Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Voda je můj život, ale ty jsi pro mě vším! - Kapitola 16.

10.11.2010 (13:45) • BadLovelyLucy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1905×

Edward

Zpáteční cesta mi přišla nekonečně dlouhá. Potřeboval jsem se zeptat na tolik věcí. Všechny ty naléhavé otázky se mi honily hlavou, a i když to nebylo možné, cítil jsem unavený. Bella plavala po mém boku, ale nevšímala si mě. Byla soustředěna na činnost rukou a nohou.

Nedokázal jsem určit, jak dlouho jsme se vraceli. Když jsem ucítil pevnou půdu pod nohama, hodně se mi ulevilo. Nechal jsem se vlnami unášet na pevninu. Když jsem ucítil čerstvý vzduch a sluneční paprsky, musel jsem se zhluboka nadechnout. Bylo tak frustrující nedýchat. Nepotřeboval jsem to, ale byl to zvyk. Zůstal jsem ležet na pláži a užíval si tepla. Konečně jsem se nabažil klidu a otevřel jsem oči.

Bella seděla vedle mě. Pokožka se jí pomalu vracela k světle broskvové, ale sem tam měla několik modrých šupinek. Nohy měla pokrčené a pažemi se o ně opírala. Hleděla do širého moře. Opřel jsem se o paže a posadil jsem se.

„Budeš mít problémy?" zajímalo mě.

„Ne. O to nejde."

„Já na tebe nechci naléhat, ale určitě mi budeš muset ještě něco vysvětlit," řekl jsem klidně, aby si nemyslela, že ji do něčeho nutím.

„Já vím. Jen jsem nechtěla, abys to věděl," řekla tiše. Přesně toho jsem se bál. Že toho muže přede mnou tajila záměrně.

„Johnatan je jeden z mých nápadníků. Náš vůdce na mě naléhá. Chce, abych se usadila. Ale to já nechci. Chtěla jsem muže, kterého budu milovat. Tak jako moji rodiče. Ale já jsem nikdy nic k mužům svého druhu necítila. Jedině přátelství. Proto jsem utekla onehdy na pevninu. Chtěla jsem si užít dobrodružství, které bych nemohla podstoupit, kdybych byla zaslíbená." Tiše jsem ji poslouchal. Byl jsem rád, že mi to říká sama od sebe, ale její slova mě trochu děsila.

„Pak jsem potkala tebe. Konečně jsem našla lásku. Ale to nemění nic na tom, že se ode mě čeká, že budu rozumná. Vezmu si třeba Johnatana a budu poslušná družka. Já to ale nechci. Chci být svobodná. Žít s tebou a tvojí rodinou,"řekla smutně, ale já byl šťastný.

Neudržel jsem se a objal jsem ji.

„Něco s tím uděláme ano? Taky tě nechci ztratit. A to, co jsi teďka řekla, bylo to nejkrásnější, co jsem kdy slyšel," přiznal jsem se.

„S tím ale nejde nic dělat. Musím poslechnout. Když ne hned, tak brzo."

„Netrap se s tím. Zatím jsme spolu, ano?" potřeboval jsem slyšet její ujištění. Nejistě přikývla.

Seděli jsme jen tak tiše a dívali jsme se po obzoru. Vlny narážející do skal vytvářely uklidňující melodii a tlukot Bellina srdce vše dokonale podtrhoval. Cítil jsem z jejího mlčení, jak se trápí. Skličovalo mě to. Nevěděl jsem, jak bych jí pomohl. Tentokrát to byla ona, kdo byl z jiného světa. A já nevěděl, jak to chodí u nich. Ale pro mě byla dokonalá.

Slunce pomalu zapadalo, ale pro moje oči bylo až moc rychlé. Věděl jsem, že jakmile zapadne úplně, budu znovu sám. A tentokrát jsem si nebyl jist, jestli ji ještě někdy uvidím. Přivinul jsem si ji k sobě pevněji. Poznala, že je něco jinak. Pohlédla mi do tváře. Nechtěl jsem, aby viděla, že jsem taky smutný. Chtěl jsem být ten silný a pevně ji ubezpečit, že už nikdy nebudeme jeden bez druhého.

