Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vniknutí - prolog - 3. kapit.

24.09.2009 (06:30) • tejak • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1489×

Prolog:

Na  konci 15. století a začátku 16. za vlády mocného Krunduse, žil v Estonsku v malé jižní vesnici  jménem Rhelo 20.letý chlapec jménem Luisius Smell. Neměl otce, ale měl však svou velmi paličatou matku Berlii a dvě mladší sestry Julii a Jolanu, které byly 16.leté dvojčata. Toto malebné městečko, nebylo moc osídlené, ale bylo tvořeno spolkem přátel, kteří mezi sebou měli dobré vztahy. Rodina Smellova bydlela v menší chaloupce. Hned naproti svému obydlí, měli školu. Kde, se za mlada učili psát a číst. Pořád tam byla ta stará známa učitelka Rhita, kterou měl Luis moc rád. S matkou vycházel poměrně dobře, až na ňáké malé hádky. Luis už dva roky chodil s krásnou Leilou Brandosovou. Vždy se měli moc rádi, už od narození se spolu kamarádili. Leila bydlela hned vedle Smellů a tak i proto k sobě měli hodně blízko. Jednoho dne se však mezi Berlii a Luisem strhla hádka. Berlii cítila nebezpečí a proto se chtěla okamžitě odstěhovat, ale Louis nechtěl nechat Leilu samotnou. A proto když si měl jít zabalit své věci, utekl do lesa , který byl hned vedle domu, aby ho matka neodtáhla pryč. Byl zcela přesvědčený že, vesnici nehrozí žádné nebezpečí. A tak usnul, někde uprostřed Rhelovského lesa do klidného spánku. O půlnoci však zaslechl nějaké hlasy, vzbudil se a vedle sebe viděl temnou postavu. Myslel si že je to matka, ale to se bohužel mýlil. Než se stihnul vzpamatovat postava se  k němu naklonila a zakousla se do jeho krku. Chvíli potom co se to vše událo na tu postavu někdo skočil a svalil ji na zem.  Pak už slyšel jen neznáme vzdalující se hlasy „ Jeverly,ty pitomče, koukej odsud mazat než tě přistihnou Krundusovi vojáci. Copak jsme neříkali žádné lovení když jsem zahlédli že tu jsou.“

„ CCC, tady se nemůže v klidu člověk ani najíst, ale co s tim klukem to ho tady mám jen tak nechat aby se teď stal jedním z nás?“

„Ano nech, o jednoho nás přibít může“

Luis už nebyl při smyslech, ale moc dobře věděl že slyšel něco o Krundusovi, byl to jejich hlavní nepřítel, vládce Estnonska. Nelíbilo se mu, že ve vesnici Rhelo, v té osamocené vesnici žije nějaký spolek a navíc si myslel, že spolupracují s upíry. Taková blbost, vždyť upíři je zabíjeli. Ale to Krunduse nezajímalo, chtěl všechny zabít. „Ach, matka měla pravdu, musím okamžitě do vesnice“ pomyslel si Luis. Ohlédl se směrem k vesnici, odkud stoupal dým. Chtěl vstát, ale nemohl, všechno ho začalo bolet a pálit všude po těle cítil oheň, nejvíc ho bolela hlava. Až teď si začal uvědomovat, co se z něj stává. UPÍR. Nechtěl tomu uvěřit, ale nemohl nad ničem přemýšlet cítil jen bolest.Druhý den ráno se vzbudil znovuzrozený. Krásný a silný Luis se vydal na vesnici, co vydal on přímo pelášil, protože byl neskonale rychlý. Vesnice byla prázdná a vyhořelá jediné co viděl byla mrtvá těla, ale svou matku a sestry nenašel. „Naštěstí stihly utéct, promiň mami,ale co Leila? Leila!“

Rychle utíkal k Leile domu. Její rodiče byli mrtví a leželi na zemi oba probodnuti nožem. Leila byla na posteli, ale hýbala se. Luis k ní rychle běžel a viděl že na tom není dobře, také měla smrtelnou ránu. A vůbec nevnímala. „Leilo, co se stalo?“

„Krundus, všechny pozabíjel, ach ne má rodina, mí rodiče, nech mě umřít chci za nimi, ty můžeš utéct za svou matko na západ do Drianu.“

„Ne Leilo, zůstanu s tebou“

„Nech mě umřít“

Luis chápal, že chce umřít, ale on chtěl aby žila. Máma mu vyprávěla příběhy, že když se zakousne upír do zraněného člověka, ten člověk obživne, a bude silný, nechtěl sice působit Leile bolest, ale chtěl aby žila.  A tak to zkusil, kousnul, ale pořád musel sát nemohl se od chutě krve odtrhnou, nakonec si to uvědomil a rychlé se odtáhl. Až, teď cítil žízeň, nechtěl však vysávat krev ze svých přátel a tak Leilu nechal samotnou na pospas přeměně a utíkal do lesa, rozhodl se že uloví zvíře, taky se učili, že žila jednou rodina upírů, co se živila zvířecí krví a tak  se rozhodl že to zkusí taky. Nechtěl ubližovat lidem, ale ani zvířatům, ale musel se napít. Běžel do lesa a vyhlédl si tam stádo srnek a jelenů skočil po jednom a začal vysávat, zvířecí krev, nebyla sice tak dobrá ale i tak ho dostatečně nasytila. Po několika vysátích se vrátil k Leile, která se vzmítala v bolestech. Věděl že přeměna bude trvat celý den a upíři stejně nespí a tak se rozhodl pochovat své přátelé. Zpočátku bylo těžké vyrovnat se s pachem krví ale zvládal to. Už mu chyběl poslední člověk. Došel k mrtvému tělu a uvědomil si že je to Rhita.

Chtělo se mu plakal nad ztrátami všech přátel, malých dětí a prostě lidí co má rád, ale nešlo mu to, ani neuronil slzičku. Pracoval na pohřbívání celou noc a pak se vrátil k Leile která se už probírala. „Ahoj, upírsko“ ¨

„Co jak to myslíš? Já jsem upír?“

„Ano, proměnily mě v lese jiní upíři, chtěl jsem abys žila a tak jsem tě proměnil taky“

„Ale, já tě prosila abys mě nechal být, chtěla jsem být se svými rodiči. Jsi sobec. Místo toho abys mě nechal umřít, mě proměníš v příšeru, která zabíjí lidi. “

„Leilo, nemusíš zabíjet, můžeš se živit krví zvířat“

Než se ohlédl, Leila vstala a běžela pryč.

Běžel za ní, ale ona mu jen řekla ať jí nechá být a splní jí aspoň tohle přání. A co mohl Luis, dělat? Nechal jí být a zůstal sám v městě Rhelo.

„Tati, dneska si to nějak hodně zkrátil?“ podívala jsem se na svého tátu, který byl tak vžitý do příběhu,že ani nevnímal.

„Ano, Soph, ale vždyť se tuhle pohádku slyšela už tolikrát, že jí plně umíš nazpaměť.

Ano, dalo by se to nazvat pohádkou ale pro mě to byl životní příběh Luise , který jsem od mého táty…………. chtěla slyšet, každý den pře spaním. A občas přidal něco navíc a nebo si vymýšlel jiné příběhy o upírovi Luisovi..

„Dobrou tati, a jak to pokračuje dál?“nedala jsem se a zeptala jsem se, protože táta nikdy nedovyprávěl do konce.

Táta zamumlal něco pod vousy, Znělo to jako, přítomností holčičko.

Dobrou Sophie. Táta odešel a zavřel dveře, bez hlasité odpovědi.

A já usla ……..

1

Vracela jsem se temnou uličkou domů, z mého vyučování hry na kytaru. Ulicí vál jemný vánek a pouliční lampy jasně blýskaly do tmy, jako  malé světlušky. Když je velká tma, hrozně se bojím chodit sama domu, ale bohužel pondělky mě neminou. Pořád jsem se otáčela jsem a tam a dívala se do zářících oken domů. V jednu chvíli jsem zahlédla krátký záblesk. Byla jsem si jistá že nějaká lampa v této ulici problikává a tak jsem si toho dál nevšímala. Všude bylo ticho, jediné co jsem slyšela, bylo chrastění listů, které se hnaly ulicí, jak malí človíčci, co někam pospíchají. Najednou jsem zahlédla mužskou postavu, byla ode mě jen pár metru a já se divila, že jsem jí neviděla dřív. Vždyť jsem se pořád dívala do prázdné ulice přede mnou a jen jsem tam, jsem se otočila. Přestala jsem o tom přemýšlet, když temná postava proti mně promluvila přátelským hlasem.

„Ahoj“

„Ahoj“ řekla jsem udiveně, protože to bylo poprvé, co na mě kdy jeden s rodiny Dewonsů promluvil.

Marbl byl nejhezčí kluk u mně ve třídě. Teď stál přede mnou, jeho zelené oči zářily ve tmě, tmavě hnědé vlasy až skoro černé splívaly s polokabátem. Dlouho jsem ho neviděla, poslední dobou často nechodil do školy a tak jsem si nemohla nevšimnou, že má na sobě džíny i když vždy nosil obyčejné kalhoty. Jeho rysy byly hrubé ale krásné, a obličej mu zářil podobně jako oči.  Měla jsem na vnímání lidí okolo dost času, protože jsem neměla žádné kamarády.

Nikdo mě neměl v oblibě, ale nevím proč, byla jsem vždycky milá a nikomu neubližovala. Ale i přesto byli všichni jiní než já.

Několikrát jsem se snažila navázat kontakt s někým ostatním, ale vždycky marně. Vlastně ačkoliv je mi už 17, nikdy jsem neměla kluka. Nemyslím si že, by to bylo tím, že třeba nejsem hezká. Mám docela hezké velmi světlé hnědé vlasy a takové kočičí oči hnědo-žluté, jsem hubená a obličej je taky docela hezký. A abych pravdu řekla toto krásné stvoření, které stálo přede mnou, tedy už nestálo, protože než jsem se stačila odtrhnout ze svých myšlenek byl pryč. Marbl a jeho bratr Dalm a jeho přítelkyně Mindy také moc nezapadali, spíš se stranily. Ale to bylo asi tím, že jsou v našem všeobecném gymnáziu teprve tři měsíce. Ještě jednou jsem se otočila dozadu, ale nikdo už tam nebyl. A tak jsem zůstala stát v opuštěné uličce Sirvelu, malého města na jihu Estonska.

Chvíli jsem se rozhlížela a nakonec jsem pomalu šla dál černou cestou ke mně domu. Náš dům stojí na samém okraji města, není moc velký, ale zato velmi luxusně zařízený a je u něj i velký pozemek. Je to takový rodinný styl domu, oranžově natřený , oplocený a s velkým balkonem který mají rodiče z ložnice. Tedy teď spíše mamka , táta nás asi před dvěmi měsíci opustil. Ne, že by si rodiče nerozuměli, ale Grayser si už  našel přítelkyni. Tvrdil nám že jí stejně neznáme, ale že jsou už staří dobří přátelé a vždy se měli rádi.

Pořád mu to nemůžu odpustit. Mamka se hodně natrápila, ale i po rozvodu si ponechala příjmení Yorks.

Zase jsem se vtrhla ze svého zamýšlení a zdálky si prohlížela náš dům, který nám otec ponechal a k tomu mamce dával po rozvodu vysoké alimenty. Nikdy jsme se neměli špatně, naopak velmi dobře. Máma pracuje jako psycholožka a táta je šéf různých expedicí a výzkumů což je velmi dobře placená práce. Jak jsem se přibližovala k domu, pomalu jsem si vyndavala klíčky ze svého obalu na kytaru. Vešla jsem do menší předsíně, která byla natřená modrou barvou  a kromě dřevěných skříni na boty, tam už nic jiného není. Už z chodby jsem cítila vůni z kuchyně, která byla propojena s obývákem v jednu velkou místnost. Kuchyň zabírala poměrně velkou část této místnosti. Celá místnost je vymalována zářivě červenou a stejně taková je i linka. Sedačka a jiné příslušenství jsou v bíle barvě. V přízemí tam toho kromě obýváku a kuchyně už moc není, snad jen koupelna a pracovna, která je vybavená všelijakým starobylým nábytkem. Z obývacího pokoje vedou dřevěněné schody do chodby která se rozvětvuje na několik jiných mísnůstek- Ložnice čili mamčin pokoj , koupelna, pokoj mé sestry Lizzi a můj ráj a moje radost. Došla jsem do kuchyně a hned jsem poznala tu zřetelnou vůni. Losos . Moje mamka, je výborná ve vaření a obzvláště ryb  „Ahoj Sophie“.

„Ahoj mami, kde je Lizzie?“

„Koupe se.“

„Aha, už je asi po večeři vid?“

„No, nevím jestli se to tak dá nazvat, znáš ji, a víš stejně dobře jako já, jaký má odpor k rybám, takže si dala tak dvě sousta a tím skončilo její pojídání.“

„No tak se mnou to nebude tak rychlé, jsem pravý opak, dej mi dvojitou porci.“smála jsem se sama sobě a připadala si jako absolutní žrout.

Limby se nad mým výstupem také zasmála a nandalamy pořádnou porci, jak pro obra. Když přede mě položila talíř ucítila jsem tu vůni mnohem zřetelněji než v chodbě a uvědomila jsem si že to není klasická vůně, která vždy provoněla náš dům. Bylo tam něco jiného ostřejšího, ale zároveň sladšího. Nedokážu tu vůni popsat. „Máš ňáký nový recept?“

„Ano, proč? Nechutná ti?“

„ Ne, já ještě ani neochutnala, jen podle té krásné vůně jsem usoudila, že je jinak přikořeněnný“.

Vzala jsem si tedy první sousto zatímco Limby myla nádobí.

Myčku  nemáme, mamka si chtěla vše dělat sama, říká že myčky jsou teď samé kšunty a ještě větší kšunt jsou ty tablety do nich. Ale zas tak zastaralí nejsme, takže aspoň pračku máme. Žvýkala jsem sousto v ústech a musela jsem tedy přiznat, že tak úžasného a dobrého lososa jsem ještě nejedla.

„Mmm, teda mami ten je vynikající“

Limby jen nakoukla s kuchyně a udělala na mě ten její zářivý usměv, který dělávala když ji někdo pochválil.Tu velkou dávku jsem měla snědenou hned. Byla jsem tak přejedená, že jsem si nemohla ani přidat, přesto že, to byla od mamky lákavá nabídka.

Rozloučila jsem se teda s Limby která stále myla nádobí a šla do svého pokoje.

Pokoj byl celkem velký, vybavený byl dřevěným nábytkem a velkou

postelí a byl vymalován zeleno oranžově. V rohu u okna byl velký rohový stůl na který, byl napojen ještě menší stoleček na notebook. Jinak, to byl normální pokoj 17.leté holky. Zašla jsem si dát sprchu. Teplá voda mi po dnešku neuškodí, všechen nával projektů a úkolů mi dával zabrat, ale naštěstí jsem si je už všechny udělala v neděli pracovala jsem do noci.. Lizzie už asi spí, pomyslela jsem si, jak mi teplé kapičky stékaly po bílem, lesklém těle. Oblékla jsem se do pyžama a vyrazila do svého pokoje. V zoufalství, že mi dnes hraní moc nešlo jsem vyndala kytaru a noty s obalu, sedla si na postel a začala vybrnkávat MODERATO. Když jsem byla zhruba na konci, zaslechla jsem Lizzie, jak na mě volá. Naštvaně jsem noty zaklapla a otevřela dveře.

„Co je ?“ zařvala jsem.

Ozvala se mamka.

„Nic co by bylo?“

„Aha, měla jsem pocit, že na mně Lizzie volá“

„Miláčku, ona už dávno spí a ty bys sis měla jít také lehnout.“

„Jo, už jdu, dobrou mami.“

„Dobrou“

Zašla jsem ještě do sestřina pokoje, jestli opravdu spí. Otevřela jsem dveře, Lizzie spala tvrdě, ale jsem tam sebou zavrtěla.

„Ach jo, pomyslela jsem si, poslední dobou se mi stávalo, že jsem ve svém podvědomí slyšela hlasy svých blízkých a teď se mi to stalo zas už asi po páté. Vždycky volali moje jméno, ale zkráceně takže Soph. No popravdě už jsem byla unavená a tak jsem zašla zpět do mého pokoje a vyprdla jsem se na hraní, na které jsem neměla náladu. Vzala si sluchátka do uší a společně s krásnou písní od Ery jsem usla……..

2 moje nová přítelkyně

Ráno mě probudilo slunce, které vyzařovalo s polootevřeného okna.

Vylezla jsem z postele, přispěchala k oknu. To co jsem viděla,  mě překvapilo, slunce zářilo jako nikdy. V Estonsku a obzvlášť v Sirvelu nebylo zvykem, že by tu bylo krásně, většinou kolem 20 stupňů . Hodně jsem se vyletnila a seběhla ze schodů.

První co jsem viděla, když jsem stoupila do kuchyně, byly dvoje modré oči, které se na mě dívaly. Ano, Lizzie zdědila stejně tak modré oči a blonďaté vlasy po mamce jako já po tátovi žluto-hnědé a tmavé vlasy. Jenomže tátovi to aspoň slušelo, on vypadal na dvacet zatímco je mu 36 a moje mamka je o rok mladší. Lizzie už snídala, byly toasty. Pozdravila jsem mamku a Lizzie. Vzala jsem si dva skvělé toasty a zabalila jeden k svačině, koukla jsem se na hodiny.

„Za pět minut mi jede autobus, do háje!“  Vykřikla jsem až mamka nadskočila.

Rychle jsem běžela do chodby a nazouvala si boty, ale najednou zazvonil telefon. Byl u mě nejblíže a tak mi nezbývalo než se zout a jít do chodby, kde byl na malém stolku. Vzala jsem sluchátko.

„Hálo?“ řekla jsem poměrně klidně

„Ahoj Limby“ odpověděl známý hlas, táta Grayser.

„Ne, tati to jsem já“  odpověděla jsem, ale teď už podrážděně.

„Je, promiň Sophie, je tam máma?“

„Je a jmenuje se Limby.“

„Sophie, ty si mi pořád neodpustila že jsem vás opustil?“

„Ne, dám ti mamku. Ahoj“ řekla jsem upřímně

„Ahoj“

„Mami! volá ti táta!“

„Ano, už jdu“ ještě předtím než to mamka řekla, jsem slyšela jenom „Kristepane, to se zase někdo trefil“

Mamka pospíchala stejně jako já, potřebovala odvést mou roztomilou 6. letou setru taky do školy a hlavně musela do práce.

Odložila jsem sluchátko na stolek  a rychle utíkala do předsíně.

Tak teď už to stoprocentně nestihnu, pomyslela jsem si.

Naštěstí je autobus tak 100 metrů od našeho domu. A ješte k většímu štěstí měl autobus zpoždění. Nastoupila jsem do autobusu plného známých tváří, se kterými jsem se stejně nebavila.

Byla jsem asi jedna s posledních pár lidí, co jezdily autobusem a neměli auto. U nás v Estnosku měl každý v 17 už řidičák. Já taky, ale moc jsem ho nepoužívala. Škola od našeho domu je tak 2 kilometry, ale já radši jezdím autobusem.

Autobus zastavil, jako vždy před velkou cedulí: Sirveltské VŠEOBECNÉ GYMNÁZIUM .Vystoupila jsem a šla do své skříňky. Nikoho jsem si nevšímala, stejně jako ostatní mě. Moje skříňka byla témě nepoužívaná jen v zimě jsem tam měla kabát. Odložila jsem si boty a přezula jsem se.

Šla jsem do učebny výtvarné výchovy. První dvě hodiny jsme měli výtvarku. Neměla jsem ji moc oblíbenou, nešlo mi kreslení, ale dneska jsme dělali modelování, což mě bavilo. Seděla jsem sama u opuštěného stolu a soustředila jsem se na můj kus hlíny. Měli jsme modelovat člověka a tak jsem udělala sebe s kytarou na zádech. Při modelování kytary jsem si vzpomněla na včera, na Marbla. Zase nebyl ve škole. Mimo něj jsem dnes neviděla ani jeho bratra a Mindy. No, podívala jsem se na své dílo a musela jsem se v duchu pochválit. Celkem se mi to povedlo. Když do toho ovšem nepočítám ruce, které vypadaly jako plácačky. Bože, koukla jsem se pořádně na ruce a uvědomila jsem si jak jsou hrozné. Začala jsem rychle předělávat. Zrovna kolem mě šel učitel Winder. Pozastavil se nade mnou.

„Hmm, slečno Yorksová, překvapila jste mě, velmi povedené, až na ty ruce, ostatní by si z vás měli brát příklad. Slečno Worfinová pojďte jsem.“

zvolal můj starý učitel.

Jedna z dívek, kterou jsem znala jen od vidění, přistoupila, jmenovala se myslím Karen.

„Ano, pane učiteli“ řekla Karen

„Tady slečna Yorksová, má talent na hlínu, jelikož její dílo už má, pomůže vám s tím vaším, jinak nevím co s vámi, matláte se v tom jak kdybyste hrabala ……. no ani nevím v čem.“  řekl starý učitel.

Karen se posadila vedle mě, je to menší, trochu přitěle, ale příjemná holka s lískovými vlasy a hnědýma očima. Pomáhala jsem jí a při tom jsme si povídali. O škole, rodině, zájmech. Měli jsme toho hodně společného, že bych konečně našla přítelkyni. Blbost! Karen měla jistě hodně jiných kamarádek a nepotřebovala někoho jako jsem já.

Ale, v tom jsem se mínila celý vyučovací den jsme strávily spolu.

„Až, mě to nedalo a zeptala jsem se proč není vlastně s Armandou a Jarvey.“nemyslela jsem to jako, že jsem se ji chtěla zbavit, právě že naopak, chtěla jsem ji mít pro sebe.

Ona jen odvětila, že to s nimy není k vydržení, pořád jí prý ponižují a odstrkují, tak proč by se měla vnucovat. Dnešní den je jeden z nejlepších na této škole, žádné testy se nepsaly a já si našla kamarádku. Při obědě jsem neseděla sama a odstrčená, byla jsem zkrátka spokojená!

Když jsem se vrátila domu ze školy, oznámila mi mamka, že zítra po škole jdem s Lizzie k tátovi do nového domu, prý nás pozval. Skvěle a já si na zítřek domluvila kino s Karen, budu to muset zrušit.

Zalezla jsem do pokoje, chvíli jsem se učila a pak přemýšlela o tátově nové rodině.

„Jací asi jsou?“ přemýšlela jsem, tátova přítelkyně má mít dva syny a dceru, zhruba ve stejném věku jako jsem já.

„No, zítra je snad poznám všechny“

„Ach ne“už zase, zase, zase slyším ty hlasy. Absolutně to nechápu. Tentokrát jsem slyšela svého tátu.

Je to zvláštní, většinou slyším jen hlasy Lizzie a nebo táty a ještě nikdy se mi nestalo, že bych slyšela mamku. To jsem nechápala, měla jsem k ni stejně blízko jako k Lizzie. Tak proč ji neslyším také???

3 šok

Nastal den setkání s tátovou rodinou. Ráno jsem stíhala autobus dobře. Nebylo vůbec takové teplo jako včera, bylo kolem 19 stupňů a slunce vůbec nezářilo. Karen také jezdí autobusem a tak jsem ji vše vysvětlila a omluvila se za kino. Ona pořád v autobuse něco vyprávěla a já jí vůbec, ale vůbec nevnímala.

Znovu a znovu jsem musela myslet na tátu. Když autobus zastavil opět před cedulí. Rozhlížela jsem se kolem a všimla jsem si tří postav u vchodu do školy, Mindy,  Dalm a Marble seděli na schodech a dívali si na mě. Karen pořád něco mlela až pak prohodila hele Dewonsovi na tebe koukají.

„Hmm“ odvětila jsem jen.

Procházeli jsme kolem nich a všichni tři mě pozdravili.

Odpověděla jsem, ale trochu nechápavě.

Pak Marble prohodil

„Můžeš na chvilku“ co mi tak může chtít pomyslela jsem si.

„Ano“ řekla jsem podezíravě zatímco Karen šla dál do své třídy.

„Dneska jdete k nám, stavím se pro tebe a sestru ve čtyři hodiny. Souhlasíš?“

„Cože?“ vyhrkla jsem

„Tvůj otec žije s naší matkou“

Dávala jsem si myšlenky dohromady, ano to by souhlasilo před třemi měsíci se jsem nastěhovali a před dvěmi táta odešel.

Byla jsem rozzlobená a zároveň šťastná, že zrovna rodina Dewonsů je ta s kterou jsem se měla setkat.

„Rád bych ti představil svou  sestru a bratra“ promluvil znovu

„Moje sestra Mindy a bratr Dalm. „

„Cože“ nechala jsem se slyšet podruhé.

„Mindy a Dalm jsou nevlastní sourozenci proto můžou být manželé.“

Manželé pomyslela jsem si , chtěla jsem znovu vykřiknout cože, ale neměla jsem na to sílu.

Přede mě předstoupil hnědooký a blonďatý kluk. Dalm

Navzájem jsme si podali ruce na představení.

A pak předstoupila Mindy. Vždycky jsem z dálky obdivovala její zrzavé vlasy, modré oči a její štíhlou postavu a oblečení, které nosila. Dalm byl taky štíhlý, ale ramenatý stejně jako Marble.

Představování jsem zopakovala ještě s Mindy a byla připravená odejít.

„Tak zatím, ještě se uvidíme, ve čtyři.“

Byla jsem tak zmatená, že jsem utíkala chodbou a vůbec ničeho jsem si nevšímala, jen svých myšlenek, které směřovaly k tomu co se dělo. Všechno jsem měla pomotané.

Doběhla jsem ke skříňce a koukla jsem se ještě jednou tím směrem odkud jsem přišla. Dewonsovi už tam nebyli. Došla jsem do třídy a sedla jsem si vedle Karen.

Ta se mě na nic neptala asi viděla jak jsem vytržená z míry.

Karen promiň, ale dneska budu asi protivná, právě jsem se dozvěděla že můj táta žije s Marblovou mamkou.“

Karen se rozřechtala

„A kvůli tomu si tak  bledá?“ smála se dál

„Jaké to štěstí, Marble je tvůj příbuzný, nejkrásnější kluk na světě a ty si tak vystrašená, jak kdyby ses právě dozvěděla, že tě Marble pozval na rande.“

„Co si mám vzít na sebe“ řekla jsem si pro sebe.

Karen se začala zase smát.

„Vždyť jdeš jenom k tvému tátovi domu, vem si to co máš dneska“

Najednou jsme obě zaslechli naše jména.

„Karen a Sophie buďte zticha, nemáme hodinu dramatického kroužku, ale chemie.“ řekla naše profesorka Jirbelnová

A my pak celou hodinu mlčeli, takhle proběhl celý den.

Marbl ve škole nebyl, ale Dalm a Mindy jo.

Na oběd jsem nakonec nešla, neměla jsem hlad, měla jsem žaludek tak sevřený, že jsem na jídlo ani trochu nepomyslela.

Proto jsem se rozloučila s Karen a šla na autobus, ale ještě než jsem dorazila k autobusové zastávce, jsem si uvědomila že bych měla Karen vynahradit to kino a tak jsem za ni, rychle běžela a zeptala jsem se ji jestli nechce na 2hodiny jít k nám.

Udělala jsem jí tím radost.

„Jasně ráda.“ to byla její odpověď

Měli jsme dost času, bylo teprve půl druhé. Odpadly nám dvě hodiny tělocviku, bylo mi to trochu líto, protože tělocvik jsem měla ráda.

Tak jsme se vydaly na autobus společně.

V autobusu jsme prohodily jen pár slov. Stejně jsme tam byly jen 5 minut.

Vystoupily jsem a já vedla Karen k nám. Mamka ještě nebyla doma a do té doby než Karen odejte stále nebude.

Sestra Lizzie je ve svém pokoji. Ze školy chodí většinou sama.

Proto jsem ji jenom při vstupu do dveří pozdravila a ona vykoukla ze svého pokoje a pozdravila mě i Karen a zase zalezla zpět.

My s Karen jsme zalezly hned do mého pokoje. Nechala jsem ji rozhlížet a zašla pro sklenice vody.

„Děkuju“ poděkovala Karen když jsem ji podávala sklenici.

Zase jsme si jen povídaly, má prý dva bratry a jednu sestru, ale chodí na jiné školy. Ukazovala jsem ji na mém notebooku klipy mých oblíbených skupin a ona mě taky.

Tak uběhla hodina a další hodinu jsme prohrabovaly moji skříň, protože jsem si chtěla vzít něco hezkého.

Nakonec jsme našli upnuté černé džíny a k tomu delší světle modré tričko, které mělo rukávy prodírkované kolečkovými vzory.

Karen se postupně balila a šla domu, ještě než odešla udělali jsme si společně úkol.

„Byl to skvěly den.“ řekla jsem Karen při odchodu

Mně se taky líbil odvětila, usmála se a šla na autobus sama.

Už bylo chvíli po čtvrté a Marble pořád nikde

Vyčkávaly jsme s Lizzie u dveří a čekaly až přijede…………….

Autor: tejak (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vniknutí - prolog - 3. kapit.: