Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Voda je můj život, ale ty jsi pro mě vším! - Kapitola 8.

29.03.2010 (08:45) • BadLovelyLucy • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3848×

Edward:

Určitě si musela všimnout, s čím se potýkám. Byl to docela pěkný trapas. Opatrně odstoupila a otočila se ke mně. Začervenala se. Nedivím se i já bych určitě vypadal jako rajče. Ještěže nemůžu svůj stud dát najevo.

„Tak a kam teď?“ zeptala se s hlasem, že se nic nestalo.

„No… jo! Tudy,“ zakoktal jsem se hloupě a konečně zpozoroval, kde jsme. Vzal jsem ji za ruku a vedl ze stínu stromů k pláži, kolem dřevěného malého mola. Už jsme radši nikam nepospíchali a jen tak líně se procházeli. Přišlo mi hloupé ji udiveně pozorovat, ale jí to asi divné nebylo. Unešeně sledovala moji třpytící se tvář. Začínal jsem pociťovat stud a vyjádřil jsem ho nejistým úšklebkem, který měl být smíchem. Nepovedlo se.

„Je to zvláštní. Nikdy jsem nic takového neviděla. Vlastně jednou jsem narazila ve vraku lodě na kámen. Krásný. Byl bílí až průhledný a blyštivý. Tvrdý jako skála a měl ostré hrany. Nejspíš nebyl tak vzácný jako ty sám, ale byl skoro stejně krásný, jako jsi ty,“ řekla s úsměvem a unešeným hlasem a já se znovu musel pokusit o úsměv. Znovu mě napadlo, co všechno musela asi v mořské hlubině najít. Bylo to tak zvláštní.

„Na co myslíš?“ zeptala se. Všiml jsem si, že stojím na místě a ona mi lehce pohladila vrásku mezi obočím, která se mi vždy objevila, když jsem byl až příliš zadumaný ve své mysli.

„Přemýšlím o tobě. Chci vědět úplně všechno. Chci tě poznat a znát všechna ta kouzla, která tě obklopují,“ vysvětlil jsem svoje myšlenkové pochody s prosbou a doufal jsem, že se to jednou dozvím.

„No mě to moc zvláštní nepřijde. Já spíš vidím zázrak v tom, jak to vypadá tady. Je to krása. To teplo a písek. Krásně lechtá,“ zasmála se něžně a mě zašimralo v podbřišku.

„Nikdy jsem neviděla lidi. Myslela jsem, že jsi první člověk, kterého jsem viděla a ne. Vlastně nepočítám ty, kteří se ukázali u nás. Prostě všechno na souši je tak jiné. I já vypadám jinak. Vlastně jsem se pořádně ještě neviděla,“ zastyděla se a její tvářičky to dali najevo.

„Neviděla? Tak pojď, něco ti ukážu,“ řekl jsem nedočkavě. Vzal jsem ji za ruku a trochu popoběhl, abych jí dal najevo, že si chci pospíšit.

Byli jsme u našeho domu. Otevřel jsem dveře a vešel. Ona stála venku a všechno si tak zvědavě prohlížela. Všeho se dotýkala prsty a já si to užíval.

„Tohle je náš dům,“ řekl jsem jednoduše. Trochu svoje prohlížení dveří protahovala, tak jsem ji vtáhl dovnitř a dotáhl jsem ji k zrcadlu. Prohlížela si strop a podlahu a pak se uviděla. Poznal jsem to podle jejího překvapeného pohledu. Přiblížila se blíž a prsty zaťukala do zrcadla. To ovšem zacinkalo a ona polekaně uskočila. Musel jsem se usmívat, byla tak sladká a něžná.

„Neboj,“ řekl jsem tiše, abych nerušil chvíli a postrčil jsem ji zase blíž k zrcadlové tabuli.

Svými prsty si projela dlouhé vlnité vlasy a široce se usmála. Pak svojí dlaní opatrně pohladila svoji tvář a pokračovala níž, až objela celé svoje tělo. Podle jejího výrazu se jí líbilo, co vidí. Pak její úsměv malinko pohasl a rychle se otočila ke mně.

„Líbí se ti, jak vypadám?“ zeptala se nejistě a já myslel, že jí láskou zakousnu.

„Jsi ta nejkrásnější žena, jakou jsem kdy viděl,“ vzdychl jsem obdivně. Usmála se a znovu se na sebe podívala. Neodolal jsem a objal jsem ji. Hlavu jsem si položil na její rameno a koukal na nás dva do zrcadla. Nepatrně se zachvěla, ale já jsem si toho všiml. Políbil jsem jí na šíji a radši všeho rychle nechal. Ovládání mi dělalo čím dál tím větší potíže.

„Tak co budeme dělat? Máš nějaké přání?“ zeptal jsem se. Já jsem měl svůj plán, ale pokud by chtěla moje krásná víla dělat něco jiného, ničemu se nebráním. Jen ať jsem s ní.

„Já nevím. To ty jsi mě sem přivedl,“ usmála se a natáhla se pro moji dlaň. Rozhlédl jsem se po domku a hledal připravenou mísu s ovocem.

„Dneska budu mít spousty otázek. A rád bych začal s touto. Omlouvám se, pokud je to nějak neslušné, ale jsi z odlišného světa a jak jsem řekl, jsem nepopsatelně zvědavý. Čím se vlastně živíš?“ zeptal jsem se a čekal cokoliv. Měl jsem z ní pocit nevyspitatelnosti.

„V moři toho příliš není. Živíme se jen mořskými řasami. Nelovíme ryby proto, abychom přežili,“ poučila mě a já se začínal proklínat. Ten kdo tady zabíjí, jsem já. Posmutněl jsem a ona si toho musela všimnout. Usmála se na a mě druhou dlaní, kterou nesvírala ta moje, mě pohladila.

„Nic si z toho nedělej, ano? Jsi už takový. Mě to nevadí,“ řekla tak nepopsatelně něžně. Láska jí zářila z očí a já byl šťastný. Pořád mi bylo líto, že jsem zrůda, ale s ní to bylo o tolik lehčí a těžší zároveň, nepopsatelné.

„Jak jsem řekla, nikdy jsem nepotkala nikoho, jako jsi ty, ale tobě věřím a vím, že nejsi zlý. Vždyť i lidé zabíjejí pro jídlo. Nemusíš se tím trápit,“ znovu mě pohladila, a kdyby to bylo možné určitě by mi srdce poskočilo láskou.

Vymanil jsem se z jejích dlaní a došel jsem pro misku s ovocem. Vzal jsem ji za ruku a dotáhl ji až k sedačce, kde jsem ji naznačil, aby se posadila. Vzal jsem jednu jahodu a namířil jsem jí Isabelle do úst. Nesměle otevřela ústa a smyslně si ukousla. Rozrušeně jsem polkl a čekal na její reakci. Vykulila svoje krásné oči.

„Hmmm,“ zabručela slastně. „To je vynikající,“ rozplývala se nad ovocem. Ještě chvilku jsem jí krmil. Ale ovoce jí zachutnalo natolik, že mi vytrhla misku z rukou a celou ji vyprázdnila. Rozhlížela se po domě a mě mrzelo, že jsem neslyšel její myšlenky. Nejspíš to bylo tím, že je to jiná bytost. Třeba její mozek fungoval jinak než lidský.

„Na co myslíš? Víš, hrozně mě frustruje, že ti nevidím do hlavy,“ řekl jsem sklesle.

„Nevidíš do hlavy? Umíš snad něco, co jsi mi neřekl?“ zeptala se a celá se zvědavostí napřímila.

„Nerad to přiznávám, ale ano. Někteří mého druhu mají zvláštní schopnosti a já umím číst myšlenky,“ přiznal jsem se tiše, nechtěl jsem ji polekat. Byla překvapená a svými jemnými prsty se dotkla svých spánků.

„Jen tobě je nedokážu číst. Nemusíš se ničeho bát,“ přesvědčoval jsem ji. Bál jsem se, aby mi nechtěla utéct.

„Nebojím se. Jen je to zvláštní. U nás se takto dorozumívají delfíni, aspoň myslím, že je to podobné. Komunikují mezi sebou, aniž by je lidský nebo náš sluch zaslechl. Mají vlastní vlny myšlenek,“ řekla tak krásným hlasem plným lásky. Upoutala mě svými znalostmi. Láskou k přírodě a jejímu světu. Bylo to obdivuhodné. Vzbuzovala ve mě touhu vidět svět jejíma očima. Muselo by to být velice zajímavé. Jiné.

„Moc rád poslouchám, když mi něco vyprávíš,“ řekl jsem tiše, vzal jsem její jemnou ručku do svých dlaní a opatrně jsem políbil její hřbet. Když se moje rty dotkly její pokožky, cítil jsem silný elektrický výboj. Trochu mě to vyvedlo z míry. Zadíval jsem se jí překvapeně do očí a hned jsem na elektrický šok zapomněl. Něžně se usmívala a její tvářičky pomalu červenaly.

Neodolal jsem a pohladil ji po horkých tvářích. Trochu jsem se zalekl. Tolik prokrvených částeček na jejím těle. Mohl bych jí ublížit. Hned mi ale došlo, že touha po krvi, kterou jsem očekával, se ztratila. Nepálilo mě v krku žízní jako jindy. Moje touha se vyměnila s přáním dotýkat se jí. Hladit ji ve vlasech a tiše se jí vpíjet do očí. Vyznávat jí lásku a vykřičet ji do celého světa. Cítil jsem se tak krásně, tak lidsky.

Jen s jedním rozdílem, že kdybych byl pouhý člověk nedokázal bych takové touze čelit.

„Tak coby tě ještě zajímalo?“ řekla kráska po mém boku a mě tak vyrušila z mých nemravných myšlenek. Překvapeně jsem zamrkal a přemýšlel o další otázce, kterou jsem ji toužil položit.

„Říkala jsi, že se ve vodě měníš. Zajímalo by mě, jak přesně tvoje proměna vypadá. Pokud to není moc troufalá otázka,“ řekl jsem opatrně. Přišla mi tak plachá. Jako krásný barevný kolibřík letící nad rozkvetlým kvítkem. Nechtěl jsem ji polekat, aby mi neulétla. Chtěl jsem se dále kochat její něžností a krásou. Její zvláštní vůní. Voněla sladce jako lekníny, ale dnes jsem postřehl i jemnou vůni soli. Bylo to osvěžující jako jarní vánek.

„Čeho se tak pořád bojíš?“ zeptala se s úsměvem. Nechápal jsem přesně její otázku.

„Neustále se omlouváš, aniž bys měl důvod. Mořští muži nejsou tak galantní jako ty a to se považuješ za zrůdu,“ řekla tiše s odhodlaným pohledem, který nad něčím vroucně uvažoval. Nelíbilo se mi, že zmínila jiné muže. Mojí hruď začínal spalovat neviditelný oheň. Na chvilku jsem se obával, jestli nejde o žízeň, ale později jsem zjistil, že spalující touha po krvi se nerozpoutává v celém těle. Nespaluje každou částečku těla ani každou miniaturní myšlenku. Tohle byla žárlivost.

Také se mi nelíbilo to, že viditelně nad něčím přemýšlela a já nevěděl o čem.

„Byl jsem tak vychován a hlavně nerad bych tě od sebe odehnal svojí zvědavostí,“ vysvětlil jsem svoje chování.

„Nemusíš se obávat, že bych odešla navždy. Já vím, že potřebují být s tebou. Jen nevím, jestli s tebou budu moct být,“ řekla smutně a sklopila při tom svůj krásný pohled.

 Shrnutí

Autor: BadLovelyLucy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Voda je můj život, ale ty jsi pro mě vším! - Kapitola 8.: