Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volání minulosti - 11. kapitola

Volání minulosti - 11. kapitolaKonečně jsem to dopsala. Ano, je tu další díl Volání minulosti. Nevím, co k tomu napsat, snad jen, že je to zase trochu o ničem. Příště se pokusím polepšit, ale teď mě trochu zlobí múza, tak Vás prosím o strpení. Nějak se mi vytratily všechny mé nápady, tak si potřebuju trochu připravit, jak to bude pokračovat. Jinak děkuju moc všem za komentáře, moc mě těší, když mi zanechátě aspoň smajlíka a to nemluvím o tom, když se někdo krásně rozepíše, to jsem pak ještě radši:) a samozřejmě prosím o další komenty. Vaše Zuzka88

11. kapitola

Teď už pomalu jsem pokračovala v cestě. Udělala jsem pár kroků, když se ozvalo tiché klepnutí, nohou mi projela šílená bolest a já se s výkřikem zhroutila k zemi.

Do očí mi vhrkly slzy. Podívala jsem se, co se stalo, a viděla kovové čelisti pasti na zvířata zakousnuté do mé holeně. Z rány vytékala krev. Z jejího pachu se mi zvedal žaludek. Pokoušela jsem se dýchat pusou, ale moc to nepomáhalo.

Ta bolest byla nesnesitelná, zatmívalo se mi před očima. Co mám teď dělat? První, co mě napadlo, bylo zkusit past rozevřít a nohu z ní dostat ven. Jenže jsem neměla dost síly, i to málo, co mám normálně, bylo oslabeno bolestí, která mnou postupně, od holeně až k hlavě, prostupovala.

Zoufale jsem se rozhlédla kolem sebe. Dům jsem viděla, ale nebyla jsem zrovna nejblíže, blíž byla zanedbaná část zahrady, ale odtamtud jsem žádnou pomoc očekávat nemohla.

Temnota se ke mně drala stále blíž a blíž a já jí stále odstrkovala a snažila se zůstat při vědomí, protože si musím zavolat pomoc. Ano, to je ono, musím zavolat.

„Pomóc, pomóc,“ zakřičela jsem z plna hrdla, ale stejně to moc hlasitě nebylo. K domu mě nemohli slyšet.

Za ozdobnými keři u záhonů s růžemi jsem zahlédla pohyb. Všechnu energii, která mi ještě zbývala jsem vložila do toho jediného slova.
„Pomóc.“

Asi jsem byla úspěšná, protože se objevila mužská hlava se slaměným kloboukem a hned, jak mě spatřil, rozběhl se ke mně.

Byl to zahradník. Byl jen pár metrů ode mě, když mě pohltila ta temnota a díky ní přišla úleva od té hrozné bolesti.

 

První, co jsem vnímala bylo škubání v noze a hned na to vlhký pocit na čele. Zvedla jsem ruku a chtěla si ho utřít, ale něco mi v tom bránilo a odstrčilo mou ruku.
„Slečno Bello? Slyšíte mě?“ zeptal se něčí hlas. Chtěla jsem otevřít víčka, ale moc dobře to nešlo. Víc jsem je přimkla k sobě a pak je naráz otevřela.

Nade mnou se skláněl Annabelin starostlivý obličej.
„Konečně jste vzhůru. Už jsme měli strach.“

Chvilku jsem byla úplně dezorientovaná. Posadila jsem se a rozhlížela jsem se kolem sebe. Očima jsem zavadila o svou nohu. Byla zavázaná a vykukovala zpod peřiny. Ano, chytila jsem se do pasti.

„Byl tu doktor Cullen. Silně vám to krvácelo a nešlo nám to zastavit,“ řekla Annabel.
„Nechal tu kapky na bolest. Můžu vám trochu dát, kdybyste chtěla,“ nabídla mi. Škubání sice nebylo zrovna nejpříjemnější, ale na tu hroznou bolest, která mnou prostupovala, když se mi past zaryla do nohy, to nemělo.
„Ne, děkuju,“ odmítla jsem.
„Ale kdybyste si to rozmyslela, tak mi určitě řekněte.“ Jen jsem kývla. Annabel se posadila do křesla vedle postele a mluvila dál.

„Nikdo netuší, jak se to mohlo stát. Pasti nepoužíváme už řadu let, a i když jsme je používali, vždycky to bylo v lese a rozhodně ne na zahradě. Zahradník včera zahradu procházel a narazil na další čtyři. Nikdo neví, jak se tam dostaly. Je to záhada. Do zahrady chodíte jen vy a pak zahradník, aby se staral o květiny. Pak tam tedy bylo pár hostů při plese, ale ty byli naštěstí v části, kde se žádná neobjevila. No jen si to představte… radši ani pomyslet. Co by z toho bylo za skandál.“ V hrůze zakroutila hlavou a pak hned pokračovala. „Všechny ty pasti se nalezly v blízkosti lesa, tam nikdo nechodí, tedy až teď vy. Už byste tam radši neměla chodit. Vidíte, že to může být nebezpečné, toulat se tam.“

Jak noha začala přicházet k sobě, začalo se škubání měnit na bolest. Nejdřív mírnou, pak pulsující, spalující.

„Annabel, mohla byste mi prosím podat ty kapky?“ požádala jsem ji. Okamžitě se zvedla, z nočního stolku vzala průhlednou lahvičku s čirou tekutinou, trochu odkapala na lžičku, to pak zamíchala do sklenice s vodou a podala mi to.

Naráz jsem to vypila. Nebylo to nic moc. Trochu hořké, ale když mě to zbaví té bolesti, proč ne.

Jenže jsem nepočítala s tím, že mě to nejen zbaví bolesti, ale i vědomí. Annabel se mi před očima začala rozmazávat a já upadla do bezesného a naštěstí i bezbolestného spánku.

Když jsem znovu otevřela oči, byla venku už tma. Kolik asi může být hodin? Pokusila jsem se zvednout na lokty a posadil se, ale moc mi to nešlo. V pokoji jsem byla sama.

Rozhlížela jsem se kolem sebe, noha mě už nebolela, tak jsem mohla taky konečně v hlavě probrat tu divnou událost.

Pět pastí, opravdu divné. A že zrovna já mám to štěstí a šlápnu do ní. To je to moje štěstí.  Příště si vážně budu muset dát pozor. Rozhodně jsem se svými procházkami nechtěla skončit, jak mi říkala Annabel. Nejsem přece slepá, abych se nemohla dívat pod nohy, kam šlapu a to teď opravdu budu.

Ale kdoví, jestli budu mít ještě s kým chodit. Copak asi dělá Edward. Dost se mi po něm stýskalo. Proč zmizel? Proč se neukázal? Na tyhle otázky mi může dát odpověď jen jedna osoba, ale ta tu není a bojím se, že už nebude.

Znovu jsem si lehla, přetočila se na bok a rozhodla se pokračovat ve spánku. Už jsem skoro spala, když jsem zaslechla lehké klepnutí. Myslela jsem, že si mi to zdálo a chtěla pokračovat tam, kde jsem přestala, ale pokojem projel lehký závan a já měla pocit, jako by mě někdo pozoroval. Rychle jsem otevřela oči.

Nejdřív jsem viděla černé kalhoty, pak jsem pokračovala výš, narazila jsem na černé sako s vázankou a pak můj pohled dorazil do mužského obličeje.

„Edwarde,“ vydechla jsem překvapeně. Co tu dělá? Jak se sem dostal? Uprostřed noci.
„Měla bys spát,“ řekl a já věděla, že chce zmizet, ale nemohla jsem ho nechat jít.
„Počkej.“ Natáhla jsem ruku, jako bych ho mohla chytit a zadržet. „Nechoď nikam. Víš, já…“ Nevěděla jsem, jak mu říct, že jsem strašně ráda, že je tu, i když trochu nečekaně a ne zrovna v příliš vhodnou hodinu, ale i tak, konečně jsem ho viděla a mohla si být jistá, že se mi nezdál.
„Mohl by ses posadit, prosím?“ Rukou jsem ukázala na křeslo. Trochu zaraženě se na mě podíval, ale poslechl.

Když jsi sedl, chvilku jsem ho pozorovala. Vypadal přesně, jak jsem si ho pomatovala. Ve tmě, která v pokoji panovala, jsem toho sice moc neviděla, ale dokázala jsem si to domyslet.

Věděla jsem, že bych měla něco říct a napadala mě jen jedna věc.

„Proč jsi z plesu odešel bez rozloučení?“
„Bello, já se tady objevím uprostřed noci a ty se ptáš na tohle?“ ptal se nechápavě. Ano, na to se taky zeptám, ale za chvilku. Teď potřebuju vědět, jak je to mezi námi, proč se zachoval tak jak se zachoval a co to má společného se mnou.
„Později,“ odpověděla jsem a dívala se na něj s otázkou v očích, jak jsem čekala na odpověď.
„Dobře,“ podvolil se. „Víš, já… nechtěl jsem jen tak zmizet, ale nešlo to jinak. Musel jsem si něco promyslet, omlouvám se.“
„A co sis chtěl promýšlet?“ V duchu jsem si říkala, že bych se na to neměla ptát, abych pak nebyla zklamaná, ale nemohla jsem jinak. Trochu zaváhal, ale pak odpověděl.
„Musel jsem přemýšlet o nás. O tom, jestli jsem pro tebe vhodný, jestli je to správné…“ Větu nechal vyznít do ztracena.

Přesně tohohle jsem se bála. Přemýšlel o nás a uvědomil si, že to nic nebylo, jen takový flirt a rozhodl se, že to ukončí a teď mi to přišel oznámit. Zabolelo mě. Tentokrát to nebyla noha, ale srdce. Bolest mě donutila zalapat po dechu.

„Je ti něco? Jsi v pořádku?“ ptal se starostlivě.
„Ano, je mi dobře,“ uklidnila jsem ho. Moc mi asi nevěřil, protože si mě prohlížel o hlavy až po nohu stále vykukující zpod peřiny. Jejda, to není zrovna nejvhodnější ukazovat pánské návštěvě své lýtko, i když ovázané. Ale co, už je to stejně jedno. Už ho v životě neuvidím. Ta slova byla, jako rány do srdce. Nechtěla jsem, aby se to stalo.

„No a… k čemu jsi dospěl?“ zeptala jsem se se sevřeným hrdlem.
„Bello, tyhle dva dny byly jako peklo. Zvykl jsem si vídat tě každý den, slyšet tvůj smích, hlas, cítit tvou vůni a teď nic, a když pak přišel posel pro otce, museli mi bránit, abych za tebou hned neběžel. Já bez tebe už nemůžu být. Miluju tě.“

Slyším dobře? Vždyť on říká úplný opak toho, než by měl. Anebo spíš než jsem si myslela, že řekne.

Stále se na mě díval a vypadal, že na něco čeká. Vždyť on mi právě vyznal lásku! A já tu jen sedím jako husa a mlčím.

„Miluju tě,“ řekl znovu a já konečně reagovala. Do očí se mi nahrnuly slzy, já se blaženě usmála a zašeptala. „Taky tě miluju.“

Při těch slovech se Edwardovi rozzářily oči. Opatrně si sedl na postel a objal mě. Zabořila jsem mu tvář do ramene a dala slzám volný průchod.

„Udělal jsem ti něco?“ ptal se zděšeně, když zaznamenal můj pláč.
„Ne-e,“ škytla jsem. „Já jen, jsem tak šťastná. Myslela jsem, že už tě neuvidím, že mě odmítneš a teď tohle.“
„Moc se ti omlouvám, lásko, promiň, že to trvalo tak dlouho. Už tě nikdy nenechám samotnou,“ utěšoval mě.

Zvedla jsem hlavu, abych se na něho mohla podívat. Jeho oči se zdály tmavé jako noc venku, ale přesto v nich byl jasně vidět cit a něha. V úsměvu mu zářily bílé zuby.

Trochu sehnul hlavu a políbil mě. Bylo to ještě lepší než poprvé. Naše rty se o sebe třely. Zamotala jsem prsty do Edwardových vlasů.

Když se ode mě odtrhnul, spokojeně jsem si povzdychla a opřela se o jeho hruď. Hladil mě po vlasech a občas se do nich zabořil obličejem.

„Asi bych měl jít. Musíš se vyspat.“ Položil mě do polštářů.
„Ne ne, nechoď ještě, prosím.“
„Dobře, ale jen chvilku.“ Chytil mě za ruku a hrál si s mými prsty.

„Tak teď je asi čas na otázku co tady děláš. Teda vím, co tady děláš, spíš by mě zajímalo, jak si se sem dostal. Dveřmi to asi nebylo.“ Upřímně řečeno bylo mi teď docela jedno, jak se sem dostal, hlavně, že je tady u mě.
„Máš pravdu, nepřišel jsem dveřmi. Přišel jsem oknem. Myslel jsem, že už budeš spát. Chtěl jsem se jen podívat, jsi na tom. Ujistit se, že jsi v pořádku, tedy relativně.“ Zadíval se na mou nohu.
„To bych nebyla já, kdybych se zrovna netrefila. Ale už je to dobré.“
„To jsem rád. Hrozně jsem se vyděsil. Bál jsem se. Kdybych tě nenechal samotnou, nic by se ti nestalo. Neměl jsem…“
„Ty si myslíš, že za to můžeš ty?“ zeptala jsem se překvapeně a přerušila ho tak. Jen kývnul. Rozzlobeně jsem si ho měřila.
„Může za to ten, kdo tam nechal ty pasti. Nikdo jiný a ty už vůbec ne. To si pamatuj,“ rozčilovala jsem se. Co ho to napadlo.
„Dobře, hlavně se uklidni.“
„Už nikdy neříkej takové hlouposti, rozumíš?“
„Ano slečno,“ zasmál se vesele. Asi mě chtěl trochu rozptýlit, a to se mu povedlo. Jeho úsměv mě vždycky stoprocentně odzbrojí.

Potlačila jsem zívnutí. Zavřela jsem oči
„Edwarde?“
„Copak?“ zeptal se a jeho hlas zněl přímo u mého ucha.
„Mohl bys mě prosím políbit?“ Byla jsem ráda, že mám zavřené oči, protože jinak bych se musel červena.
„Beze všeho,“ zašeptal. Jemně přejel svými rty po mých, pak mě políbil na čelist, pokračoval po celém obličeji, až se opět vrátil k ústům, do kterých se žíznivě vpil. Nevím, jak dlouho ten polibek trval, ale nakonec jsem byla nucena odvrátit hlavu, protože jsem nutně potřebovala kyslík.

Edwardovi rty jsem ucítila na ruce, ale nebylo to na moc dlouho, protože potom jsem usnula a ani se s ním nestihla rozloučit.
_________________________________________________________________________

Já vím, já vím. Nic moc. Ale i tak prosím komentářík. Díky:))

_________________________________________________________________________

10. kapitola     SHRNUTÍ     12. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Volání minulosti - 11. kapitola:

 1
1. Kačka
04.06.2011 [17:43]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!