Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlkodlačí máma - 2. První den ve škole

Vlkodlačí máma - 2. První den ve školeFilipův první školní den. Dostane nové auto a setká se ve škole s Cullenovými, ale neví, že oni jsou ti, kteří jeho máme tak moc ublížili...

 

PRVNÍ DEN VE ŠKOLE
(Filip)

 

 

„Mami, už musím do školy. Jsi nejpomalejší upír, jakého jsem kdy viděl!“ volal jsem do útrob domu, když se stále neobjevovala.
„Počkej na mě venku,“ ozvalo se z garáže. Aha, tak už startuje.

Bude mě muset vozit do školy, protože mám jen jedno auto. Ostatní se mi budou nejspíš smát jako vždycky, ale mě na tom nezáleží. Stejně se tu nehodlám zase s nikým bavit a za čtyři roky se stěhujeme. Střední už jsem jednou dělal a s pamětí jako vlkodlak problém nemám. Jen mi teď budou chybět ty naše malé noční výlety. Každou noc jsme s mámou běhali po kanadských lesích a ona lovila, já si taky jako vlk vždycky něco ulovil, abychom ušetřili, ale jí jsem to neřekl. Zatím máme docela dost peněz, ale až budeme muset koupit další dům, tak budeme na mizině. Máma sice říká, abych si užíval, dokud jsem mladý, že to zvládneme, ale já jí rozhodně nehodlám přidělávat starosti. Vždyť mám jen ji a v La Push strýčka Setha, ostatní ze smečky mě nemusí, protože mě vychovává upír.

Dveře garáže se konečně otevřely a ven vyjelo stříbrné auto. Ihned jsem ho poznal, tohle jsem si vyhlídl ve Vancouveru. Opel Insignia. Máma vystoupila z auta a shovívavě se usmála, věděla, že nemám rád dárky. Stejně jako ona.
„Líbí?“ zeptala se nesměle, když jsem pořád zíral na to krásné auto přede mnou.
„Je moje?“ zeptal jsem se nevěřícně.
„Samozřejmě,“ usmála se.
„Děkuju,“ zaječel jsem a běžel ji obejmout.
„Tak už jeď,“ usmála se, když jsem ji pustil. Na nic jsem nečekal a naskočil na místo řidiče. Na poslední chvíli jsem chytil klíče, které po mě hodila. Okamžitě jsem nastartoval a vyjel. Máma se krásně usmívala a já jí ještě rychle zamával. Pak jsem se pořádně dupl na plyn a zamířil směr škola.

Když jsem dojel na parkoviště, zjistil jsem, že moje auto je tady skoro nejlepší. Teda bylo jedno ze tří nejlepších. Ještě tu bylo docela pěkné Volvo a Jeep. Zaparkoval jsem vedle nich, přece nebudu parkovat k takovým plechovkám, ne? Bohužel jsem zjistil, že parkoviště je skoro prázdné a vyučování začíná asi za deset minut. Ještě musím do kanceláře a pak najít třídu. Vzal jsem si batoh z místa spolujezdce a chtěl vystoupit, ale na sedadle byly ještě nějaké papíry. Zjistil jsem, že je to rozvrh hodin, plánek školy a další věci, pro které jsem si měl teď jít. Takže mamka mi vyřídila i kancelář.

S úsměvem jsem vystoupil a ignoroval pohledy těch pár opozdilců na parkovišti. Hlavu jsem měl zabořenou v plánku, obešel jsem Volvo a zamířil na první hodinu angličtiny. Dal jsem učiteli jeden z těch papírů, on mi ho podepsal a poslal mě si sednout. Naštěstí netrval na představování před třídou. Vydal jsem se do poslední lavice ve třídě, kde nikdo neseděl. A doufal jsem, že to tak zůstane. Ale díky mým svalům a vůbec faktu, že jsem vlkodlak, bych tu každou chvílí čekal nějakou holku. Po studentech jsem se vůbec nerozhlížel, ale bylo mi divné, že si o mě moc nešeptají. Nejspíš tu nejsou tak vlezlí a zvědaví jako ve Vancouveru.

Na druhé hodině dějepisu jsem už takové štěstí neměl. Třídu jsem nemohl najít, takže jsem přišel o chvíli později. Zaklepal jsem na dveře a otevřel.
„Dobrý den, jsem Filip Black,“ pozdravil jsem.
„Á, vy jste náš nový student. Tak co kdybyste se představil třídě?“ ptala se postarší profesorka. Nadechl jsem se k vyprávění, ale do nosu mě uhodila ta sladká vůně. Upíří vůně.
„Takže jmenuju se Filip Black a přestěhoval jsem se sem před týdnem z Vancouveru,“ sdělil jsem stručně a hledal zdroj zápachu. V předposlední lavici seděla krásná upíří blondýna a vedle ní pořádná upíří hora svalů, byl skoro tak velký jako já. A za nimi seděla malá upírka, vypadala mile. Všichni si mě ale měřili nenávistnými pohledy, no jasně vlkodlak, toho musíme hned zabít, co? Jen protože naše druhy jsou přirození nepřátelé, mě hned odsuzují. Mně třeba vegetariáni vůbec nevadí, sice jsem zatím znal jen mámu, ale nic proti nim nemám.

„Tak dobře pane Blacku, posaďte se prosím,“ vyzvala mě profesorka a ukázala na poslední volné místo vedle té malé upírky. Sedl jsem si k ní a jejich nenávistné pohledy ignoroval. Jak mě můžou soudit jen podle toho, co jsem? Nechápavě jsem zakroutil hlavou a sledoval, jak se ta malá odsouvá co nejdál ode mě.

„Co tady dělá ten čokl?“ uslyšel jsem zasyčení z lavice přede mnou, takže naše upíří barbie se nelíbím.
„Klid miláčku,“ uklidňoval ji ten hromotluk.
„Jak mám být klidná? Copak necítíš ten smrad?“ zašeptala k němu znovu.
„I čokli mají uši, vím, že mě zvládnete pomlouvat trochu tišeji,“ zasyčel jsem na ně. Blondýna se na mě jen pohrdavě otočila a hodila po mně znechuceným pohledem. Za tohle bych jim nejraději nakopal, odsuzovat podle původu. Ale nesmím zklamat mámu, vždyť ona nemá žádné přátele a tady jsou hned tři upíři.
„Rose, uklidni se,“ zpražila ji ta malá, ale mě si nevšímala. Všichni vůbec tak nějak ignorovali okolí a vypadali tak ztrhaně. Ale oči měli hezky zlaté. Něco se jim nejspíš stalo, ale to se ke mně nemusí chovat tak hnusně, ne? Mají pravdu, asi jim zrovna nevoním. Upíří pach je takový sladký, zatímco náš hořký. I máma měla problémy, když jsem se začal měnit. Ale zvykla si a dokonce přestala ohrnovat nos. Při té vzpomínce jsem se zasmál.

Konečně zazvonilo, okamžitě jsem se zvedl a hrdě vypochodoval ze třídy. Takhle se vážně chovat nemají, vždyť mě neznají. Nevím proč, ale tak nějak mě jejich chování mrzelo. Raději jsem zamířil na další hodinu, španělštinu. Učitel mě poslal sednout ti, tady aspoň bylo hodně volných míst. Učitel nám dal volno s tím, abychom si zopakovali látku, že si potřebuj eněco osbního zařídit. Sedl jsem si do volné lavice a přemýšlel, jak přesvědčit mámu si zase udělat noční výlet. Jeden den absence ve škole mi neuškodí, zvlášť když dělám střední podruhé. Z mých úvah mě vytrhlo vrznutí židle vedle mě.
„Ahoj, jsem Miley,“ usmála se na mě nějaká odbarvená blondýna v růžových šatech a síťovaných punčochách. Vypadala jako barbie děvka.
„Filip,“ ušklíbl jsem se.
„Chtěla jsem se tě zeptat, jestli bys se mnou někam nezašel,“ mrkla na mě.
„Uhodla jsi, nezašel,“ mrkl jsem na ni zpátky. Ztuhla a vypadala zaskočeně, pak se uraženě zvedla a snosem nahoru zamířila do lavice na druhé straně třídy. Zakroutil jsem nad tou fiflenou hlavou a hodlal se znovu ponořit do svých myšlenek. Zase bezúspěšně…

„Ahoj, je ta židle volná?“ ptala se nějaká zrzka. Na tváři měla pár malých pih, ale byla celkem hezká. Jen kdyby to nebyla další namyšlená a drzá holka.
„Je a jestli si přisedneš, tak bude i ta moje,“ odpověděl jsem, aniž bych ještě vzhlédl. Nasupeně odkráčela a já se jen ušklíbl. ZASE jsem chtěl začít přemýšlet, ale vyrušil mě hlas za mými zády.

„Tak to se povedlo, takhle je ještě nikdo nikdy nesetřel,“ řekl ten obrovský Drákula z dějepisu. Koutky mu cukali, ale pořád se tvářil, jako by ho přejeli parním válcem. Co se těm upírkům stalo?
„Dík,“ ušklíbl jsem se a dál si ho nevšímal. Vypadal celkem fajn, ale je to upír a mě nesnáší.

Takže lidští kamarádi nepřicházejí v úvahu, ty vlkodlačí moc nemusím, protože nemají rádi mámu, a když najdu další nesmrtelný a nerozbitný, tak nenávidí oni mě. Svět je krutý, ale mě stačí maminka. Vždycky jsem měl jen ji. A ona zase říká, že má jen mě. I když vím, že pořád miluje toho svého upíra. Kdybych toho parchanta našel, rozerval bych ho na tisíc kousíčků. Jak ji mohl jen tak sprostě využít? Sbalil ji, počkal, až se do něj zamiluje, pak si nejspíš zatleskal, protože mise byla splněna. No a jen s ní chodit mu přišlo příliš nudné, takže ji v lese řekl, že pro něj není dost dobrá a šel si najít lepší zábavu! Jak já ho nesnáším! Ale máma se ho pořád zastává, že ona byla jen bezcenný člověk a on nádherný upír. Že pro něj nebyla dost dobrá a ví to. Ale bylo to naopak, to on si ji nezasloužil. A ona ho po těch letech a potom, jak ji ublížil, stále miluje.

Zase jsem celou hodinu přemýšlel nad máminým neštěstím, když jsem s ní tak se pořád krásně usmívá a vypadá šťastně. Ale nejednou jsem ji našel tiše vzlykat a tvářit se jako hromádka neštěstí. Pořád se kvůli němu trápí a pořád ho miluje. Ani ho nedokáže nenávidět. Ani jsem nepostřehl, že jsem ve třídě už osaměl. Poslední studenti procházeli dveřmi a já rychle vstal a zamířil na další hodinu…

Matematika, jak tu jsem nesnášel. Tady ani moje paměť nepomohla, tady jsem potřeboval logiku a rozum. Naštěstí jsem to z minulé střední ještě trochu chápal, tak uvidíme. Učitel mě posadil do poslední lavice k nějaké tiché holce, vypadala mile a normálně. Přece jen by bylo fajn se s někým bavit.
„Ahoj, já jsem Filip Black,“ usmál jsem se na ni.
„Lili Sandersová,“ usmála se rozpačitě.
„Těší mě,“ dodal jsem a dál se věnoval výkladu učitele. Aspoň tady nebyl žádný z jejich Transylvánského spolku, to by mi tak chybělo. Ta holka byla milá a celou hodinu se věnovala matematice. Nevypadala na další dotíravou slepici. Aspoň něco. Po úmorné hodině, kdy jsem dokonce dával pozor, následoval oběd. Jak jsem se na ten těšil, jako vlkodlak toho sním za dva.

Bohužel mě v jídelně čekalo překvapení v podobě posledního prázdného stolu vedle Transylvánců. Tahle přezdívka se mi začíná líbit. Koupil jsem si hromadu jídla a pustil se do toho, bohužel mi moc nechutnalo, když po mě házeli ty zhnusené pohledy. Nevěděl jsem, jestli jim tak smrdím já, nebo to jídlo. Asi obojí. Naneštěstí jsem zjistil, že jsou čtyři. Kolik jich ještě objevím? Ten velký a ta blondýna se lepili na sebe a ta malá černovláska držela za ruku kluka se spoustou jizev. Ten si toho musel vytrpět chudák, docela jsem ho litoval. Vůbec byl nějaký křečovitý a nejvíc smutný. Výrazy všech byli takové prázdné, nepřítomné a bolestné. Asi jim dělalo problém být mezi tolika lidmi, ale ten výraz v očích. Jako by někoho ztratili. Ten zjizvený blonďák s vlasy jako lví hříva po mě hodil zmatený pohled. Raději jsem se odvrátil. Prostě nikdy nebudu mít přátele, kvůli předsudkům. No co, kdo by chtěl mezi transylvánské krvežíznivce?

Dojedl jsem dvojitou dávku jídla a odnesl tác. Poslední dvě hodiny mám tělocvik, takže pohoda. Akorát se budu muset zase strašně krotit, ale to zvládnu.

Jak jsem řekl, tak se stalo. Tělocvik byl za mnou a ani jeden z těch upírských tam nebyl. Aspoň nějaká dobrá zpráva. Holky mě ještě párkrát zvali na rande, ale vždy bezúspěšně. Nakonec je to přestalo bavit a celkem mě ignorovali. Převlékl jsem se z dresu a vydal k autu. Tak nějak jsem to čekal, že ty dvě hezké auta, vedle kterých jsem aktivně ráno zaparkoval, budou patřit těm upírům. Sice jsem se v šatnách zdržel, ale oni všichni stáli kolem aut a pozorovali, jak přicházím. Chtěl jsem je obejít, ale zatarasili mi cestu.

„Co chcete?“ zeptal jsem se klidně, nechtěl jsem dostat mámu do problémů.
„Promluvit si,“ zasyčela ta blondýna.
„Tak mluvte,“ pobídl jsem je.
„Ne s tebou, ale s rodiči,“ řekl ten s jizvami.
„K nim se ani nepřiblížíte!“ zasyčel jsem už nenávistně. Co kdyby mámě něco udělali? Ať si mě klidně zabijí, ale mámu nechají být.
„O tom ty nerozhoduješ!“ řekl ten hromotluk
„Ani vy ne!“ řekl jsem nasupeně.
„Nechceme nikomu ublížit,“ uklidňovala mě ta malá.
„Fajn, ale musím si s nimi promluvit, takže dnes ne,“ odpověděl jsem.
„Dobře, zítra se domluvíme, psisko,“ řekl odtažitě ten blonďák a nastoupili do aut. Než jsem se nadál, odjeli. Co po nás tak chtějí? Musím varovat mámu, snad s nimi nebude chtít mluvit…

 

 


 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Vlkodlačí máma - 2. První den ve škole:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!