díky nastalým událostem jsem úplně zapomněla na ty předchozí. Je pravda, že mě ve snech občas strašil hlas toho neznámého upíra, ale už se mi nezdálo, jak mě kouše do krku. Vždycky jen mluvil a to mě donutilo přemýšlet o tom, kde jsem ten hlas slyšela. Ale prostě nic.

Bříško mi krásně narostlo a podle Carlislea jsem byla tak v pátém měsíci. Musela jsem začít pít krev, protože si ji děťátko žádalo. Po počátečním odporu mi to začalo celkem chutnat. Hlavně, že to pomáhalo našemu miminku.

Jediná ne moc příjemná věc na mém stavu byla ta, že Alice mě viděla jen občas. Pak jsem zmizela, jako bych neexistovala. Tuto záhadu jsme přisuzovali dítěti, které mělo evidentně nějaký dar, nebo něco podobného. Takhle to teda vysvětloval Carlisle.

---

„Edwarde, musíš jet.“ Už hodinu jsem do něj hučela, aby se s ostatními vydal na lov. Jeho oči byly úplně černé, ale on si nechtěl dát říct. Prý mě nemůže nechat samotnou. Což vlastně nehrozilo, protože jsem chtěla jet na návštěvu za babičkou. Zůstala bych tam přes noc a on by si mě ráno mohl vyzvednout.
„Není to rozumné,“ opakoval už asi posté.
„A to, že jsi žíznivý, je rozumné? Edwarde, potřebuješ pořádný lov. Teď mě hezky odvezeš za babičkou a zítra si pro mě přijedeš. Bude to všechno v pořádku, nic se mi tam nestane. A hotovo,“ řekla jsem rázně.

Alice mi připravila věci sebou a Jasper už je odnášel do kočáru.

Jeli jsme dvěma kočáry. V jednom jsem byla já s Edwardem a Alice s Jasperem, v druhém jel zbytek.

Edward po mně celou cestu házel naštvané pohledy, ale kašlala jsem na to. Když mi pomáhal ven, dala jsem mu pusu na tvář a šla obejmout babičku, která na mě čekala pod schody.

Pak jsem ještě Edwardovi zamávala a vydala se do svého pokoje, kde jsem se na chvilku natáhla, byla jsem totálně vyčerpaná, a nakonec prospala celé dopoledne. Vzbudila mě Annabel, která mi přišla oznámit, že je oběd.

„Holčičko, co plánuješ na odpoledne?“ zajímala se babička.
„Nevím, možná se půjdu projít,“ pokrčila jsem rameny.
„Mohla bych tě doprovodit?“ zeptala se z ničeho nic Victoria. Překvapeně jsem se na ni podívala. Bylo to snad poprvé, co mě sama od sebe oslovila. Dokonce se trochu pousmála. Váhavě jsem jí úsměv oplatila a nepatrně kývla.

„Jdi se ještě natáhnout, pak se pro tebe zastavím,“ řekla mi Victoria po obědě a odešla. Nechápala jsem tu změnu, ale byla jsem ráda, že z nás nakonec třeba budou i přítelkyně.

Šla jsem si lehnout, abych nabrala sílu. Už jsem neusnula, tak jsem jen pozorovala nebesa a myslela na Edwarda a naše dítě. Rukou jsem si při tom jezdila po břiše a usmívala se.

„Bello.“ Ozvalo se zaklepání na dveře. „Můžeme?“
„Ano, hned jsem dole,“ zavolala jsem na ni. Obula jsem si střevíčky a vyšla ze dveří. Dole jsem se zavěsila do Victorie a vydaly jsme se do zahrady.

„Víš, Bello, je mi líto, že jsme se nikdy nepřátelily. Možná je na čase to změnit. Co říkáš?“
„Máš pravdu,“ přitakala jsem.
„Jak se těšíš na miminko?“ zavedla řeč na moje, poslední dobou, oblíbené téma.
„Strašně moc…“ rozpovídala jsem se a ani jsem nevnímala, kam jdeme.

Zastavily jsme se uprostřed lesa na nějaké mýtině. Ježiši, vždyť to je to místo, kde jsem viděla smrt svého bratra a otce. Co tu děláme?

„Victorie, mohly bychom jít pryč?“
„Ne, Bello, musíme tu chvíli počkat. Máme se tu s někým sejít,“ řekla a stále se na mě usmívala. O čem to mluví? Kdo sem má přijít?

Na odpověď jsem nemusela čekat dlouho.

„Ahoj, Bello.“ Ozval se mi za zády ten hlas. Nadskočila jsem a automaticky si objala břicho, abych tak chránila své dítě.
„Vidím, že už nejsi sama, ale to ti v téhle situaci stejně moc nepomůže,“ smál se. Panebože. Přešel přede mě a já ho viděla v denním světle. Byl celkem mladý, tak pětadvacet. Delší blonďaté vlasy stažené do culíku a rudé oči, které mě chtivě pozorovaly.

„Victorie,“ chtěla jsem varovat sestřenku, ale ona se v klidu postavila po jeho boku.
„To se ti povedlo,“ pochválil ji a pohladil po tváři. Naskočila mi z toho husí kůže. To snad nemůže být pravda. Ona… ona mu pomáhá.

„Bello, přece by ses nebála. Nebála ses tenkrát, tak proč teď?“ Tenkrát. Kdy tenkrát? A pak mi to došlo.

To je on! To jeho jsem tenkrát slyšela mluvit s otcem. To on je zabil. Zděšeně jsem se na něj podívala. To on pravděpodobně zabíjí všechny muže v naší rodině. Celou dobu jsem to měla před sebou, ale nevšímala jsem si toho.

Doktor přeci říkal, že všichni byli nalezeni bez kapky krve. Já jsem tak hloupá.

„Možná bych se měl představit,“ začal. „Jsem James, vrah tvého otce a všech tvých předků, tedy těch mužských,“ oznámil mi, jakoby říkal, že jeho nejoblíbenější činností jsou šachy.
„Ale vidím, že už jsi na to přišla sama.“ Jeho úsměv se stále víc roztahoval. „Tady Victorie, se stala mou velmi šikovnou pomocnicí. Bude z ní dobrý upír,“ pochvaloval si.

Co mám dělat? Co když ublíží mému dítěti? Věděla jsem, že proti upírovi nemám šanci. Kéž by mě tak v tuhle chvíli mohla vidět Alice. Děťátko prosím, ukaž se tetě, prosila jsem. To byla jediná možnost na záchranu.

„Uděláme to rychle, co ty na to?“ Jen jsem na něj zírala neschopna slova a usilovně vymýšlela nějakou možnost, jak se z toho dostat. Čas, to jsem teď potřebovala.
„Víš, ohrožuješ mě. Ty jsi mě tenkrát viděla. A to pro mě není dobré.“
„Proč?“ zeptala jsem se.
„Co proč?“
„Proč to děláš? Co ti má rodina udělala?“ Nebyl v tom úmysl dozvědět se pravdu, ale získat čas. Čím déle bude mluvit, tím jsou moje šance větší.

„Opravdu tě to zajímá? Chceš vědět, proč zabíjím?“ Jen jsem přikýval. Žaludek jsem měla stažený strachem. Co když tady nakonec zemřu. Já i moje miminko. Co se potom stane? Vraždy budou pokračovat a já budu jen jedna z obětí? A co Edward? Co udělá ten? Byl by vážně schopný se nechat zničit? Doufala jsem, že ne.

„Jak bych ti to řekl,“ uvažoval. „Tvoje rodina může za to, co ze mě je. Všechno začal tvůj pradědeček. Je to už mnoho, mnoho let. Byl jsem tehdy mladík z dobré rodiny. Jedna z nejlepších partií v okolí. Zamiloval jsem se a plánovala se svatba, jenže tu byl on. Byl bohatší, úspěšnější, lepší. Nevím, jak to udělal, ale Victoria změnila rozhodnutí a zrušila naše zasnoubení. Zanedlouho jsem se dozvěděl, že se budou brát. Byl jsem zničený. Ona byla láska mého života. Tenkrát jsem se opil. Byl jsem z toho nešťastný. Opil jsem se tak moc, že nevím, co se stalo. Probudily mě až stravující plameny a byl jsem přeměněn. Nevím, kdo to udělal, ale věděl jsem, že se musím pomstít,“ ušklíbnul se. „A tak, každý mužský potomek té vaší úžasné rodinky musí zemřít. Je to prostě tak.“

Mluvil a mluvil a já se modlila. Poslouchala jsem ho jen na půl ucha a doufala v zázrak.

„Jenže tenkrát jsem měl svědka. Všiml jsem si tě až na poslední chvíli, ale nestihl jsem nic udělat. Chtěl jsem to dokončit, ale zmizela jsi. Tebe i s tvou matkou prohlásily za mrtvé, tak jsem měl po starostech. Pak se narodila Victoria a já v tom viděl znamení. Ona měla nastoupit na místo tvé prababičky. A když ses zcela nečekaně objevila, byla svolná k tomu, abych se tě na dobro zbavil. Netušil jsem, že se začneš paktovat s upíry. Trochu komplikace, ale ne nepřekonatelná, jak vidíš. A teď jsme zde a já zabiju, doslova, dvě mouchy jednou ranou,“ ukázal na moje břicho a řezavě se zasmál. Strach prostupoval do mých končetin a já nebyla schopná se ani hnout.

Celou dobu jeho řeči, stála Victoria vedle něho a skoro s nábožnou úctou ho poslouchala.

„Tak, Bello, jsi připravená?“ zeptal se znovu. „Máš nějaké poslední přání?“ Zachránit dítě, napadlo mě, ale nahlas jsem to říct nemohla.

Zdržovat, zdržovat, zdržovat.

„A jak je možné, že tě Cullenovi necítili? Že tě Alice neviděla? Edward neslyšel tvé myšlenky?“ vyhrkla jsem a doufala, že se opět chytí.
„Trochu moc otázek najednou, ne? Ale že jsi to ty a stejně nebudeš už moc dlouho naživu, řeknu ti to. Mám dar. Jsem schopný zamaskovat svůj pach a odolávat vůči schopnostem ostatních upírů a dokážu to přenést na jakoukoliv osobu. Je to, jako bych vlastně ani nebyl. Je to zábava a neuvěřitelná výhoda. Abych nezapomněl, dokážu některé dary tak trochu přelstít, takže tvoje milá švagrová tě právě vidí sedět u vyšívání. Není to zábavné.“ Opravdu vypadal, že se dobře baví.

„Možná bychom mohli naši hru trochu zpestřit. Co kdyby svůj milovaný manžel viděl, jak umíráš, co? Co by na to asi říkal, hmm?“ Nemyslela jsem na to, nechtěla jsem si to ani představit.

„Trochu jsem poodkryl oponu, takže už nás nejspíš vidí.“ Začal se ke mně přibližovat, krok po kroku a vypadal, že si to náramně užívá. Victoria stála na místě a jen koukala.

Měla bych utíkat, aspoň to zkusit, ale nohy jsem měla jako z olova. Odmítaly se hnout a mně nezbylo než zírat do tváře přibližující se smrti.

Jeho červené oči byly blíž a blíž, až se ocitly přímo před mou tváří. Přejel mi nosem přes krk a zhluboka se nadechl.

„Hmm, krásně voníš. Nakonec si i pochutnám.“

Stejně jako v tom mém dávném snu se chystal na kousnutí, ale najednou byl o několik metrů dál a nechápavě se rozhlížel kolem sebe. Ani já jsem nepostřehla, co se stalo.

U mě stála Alice a pevně mě držela za ramena. A před námi, jako stráž byl zbytek rodiny s Edwardem v čele. Victoria ležela opodál na zemi a vypadala, jakože spí.

Zdálo se, že Jasem má zaječí úmysly, ale Edward s Emmettem se na něj vrhli a já slyšela jen řev, skřípění a vrzání.

S hrůzou jsem se dívala na tu podívanou, až už jsem to nevydržela a omdlela.

---

„Bello.“ Slyšela jsem ten nejkrásnější hlas na světě. „Bello.“

Hlava mě bolela jako střep, ale i přesto jsem se pokusila otevřít oči. Byla jsem v našem domě. Neměli jsme teď bydlet u Cullenů? Nade mnou se skláněl Edward a starostlivě si mě prohlížel.

„Co se stalo?“
„Bello, proč jsi s ní chodila?“ řekl. Ano, šla jsem ven s Victorií a pak… pak.
„Jak je na tom miminko?“ strachovala jsem se.
„Je v pořádku. I ty. Ale bylo to nezodpovědné.  Proč jsi s ní chodila?“ zeptal se znovu.
„Chtěla se jít projít. Přála si, aby z nás byly přítelkyně. Netušila jsem, že tam bude on. Nikdy bych neohrozila naše dítě.“ Začala jsem plakat. Teď mi došla hrůznost předchozí situace. Strach byl pryč, ale teprve teď jsem si uvědomila, co všechno se mohlo stát.

„Lásko, neplakej. Nic ti nevyčítám. Jen jsem se strašně bál. Když tě Alice viděla,“ zakroutil hlavou.
„Alice mě viděla, jak vyšívám.“
„Ne, Alice viděla to skoro všechno z té mýtiny,“ odpověděl.
„Ale to je hloupost. Řekl mi, že ji obelstil. Ukázal jí, co se děje až chvíli předtím, než jste přišli. Jak je to tedy možné?“

Dítě v břiše se pohnulo a koplo mě. Trochu jsem vyjekla a sáhla si na to místo.
„Jsi v pořádku?“
„Ano, jen náš andílek o sobě dává znát,“ usmála jsem se, tváře stále mokré. Edward položil svou ruku na mou.

„Slyšíš ho?“ Na to jsem se ptala pokaždé, když jsme byli takhle s naším maličkým.
„Ne, asi bude po mamince.“
„Je možné, že to on nebo ona?“ napadlo mě.
„Bell, možné je všechno. Naše dítě je výjimečné.“

„Bála jsem se. Moc jsem se o něj bála, a o tebe,“ dodala jsem.
„O mě a proč?“
„Nechtěla jsem, aby se ti něco stalo, a tenkrát jsi říkal, že by ses nechal zabít…“

„Lásko, ty jsi takový blázínek,“ usmál se na mě. „Teď už budeme navždycky spolu. Budeme rodina a nikdo nás nerozdělí,“ slíbil.

A jelikož je Edward čestný muž, svoje sliby splnil do puntíku.

 

Epilog

„Charlien,“ křikla jsem na tu malou nezbedu. „Neběhej tak. Spadneš.“ Ale ona na mě nedbala a dál hopkala mezi kořeny.

Naší holčičce byly čtyři roky a byla divoká jako vítr. Chvíli neposeděla na jednom místě. Ještě, že nás na ni bylo tolik.

Vyčítavě jsem se podívala na Edwarda.
„Na mě se nedívej. Já za nic nemůžu,“ usmál se nevinně.
„Nevím, kdo pořád podporuje v těch lotrovinách. A splní jí, co jí na očích vidí.“
„Emmett?“ hádal. Měl pravdu, Emmett na tom měl taky svůj díl, spolu s Alice, Jasperem, Rose a vlastně celou rodinou, ale Edward by ji jako správný otec měl vychovávat a ne ji učit zlobit.

„Lásko, přece by ses nemračila. Podívej se na ni, je tak šťastná a krásná. Po tobě samozřejmě,“ lichotil mi.
„Tím si to nevyžehlíš.“

Slunce vykouklo mezi stromy a naše kůže zazářila jako diamanty. Edward se na tom místě zastavil a položil mi ruce kolem pasu.
„Jste krásná, paní Cullenová,“ řekl a políbil mě. Tím mu bylo všechno odpuštěno.
„I vy, pane Cullene,“ vrátila jsem mu polibek.

„Já chci taky pusinku,“ přiběhla k nám ta malá rošťanda a natahovala ručičky vzhůru. Edward se k ní sehnul a zvedl ji do náruče. Dal jí pusu na tvář a prohrábl jí dlouhé bronzově hnědé vlásky.
„Měla bys trochu poslouchat maminku,“ nabádal ji.
„Možná,“ odpověděla mu. Pak se natáhla, dala mi rychlou pusu a už se drala z jeho paží ven.

Jen, co ji Edward postavil, byla pryč.

„Je úžasná,“ vzdychla jsem a můj manžel se vedle mě rozesmál.

KONEC


Tak a to byl závěr naší povídky. Snad se Vám líbil. Samozřejmě prosím o komentář a celkově o Váš názor na povídku. Díky:)


22. kapitola     SHRNUTÍ



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Volání minulosti - 23. kapitola + epilog:

 1 2   Další »
11. Dommy1
26.07.2014 [16:01]

Nádherná poviedka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10. Jana S
22.04.2014 [20:38]

Krásná povídka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

26.06.2013 [22:27]

Srdce zaplesalo. Pákrát jsem si zaáááááááchala a Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10.12.2012 [21:11]

MayaMystery Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

06.05.2012 [12:40]

mokasinanádherná povídečka moc povedené

18.03.2012 [18:52]

kajak34Krásná povídka

28.01.2012 [21:10]

krásná povídka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10.08.2011 [19:09]

NespoutanaMoc krásná povídka. Přečetla jsem ji celou jedním dechem, ani jsem neměla čas dělat komentáře u ostatních dílků Emoticon Píšeš krásně. Hned se jdu vrhnout na další tvoje povídky Emoticon

03.07.2011 [14:06]

SemiskaNádhená povídka. Moc povedená. Naprosto sis mě získala a jí ji hltala až do konce Emoticon Jsi skvělá pisatelka. Moc se ti to povedlo.

2. mňamka
18.06.2011 [14:04]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!