Uličnicky se na mě usmála. Přes smutek v srdci jsem nemohl jinak a musel jí úsměv opětovat. Natáhla se k mému krku a políbila ho. Dlaní jsem jí přejel po vyhřáté pokožce zad a pošoupl jsem si ji k sobě blíž. Její rty putovaly po mém hrdle výš, až se zastavily na mých rtech. Opětoval jsem jí polibky něžně, ale ona na mě dorážela divočeji. Nenechal jsem se dlouho pobízet. Položil jsem ji do písku. Její dlouhé vlasy, které voněly jako jasmín po dešti, se rozvířily kolem její hlavy.

Pohladil jsem ji po nich a hladově ji políbil. Její prstíky se zapletly do mých vlasů a já se neudržel a slastně jsem jí zamumlal do úst. Koutky jejích úst se zvedly v úsměvu. Nepřestal jsem se vpíjet do těch hebkých rtů, které chutnaly tak sladce. Ruce mi sami od sebe bloudily po jejím křehkém těle. Nechtěl jsem jí využít, když se cítila tak ztracená, ale cítil jsem, že to potřebovala. Stejně jako já.

Jemné mazlení nabralo divočejšího rázu. Hladila mě po zádech a ve vlasech a já z toho šílel. Tolik jsem po ní toužil. Nechtěl jsem naléhat, ale něco mi říkalo, že Bella se taky drží. Její zbloudilé ručky se mě snažily vysvléknout z plavek a já se nebránil.

Naše milování bylo divoké a neukojitelné. Druhé bylo něžnější a to třetí a poslední bylo spíše lenivé. Užíval jsem si každého pomalého pohybu a něžného doteku. Když bylo po všem, stále jsem ležel zaklíněný v jejích stehnech a nepřestával ji objímat. Byl to krásný okamžik, ale zároveň jsem se ho děsil.

Z jejích doteků i polibků jsem cítil zvláštní sílu, která měla předpovědět konec všem krásným dnům, které jsem si vysnil. Tušil jsem, že to všechno, co se odehrálo v minulých hodinách, mělo sloužit jako rozloučení. Nechtěl jsem si to ale připustit.

„Budu muset jít," řekla tiše. Nechtěla rušit to dokonalé ticho.

„Já vím," zašeptal jsem jí do vlasů. Nasál jsem znovu jejich vůni a nechal se polaskat ledovým vánkem.

„Vrátím se brzo," řekla. Její hlas ale nezněl přesvědčivě. Věděl jsem, že se loučí, ale nechtěla to přiznat. Bolelo mě v hrudi.

„Věřím ti," hrál jsem svoji úlohu. Její úsměv trochu ztvrdl. Přemohl jsem se a vykouzlil nenucený úsměv. Tolik mě to bolelo, ale nechtěl jsem, aby se ještě víc trápila. Políbila mě vroucně na ústa a prsty mi zakryla oči. Naposledy se jemně dotkla mých rtů. Položila si svoji hebkou tvář na moji tvrdší.

„Hezky lež. Odpočívej a představuj si mě vedle sebe. Zítra se vedle tebe položím a bude to jako bych nikdy neodešla," zašeptala mi do ouška. Přidušeně jsem polkl. Bolest byla neúnosná. Ruce jsem měl zaťaté v pěst a držel jsem se zuby nehty, abych ji nezačal prosit na kolenou. To, že jsem mlčel, jsem dělal pro ni. Ona patří do svého krásného podmořského světa. A já do světa plného upírů a nebezpečných lidí. Když by někdo zjistil, jaká je, chtěl by jí ublížit. Svým mlčením jsem ji zachraňoval. I když to bolelo. Srdce, které se po tolika desetiletích znovu uzdravilo a naplnilo se láskou i nadějí, se právě teď trhalo na malé kousky.

Poslechl jsem ji. Oči jsem nechal zavřené a stále doufal, že moje tušení je mylné.

„Miluji tě, Bello," zašeptal jsem do neznáma.

„Miluji tě," opakovala po mně. V jejím hlase jsem slyšel bolest. Skoro neslyšitelně vzlykla. Pohladila mě po tváři a pak už jsem ji necítil. Ani její dotek ani vůni. Bál jsem se podívat. Bylo lepší být v nevědomosti a doufat. Stále doufat, že to všechno byl jen zlý sen. Ale nebyl.

Kolem mě byla jen prázdnota. Tma.

Autor: BadLovelyLucy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Voda je můj život, ale ty jsi pro mě vším! - Kapitola 16.: