Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Voda je můj život, ale ty jsi pro mě vším! - Kapitola 26.

Voda je můj život, ale ty jsi pro mě vším! - Kapitola 26.Zoufalství mnou prostupovalo každou minutou, čím dál tím hlouběji. Tolik jsem chtěla plakat, ale nešlo to. Byla jsem rozbitá. Vyřazená mimo činnost normálního žití, fungování.

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Edward

 

Byl to druhý nejlepší večer v mém životě. První byl, když jsem prvně spatřil svoji princeznu hlubin. Nikdy nezapomenu na tu vůni čistého vzduchu. Na fialovou oblohu a ten pocit vzrušení když jsem jí uviděl. Dnes jsme byli na první opravdivé schůzce. Snažil jsem se vše naplánovat. Nejdřív překvapení v akváriu, potom nějaká lehká večeře. Třeba bych ani nemusel předstírat, že také něco jím a nakonec procházka po pláži.

 

Teď když jsem uháněl ulicemi a snažil se dostat od své lásky co nejdál, jsem zjistil, že se mi to nějak vymklo z rukou. Návštěva akvária bylo fiasko. Ač se snažila sebevíc, tak jsem moc dobře věděl, že plakala smutkem a ne štěstím, jak se mi snažila namluvit. Ale nakonec jsem jejím slovům útěchy a vyznání věřil a byl jsem vděčný. Tolik jsem toužil po lásce a teď jsem nemohl uvěřit, že jsem ji opravdu našel. Při mojí smůle jsem se klidně mohl zamilovat neopětovně, ale ona mě milovala a já jí věřil.

 

A pak ten tanec. Byla neskonale roztomilá a tak žhavá. Jen při vzpomínce na její pohupující boky mě pálilo hrdlo a bolelo ve slabinách. Byla dokonalá. Její očka zářila a nevině si vše prohlížela. Byla jako malá holčička. Byla moje nevinná sladká Bella. Nemohl jsem to vydržet. Chtěl jsem s ní být sám bez všech těch zvědavých lidí. A také se mi to splnilo. To co se stalo na pláži pod hvězdami, nemělo obdob. Bylo to něco neskutečného. Její kůže mi pod jazykem sladce čpěla. Ta chuť a vůně mi rozvibrovala útroby. Chvilkami mi to připomínalo touhu lovit. Ale když jsem měl její úžasné tělo ve svých rukách, dokázal jsem myslet jen na to, jak se jí zmocním. Jak mi bude patřit, jak se bude svíjet pod mými doteky a vzdychat mé jméno rozkoší.

 

A pak se to všechno vytratilo. Ten klid, který jsme oba prožívali, přenechával moji mysl démonu ve mně. Prostoupil mnou a já toužil po krvi. Po její krvi. Zavřel jsem oči a radši se snažil myslet na něco jiného. Poslouchal jsem útržky myslí, které mě obklopovaly. Ubozí lidé.

 

Tolikrát jsem se snažil uposlechnout rad svých rodičů. Tolikrát se mě snažili utěšit, že jsem jiný. Že si zasloužím lásku, za to jak jsem stále lidský. Ale přesně ten Bellin pohled plný strachu a smíření, mě probral z jejich lží. Jsem netvor. Proto jsem ji tam musel nechat samotnou. Věděl jsem, že se bojí samoty a lidí. A já jsem její důvěru zklamal přesně v tu chvíli, kdy jsem toužil její tělo zbavit života. Potřeboval jsem co nejdál od ní. Od její krve, která voněla tak sladce a květinově. Bylo to zvláštní.

 

Vždy mi voněla krásně, ale nikdy nebyla cítit jako to nejlahodnější sousto. Co se stalo? Co to způsobilo? Z úvah mě vyrušil mobil, který mi zvonil v kapse. Ta melodie mi zněla v hlavě jako bych ji poslouchal už nějakou dobu, ale nechtěl jsem si to připustit. Zastavil jsem se a ulevilo se mi, když jsem už necítil Isabellinu vůni. Stačilo jen přiložit mobil k uchu.

 

„Edwarde? Co se stalo?“ řvala na mě Alice zoufalým hlasem. Schoval jsem se za roh domu a využil zatím tmy brzkého rána.

 

„Málem jsem ji zabil,“ zašeptal jsem do ticha, které na mě řvalo. Moje slova zněla jako ozvěna. Můj mozek si nedokázal spojit tu lásku a touhu ji chránit s tím jak moc jsem toužil ji zničit.

 

„Ach můj bože,“ vydechla smířlivě Alice, jakoby věděla něco víc než já. „Kde jsi? Kde je ona?“

 

„Utekl jsem. Nechal jsem ji na pláži. Je blízko přístavu, ale nemůžu se tam vrátit. Nevím, co se stalo. Bylo to silnější než já,“ řekl jsem zoufale. Kdybych mohl, plakal bych jako malé dítě.

 

„Hlavně, že jsi jí neublížil.“ Snažila se mě utěšit, ale já věděl, že i když jsem jí neublížil na těle, zranil jsem její city. Bylo mi ze sebe zle.

 

„Carlisle a Esmé se o ni postarají. Zajdi si zalovit, přijdu za tebou. Hlavně nedělej žádný blbosti, ano?“

 

Nedělat blbosti? Co myslela, že udělám? Nemůžu se přece sprovodit ze světa. Ne dřív než se jí, mojí lásce nepokusím omluvit.

 

„Edwarde? Slyšel jsi mě?“ řvala na mě moje sestra.

 

„Ano. Půjdu lovit. Budu tam jako vždy.“ Skončil jsem hovor a rychlým krokem jsem se blížil k místu, kam naše rodina chodila lovit.

 

 

 

Bella

 

Seděla jsem na místě té katastrofy. Oblékla jsem si šaty ale i tak mi bylo chladno. Stále byla tma, ale za horizontem se nebe zbarvovalo zářivou červenou a už vykukovalo pár paprsků slunce. Vždy se mi východ slunce líbil, ale teď v tuto chvíli bych uvítala temnotu. Schovával bych se v ní jako doposud. Bála jsem se. Pořád jsem čekala, že se Edward vrátí. Řekne, že to byla zkouška nebo špatný vtip. Ale nestalo se tak. Ani se nevrátil, aby ukončil můj život. Byla jsem jen sama. Kousek dál na malém molu se shromáždilo několik mužů a chystalo se na moře. Nejspíš rybáři. Překvapilo mě, že jsem se jich ani nezalekla. Nejspíš jsem dnes viděla opravdovou hrozbu. Znovu mi vstaly chloupky hrůzou, když jsem si znovu už asi posté vybavila Edwardův pohled.

 

„Isabello?“ Zaslechla jsem za sebou svoje jméno a strašně jsem se lekla. Ztuhla jsme hrůzou a trochu se uvolnila, až když jsem si uvědomila, že to byl hlas ženy. Matky.

 

Pomalu jsem se otočila a pohlédla do bolestí zalitých očí Esmé. Blížila se pomalými krůčky a každý její pohyb byl nejistý. Vyskočila jsem na nohy a rychle jí skočila do náručí. Potřebovala jsem ji. Útěchu. Nejspíš ji to překvapilo. Zadržela dech, ale pak mě k sobě přivinula a já si s úlevou vydechla. Aspoň mám ji. Maminku. Otevřela jsem oči a uviděla Carlislea. Stál daleko od nás. Zkoumal mě přimhouřenýma očima. Vyčkával, ale po chvíli se k nám přidal. Esmé poodstoupila, ale stále mě držela kolem pasu.

 

„Co se stalo?“ zajímal se Carlisle. Oba vypadali frustrovaně a nevěděla jsem proč si mě pořád tak prohlížejí.

 

„Já ani nevím. Edwardovi se něco stalo. Říkal, že ho moje krev volá. A pak utekl. Jsem stvůra,“ povzdechla jsem si a podívala se do země. Cítila jsem napětí a tušila jsem, že se po sobě zvědavě dívají.

 

„Pojď zlatíčko, pojedeme domů,“ řekla Esmé povzbudivě ale já věděla, že tak jednoduché to nebude.

 

„Kde je Edward?“

 

„Je s Alice. Musel si zajít na lov. Pak za námi přijedou, ano?“ Jen jsem přikývla a nechala se vést pryč, ani jsem nevěděla kam.

 

Asi tak po půl hodině ticha a pomalé procházce s Esmé a Carlislem, jsme došli do přístavu k našemu člunu. Posadila jsem se na sedačku a jen zírala před sebe. Cítila jsem se jako bez ruky. Chyběl mi tak velký kus mě samé. Bolelo mě to. Esmé to určitě vycítila. Vzala mě za ruku a pevně ji stiskla. Carlisle se ujal kormidlování, a když se člun hlasitě rozjel, Esmé se ke mně naklonila.

 

„Co se stalo? Vím, že to bude znít divně. Ale vypadáš jinak,“ řekla tiše, a kdybych nevěděla, že Carlisle slyší každé její slovo, zdálo by se mi, že se snaží být diskrétní. Jak mohla poznat, že se cítím jinak. Jako vyděděnec. Neodpověděla jsem.

 

„Zlatíčko, jsi cítit jako člověk,“ řekla skoro neslyšně. Přišlo mi, že hýbala jen rty a já odezírala ze rtů. Člověk? Ne, prosím ne.

 

Vytrhla jsem se jí a přiskočila na pravou stranu člunu, kde se hromadil oceán ve vlnách, které skoro šplouchaly do člunu. Z cákající vody se vytvořila loužička. Poklekla jsem k ní a chvilku ji jen sledovala. Když jsem se odhodlala, namočila jsem do ní prst, a pak přidala celou dlaň. Zavřela jsem oči a modlila jsme se. Ani jsem nemusela vidět svoji lidskou pokožku, abych se potopila do svého zoufalství naplno. Necítila jsem vůbec nic. Ten známí hlas moře a vibrování, když přišla moje pokožka do styku s vodou, to všechno bylo pryč. Byla jsem člověk. Ubohý červ. Už ani plakat nemělo smysl. Zahleděla jsem se do oceánu a na nic nemyslela. Mysl jsem měla prázdnou. Myslím, že mě to všechno co se stalo, ukolébalo do transu.

 

Probrala jsem se, až když mě Carlisle posadil na gauč v domě na pláži. Přimknula jsem se k opěradlu a vděčně přijala deku, kterou mě přikryla Esmé. Slyšela jsem, jak oba odešli a nechali mě samotnou. Nejspíš ani oni nemůžou být v moji blízkosti. Co si teďka počnu? Byla hloupost, abych se stala obyčejným člověkem. O tom jsem nikdy neslyšela, ale bylo jasné, že moře jsem se vzdala a ono se vzdalo mě. Tam už nepatřím. Ale tím, že jsem víc lidská než nadpřirozená, nemohu být ani se svojí pravou rodinou. Sice získanou, ale pravou. Kam půjdu? Jak budu žít bez Edwarda. Jak můžu žít? Ta otázka se mi vypálila do očí a já ji viděla všude, kam jsem se podívala. Sledovala jsem zrnka prachu, jak poletují ve slunečním světle a pomalými tanečními pohyby dosedají na stůl, na kterém byly květiny ve váze. Trhala jsem je včera s Alice. Přinesly jsme je Esmé jako poděkování za její péči. Kam půjdu? Jak budu žít bez mojí lásky? Jak budu žít? Má cenu žít?

 

Zoufalství mnou prostupovalo každou minutou, čím dál tím hlouběji. Tolik jsem chtěla plakat, ale nešlo to. Byla jsem rozbitá. Vyřazená mimo činnost normálního žití, fungování. Nevím kolik uběhlo minut, hodin nebo dokonce dní, když se přede mnou objevila Alice. Přitančila a posadila se na zem tak, že se její obličej objevil v mém zorném poli. Srdce mi trochu poskočilo. Ona byla s Edwardem a teď mi přinesla zprávu o mém vyhoštění. Přece nemůžou chtít u sebe někoho, kdo jim způsobuje bolest.

 

„Prosila jsem tě, abys mu to řekla. Měla jsi ho na něco takového připravit,“ řekla tiše, ale rozpoznala jsem v jejím hlase bolest. Bojovala za svého bratra. Co jsem jí na to měla říct? Že jsem byla sobecká a chtěla jsem si své štěstí prodloužit aspoň o chvilku? Dál jsem jí zírala do obličeje a čekala.

 

„Dává si všechno za vinu. Mrzí ho, co se stalo a chtěl by to nějak napravit, ale nemůže se k tobě ani přiblížit.“ A bylo to tu. Konečně jsem slyšela to, čeho jsem se bála. Budu opuštěná. Bez něho. Ztratila jsem ho. Tohle asi jen tak nemůžeme překonat, a kdyby tak co bych si do té doby počala. Měla jsem odejít, když jsem k tomu byla odhodlaná. Ale kam bych šla? Nevěděla jsem o skutečném světě vůbec nic. Jen pár maličkostí co jsem se za těch několik dní naučila. Ale když na to teď zpětně koukám, šlo pouze o hlouposti. K čemu by mi byly ty sladké řečičky o randění, oblékání a historii lidstva, když bych byla sama ve světě který neznám. Jak získat místo k žití? Jak se uživit? Jak vycházet s cizími lidmi. Nikdo mě nepřipravil na možnost, že bych byla úplně sama. Teď už je pozdě.

 

„Chápu, že se na mě zlobíš. Máš pravdu. Byla jsem sobecká, měla jsem mu to říct, aby se nemusel trápit,“ řekla jsem tiše, ale pevně jsem jí hleděla do krásných zlatých očí. Byly tak podobné těm jeho.

 

„Teď je ale pozdě.“ Musela jsem si dát pauzu na pořádný nádech. „Mohla bys mu říct, že se na něho nezlobím? A že to není jeho vina? Vím, že mi neuvěří, ale myslím to vážně. Pokus se mu to prosím vysvětlit. Na tebe třeba dá.“ Další potřebný nádech se mi zadrhl v hrdle. „Řekni mu, že jsem ho vždy milovala a také budu, ať se stane cokoliv,“ řekla jsem rozhodně a vychumlala se z deky. Vstala jsem z pohovky a vydala se k zadním dveřím. Naposledy jsem se otočila k Alice.

 

„Potřebuju být sama. Mohla bys všem říct, že děkuji za všechno? Asi nebudu mít v nejbližší době možnost jim to říct sama.“ Dívala jsem se jí do očí a věděla jsem, že chápe, co musím udělat. Zloba se jí z tváře vytratila. Povzbudivě se na mě usmála. Byl to smutný úsměv. Věděla že odcházím. Měla jsem to udělat už dávno. Měla jsem je všechny ušetřit bolesti, která je čekala. Pokusila jsem se o stejně smutný úsměv a otočila se k ní zády.

 

„Počkej,“ zavolala za mnou horlivě. „Budeš potřebovat peníze,“ řekla a vytáhla z kapsy stříbrnou věc podobnou malé kabelce. Natáhla ruku ke mně a čekala, až si tu věc vezmu. Netušila jsem, co s tím budu dělat, ale přijala jsem to.

 

„Jsou tam i naše vizitky. Můžeš nám zavolat a říct jak se máš a tak. Třeba to není úplné sbohem,“ řekla s tím svým typickým úsměvem, který protkala nadějí. Nepatrně jsem přikývla, i když jsem tomu vůbec nevěřila. Začínala jsem pociťovat, že moje odhodlání slábne. Potřebovala jsem co nejrychleji odejít, i když nebylo kam. Odsunula jsem skleněné dveře a vyšla na pláž. Tiše jsem je za sebou zavřela, aniž bych se podívala dovnitř. Naposledy jsem se rozhlídla kolem sebe. Ohlídla jsem se k pláži, kde mi Edward četl básně. Skrz řasy se probojovala jedna malá osamocená slza a dala tak sbohem, každé sladké vzpomínce, kterou jsem na tento dům měla.

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Voda je můj život, ale ty jsi pro mě vším! - Kapitola 26.:

 1
21.03.2013 [12:52]

liliboAle no ták! Emoticon Nikam nepůjde! Přece nemůže jen tak odejít. Navíc, vůbec nic o světě lidí neví, jak si třeba najde dům a práci a celkově život. Přece jí Alice nemůže nechat jen tak jít pryč. Vždyť oni by to s Edwardem nějak zvládli.
Jinak, to že se už změnila na člověka mě vůbec nenapadlo! Až potom když jsem nad tím trochu víc přemýšlela mi to docvaklo.
Emoticon Emoticon Emoticon

1. Niki
04.03.2013 [21:57]

Chudák :///

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!